Příběh narkomanky Alice od nevinně se tvářících experimentů s léky až po drsný pád na heroinové dno. Kniha se v jedné rovině odehrává v léčebně, v druhé je psaná jako Alicin deník.
- Rok vydání: 2002
- Napsáno: 2000
- Stran: 126
- Žánr: romány pro dospívající čtenáře
- Ilustrátor: Jozef Gertli Danglár
- Nakladatel: Albatros
- Náklad: 3000
- ISBN: 80-00-01077-1
- Ocenění: Zlatá stuha 2002, Cena učitelů 2002, Výroční cena nakladatelství Albatros za rok 2003, 4. místo v dětské anketě 20 nejčtenějších knih roku 2002
- Triptych Holky na vodítku obsahuje díly: Jmenuji se Alice a jsem narkomanka, Jmenuji se Ester a jsem gamblerka, Jmenuji se Martina a jsem bulimička.
- Poznámka: zkrácená rozhlasová verze 2002
- 2. vydání Jmenuji se Alice (2007)
- 3. vydání Jmenuji se Alice (2018)
- vyšlo v srbštině Zovem se Alisa (2016)
- vyšlo v polštině Mam na imię Alicja. Jestem narkomanką (2019)
ANOTACE:
Tři příběhy dívek postižených patologickou závislostí. Děj probíhá ve dvou časových rovinách, z nichž první se odehrává v psychiatrické léčebně a tvoří jednotící prostředí všech tří příběhů, druhou rovinu vždy tvoří psychoterapeutický deník té dívky, která je pro daný díl hlavní postavou. V deníku jsou v chronologickém sledu vylíčeny životní osudy dívek a události, které vedly ke vzniku jejich závislosti.
V léčebně si dívky připadají jako „na vodítku“, protože jsou „drženy zkrátka“, nesmějí léčebnu opustit, jsou přísně kontrolovány, ale tím i ochraňovány před „zlým světem tam venku“. Jsou hlídány před vlastní volností, kterou samy zatím nedokážou zvládnout tak, aby svým závislostem znovu nepodlehly.
Alice je inteligentní gymnazistka, jíž rodiče už v dětství naprogramovali budoucnost všemi uznávané lékařky. V rodině panuje kariérismus a z něj vyplývající stresy jsou řešeny nejrůznějšími léky. Výchova je strohá, neodpouštějící a neslevující z vysokých nároků. Na přátelské popovídání není čas. Alice začíná mít pocit, že neobstojí. Navenek sice ještě touží rodičům vyhovět, ale sotva se vyskytne skulina v podobě samostatně, a tudíž svobodně, prožitých prázdnin, zatouží být sama sebou a vyzkoušet si vše zakazované. Tak se na jedné diskotéce dostane k drogám. Nové pocity, zážitky a láska k jednomu z feťáků ji nutí vyhledávat drogu znovu a znovu. Narkomanský kolotoč se všemi jeho projevy se rychle roztáčí. A když už nezbývá vůbec nic, jsou tu doširoka otevřené dveře bezděkovské léčebny.
UKÁZKA:
Jmenuju se Alice a jsem narkomanka. A jsem ráda, že to o sobě už dokážu takhle napsat, přiznat si to. Žiju teď v léčebně pro odvykání závislostí a snažím se psát si deník o tom, jak to všechno bylo. Musím prý v sobě najít ty bludný kořeny, který jsem překročila, a některý jsem překročila už hodně dávno.
„Tak už máme doma gymnazistku, tatínku,“ řekla tehdy, před dvěma a půl lety, máma pyšně.
Tváří se, jako by to snad byla její zásluha, pomyslela jsem si. Vždyť jsem u přijímaček získala největší počet bodů ze všech, táta nemusel nikde nic podmazávat, jako třeba rodiče Andrey nebo Zory.
„Gymnazistku?“ opáčil táta roztržitě a zapálil si další cigaretu. „No jo, gymnazistku.“
Vypadalo to, že ani nezaregistroval, že jsem byla u přijímaček. Nadechla jsem se, že tátovi vysvětlím, že gymnázium, to je taková ta střední škola všeobecně vzdělávacího typu, která studenty připravuje na vysokou, a že do něčeho podobnýho před lety taky chodil, ale máma mě předešla.
„Tak jsi nám udělala radost, Alice, a s tatínkem jsme se rozhodli, viď, táto, a nekuř pořád,“ obrátila se k otci, „že ti pořídíme počítač, víš, abys jako měla svůj vlastní a nemusela ho mít dohromady s Vilímkem.“
Tak přece nějaký uznání, uvědomila jsem si potěšeně. Je to sice dárek spíš pro Vilíma než pro mě, ale aspoň mi ten holomek nebude mazat soubory. Co si člověk nezakódoval, to neměl.
„Tak co?“ dolehla ke mně mámina dychtivá otázka.
