Příběh dvanáctileté Ukrajinky Anheliny, která s maminkou uprchla před válkou, je příběhem o začleňování skupinky ukrajinských dětí do kolektivu české třídy a o sžívání se cizinců s českým prostředím.

.

• Rok vydání: 2023
• Napsáno: 2022
• Stran: 88
• Žánr: příběhy s dětským hrdinou
• Ilustrátor: Mila
• Jazykový poradce: Tereza Chlaňová
• Doslov: Veronika Šporclová
• Nakladatel: Albatros a Pasparta
• Náklad: /
• ISBN 978-80-00-07199-2
• Poznámka 1: Kniha je součástí řady Má to háček
• Poznámka 2: Ke knize jsou vytvořené pracovní listy, které je možné stáhnout na stránkách nakladatelství Pasparta zde nebo na stránkách KMČ nakladatelství Albatros zde.
• Poznámka 3: Součástí pracovních listů je také ukrajinsko-český slovníček výrazů použitých v knize.

.

ANOTACE:

.

UKÁZKY:

Duha

„Nu ni! Anhelino! Ty pideš do našoho klasu?“ vykřikla Svitlana překvapeně.

„Česky, Svitlano,“ poprosila ji paní učitelka. „Řekli jsme si přece, že ve škole budeme mluvit jenom česky.“

„Zkusím,“ kývla Svitlana a zeptala se znovu. „Anhelina bude chodit do našeho třřída?“

„Bude chodit do naší třídy. Nejspíš ano,“ odpověděla učitelka. „Tak kam tě posadíme, děvče?“ rozhlédla se učebnou.

„Tady už není žádná volná židle,“ upozornila učitelku Štěpánka.

„To je pravda,“ zamračila se učitelka. „Ale neboj, to napravíme. Zatím si sedneš místo mě,“ ukázala za katedru a postrčila novou žákyni blíž, aby zaujala její místo.

Anhelina si připadala jako ve špatném snu. Pochopila, že ji nemají kam posadit, leda tam, kde obvykle sedává učitelka. Jestli něco nesnášela, tak přílišné okukování. A teď se kvůli tomu, že na ni ve třídě nevybyla židle, ocitla jako na jevišti. Ještě chybí rozsvítit reflektory, říkala si v duchu nešťastně.

Část pocitu jí probleskla i do očí a obtiskla se na čelo, kde smutek vystínoval sotva viditelnou linii vrásky. Učitelka to postřehla a málem ji přepadlo dojetí. Za léta práce ve škole uměla číst v dětských obličejích.

„Víš co? Vyřešíme to teď,“ rozhodla se. „Já skočím za panem školníkem, ať sežene další židli, a nejlíp i stolek. Neřvěte tady, hned jsem zpátky,“ pohrozila třídě.

„Jé, máme novou úču,“ vypískl Jakub, sotva učitelka vyšla na chodbu.

„Akorát že neumí česky,“ poznamenal Tomáš.

„Aspoň nehrozí, že nám dá diktát,“ pochvaloval si Jakub.

Ostatní kluci se pochechtávali, i dívky ve třídě měly z nové situace legraci. Korunu všemu dala Sára, když přiběhla k učitelské katedře a postavila před nic nechápající Anhelinu cedulku s nápisem PANÍ UČITELKA.

Všichni lehli smíchy. Dokonce i Hryhorij s Tolikem. Svitlana sice na situaci neviděla nic k popukání, na druhou stranu nechápala, proč se Anhelina tak mračí. A mračila se opravdu čím dál víc.

Chovají se jako malá děcka! táhlo jí hlavou. S těmi má chodit do třídy?

Anhelině bylo minutu od minuty trapněji. Seděla na učitelské židli, ale připadalo jí, že sedí na rozžhavené peci. Nohy jí pod stolem cukaly, jenjen vyskočit a utéct. Už to málem udělala, když vtom se dveře otevřely a učitelka se vrátila, v obličeji výraz nespokojenosti.

„Židli zatím nenesu. Budeme to ještě muset řešit,“ zahuhlala, ale vzápětí vyladila tvář do úsměvu. „Mám pro vás návrh. Zahrajeme si takovou hru.“

„Hru?“ Tomáš rázem ožil. „Nějakou střílečku? Mám teď v mobilu stažený bezva simulátory.“

„Zajímá tě někdy něco jiného než střílečky v mobilu, Tomáši?“ sjela ho učitelka přísně.

„No… ani ne,“ přiznal. „Ale tohle je simulace letecký bitvy o Londýn za druhý světový války, paní učitelko.“

„Ja ne choču… nechci hraty na valku,“ ozvala se Svitlana.

„Neboj se, na válku si opravdu hrát nebudeme,“ uklidnila ji rychle učitelka a rozdala všem papíry.

„Písemka?“ vytřeštil Jakub oči. „To je ale podraz!“

„Mlč. Žádný podraz. Budete kreslit. Vyndejte si pastelky. Máte všichni pastelky?“ rozhlédla se učitelka hlavně po ukrajinských dětech.

Anhelina trůnící za katedrou sice nevěděla, co jsou pastelky, ale když viděla, co ostatní vytahují z tašek, hrábla do batohu po plastové krabičce, kterou všechny ukrajinské děti dostaly v úvodu adaptačního kurzu.

„Tak,“ zamnula si učitelka spokojeně ruce. „A teď všichni poslouchejte. Nakreslete na papír výjev, na kterém budou tato tři slova: veselka, vodník a hrad. Tak, jak to slyšíte. Veselka, vodník, hrad,“ zopakovala ještě jednou.

„To je teda hra! Level mínus deset,“ funěl Tomáš naštvaně.

Ostatní taky nejásali nadšením. Kreslit vodníky? Zábava pro mrňata. Ale Jakub si říkal, že je to pořád lepší než psát test z přírodovědy nebo písemku ze zlomků. Dívky se šeptem dohadovaly, co znamená slovo veselka. Sára tvrdila, že veselka je veselá slavnost, ale Žofka věděla naprosto přesně, že se tak označuje svatba.

Konečně se všichni pustili do kreslení. Na papírech postupně vznikaly dva odlišné výjevy. České děti většinou kreslily vodnickou svatbu, která se konala na hradě. A ukrajinské děti kreslily vodáky na řece, všude kolem nich padají kroupy, ale zároveň asi vysvitlo slunce, protože na všech čtyřech obrázcích se klenul velký barevný oblouk.

„Tak. A teď si výkresy vzájemně prohlédněte a pokuste se vytvořit obrázkový česko-ukrajinský slovníček těch tří slov,“ vybídla je učitelka. „Hledejte obrázkové dvojice ke slovům veselka, vodník a hrad. Chce to trochu fantazie. A nepoužívejte mobily!“ pohrozila Matoušovi a Svitlaně, kteří už šátrali v kapsách.

Anhelina se ani nesnažila. Prohlížela si svou veselku – veselý duhový oblouk, pod nímž se na gumovém člunu plaví čtyři vodnyci – vodáci Anhelina, máma, táta a Kyryl, který rozdováděně chytá hrad – kroupy, a přála si, aby všechno bylo zase jako dřív.

.

.

.

Mene zvuť Anhelina. – Jmenuji se Anhelina.
Ja uže čytaju česku. – Už čtu česky.