Kniha o osmileté Peťule, která je kvůli rozvodu rodičů v jejich střídavé péči. Jediným záchranným bodem je pro dívku v náročné situaci zpočátku jen kočka Ťapka, která se stěhuje s ní. Kniha je součástí knižní řady Má to háček, kterou píší Ivona Březinová a Petra Štarková (Štarková, Petra).
- Rok vydání: 2017
- Napsáno: 2017
- Stran: 96
- Žánr: knihy s dětským hrdinou
- Ilustrátor: Darina Krygielová
- Doslov: Petra Štarková, psycholožka a autorka dalších knih řady Má to háček (Lukáš a profesor Neptun)
- Nakladatel: Albatros a Pasparta
- Náklad: /
- ISBN: 978-80-00-04861-1
- Poznámka 1: Kniha je součástí řady Má to háček
- Poznámka 2: Ke knize vznikly tematické pracovní listy, které jsou ke stažení na www.pasparta.cz LISTY ZDE
- Poznámka 3: Kniha získala Cenu učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství v anketě Dětský knihomol 2017, Suk – Čteme všichni
ANOTACE:
Rodiče Peťuly jsou rozvedení, ale o svou dceru se chtějí dál starat oba. A tak je Peťula ve střídavé péči. Týden bydlí u mámy, týden u táty. Jenže rodiče žijí daleko od sebe, a tak Peťule nezbývá, než týden co týden střídat i školu, spolužáky a kamarády. Ještě že má svou věrnou kočku Ťapku, která veškeré přesouvání absolvuje s ní. A to se přitom kočky raději drží jednoho domu.
UKÁZKA 1:
Táta přijel pozdě. Sice jen o půl hodiny, ale i tak… Mamka pobíhala po bytě a dělala, že uklízí. Jenže všechno bylo uklizené. Pouze přendávala věci z místa na místo a zase zpátky. A kontrolovala mobil. Když viděla, že ji pozoruju, sedla si v kuchyni na židli.
„Nedáš si kafe?“ zeptala se mě roztržitě.
„Kafe?“ vytřeštila jsem oči, protože děti přece nepijí kafe, a mamka mi ho taky ještě nikdy nenabídla.
„Co? Řekla jsem kafe?“ pohlédla na mě s rozpačitým úsměvem. „Čaj. Myslela jsem samozřejmě čaj.“
„Nechci čaj,“ zavrtěla jsem hlavou. „Táta by pak musel stavět u každý pumpy.“
„No tak by stavěl. Bóže,“ odsekla mamka.
Chvíli jsme jen tak mlčky seděly. Mamka už nekoukala na mobil. Jen ukazováčkem pravý ruky lehce ťukala do stolu. Bam, bambibam, bam, bambibam, bam.
„Možná si to rozmyslel a nepřijede. Co myslíš, Ťapko?“ řekla jsem do ticha.
„Ale jdi… co by si rozmýšlel. To on dal k soudu tenhle návrh,“ odpověděla za Ťapku mamka.
„K soudu?“ nechápala jsem.
Věděla jsem, že k soudu chodí lidé, kteří udělali něco špatného.
„Tys něco provedla?“ podívala jsem se na mamku. „Nebo táta? Nebo… já? Řekla jsem něco špatně, jak tu tenkrát byla ta paní a vyptávala se, u koho bych chtěla bydlet?“
„Kristepane, Peťulko,“ vrhla se ke mně mamka a objala mě. „Ty jsi nic neprovedla. Vůbec nic. Ty jsi ta nejhodnější holčička na světě.“
„Tak proč…“
V tu chvíli se u dveří ozval zvonek a mamka vystartovala otevřít.
„To je dost!“ vyštěkla na tátu.
„Já vím. Jedu pozdě.“
„Že mě to nepřekvapuje,“ ucedila mamka.
Táta chtěl něco odpovědět, ale všiml si, že stojím za ní.
„Peťulko! Pojď ke mně!“
Vrhla jsem se mu do náruče. Vždyť jsem ho neviděla skoro měsíc.
UKÁZKA 2:
Nahrnuli jsme se do třídy. Chtěla jsem si sednout vedle Bedřišky, jako jsme seděly loni. Jenže na mém místě se roztahovala Luisa. Zůstala jsem překvapeně stát.
„Tady jsem vždycky seděla já,“ vysoukala jsem ze sebe.
„No, teď už tu nesedíš,“ ucedila Luisa.
„Ale…“
Pohlédla jsem na Bedřišku. Ta sklopila oči a mlčky si vytahovala z batůžku učení.
„Bedřiško, řekni něco,“ vybídla jsem ji. „Sedíme vždycky spolu.“
„Co mám říkat?“ hlesla Bedřiška. „Paní učitelka řekla, že si mám vybrat.“
„A ty sis vybrala Luisu?“ vydechla jsem nevěřícně.
„Já bych chtěla sedět s tebou,“ podívala se na mě konečně Bedřiška. „Jenže pořád. Nechci být každý druhý týden v lavici sama.“
Cítila jsem, že se mi chce brečet. Radši jsem se honem otočila a šla jsem si sednout do volné lavice. Ani nevíš, Ťapko, jak moc mi v tu chvíli bylo smutno. Vlastně… ty jediná to víš. Ty jediná jsi totiž opravdová kamarádka.
„Vidím, že už tu máme Peťulku Holečkovou,“ řekla paní učitelka, sotva vešla do třídy. „Ráda tě vítám. Jak se ti líbí ve škole v Týně?“
„Líbí.“
„Maminka mi říkala, že budeš střídat školu po týdnu, ano?“
„Ano.“
„Tak… tak ať to všechno zvládáš bez problémů. Kdybys cokoliv potřebovala, přijď za mnou, ano?“
„Ano.“
Nechtělo se mi mluvit, Ťapko. Chtělo se mi brečet. Proč všichni chodí do jedné školy, jenom já musím chodit do dvou? Všichni taky přinesli nakreslený obrázek z prázdnin, jenom já jsem o tom nevěděla. A to ještě nebylo všechno!
„Otevřete si čítanky na straně patnáct,“ řekla paní učitelka. „Přečtěte si první odstavec příběhu a vypište z něj do sešitu všechna chlapecká jména.“
Otevřela jsem čítanku. Na straně patnáct byl obrázek. Na vedlejší stránce básnička. Žádný příběh. Rozhlédla jsem se po třídě. Většina dětí už četla. Někteří dokonce psali. Co teď? Zvedla jsem ruku.
„Copak, Peťulko?“
„Na straně patnáct je obrázek,“ zamumlala jsem.
„Jaký obrázek?“ otočil se k mé lavici Sebík. „Máš otevřenou špatnou stránku.“
Sebík vyskočil, aby mi pomohl správnou stránku nalistovat. Ve chvíli se zarazil.
„Jé, ona má úplně špatnou čítanku,“ vypískl udiveně.
„Sedni si, Sebastiáne,“ řekla paní učitelka a sama přistoupila k mé lavici. „Ukaž? No, ve škole v Týně se zřejmě učíte z jiných učebnic, než jaké mají žáci tady.“
Polekaně jsem na paní učitelku pohlédla. Nebude se zlobit? Naštěstí se nezlobila.
„O přestávce za mnou přijď do kabinetu, Peťulko. Všechny učebnice spolu projdeme. A pokud se nějaká bude lišit, dostaneš jinou.“
No bezva. Vůbec jsem nechápala, jak to teda bude.