Martina vyrůstá s matkou marně bojující s nadváhou. Nezdravý příklad a touha rozhodovat o svém vlastním těle dovedou Martinu k anorexii a pak k bulimii. V léčebně si píše deník.

• Rok vydání: 2003
• Napsáno: 2000
• Stran: 128
• Žánr: romány pro dospívající čtenáře
• Ilustrátor: Jozef Gertli Danglár
• Nakladatel: Albatros
• Náklad: 3000
• ISBN: 80-00-01137-9
• Triptych Holky na vodítku obsahuje díly: Jmenuji se Alice a jsem narkomanka, Jmenuji se Ester a jsem gamblerka, Jmenuji se Martina a jsem bulimička.
• Ocenění:  Suk 2003 – Cena učitelů, Výroční cena nakladatelství Albatros za rok 2003, 5. místo v dětské anketě 20 nejčtenějších knih roku 2003
• Poznámka 1: zkrácená rozhlasová verze 2003
• 2. vydání (2007)
• 3. vydání (2018)
• Poznámka 2: divadelní představení Martina aneb My souboru Ty-já-tr, premiéra 2015
• Vyšlo v srbštině Zovem se Martina (2016)

ANOTACE:

Tři příběhy dívek postižených patologickou závislostí. Děj probíhá ve dvou časových rovinách, z nichž první se odehrává v psychiatrické léčebně a tvoří jednotící prostředí všech tří příběhů, druhou rovinu vždy tvoří psychoterapeutický deník té dívky, která je pro daný díl hlavní postavou. V deníku jsou v chronologickém sledu vylíčeny životní osudy dívek a události, které vedly ke vzniku jejich závislosti.
V léčebně si dívky připadají jako „na vodítku“, protože jsou „drženy zkrátka“, nesmějí léčebnu opustit, jsou přísně kontrolovány, ale tím i ochraňovány před „zlým světem tam venku“. Jsou hlídány před vlastní volností, kterou samy zatím nedokážou zvládnout tak, aby svým závislostem znovu nepodlehly.

Martina vyrůstala jen s matkou, navíc s matkou zamindrákovanou ze své obezity, které se nikdy nedokázala zbavit. Veškerá její rozporuplná výchova směřovala k tomu, že Martina nikdy nesmí být jako ona, tlustá, osamělá a nešťastná.  Nezdravý životní styl, kdy Martina kopíruje matčiny diety i jejich neustálé porušování, ji ovšem dovedou až k hranici obezity.  Matčino lamentování, že Martina také nikdy v životě nic nedokáže, Martinu zatvrdí. Rozhodne se, že matce předvede, o kolik je schopnější. Dietami a následným odmítáním jídla se brzy dostane až na pokraj smrti. Stane se mentální anorektičkou, z nichž umírá každá desátá. Je sice zachráněna, ale svou nemoc vymění za jinou. A těžko říct, o kolik, a zda vůbec, je bulimie nemocí méně nebezpečnou. Martina se nenávidí za to co dělá a zpočátku nenávidí i matku, která nakonec pochopí svou nemohoucnost a přiveze Martinu do léčebny. Chvíli to trvá, než Martina uzná, že léčebna je pro ni zatím jediné místo k přežití a že i do dívky jako je ona, se někdo může zamilovat.

UKÁZKA:

