366 kratičkých příběhů – na každý den v roce jeden. A všechny jsou o Puclíkovi, což je malý papírový panáček ze skládačky puzzle. Umí létat na listí, cestovat v obálce nebo vlézt do knihy.

• Rok vydání: 2007
• Napsáno: 2005
• Stran: 216
• Žánr: pohádky, pro začínající čtenáře
• Ilustrátor: Marie Tichá
• Nakladatel: Knižní klub
• Náklad: /
• ISBN: 978-80-242-1968-4
• Poznámka 1: / Přeloženo do slovenštiny.
• Poznámka 2:  2. vydání

ANOTACE:

Kniha 366 kratičkých příběhů a pohádek na každý den v roce, dokonce i na ten přestupný. Puclíci jsou panáčci z obrázků – skládaček puzzle. A protože jsou malí, placatí a papíroví, zažívají příhody, jaké by nikdo jiný asi zažít nemohl. Každý příběh se navíc odehrává v době, která je určena kalendářem. Kniha je napsaná pro děti předškolního věku, ale i prvňáčky a druháky.

Papírový panáček Puclík je velice neposedný a každou chvíli vyráží za dobrodružstvím: do pohádkových knížek a encyklopedií, které stojí v knihovničce Puclíkovy člověčí kamarádky Lucky. Podniká výpravy do krabic s jinými skládačkami a společně s Puclinkou i dalšími puclíky zažívají každý den něco nového – v Lucčině pokojíku, v kuchyni, na zahradě, ale někdy se Puclík vydává i daleko do světa, třeba až k moři. Bojuje s indiány, letí v balonu, cestuje leteckou poštou, změní se v egyptskou mumii nebo chystá valentinské přání pro svou Puclinku. Každý den – od Nového roku až do Silvestra – něco zábavného podnikne nebo vymyslí, aby si děti měly o čem číst.

UKÁZKA:

2. ledna

Puclík vzpomíná, jak přišel na svět
Byl jednou jeden malíř, a ten namaloval obrázek. Bylo na něm moře se spoustou malých
bílých vln a obloha se spoustou malých bílých mráčků. Na hladině pluly plachetnice s barevnými plachtami a pod hladinou ryby s barevnými ploutvemi. Na obloze poletovali ptáci, balóny a letadla. A úplně v rohu ležela písečná pláž plná dětí.
„To je pěkný obrázek,“ řekla žena toho malíře. „Vypadá úplně jako na hraní.“
„Ale obrázky přece nejsou na hraní,“ zabručel malíř a šel si vyprat štětce.
„Nejsou?“ podivila se paní. „A proč vlastně ne?“
„Ano, proč vlastně ne?“ řekl malíř zamyšleně a pak obrázek rozřezal na spoustu malinkých částí.

„Na,“ podal ty malé kousky obrázku své ženě. „Teď si s tím obrázkem můžeš hrát. Slož ho dohromady.“
Paní obrázek složila a pak ho odnesla do továrny, aby z něj vyrobili spoustu takových skládacích obrázků pro radost dospělých a hlavně dětí. A také puclíků, protože ty malé kousky, to byli oni.

 

6. května

Jak si ho kos spletl s housenkou

Puclík se povaloval v trávě právě ve chvíli, kdy kolem letěl kos.
„Jé, housenka,“ pípl kos vesele. „Na ty já mám nos.“ A sebral Puclíka do zobáku.
„Au, to bolí. Pusť mě, ty černej lupiči,“ křičel Puclík, ale marně.
Kos byl rád, že něco sehnal pro hladová mláďata. Že by Puclík moc k snědku nebyl, to ho nenapadlo. Položil Puclíka do pípajícího hnízda a rychle zas letěl pryč shánět další housenku, popřípadě dalšího puclíka.
Kosíci se hned na Puclíka vrhli. Prali se o něj s snad by ho i roztrhli na několik kousků, když vtom se domů vrátila máma kosice.
„Co to tu máte za divnou věc?“ divila se. „Ten táta nemá rozum, čím vším vás od malička krmí. Takové věci nepatří do zobáčků malých kosáčků,“ prohlásila nakonec kosice a Puclíka z hnízda vyhodila.
Puclík se dole pod hnízdem rozplácl, ale to mu ani trochu nevadilo. Vždyť byl puclík a ti jsou placatí odjakživa.