„Co jako?“
„No, co tomu říkáš?“
„Je to skvělý, fakt,“ rozehřála jsem se konečně. „Moc vám děkuju.“
„Počkej, a to ještě není všechno,“ pokračovala máma nadšeně. „To budeš koukat. Táta do toho koupil takovou tu elektronickou encyklopedii anatomie.“
„Anatomie?“ opakovala jsem v naději, že špatně slyším.
„No, aby ses mohla připravovat na tu medicínu, kterou přece budeš po gymnáziu studovat. To víš, holka, to chce soustavnost. Na lékařskou fakultu jsou obtížné přijímačky a navíc je tam nepředstavitelný nával.“
„Hm.“ To kdyby řekla ve škole, tak se všichni smíchy potrhaj. Právě přišlo oznámení o jejím přijetí na gympl a máma už mluví o přijímačkách na medicínu.
„Tak co je?“ dotírala dál máma. „Ty snad nemáš radost?“
„Ale jo. Já jen, že bych teď spíš potřebovala novýho walkmana.“
„Walkmana? To snad nemyslíš vážně! Slyšíš to, táto, a nekuř pořád.“
„Bolí mě koleno,“ opáčil otec. „Myslíte, že bych si měl vzít ještě jeden Ibuprofen?“
„Ale to si vem co chceš,“ řekla máma nakvašeně. „Hlavně nekuř nebo Vilímek zase dostane záchvat.“
Táta típnul rozkouřenou cigaretu a okamžitě si zapálil další. Když si to po chvíli přece jen uvědomil, prohlásil, že ještě musí něco zařídit ve firmě. Před odchodem spolkl dvě křiklavě růžové tabletky a do ruky mi vsunul několik šustících bankovek.
„Na toho walkmana,“ syknul tiše, aby to máma neslyšela. Jak ji oba známe, určitě by to považovala za vrcholně nepedagogické. Ona je totiž učitelka tělem i duší.
„Já chci taky novýho walkmana,“ vřísknul Vilím, kterej se nám neočekávaně vynořil pod rukama.
„Dostal jsi ho před měsícem,“ usadila jsem ho.
„No a?“
„No bé!“
Tátu z toho očividně rozbolelo i druhý koleno a rezignovaně znovu sáhl do peněženky.
Vrcholně nepedagogické, pomyslela jsem si. Ale fakt je to, že až do večera byl od bráchy klid.
Máma spolkla Paralen a usadila se nad písanky plný kaněk. Když měla opraveno, začala psát úkol s Vilímem. To bylo vždycky lepší zmizet co nejdál. Zavřela jsem dveře a nasadila si starýho chrčícího dobráka walkmana.
Gympl byl úlet. Vůbec se mi tam nelíbilo. Najednou jsem nebyla nejlepší, byli tu jiný, který mě převálcovali jak vylisovanej čtyřlístek. Najednou bylo potřeba se učit, což jsem ze základky neznala. Vrcholně mě to otrávilo.
Přinesla jsem první pětku a máma si musela vzít dva prášky na bolení hlavy.
„Jak chceš jít na medicínu, když budeš propadat z biologie?“ kvílela pronikavě.
„Nechci jít na medicínu.“
„Cože nechceš? Jak nechceš?“ nechápala máma a preventivně si vzala prášek na zažívání. „Ona nechce! A co teda chceš?“
„Nic,“ pokrčila jsem rameny.
Ale nápor kvanta novejch informací mě s prudkostí rozvodněný Niagáry podrazil nohy. Než jsem se rozkoukala a zjistila, že všichni kolem se tu a tam doma šprtaj a některý dokonce dřou od rána do večera jako by příští měsíc chtěli dostat Nobelovku, bylo tu čtvrtletí a s ním pět trojek s dokrvava odřenýma ušima.
„Tak takhle ne, holčičko,“ křičela na mě máma. „Takhle by to nešlo. A nehrb se pořád!“
Uchvátila mě dokonalá představa, že se ze mě stává velbloud.
Tátu naopak očividně ničil zvuk mámina pronikavého hlasu. Bylo vidět, že trpí, a po chvíli skutečně sáhl po pilulkách neidentifikovatelné barvy. Pak už jen souhlasně pokyvoval hlavou uvězněnou v cigaretovým dýmu.
„Ode dneška budeš pěkně sedět doma a učit se, rozumíš?“ pokračovala máma. „Žádný kino, žádný courání venku, žádná televize. A dívej se mi do očí, když s tebou mluvím.“
„No jo,“ řekla jsem otráveně, protože takovýhle řeči mě oslověj asi jako ledního medvěda v období zimního spánku.
Nastal teror. Celý hodiny jsem seděla nad učebnicema jak přikovaná a snažila se dohnat látku uplynulejch tří měsíců. Zmáhalo mě to. Bolela mě hlava a věčně se mi chtělo spát.
„Holky, mně už to šprtání leze na mozek,“ povzdychla jsem si těsně před pololetníma písemkama Zoře a Andree. „Už to prostě nestíhám. Vy jo?“
„My?“ mrkla Zora na Andreu. „Jasně, že jo. V pohodě.“
Nechápala jsem to. Na základce nebyly nic moc. Na gympl se dostaly díky úplatkům a teď na tom obě byly líp než já. Prostě zvládaly.
