Antologie povídek současných českých autorů sci-fi a fantasy. Tvůrci alternativních dějin nahlížejí na naši historii z pohledu „co by se bývalo stalo, kdyby“ (např. nevymřeli Přemyslovci).

• Rok vydání: 2007
• Napsáno: 2007
• Stran: 526
• Žánr: sci-fi a fantasy
• Editor: Ondřej Müller
• Ilustrátor: Martin Zhouf, Jozef Gertli Danglár, Bohumil Fencl, Milan Fibiger, Renáta           Fučíková, Tomáš Kropáček, Zdeněk Mézl, Jaroslav Sieratovski, Petr Urban
• Nakladatel: Albatros
• Náklad:
• ISBN: 978-80-00-01913-0
• Poznámka: Ivona  Březinová ve sborníku zastoupena povídkou Přemci.

ANOTACE:

IMPERIUM BOHEMORUM
Fantastické dějiny zemí Koruny české

Antologie povídek současných českých autorů sci-fi a fantasy.

Povídky nahlížejí na historii z fantastických úhlů a rozvíjejí klíčové okamžiky českých dějin, od kterých se všechno mohlo odvíjet úplně jinak než ve skutečnosti.
Ilustrace na obálce a patitulu: Martin Zhouf

OBSAH

Vilma Klímová: O snovačce a Přemyslovi
Ondřej Neff: Rudolfínské mystérium
Josef Pecinovský: Terra australis
František Novotný: Útok na oceán
Jiří W. Procházka: Válka s goky
Jan Poláček: Cesta hrdiny
Ivona Březinová: Přemci
Jana Rečková: Země bez křídel
Vladimír Šlechta: Krev anděla
Jan Oščádal: Abbadon-Pierot 47, domov můj

ilustrace: Martin Zhouf

UKÁZKA z povídky Přemci:

