Archiv pro štítek: napadení medvědem

GO! – Medvědí dráp

Desátá kniha o putování šesti dětí za dobrodružstvím nás tentokrát zavede do Moravskoslezských Beskyd. Cyklistický výlet z nejvýchodnějšího bodu České republiky je narušený setkáním s nebezpečným medvědem.

ANOTACE:

Měl to být několikadenní cyklistický výlet krásnou přírodou Moravskoslezských Beskyd. Šest kamarádů si užívalo prázdninovou pohodu na nejvýchodnějším bodu Česka a chystalo se vyrazit na kolech po legendární stezce Via Czechia. Jenže už první noc byla pro Alfu, Betu, Marianu, Jonáše, Hardyho a Tima dramatická. A to byl teprve začátek. Sami uprostřed lesů musí čelit velké výzvě, při které jde o život. Nalézají se totiž v místech výskytu tří největších šelem České republiky – rysa, vlka a medvěda.

MAPKA míst, kde se příběh odehrává:

UKÁZKA:

Les nespí

„Jonáši! Něco tu je! Vstávej!“ zalomcovala Mariana kamarádem ležícím vedle ní.
Ani nemusela. Jonáš byl na nohou jako střela a bleskurychle zaujal obrannou pozici.
„Kde? Cos viděla?“ vyjekl poplašeně.
„Nevím. Koukalo to na mě,“ hlesla Mariana, v jedné ruce svítící mobil, v druhé sprej proti medvědům.
„Co tady nacvičujete, vy dva?“ zakňourala Beta. „A nesviť mi do očí. Ježiš, my spíme v lese,“ vzpomněla si.
„Stalo se něco?“ posadila se Alfa, a jak vstávala, zaryla loket Hardymu do břicha.“
„Ještě chvilku,“ utrousil a obrátil se na druhý bok.
Zato Tim byl vmžiku čilý jako rybička. Okamžitě pochopil, že se děje něco zajímavého, a dychtivě dorážel na Marianu.
„Byl tu jezevec? Nebo rys?“
„Tak co je, Mari? Mluv, cos viděla?“ dožadoval se i Jonáš odpovědi.
Mariana však byla naprosto zmatená. Měsíc, který právě znovu vystoupil z mraků, jí na tváři kreslil úzkostí zvýrazněné stíny. Neklidně se rozhlížela kolem sebe a rozčileně pohazovala hlavou. Sen a skutečnost jí splývaly do jednoho podivného zážitku, v kterém se liška se svítícíma očima měnila ve vlčici Muzykulu a naopak. A do toho Tim povídá cosi o rysovi.
„Rys?“ pohlédla na nejmladšího člena party nejistě. „Já nevím. Svítily tomu oči. Mohl to být rys?“ obrátila se na Jonáše. „Možná se mi to jen zdálo. Myslím, že jsem na chvíli usnula,“ přiznala v rozpacích. „Nechtěla jsem, myslela jsem, že nejsem unavená, že vydržím, ale asi…“
Jonáš ji však rázně přerušil.
„Mělas už zapnutou baterku, když jsi uviděla oči?“ zajímalo ho.
„Ano,“ přikývla Mariana. „Zapnula jsem ji na mobilu, a jak jsem namířila do houští, tak jsem ty oči zahlídla. Teď už tam nejsou. Ale vážně tam byly,“ dušovala se.
„Já ti věřím,“ uklidňoval ji Jonáš. „Když ve tmě posvítíš do očí tvorovi, který má za sítnicí tapetum lucidum…“
„Cože má?“ chtěl vědět Tim.
„To je fuk,“ odbyl ho netrpělivě Jonáš. „Prostě mají v oku pigmentovou vrstvu, která odráží světlo jako zrcadlo. Když jim posvítíš do očí, světlo se odrazí zpátky, takže to vypadá, že jim svítí oči. Ale ve skutečnosti nesvítí, je to jen odraz. Všechny šelmy to tak mají.“
„Šelmy?“ vyhrkla Alfa.
„Cože? Chcete nám říct, že zatímco jsme tu spali na zemi, civěla na nás nějaká krvelačná šelma?“ přidala se k Alfě Beta.
Hlasitý jekot dvojčat konečně vzbudil i Hardyho.