„Hele, zkus tohle,“ navrhla mi Zora poté, co se s Andreou domluvily očima.
„Není to návykový?“ zeptala jsem se opatrně při pohledu na malou skleničku z poloviny naplněnou bílými tabletkami. Moc velkou důvěru ve mně zrovna nevzbuzovaly, zvlášť, když jsem si vybavila otcův rituál polykání jeho Ibuprofenů.
„Návykový? Blázníš?“ rozesmála se Zora. „Ale jestli nechceš…“
Jenže já chtěla.
Stačilo spolknout malou bílou tabletku a člověka to rázem nastartovalo k neuvěřitelnejm výkonům. Dokázala jsem se učit dlouho do noci, svěží tak, že bych snad ani nemusela chodit spát. Ráno to bylo horší. Ale když jsem si vzala bobuli i před vyučováním, ohromně mi to pak ve škole myslelo. Mívala jsem pocit, že klidně vymyslím druhou teorii relativity.
Znovu jsem se dostala na špičku a máma svým kolegyním ve škole opět začala vykládat, že až dodělám gympl, půjdu určitě na medicínu, protože to je přece jen prestižní povolání, a ne jako kantořina, na kterou všichni koukají skrz prsty a na chudáka učitele si dneska každý otevře ústa. (Každej normální člověk by řekl hubu, ale naše máma…)
Netušený úspěchy ve škole měly za následek, že si mě starouškové opět přestali všímat. Dcera, u níž už měli strach, že se porouchala (a tolik peněz to dítě stálo, jen si spočítejte všechny ty hodiny klavíru, lekce tenisu a jazykové kurzy, za to by už člověk dávno měl cestu kolem světa), opět šlapala na plné obrátky. Draze pořízený kvalitní spotřebič neselhal. Už nebylo nutné ho kontrolovat, protože opět jel podle programu.
Bílý bobule mi dodávaly sebejistotu. Díky nim jsem zase měla spoustu volnýho času a to mě ještě čekaly prázdniny.
RECENZE 1:
(…) Druhý příběh z volné edice o mladických nerozvážnostech s tragickými důsledky nese název JMENUJI SE ALICE. Tentokrát se dostane na scestí vzorná gymnazistka s nalinkovanou lékařskou kariérou. Snaží se, ale jen co je z dohledu přísných rodičů, zkouší všechno „zakázané ovoce“, drogy bohužel nevyjímaje.
Obě „Holky na vodítku“, jak Ester, tak Alice dostanou od života šanci vyskočit ze zběsilého kolotoče, ale bude to podle všeho i jejich šance poslední.
Karel Hejč: Trpkost zakázaného ovoce. In: Dáma č.5, 3. 11. 2002
RECENZE 2:
Stop drogám! To je závěrečné rozhodnutí hrdinky paperbackové knížky JMENUJI SE ALICE (Praha, Albatros 2002), ústřední postavy druhé části projektovaného triptychu Holky na vodítku Ivony Březinové. „Na vodítku“ jsou dívky drženy léčbou v psychoterapeutickém ústavu, samy už neschopné vyvázat se z těžkých závislostí. Po gamblerce Ester se v centru autorčiny pozornosti ocitá narkomanka Alice, která se okrajově objevila už v první části, stejně jako bulimička Martina, jíž má být věnována část třetí. Návaznost příběhů dívčích selhání tedy není chronologická, probíhají paralelně jako sólové party na nevýrazně ozvučeném pozadí. Martinu autorka překvapivě uvádí jako nový přírůstek i s drastickým předvedením jejích potíží, v prvním díle už jednou vylíčených. Je to nedopatření? Avizo pro třetí díl? Sklon k popisu nechutných výjevů? Těžko rozhodnout.
Sólistkou je nyní Alice. Kompoziční postup má autorka už vyzkoušený. Alice píše „zpětný“ deník jako terapeutickou sebereflexi, autorka zachycuje výjevy z léčebny, které jsou však krátké a literárně nevyužité. Alicin deník působí autenticky. Kreslí strmý sesun sedmnáctileté gymnazistky do hloubky drogové závislosti, hraničící až s nebezpečím smrti. I tento deník je ovšem stylizovaný autorský part. Březinová v něm našla šanci předvést znalost hrubého slovníku narkomanů a dramaticky popsat podoby psychických rozkoší a hrůz, které prožívají i za cenu ztráty života.
Autorka však nevyvážila zaujatost a hrubost deníkového svědectví přesvědčivostí pozitivní vize ani kultivací vlastního partu. Fabuli uzavřela nečekaně náhle a spolu s celkovým grafickým pojednáním edice posunula knížku do roviny komerční četby, i když protidrogový apel si zaslouží uznání.
Věra Vařejková: Příběh narkomanky Alice. In: Ladění 1/ 2003, s. 23