Jmenuju se Martina… a jsem bulimička. Přesně takhle jsem to včera řekla na skupinový terapii tady v léčebně. Všichni mi tleskali, že jsem to o sobě konečně dokázala říct, přiznat si, že jsem závislá na jídle úplně stejně, jako někdo jiný na drogách nebo třeba na hracích automatech. Doktor prohlásil, že to přiznání je můj první velký krok, a tím druhým prý bude to, že si budu psát deník. Jako nějaký paměti, nebo co. Ale já fakt nemůžu psát jen tak… jakoby nic. Já prostě musím psát někomu… Tak mi řekli, ať si představím, že píšu dopis. Přemýšlela jsem, komu bych ho jako poslala a nikdo mě nenapadá. Mám jenom mámu a babičku. Martina má mámu. Máma mele maso. Máma. To jsou věty jako ze slabikáře, co? Jenže máma mě zradila, když mě nechala zavřít sem. Do týhle léčebny se zamřížovanýma oknama a vysokou zdí místo plotu. Na tátu si moc nepamatuju. Jenom že byl velký a černovlasý. A nosil brýle. Vzpomínám si, jak jsem mu je brávala z nosu, když mě držel v náručí. Mám dojem, že se kvůli tomu zlobil, ale mně se ty jeho lesklé stříbrné brýle děsně líbily. A pak to, jak si mě posadil na koně, běhal se mnou kolem stolu a zpíval hopsasa, hopsasa, Martinka se natřásá. A pak už nic. Prostě najednou zmizel. A tak tenhle dlouhej dopis asi přece jen napíšu tobě, mami.
Nejdřív jsem se po tátovi ptala, pamatuješ? Ale brzy nás to obě unavilo. Tebe asi dřív. Jednou jsi na mě začala křičet, ať si teda jdu za tím svým povedeným tatínkem, a já nechápala, co tím myslíš. Věděla jsem, co to je, když se mi povede kotrmelec nebo zavázat tkaničku, ale povedený tatínek?
Na mé šesté narozeniny jsi přede mě postavila sýrový dort s rozsvícenými svíčkami.
„On není s čokoládou?“ protáhla jsem tehdy zklamaně obličej.
„Čokoláda není zdravá. A jde na tloušťku. Tenhle sýrový dort je mnohem lepší, uvidíš.“
„Ale není sladkej.“
„Neboj, zítra tě vezmu do cukrárny,“ vmísila se tenkrát do hovoru babička.
„To ať tě ani nenapadne,“ přerušilas ji ostře. „Stačí, co jsi udělala ze mě. Nedopustím, aby i moje dcera jednou vypadala jako nafouklej hroch.“
„Jakej nafouklej hroch?“ vyprskla jsem vesele. „Myslíš nafukovací?“
„Bolí mě hlava,“ prohlásila jsi unaveně. „Na, rozbal si dárek, já si jdu lehnout.“
„Jé, další Barbína!“ vykřikla jsem nadšeně a moje jásání určitě muselo být slyšet až za tebou do koupelny.
„To se ti líbí, takováhle divná hubená panna?“ zeptala se mě babička pochybovačně. „To my jsme dřív s holkama měly jiné panenky.“
„Jak jiné?“
„No, panenkovatější.“
„Taky mám jednu panenkovatější. Mimino. Když se mu do pusy naleje voda, tak čůrá. A když se mu na zádech zmáčkne takovej čudlík, kýve hlavou a říká mimi. Ale Barbína je lepší. Vypadá jako dospělá, víš. Až budu velká, budu jako ona. Ne jako máma.“
„Máma se ti nelíbí?“ zajímalo babičku.
„Máma se přece nikomu nelíbí. Ani sama sobě. Protože je tlustá. Proto ji nikdo nechce, víš?“

RECENZE:

Třetí holka na vodítku

Po gamblerce Ester a narkomance Alici uvázala Ivona Březinová na pomyslné vodítko závislosti dívku Martinu (JMENUJI SE MARTINA, Albatros, Praha 2003). Od knihy završující triptych neočekáváme a také v ní nenacházíme zásadní změny v kompozičním uspořádání, v typologii postav ani v závěrečném partu.
Bulimička Martina je opět vybavena sice dobrou, ne však silnou vůlí. Žije v neharmonickém rodinném prostředí, a tak zrod její nemoci nikdo nezaznamená. Odbornou pomoc nejprve odmítá, poté uvědoměle přijímá. Úplnost exempla završuje optimistický závěr: uzdraví se, smíří s matkou a zamiluje se.
Drobné odchylky od scénáře mají čistě vnějškový charakter. Hrdinka zobrazená na titulní straně svým vzhledem neodpuzuje (srovnej portrét Ester!) a Martina nepíše fiktivní deník, nýbrž fiktivní dopisy, jež ovšem mají stejnou, tedy terapeutickou funkci.
Třídílný projekt Ivony Březinové je vzhledem k aktuálnosti svého tématu předurčen zejména k výchovnému využití: poukazuje na mnohé příčiny závislostí, učí, jak je lze rozpoznat, upozorňuje na jejich nebezpečnost pro jedince i pro společnost a situaci nenechá dojít k bezvýchodným koncům.
O zdravém životním stylu se dnes děti učí ve škole. Knížky typu Holek na vodítku by se mohly stát pomůckou pro většinu málo školených učitelů (rodičů, vychovatelů) a zároveň četbou pro jejich žáky, kteří jsou nejrůznějšími závislostmi v reálném světě skutečně ohroženi. Forma emotivního příběhu pravděpodobně umocní ochotu akceptovat jeho poučný charakter a návodnost.

Naděžda Sieglová: Třetí holka na vodítku. In: Ladění, č. 3 / 2003