 

27. června

Počítání mravenců

Puclík ležel v krabici na svém místečku a nemohl usnout. Hlavou se mu honila spousta nejrůznějších nápadů jak by mohl létat ve vzduchu jako pták. Nakonec to nevydržel, odhodil peřinu, odklopil víko krabice a usadil se v kuchyni vedle dřezu, kde každou noc tiše odkapával vodovodní kohoutek. Puclíka to pokaždé uklidnilo a doufal, že brzy usne. Jenže dnes kohoutek nekapal. Puclíkovi se ale nechtělo vracet se do krabice, a tak se uvelebil na stolku vedle skříně s potravinami. Přikryl se pytlíčkem heřmánkového čaje a chtěl zavřít oči, když vtom si všiml, jak po zapomenuté vařečce pochoduje mravenec a za ním druhý a třetí a čtvrtý… Vařečka ležela napříč mezi skříňkou a stolkem a tvořila pro mravence bezpečnou lávku na jejich cestě za cukrem.
„Obvykle se na usnutí doporučuje počítat ovečky,“ vzpomněl si Puclík. „Ale já budu počítat mravence. Jeden mravenec, druhý mravenec, třetí mravenec, čtvrtý mravenec, pátý, šestý, sedmý, osmý, devátý, desátý…“
U jedenáctého mravence už Puclík spal. A určitě se mu zdálo něco hezkého.

24. září

Let papírovou vlaštovkou

Lucka a její tatínek vzali kus papíru, trochu ho poskládali a papír za chvíli létal jako opravdové letadlo.
„Taky si postavím takové letadlo,“ usmyslel si Puclík a tajně se zmocnil čistého bílého archu.
Popravdě řečeno by si nejraději vypůjčil rovnou Lucčinu papírovou vlaštovku, jenže ta před chvílí zamávala křídly a odlétla do teplých krajin. A tak nezbývalo, než si postavit svou.
Práce to tedy byla pořádná, ale nakonec se všechno podařilo a Puclík se chystal na první zkušební let. Postavil vlaštovku na kraj stolu, opatrně do ní nasedl a pak ji rozhoupal. Vlaštovka s tichým svištěním zakroužila k zemi. Těsně nad podlahou se však naklonila o trochu víc, než Puclík čekal, a tak vypadl na zem.
„Příště se připoutám kancelářskou sponkou,“ plánoval Puclík a dokonce si už jednu přinesl.
Jenže vtom vlaštovka zamávala křídly a odlétla oknem do teplých krajin tak, jak to dělají všechny vlaštovky.
„Asi si budu muset postavit vrabce,“ vzdychl Puclík. „Ten mi do teplých krajin neodletí.“

24. října

Liščí sněm

Z krabice, na jejímž obrázku byl nakreslený koblížek s mazanou liškou, se ozýval křik.
„A já už ty koblihy nechci a nechci,“ rozkřikovala se liška. „Pořád mě krmíte jenom koblihama, a já už toho mám dost. Chtěla bych taky jednou pořádný kus masa, ze samého pojídání koblížků jsem přepracovaná.“
„My bychom ti nějaké maso sehnali,“ snažili se puclíci rozhněvanou lišku uklidnit, „ale kdo by tady pak jedl ty koblížky? Navíc v pohádce je psáno, že koblížek sní liška.“
„Tak si najděte nějakou jinou lišku,“ odsekla liška. „V knížkách jich je dost a dost.“
A tak se puclíci rozdělili na skupiny a vydali se pátrat po liškách. K večeru se u krabice sešly liška Bystrouška a liška Ryška, liška, co na ocásku vozí Budulínka, i ta, co nechtěla dát najíst čápovi, a proto mu nalila polévku do mělkého talířku. Přišla i liška, kterou obelstila vrána, i ta, co běží k Táboru, a ještě mnoho dalších lišek. Puclík si je všechny zapsal a pak určil služby, která z lišek bude který den pojídat koblížek, aby si liška z krabice mohla trochu odpočinout.

