Archiv pro štítek: Vlasta Švejdová

Kočka Kačka herečkou

Knížka pro začínající čtenáře volně navazuje na knihu O kočce Kačce. V druhém díle se Kačce podaří splnit její vytoužený sen – dostane roli v televizní reklamě na kočičí papání.

  • Rok vydání: 1999
  • Napsáno: 1998
  • Stran: 32
  • Žánr: pro začínající čtenáře, příběhy se zvířecím hrdinou
  • Ilustrátor: Vlasta Švejdová
  • Nakladatel: SiD & NERo, edice Začínám číst
  • Náklad: /
  • ISBN: 80-85886-53-7
  • Poznámka: volné pokračování knížky O kočce Kačce

obalKackaHerecka

ANOTACE:

Kočka Kačka poznává nové kamarády, koťátka Sazičku a Mourka, který ještě neumí říkat „r“, morče Celestýna, který trochu zlobí, ale také nezbedná dvojčata, kluky Matěje a Maxima. Zvířátka i děti věří, že se Kačka jednou stane slavnou herečkou. To se Kačce také splní, když dostane roli v televizní reklamě. Brzy ale pozná, že ze všeho nejlepší je hrát si s kamarády jen tak pro radost.

UKÁZKA:

Byla jsem zrovna krásně napapaná a oči se mi až zavíraly, když velký Kukačka zapnul televizi. A to byste nevěřili! Nějaká cizí krásná kočka si tam vykračovala od misky k misce. Ke každé jen čichla, ohrnula čenich o šla dál. Ale v té poslední misce muselo být něco obzvlášť dobroučkého. Ta cizí krásná kočka se zastavila, přimhouřila očka o pustila se do toho s takovou chutí, jako by jí velcí týden nedali najíst. Nakonec protáhla přední i zadní nohy a mlsně si olízla tlamičku sametově růžovým jazykem.
Chtěla jsem vědět, jestli mám také tak sametově růžový jazyk, a vyplázla jsem ho jak jen to šlo.
„Koukni na Kačku, tati,“ strčila Kamila do velkého Kukačky. „Že vypadá úplně jako to kočka z reklamy.“
„Mik, mik,“ řekl na to malý Michal a hned se zas pokoušel sníst svoji přední levou tlapku.
Ale velký Kukačka překvapené zašeptal:
„No jo, máš pravdu, Kamilo. Úplná filmová hvězda, ta naše Kačka.“
Samým štěstím jsem se až zatetelila a z vděčnosti jsem šla velkému Kukačkovi zahřát krk. Má to moc rád. Podrbal mě na hlavě svými krátkými tupými drápky. On chudáček jiné nemá. Ale i tak to bylo moc příjemné.

UKÁZKA 2:

KockaKacka_II_11

RECENZE:

KočkaKačka_herečkou_RECENZE_Ditmar

Lucka Luciperka – 1. vydání

Lucka je holka z první třídy, ale zlobí víc než kdejaký kluk. Proto jí také říkají Luciperka. Ona si z toho ale nic nedělá a se psem Čertem a kočkou Andělínou se připravuje na Mikuláše.

  • Rok vydání: 2002
  • Napsáno: 2001
  • Stran: 32
  • Žánr: pro začínající čtenáře, příběhy s dětským hrdinou
  • Ilustrátor: Vlasta Švejdová
  • Nakladatel: SiD & NERo, edice Začínám číst
  • Náklad: /
  • ISBN: 80-85886-80-4
  • Poznámka 1: 19. místo v dětské anketě 20 nejčtenějších knih roku 2002
  • Poznámka 2: 2. vydání vyšlo v roce 2014.

obalLuckaLucip

ludandelANOTACE:

Hrdinkou knížky pro začínající čtenáře je malá Lucka. Na to, že je prvňáček, je pěkně nezbedná. Neustále vyvádí nějaké lotroviny. Však jí proto také říkají, že zlobí jako čert. Lucka si z toho ale nic nedělá, a protože se blíží mikulášská nadílka, horlivě se připravuje, že se za pořádného čerta převlékne. Jen pozor, aby se jí taková čertovina nakonec nevymstila. A co když potká opravdového čerta nebo anděla?