Přišli všichni. Všech patnáct. Většina s nepatrným předkusem, jak se tento progresivní znak v jejich rodu dědí už po staletí. Se členy ochranky jich bylo jednadvacet plus stařičký pekinéz ještě o něco více stařičké princezny Anežky. Přijela na kolečkovém křesle a veškerý její pohyb se omezoval na rychlé kmitání očí, jimiž soustředěně sledovala kupodivu svižně se belhajícího psíka s orlicí na sponě, která zdobila jeho načesanou ofinku.
Guta na okamžik zapochybovala, zda si je princezna Anežka vědoma, kam ji vůbec přivezli a proč, ale pak nad tím mávla rukou. Větší starosti jí, upřímně řečeno, dělal mladý markrabě Vojtěch. Chaoticky pobíhal po třídě a za živého boha se nedokázal rozhodnout, ke kterému stolku se posadí. Gutu napadlo, že by se na něm dalo demonstrovat počínání Sněhurky v okamžiku, kdy vtrhla do chaloupky sedmi trpaslíků a nedala si pokoj, dokud nepojedla ze všech mističek a nevyzkoušela všechny postýlky. Hyperaktivní markrabátko s čitelnou lehkou mozkovou disfunkcí mělo překvapivě jemnou tvář, jen v T-zóně poněkud narušenou vzmáhající se akné, a bujnou hřívu hustých vlasů neustále mu padajících do očí, což mu v jeho sedmnácti letech vypěstovalo dobře propracovaný tik. Guta přemohla nutkání tento škub složený ze dvou na první pohled zcela nerealizovatelných pohybů napodobit a přinutila se dívat jinam. Její pozornost vmžiku zcela pohltil jev spočívající v ukázkovém rozdvojení osobnosti in natura. Jednapadesátiletá jednovaječná, ale druhorozená dvojčata Přemysl Otakar a Otakar Přemysl, lidmi běžně nazývaná Oťas a Otin, což byla pomůcka zhola zbytečná, protože ty dva od sebe stejně nikdo nikdy nerozeznal, se jala prozkoumávat bezpečnostní opatření třídy. Poté, co se jim podařilo utrhnout ovládací lanka žaluzií a z důvodů zřejmě známých jen jim pečlivě ucpali výlevku umyvadla vedle tabule, spokojeně kývli na robustního člena kamenně se tvářící ochranky. Ten vytáhl z kapsy, o které se Guta domnívala, že se vzdouvá díky přítomnosti ostře nabité pistole, ruličku izolepy. Král, Jeho Veličenstvo Václav XXIX., dosud se majestátně opírající o futro dveří, ji vzal do rukou a se slovy „Já sám!“ počkal, až mu další člen ochranky velkými nůžkami ustřihne přiměřený kus, který pak panovník vlastnoručně nalepil přes klíčovou dírku dveří. Tímto úkonem zřejmě bylo bezpečnostním opatřením učiněno zadost.
„Tak sednout, začneme,“ zavelela Guta poněkud příkřeji než měla ještě před chvilkou v úmyslu, a většina zúčastněných, tedy až na poskakujícího markraběte Vojtěcha, pekinéze vyčerpaně plazícího jazyk a ochranky, která měla stání v popisu práce, se posadila. Na obyčejnou školní židli. Jen korutanský vévoda Bořivoj zalezl pod stůl, kam mu ochranka už předem rozložila jemně kostkovanou deku v erbovních barvách. Ale tenhle úkaz Gutu nijak nepřekvapil. Jednak se o něm dočetla v královském protokolu, jednak byla Bořivojova agorafóbie následkem nedávného zátahu paparazziů už dostatečně profláknutá.
„Jmenuji se doktorka Guta Hamáčková, PhD. a budu vás mít na tvůrčí psaní.“
„Guta se jmenovala ta habsburská děvka, kterou si v roce 1285 musel vzít ten strachy věčně posranej Václav II.,“ zahučel opavský vévoda Drahomír nenávistně.
„Mňau,“ ozvalo se s procítěností téměř zvukomalebnou, jak se králova mladičká neteř Kazi snažila dát najevo, že o chorobném strachu z koček, kterým její dávný předek trpěl, je dostatečně informována, načež levoboček Bedřich, kterému nikdo neřekl jinak než Béďa, se záchvatovitě rozkašlal. Projevovala se tak první známka stresu, který prožíval při každém zamňoukání či sebemenší zmínce o kočkách. Nebohý levoboček tuto fóbii totiž po Václavu II. bezezbytku zdědil, včetně jeho nezvladatelného strachu z bouřky. Jen se při hromobití nezavíral do truhlice jako Václav II., ale do speciálně odhlučněné skříně. Geny se v jeho osobě rovněž postaraly o pokračování patologické nenávisti vůči zvuku jakýchkoliv zvonů a odporu ke zlatu, v jehož blízkosti nemohl usnout stejně jako jiný z jeho předků obávající se zvonů a zlata, Václav I.
Drahomírova poznámka a Kazino mňoukání Gutu vyvedly z míry natolik, že navzdory protokolu, který ji rektor donutil našprtat, pokračovala slovy, která původně rozhodně neměla v úmyslu:
„Na mém semináři si budeme všichni tykat.“
Dvojčatům Otinovi a Oťasovi synchronizovaně spadla čelist. Královně Zdislavě propiska. Chvíli čekala, jestli se pro ni hne některý z hochů od ochranky, ale zvedání propisek v popisu práce evidentně neměli, tak pro ni Zdislava pod lavici zajela sama. Když ji elegantně brala mezi prsty s nehty vyzdobenými miniaturními erbíčky rodu Přemyslovců, všimla si Guta, že propiska je důmyslně pokryta vyjmenovanými slovy po „b“. Dalo se očekávat, že naditý královský penál skýtá i další poklady.
Královnina a s největší pravděpodobností i králova dcera Libuše se po Gutině poznámce o tykání zvedla a pečlivě obešla všechny přítomné, aby je obdařila horoucím seznamovacím polibkem, kterým zřejmě hodlala svou ochotu k tykání potvrdit. Hlavně na členech ochranky bylo vidět, že tuto proceduru nepodstupují zdaleka poprvé. Přes veškerou snahu se jí nevyhnula ani Guta. Všechny argumenty, které horečně nalézala, se proti Libušině vášni jevily jako nesmělé impotentní pšouky. Jediným, kdo se jejímu láskyplnému teroru ubránil, byl opavský vévoda Drahomír.
„Dotkni se mě a máš v žaludku kudlu,“ usmál se na ni široce. Tak široce, že si Guta i na vzdálenost celé třídy všimla, že Drahomír má na zubech nasazeny plastové upíří zuby, které nedávno viděla prodávat v hračkářství na náměstí.
Libuše pohodila blonďatou hlavinkou a s rovnoběžkou dvou krátkých vzdorovitých vrásek mezi očima se šla posadit na klín prastrýci Zbyškovi.
„Kterápak ty seš?“ zeptal se a do Libuščina výstřihu mu ukápla dlouhá lesklá slina.
„Jé, to studí,“ vypískla a zavrtěla se na prastarém klíně s takovou důmyslností, až u Zbyška, který po léta bojoval s Alzheimerem, vyvolala dávno zapomenutou prudkou erekci s následnou ejakulací. Jen škoda, že chudák tak úplně nevěděl, co se to s ním děje a co to všechno znamená.
„Napadli nás Rusové?“ rozhlížel se nechápavě a šátral k pravému boku, kde kdysi nosíval svůj kord.

RECENZE:

/*Na podzim minulého roku vydalo nakladatelství Albatros v edici Albatros plus sbírku „Imperium Bohemorum“ s podtitulem „Fantastické dějiny zemí Koruny české“. Masivní reprezentativní hardback — to je první dojem při spatření knihy. Kvalitní tisk, ilustrace a grafická úprava zaujmou při detailnějším zkoumání. Co se nabízí ke čtení? Desítka povídek z paralelních historií i vzdálené budoucnosti a vysoce zajímavý doslov

*/Sestava autorů — toť výběr povětšinou stavěný „na jistotu“, místy je však diskutabilní. Známá a osvědčená jména doplňují dvě autorky — jedna delší dobu nepíšící, druhá relativně neokoukaná. Nyní přistupme k jednotlivým příběhům:

*Ivona Březinová
Přemci*
Ilustrace Martin Zhouf

Paralelní současnost, ve které nám dosud vládnou Přemyslovci — banda vzájemným křížením zdegenerovaných individuí. Povídka je zachycuje ve chvíli, kdy se rozhodli nabýt jakéhosi vzdělání.
Autorka pojala celou situaci silně parodickým stylem. I přes černý humor a profesionální zacházení s jazykem však nedosahuje kvalit povídek např. Šimka a Grossmanna.
Poněkud mě děsí představa, že v povídce popsaný stav může být reálným odrazem skutečné úrovně v některém z našich vzdělávacích ústavů.

„Michael Střelec Pešťák“ na FANTASYPLANET.CZ.

KŘEST KNIHY proběhl 14. listopadu od 16.30 2007 v knihkupectví Kanzelsberger v dolní části Václavského náměstí.