Soubor devíti pohádek o malých i velkých klucích a holkách. Pohádky čerpají z klasických motivů, ale obsahují i moderní prvky. Často vycházejí ze zvukových hříček jmen hrdinů.

• Rok vydání: 2005
• Napsáno: 1999
• Stran: 80
• Žánr: pohádky, příběhy s dětským hrdinou
• Ilustrátor: Eva Šedivá
• Nakladatel: Albatros
• Náklad: 5500
• ISBN: 80-00-01695-8
• Poznámka: zařazeno do KMČ

 

ANOTACE:

Soubor devíti pohádek o malých i velkých klucích a holkách.

Znáte ve svém okolí nějakou Báru? Ano? Opravdu? A Bramborovou Báru znáte také? Pokud ne, přečtěte si o ní pohádku. A pak třeba pohádku o hezké Terezce nebo tu o líné Karolíně. Také pohádka o Kubovi, který kácel duby, stojí za přečtení. A víte, že Leona se kamarádila se lvem? A Zdeněk, že procházel zdí? Nevíte? No vidíte. Možná se vám bude líbit vyprávění o Marcele z marcipánu nebo o Běle, která vůbec nebyla běloučká. A společně s Dominikem zjistíte, jak se v pohádkách studuje na kominíka.

OBSAH:

– Bramborová Bára
– O Zdeňkovi, který procházel zdí
– Leona a lev
– Jak šel Kuba kácet duby
– Marcela celá z marcipánu
– O špinavé Běle
– Proč se Dominik nestal kominíkem
– Hezká Terezka
– O líné Karolíně

 

 

UKÁZKA:

O špinavé Běle

Byla jednou jedna dívka a ta se tolik bála vody, že se nikdy nemyla. Chudáci její rodiče se mnohokrát pokoušeli jí domluvit. Jenže dívka, pokaždé, když uviděla umyvadlo s vodou, spustila takový křik, že lidem široko daleko praskaly bubínky v uších a velké bubny v kapelách samy od sebe vydávaly své dunivé bum bum.
Kdyby tohle rodiče té dívky tušili, když se jim narodila, určitě by jí nedali jméno Běla. Vždyť Běla by měla být bělounká a čisťounká jako sluncem vybělené prádlo, jako list papíru, na který se píše pohádka. Ale dívce to bylo jedno. Běla Neběla, ona byla špinavá a černá jako čert a rozcuchaná jako racochejl. Nebylo divu, že ve škole s ní nikdo nechtěl sedět v lavici. A když trochu povyrostla, nechtěl se s ní žádný kluk vodit za ruku.
„Co kdyby sis, Bělinko, umyla aspoň konečky prstů,“ navrhovala jí maminka. „Uvidíš, že to vůbec nic není.“
Ale Běla se přesvědčit nedala. Všechny její spolužačky už měly ženicha, jen ona dál bloumala po svých osamělých cestičkách.
Jednou takhle jde po břehu rybníka, samozřejmě dost daleko od vody, aby na ni ani kapička náhodou nedostříkla, a vtom vidí, že na ni z vody mává vodník. Byl mladý a hezký a krásně zelený. To se na něm Běle líbilo ze všeho nejvíc.
Vodník připlaval blíž a zvědavě si Bělu prohlížel.
„Kdo jsi?“ zeptal se jí. „V životě jsem nikoho podobného neviděl.“
„Já jsem Běla,“ zamumlala Běla potichu. Poprvé ji dnes napadlo, že se k ní to jméno opravdu ani trochu nehodí.
„A já jsem Vodomil,“ řekl vodník a přátelsky k Běle napřáhl ruku.
Jenže jeho ruka byla mokrá, a to Bělu polekalo. Vykřikla a rozběhla se od rybníka pryč.
„Přijď zase někdy!“ volal za ní Vodomil. „Budu tě čekat.“
Běla se k rybníku neodvážila několik dní. Ale v neděli byla obloha úplně bez mráčku a od samého rána bylo jasné, že dnes z nebe nespadne ani kapka. Běle se zachtělo ven a zamířila k rybníku.
Vodomil už na ni čekal. Udělal ve vodě uctivou poklonu a pak vyšplhal na nakloněnou vrbu, aby byl Běle co nejblíž. Běla si opatrně sedla na suchý břeh a povídali si spolu tak dlouho, dokud na hladině rybníka nezašplouchal měsíc.
„Pojď se taky vykoupat,“ navrhl Běle Vodomil.
„Když já s sebou nemám plavky,“ vykrucovala se Běla.
„Žádné nepotřebuješ, už je tma,“ usmál se Vodomil.
„Koupat se potmě je nebezpečné,“ namítala Běla.
„Ale ne s vodníkem,“ rozesmál se Vodomil a rozpustile hodil po Běle jednou vlhkou pentlí.
Běle nezbývalo, než jít s pravdou ven. Přiznala, že se bojí vody tak strašně, že se ještě nikdy v životě nemyla, natož aby si zaplavala v rybníku. Vždyť dokonce vodu ani nepije, jenom pomerančový džus, protože ten jí jako voda nepřipadá.

