Čtyři volně navazující příběhy vyprávějí o setkání malé Lenky a plyšového medvěda, který kdysi přišel v bitvě s kočkou o skleněné oko, a o veliké síle jejich vznikajícího přátelství.

• Rok vydání: 2001
• Napsáno: 2002
• Stran: 77
• Žánr: pro začínající čtenáře, příběhy s dětským hrdinou
• Ilustrátor: /
• Nakladatel: Junior, edice Učím se číst
• Náklad: /
• ISBN: 80-7267-056-5
• Poznámka 1: vyprávění podle ilustrací k německé
  literární předloze Barengeschichten
  vydané nakladatelstvím Favorit, Rastatt, Germany
• Poznámka 2: Knihu volně přeložil do slovenštiny Juraj Čižmárik

UKÁZKA:

Ahoj, děti! Také máte svého dobrého kamaráda? Malá Lenka ho našla na strýčkově půdě ve velikém lodním kufru. To je, co? A to ještě netušíte, co všechno spolu ti dva zažili. Ale já vám to povím. Tak tiše, ať to všechno slyší i medvědí uši z plyše.

Lenka teď každý večer chodí spát se svým medvídkem Knoflíkem. Převlékne ho do pyžama a nese si ho do postele. Tam jim oběma natřese polštář, chytne Knoflíka kolem krku a na dobrou noc mu do plyšových oušek šeptá medvědí pohádky. Knoflík se k Lence tulí, protože ji má rád. Kulí svoje oči, ještě když ona usíná, a usmívá se na něj z šťastného polospánku. A kulí je i potom, když už Lenka dávno spí. Musí je kulit, když nejsou mrkací. Ale Knoflík je se svýma hnědýma nemrkacíma očima moc spokojen. A ví, že nebýt Lenky, kdo ví, jak by to s ním bylo dopadlo.

Knoflík se už na ni nezlobí ani když ho Lenka vystrojí jako růžový cukrkandl. Pochopil, že Lence dělá radost ho pořád do něčeho převlékat. A tak Knoflík vždycky drží, usmívá se a říká si přitom: Když to dělá radost mojí Lence, musím z toho mít radost i já. Od toho tu přece my plyšoví medvědi jsme, nebo ne?
Máš také svého plyšového medvěda?

Medvídek Knoflík už pochopil, čím Lence udělat radost. A Tlapina žárlí. Když je vidí v postýlce, jak se jeden ke druhému tulí, připadá jí, že je v jejím psím pelíšku strašlivě prázdno. A tak když Lenka konečně usne, vyleze Tlapina tiše ze svého košíku. Pak se opatrně, aby ji ani plyšový medvěd neslyšel, přikrade k Lenčině posteli. Jejda, myslí si Knoflík polekaně, jestli na mě ten pes vletí, tak mám zase po oku. Vzbuď se, Lenko! Zachraň mě! Jenže Lenka spí. Spokojeně oddychuje a usmívá se. Vůbec netuší, v jakém je její medvídek nebezpečí. A Tlapina už svými zuby tahá Knoflíka za pyžamo. Je to tu, myslí si Knoflík, a kdyby to uměl, samou hrůzou by zavřel oči. Jenže Tlapina ho nese opatrně jako štěňátko. Samou něžností se až tetelí. Uloží medvídka do košíku, olízne mu čumáček, a protože medvědí pohádky neumí, vypráví mu ty svoje psí.