7. listopadu

Listopadová kniha

Puclík seděl na koberci pod policí s knihami, když vtom na něj seshora spadl list. Ale netakový ten žlutohnědočervený, jaké na podzim padají ze stromů. Tenhle byl bílý s mnoha písmenky a malým barevným obrázkem. Byl to prostě list z knihy. Puclík zvedl hlavu, co že se to děje, a už na něj padal druhý list a za ním třetí. Plachtily dolů jako velcí ptáci, jenže znovu nevzlétly a zůstaly ležet na podlaze.
„Co to vyvádíš?“ křikl Puclík nahoru na knihu.
„Já za to nemůžu,“ vzdychla kniha. „Jsem moc stará a hlavně opotřebovaná. Možná víš, že starým lidem někdy vypadávají zuby. No a starým knihám zase někdy padají listy.“
„Možná je to jen tím, že je listopad,“ utěšoval Puclík knihu. „V listopadu je padání listů na denním pořádku.“
„Ale ne u knih,“ zavrtěla kniha hlavou a upustila dolů další várku svých listů.
„Počkej!“ vykřikl Puclík. „Přestaň, já ti ty listy zase nalepím.“ A opravdu. Za chvíli byla kniha zase skoro jako nová.

17. prosince

Jak jezdili jako po másle

„V televizi jsem viděl bobovou dráhu,“ vykládal Puclík ostatním. „Několik lidí nasedlo do bobu a řítilo se klikatou dráhou z kopce dolů.“
„Tak si takovou dráhu postavíme,“ nadchli se hned někteří. „Vždyť ani nemusí být klikatá. Hlavně, aby to jelo.“
Puclíci si vyčíhali okamžik, kdy Lucčina maminka dopekla ořechové placičky, které chystala na Vánoce, a pak spojenými silami nadzvedli těžký dřevěný vál, aby měli prudký svah.
„A kde vezmeme boby?“ vyjekl někdo polekaně, že na to nejdůležitější zapomněli.
Ale Puclík nezapomněl. Než se kdo nadál, táhl za sebou prázdnou krabičku od sirek. Šest se jich do ní vešlo. Bob roztlačili a pak rychle naskákali dovnitř. Jenže to moc nejelo.
„Namažte ty boby zespoda máslem,“ poradila jim Puclinka, a tak to udělali.
Na druhý pokus si to boby fištěly až dolů. Aby také ne. Však se nadarmo neříká, že něco jede jako po másle.

ANOTACE ANGLICKY:

 

In: Katalog knih 2007

PLAKÁT v metru:

ROZHOVOR:

5 minut se … spisovatelku Ivonou Březinovou

Ivona Březinová v knížce O Puclíkovi vymyslela na každý den v roce pohádku tak krátkou, aby ji vydržely poslouchat i nejmenší děti a prvňáčci si ji dokázali přečíst sami.

Právě vyšla vaše nová knížka pro děti, O Puclíkovi. Bylo těžké vymyslet na každý den v roce pohádku?
Chtěla jsem, aby Puclík spolu s dětmi prožíval situace, jak v roce jdou. Na začátku jsem si do kalendáře vyplnila dny, které jsou dané: Nový rok, Velikonoce, Den dětí, Vánoce… Pak jsem mozaikovitě doplňovala další pohádky. Vymyslet 366 ucelených minipříběhů mi opravdu dalo zabrat. Když šlo do tuhého, zaúkolovala jsem rodinu: dcery mi pomáhaly některé nápady vymyslet.

Proč je hlavním hrdinou právě jeden z dílků skládačky puzzle?
Protože jsem si odmalička ráda s „puclíky“ hrála. U nás se ještě neprodávaly, dostávala jsem je od kamarádů rodičů ze zahraničí. Kromě toho, že jsem je skládala, viděla jsem v nich panáčky. Jednoho jsem nechala ožít v knížce: když je malý a placatý, může vlézt pod koberec, protáhne se škvírou pode dveřmi, vejde se do knížky, nebo dovede vlézt do dalších krabic v pokojíčku, aby ostatní hračky vyprovokoval k řadě dobrodružství.