 

RECENZE:

Kniha Bramborová Bára (Albatros, Praha 2005, ilustrace Eva Šedivá) je název jednoho zečtyř titulů, které Ivona Březinová vydala v minulém roce. Autorka dnes již zhruba třiceti knih věnovaných dětskému čtenáři různého věku tentokrát míří k těm nejmenším.
Jedná se o útlý soubor devíti pohádkových příběhů určených dětem od sedmi let. První z nich, který je nazván podle hlavní protagonistky Bramborová Bára, sází na znalost lidové pohádky a humor. Objevují se zde králové, princezny a princové, ale také například obři, víly, draci nebo vodníci. Jako v každé klasické pohádce vítězí dobro nad zlem a chytrost nad hloupostí.
V každé z pohádek souboru se variuje prvek fantazie či kouzla, na jehož základě dochází k rozuzlení. A třebaže se v podstatě ve všech textech děj odehrává ve fiktivním prostředí, mezi atributy jsou i televize, pračky, mikrovlnné trouby, myčka na nádobí či mobilní telefony, zkrátka všechny výdobytky dnešního světa, jež kontrastují s pecí, hradem, korunou, skřítky… S dnešní dobou korespondují družstevní byt, auta i chaty, které rodiče nabízejí za svoji zakletou dceru, stejně jako odkazy na nezaměstananost, ekologická témata či nedostatek rodičovského času na děti.
V úhrnu lze rozpoznat autorčiny prvoplánové didaktické úmysly (jak Marcela jedla „jenom samé bonbony, oplatky a čokoládu, a žádnou zeleninu ani ovoce, byla také čím dál tím víc nemocná“). Autorka se pokouší o jazykové zpestření nevšedním spojením slov („Než bys řekl švec, bylo po rukávu. Než bys řekl krejčík, bylo po druhém. Než bys řekl švadlena, bylo po sukni. A než bys řekl kloboučnice, nebyl po marcipánových šatech ani drobeček.“) či o hru se jmény (Dobroděj, Zloděj, Běla).
Přestože použitým lexikem i syntaxí se Březinová snaží vyjít vstříc malému čtenáři, ku škodě je knize nedostatek stylistické propracovanosti. I přes výhrady vnímané očima dospělého, kterému nemůže uniknout ani skutečnost, že se toho takzvaně moderního v knize objevuje příliš mnoho, si Bramborová Bára nejspíše získá u malých čtenářů oblibu. Přesto je třeba konstatovat, že od autorky již k dětským čtenářům mířily lepší práce.

(dš): Moderní pohádky Ivony Březinové. In: Ladění 1/ 2006. Masarykova univerzita Brno, s.17-18.