„Kdo na vás civěl?“ zablábolil rozespale. „Ukažte mi ho a já mu dám do zubů. Na vás nikdo nemá co civět,“ bručel a protíral si oči.
Tim se pobaveně rozesmál. Ostatním ale do smíchu nebylo.
„Mariana poblíž zahlídla nějaký zvíře,“ vysvětloval Jonáš Hardymu. „Mohlo to být cokoliv,“ ozval se po chviličce zaváhání.
„Jo. Třeba rys!“ vřískla Beta. „Rys klidně zabije i psa! Nebo srnce! Co když na nás zaútočí?“
„Neboj se, Beto,“ tišil ji Jonáš. „Rys je sice největší kočkovitá šelma Evropy, ale hodně plachá, člověku se radši vyhne. Pravděpodobnost, že v přírodě zahlídneš rysa, se prý rovná výhře v loterii.“
„Takže to mohl být rys, ale protože je plachý, je dávno za horama,“ zhodnotil Hardy střízlivě situaci. „A vy můžete přestat ječet,“ okřikl dvojčata.
„Ale to ať klidně ječej,“ namítl Jonáš a opatrně dodal: „To, co na Marianu koukalo, mohl být třeba jelen, nebo srna, ale taky… taky třeba něco jinýho. A pak bude dobře, když ten jiný tvor,“ pohlédl významně na Hardyho, „bude vědět, že jsme lidi. A že je nás tu víc.“
„Aha,“ dovtípil se Hardy. „Tak si zazpíváme.“
„Ty ne!“ zavyla dvojčata zoufalým hlasem, že už to rozesmálo nejen Tima, ale i vylekanou Marianu.
Hardy s Jonášem se ještě pomocí Marianina mobilu snažili proniknout temnotu nejbližšího okolí a hodili do křovin pár kamenů. Nic nevyplašili a nic taky nevyplašilo je. Přesto si Hardy ze suchého stromu ulomil pořádný klacek, prý aby se mu líp šlo, až se ráno budou vracet do chalupy. Dvojčata a Tim naštěstí nic nekomentovali, ale Jonášovi a Marianě byl účel klacku jasný. I Mariana se cítila líp, když v ruce nenápadně svírala kapesní nůž, a Jonáš si taky nepohazoval sprejem proti medvědům jen tak pro nic za nic.
„Zkuste usnout,“ vybídl Hardy ostatní. „Já jsem se prospal. Budu držet hlídku, a kdyby na mě náhodou sedla únava, zanotuju si třeba V lese, jo v lese, tam na jehličí…“
„Nee!“ zavyly znovu Alfa a Beta.
„Tak ne,“ pokrčil Hardy rameny. „Budu si nahlas přeříkávat vzorečky na výpočet objemu dutých těles.“
„Neee!“ vřískla dvojčata, teď už spíš v legraci.
Tentokrát se však nikdo nezasmál. Tim možná i chtěl, ale než se k tomu dostal, ozval se z dálky jiný zvuk. Všichni rázem zkoprněli.
„Slyšeli jste to?“
„Co… co to bylo?“
„Pst!“
„Někdo si z nás dělá legraci. Jak Alfa s Betou vyly na Hardyho, tak jim ten člověk odpovídá.“
„Co by tu v lese dělal? Teď v noci.“
„Myslivci choděj číhat na zvěř i v noci.“
„To ale nebyl lidský hlas.“
„A čí teda?“
„Pst! Ticho!“
„Zase! Slyšíte to?“
„Jo.“
„Co to může být?“
Dohadovali se jeden přes druhého. Náhlý strach jim hlasy ztišil do šepotu, ačkoliv Jonáš ještě před chvílí tvrdil, že pokud člověk v lese nechce přijít do kontaktu s divokou zvěří, má mluvit hlasitě. Teď ale ani Jonáš nedokázal nešeptat. Navzdory všem poučkám je ovládal prastarý instinkt. Být potichu. Ani nedýchat. Neupozorňovat na sebe. Stát se neviditelným.
„Zase! Tentokrát to bylo blíž!“ zašeptala Mariana chvějícím se hlasem.
Zvuk v dálce byl táhlý a teskně vábivý. Varovně stoupal a zase klesal, aby ho vzápětí nahradil další. Rozléhal se lesem a pronikal do vědomí všeho živého, co bylo v doslechu.