Desetiletá Regina z Prahy odlétá se svými rodiči na rok do rovníkové Afriky. Poznává exotickou přírodu, učí se francouzsky, chodí do místní školy a získává nové přátele.
- Rok vydání: 2004
- Napsáno: 1997
- Stran: 128
- Žánr: příběhy s dětským hrdinou, cestopisná literatura
- Ilustrátor: Zdeňka Krejčová
- Nakladatel: Egmont
- Náklad: /
- ISBN: 80-253-0067-1
- Poznámka: 1. vydání vyšlo v nakladatelství Petra v roce 1997.
- Recenzi naleznete u 1. vydání.
ANOTACE:
Hrdinkou knihy je desetiletá Regina z Prahy, která se na rok ocitne s rodiči uprostřed rovníkové Afriky. Musí se vyrovnávat nejen s neznámým prostředím, ale také s na první pohled nepřekonatelnou jazykovou bariérou. Regina ale vše s přehledem zvládá a nalézá ve svém přechodném domově i dobré přátele.
UKÁZKA:
Regina seděla na schodech na chodbě mezi dvěma byty a znuděně koukala do jakéhosi obrázkového časopisu.
„To bude teda rok,“ říkala si v duchu. „Táta věčně v práci, s mámou si asi brzo polezu na nervy a široko daleko žádný dítě. Jen paní s načesanýma hlavama a páni v oblecích s uškrcenou kravatou. Teda jak to v tom horku můžou vydržet, to nechápu. A děti s sebou možná ani žádný nemaj. Možná jsem fakt měla zůstat s babičkou a dědou v Praze a chodit normálně do školy. A to mi Jířa záviděla, že budu mít rok prázdnin. Jo, houby, rok nudy to bude.“
Z neveselých úvah ji vytrhl po schodech skákající míč. Zvedla hlavu, aby se podívala, odkud se vzal, a zahlédla jen dvojici opálených noh prchajících do horního patra a tiché pochichtávání.
Regina zvedla míč a nerozhodně ho držela v ruce.
Zhora se ozvalo rozpustilé:
„!Hola, muchacha! Ella tiene cabellos rubios. ¡Qué bonita es la muchacha!“
„Hm,“ řekla Regina. „Mučáča. Akorát že vůbec nevím, co mi to říkáš.“
Kroky zacupitaly směrem k ní. Holka skoro stejně velká jako Regina a kluk tak o hlavu menší.
„De donde eres? Cómo te llamas?“
Regina bezradně mlčela.
Kluk přišel až k ní:
„Yo Ernesto.“ A píchl se ukazováčkem do břicha.
„Ernesto,“ opakovala Regina.
„Sí,“ rozzářil se kluk. „Me llamo Ernesto. Y tú?“ a píchl Reginu ukazováčkem do jejího břicha.
Pochopila, že se jí ptá, jak se jmenuje, a tiše odpověděla.
„Sí, Regína,“ opakoval po ní. Pak ukázal na holku vedle sebe a řekl:
„Manuela.“
„Sí, Manuela,“ opakovala zas Regina.
Holka se na ni usmála.
Společně vyběhli ven před dům a jak malí si házeli míčem za neustálého pokřikování:
„Regína, Manuela, Ernesto. Regína, Manuela, Ernesto.“
Víc říct si neuměli a to jim bylo právě strašně k smíchu. Řehtali se jak blázni, a bylo jim fajn.
Pak se nahoře pootevřelo okno a nějaký hlas volal:
„¡Manuela, Ernesto! La comida está preparada.“
Ernesto si začal strkat ruce do pusy a šíleně při tom mlaskat. Taky Manuela se smíchem předváděla, jak jí.
Regina pochopila, že je volali k obědu.
„Adiós,“ rozloučili se.
„Adiós,“ řekla i Regina trochu rozpačitě.
Osaměla s míčem před domem, ale už jí nebylo tak smutno. Zdá se, že kamarády tu přece jen mít bude.