 

UKÁZKA:

Dneska Lucka cákala po třídě mokrou houbou. U tabule to vypadalo, jako když prší. Paní učitelka poslala Lucku vytřít a mezitím jí do notýsku místo poznámky nakreslila velký puntík. Je černý jako půlnoční tma.
Proto se Lucce nechce domů. Proto se tak loudá. A zvonky u cizích dveří dnes raději nechává na pokoji.

Konečně je doma. Vlastně před domem.
„Lu – cinka cinka cinka,“ cinká jejich zvonek vesele.
Zato Lucka moc vesele nevypadá. A kdo by taky vypadal, s černým puntíkem v notýsku?
„Kdes byla tak dlouho?“ zlobí se maminka. „Už jsem málem měla strach.“
Lucka má taky strach. Až maminka uvidí puntík, určitě jí zakáže bruslení.
„Tak co bylo ve škole, Lucko?“ zajímá mámu s rukama obalenýma kynutým těstem na koláče. „Nezlobilas?“
„Zlobila,“ špitne Lucka, protože ví, že lež má krátké nohy a daleko neuteče. A před Lucčinou maminkou už vůbec nikam.
„Co s tebou, holka,“ povzdychne si maminka nešťastně. „Vždyť ty zlobíš jako čert.“
Čert ležící pod lavicí se nespokojeně zavrtí. On že zlobí? Taková nespravedlnost!
Čert není čert, ale pes. Je velký a úplně černý. A když je mu horko, plazí jazyk. Ten jazyk má dlouhý a červený. Ale rohy ani kopyto nemá. Zato má chundelatý ocas a věrné psí oči.
Čert má Lucku rád. Ale Andělínu rád nemá. Andělína je kočka a líná k tomu. Jen leží a leží. A je úplně bílá.lucdoma

Lucka říká, že Andělína je lenoška.
Máma říká, že lenoška je křeslo, na kterém se lenoší. Nejvíc v něm lenoší táta. Leží a leží. Jako Andělína. Ale ta nečte noviny.
Máma taky nečte noviny. Nemá na to čas. Zato když vaří, zapne si televizi. Táta ne, ten při televizi zívá. A uvařit umí jenom čaj.
„Máš napsaný úkol, Lucko?“ volá máma. „Potřebuju semlít mák.“
Ale Lucce už otrnulo a zas někde dovádí. Dovádět ona dovede. Umí to tak, až s tím někdy mámu dovádí k zoufalství. Jako teď.

Lucka_Mikuláš

 

 

Sněhuláci z Mrkvonos

Příběh pro začínající čtenáře o tom, jak na svět přicházejí sněhuláci, kde přes zimu bydlí, kam chodí do školy a že vyvádějí lumpárny jako lidské děti. A kam se stěhují na léto…

  • Rok vydání: 2005
  • Napsáno: 2005
  • Stran: 32
  • Žánr: pro začínající čtenáře
  • Ilustrátor: Vlasta Švejdová
  • Nakladatel: SiD & NERo, edice Začínám číst
  • Náklad: 3000
  • ISBN: 80-86753-02-6
  • Poznámka: /

obalSnehulaciMrk

ANOTACE:

Mrkvonosy jsou vesnice jako každá druhá. Nebo možná jako každá třetí. Mají tam náves, na návsi poštu, kino, kostel a školu. A ve škole je pět tříd plných dětí.
Celá vesnice má asi osmdesát obyvatel. Ale tohle číslo platí jen pro teplejší období roku. Jak totiž napadne sníh, počet obyvatel v Mrkvonosích prudce stoupne. Často až na několik stovek. Ptáte se, jak je to možné? S příchodem sněhu se totiž do vsi nastěhují sněhuláci.

Sněhuláci z Mrkvonos -ves

OBSAH:

Jak se Bambulka narodil
Málo mrkve
Sněhulka
Ve škole

UKÁZKA 1:

Snehulaci_0022Jak se Bambulka narodil

Tu noc sněžilo, jako když se protrhnou tisíce pytlů cukru. Sníh pokryl střechy, chodníky a ulice. Zasypal zamrzlý rybník a spolu s větrem utvořil vysoké závěje. Vesnice byla do rána k nepoznání. A hlavně plná nových sousedů, kteří do slova a do písmene spadli z nebe.
Pan starosta, který má celou vesnici na starosti, si ráno obul teplé boty, nasadil si čepici a rukavice a krk omotal dlouhou pruhovanou šálou.
„Jdu se podívat, kolik nám přes noc přibylo obyvatel,“ houkl na svou ženu a rázně vykročil do chumelenice.
Na návsi už se to sněhuláky jen hemžilo. Byli celí ledoví, ale horečně sháněli nějaké staré hrnce, březová košťata a kousky uhlí jako knoflíky na kabáty. Zajímali se také o volné stavební parcely. Pan starosta si všiml, že na rohu Krátké a Dlouhé ulice už dokonce vyrostl první sněhový dům. Měl maličká okna, nízké dveře a žádný komín.
„Vy jste si nějak pospíšili,“ křikl starosta přátelsky na velkého kulatého sněhuláka, který právě dokončoval střechu.
„Musíme,“ usmál se pan Sněhulák a uctivě smekl z hlavy trochu pomuchlaný plechový hrnec starostovi na pozdrav. „Vidíte tu vánici? Co nevidět čekáme přírůstek do rodiny. Žena už vevnitř chystá kolíbku.“
„Tak to jo,“ pokýval starosta hlavou a v duchu si pomyslel, že se bude muset stavit v obchodě se zeleninou a zkontrolovat, jestli paní Cibulková objednala dost mrkve pro sněhulácká novorozeňata. Však jich dnes bude!
V tu chvíli se objevila paní Sněhuláková. Vyšla z domku jen tak v zástěře a bačkorách s barevnými bambulkami. Na hlavě však měla připevněnou malou pánvičku, která panu starostovi vzdáleně připomínala baret jeho tchýně. Tedy maminky jeho ženy. Pokývala starostovi na pozdrav a zahleděla se do nebe obtíženého mračny.
„Bude to co nevidět, obloha tu tíhu už dlouho neunese,“ pronesla zkušeně.
Pan starosta chtěl zrovna něco říct, ale paní Sněhuláková náhle učinila několik kroků stranou. Usmívala se. Po chvíli nastavila ruce a do dlaní se jí snesl maličký sněhuláček. Paní Sněhuláková ho radostně chytla a pak mu opatrně dala na čelo první pusu. Sněhuláček se jí v dlaních slastně zavrtěl a unaveně zívl. Ono to není jen tak, padat z nebe a strefit se právě do mámina náručí. Každý sněhulák vám řekne, že to je pořádná dřina. Není divu, že to malého tolik vyčerpalo.

UKÁZKA 2:

Snehulaci_0023Druhý den Sněhulka zase zůstala doma. Jen seděla u okna a lízala jednu zmrzlinu za druhou. Růžovou jahodovou, žlutou vanilkovou, hnědou čokoládovou… Bylo na ní vidět, že by všechny ty barevné dobroty hned vyměnila za kousek barevného oblečení.
Maminka Sněhuláková to nakonec nevydržela a zašla do obchodu pro nový zelený hrnec s oranžovou mašlí, která se tak pěkně hodila k Sněhulčinu nosu.
„A tady máš sukni, šálu a pléd,“ dodala po chvíli a oblékla překvapenou dcerku jako lidskou holčičku. „Myslíš, že teď půjdeš ven?“
„Půjdu,“ přikývla Sněhulka nadšeně. „Hlavně, aby ta šála za mnou pěkně vlála.“
A šála vlála. Hlavně při tom, když se Sněhulka proháněla po zamrzlém rybníku.Tančila jako víla a třásně na jejím plédu se jen třepetaly.
„Ta to ale umí!“ vykřikla nadšeně malá Kristýnka, co chodí do druhé třídy, a rozběhla se na led za Sněhulkou.
„Počkej, možná je led ještě tenký,“ varovaly ji kamarádky Lenka a Lidka. Ale Kristýnka je neposlouchala. Chtěla být tančící vílou jako ta malá sněhulačka.
Vběhla na okraj rybníka a led nesouhlasně zamručel.