Sbírka vítězných prací Ceny Karla Čapka za rok 2012 obsahuje nejlepší práce z kategorie Novela, Povídka, Krátká povídka a Mikropovídka. (Krátká povídka Ivony Březinové, Cestopis.)

• Rok vydání: 2012
• Napsáno:
• Stran: 381
• Žánr: Sci-Fi
• Ilustrátor:
• Nakladatel: Nová vlna, Cena Karla Čapka
• Náklad:
• ISBN: 978-80-85845-24-2
• Poznámka: Ve sbírce vítězných prací Ceny Karla Čapka za rok 2012 publikována povídka Ivony Březinové Cestopis. Strana 28 – 46.

Povídka Cestopis

ANOTACE:

Dopravní průjem zrodil dopravní zácpu: „Narodil jsem se 13. května Druhého roku na 1583. kilometru.“ Většinu energie v dějinách vynaložili lidé na přemisťování věcí z jednoho místa na jiné – včetně sebe samých. „A myslíš, že tahle dopravní zácpa někdy zmizí, dědečku?“ Určitě, nic netrvá věčně. Ani my nečteme jen „návod na montáž tažnýho zařízení a příbalovej leták ke kinedrylu“ i když se daří uskutečnit omnitopii – udělat z planety stejnomísto se stejnými dálnicemi, auty, obchodními domy, letišti, sídlišti – globalizovanou králíkárnu.

UKÁZKA:

Slunce rychle klesalo a vzduch se ochladil. Viktor vstal a sklepal ze sebe nalepená stébla.
„Pojď, musíme se připravit na noc, za chvíli se začne stmívat,“ podal Sylvě ruku a chystal se ji políbit. Ale když zaostřil přes její rameno na lesklého čtyřproudého hada, zachytil na obzoru náznak pohybu. „Helehelehele! Už!“ zařval a vzrušeně ukázal do dálky. „Už je to tady! Lidi, jedééém.“
V nepředstavitelném zmatku všichni naskákali do aut, většinou kupodivu do svých. Podél dálnice zůstala ležet překocená kempinková křesílka, nafukovací matrace, spacáky, deky, přenosné vařiče na líh nebo propan-butan a tu a tam dokonce stan nebo celta překrývající konstrukci z větví. To všechno teď zůstalo opuštěné. Obrovské tábořiště tisíců lidí, dlouhé a tenké jako další dálniční pruh.
Dálnice ožila hromadným rachotem startérů. Ti rychlejší už stáli na plynu, jen jen pustit spojku, takže jejich auta vydávala lítý řev.
„Už! Šlápni na to, barde!“ pokřikoval Viktor na rozechvělého Lumíra před sebou.
A ten zase na podnapilého Samuela, kterému škytal motor, jako by byl taky po opici.
Miki povykoval na Pavlínu, která se s Pavlou pohádala o místo u volantu.
Rudolf Rohan málem ujel své docentce, jelikož nutně potřebovala dopsat větu.
A Ludva s Fanoušem a Jindřichem, který měl vedle sebe vnuka, tlačili se svým stařičkým fordem na nárazník Kamilova citroenu.
Další před nimi i za nimi, vpravo i vlevo na tom byli stejně. Plechové moře na kolech nadrženě řvalo.
A pak se kolona konečně s cuknutím hnula. Stovky, tisíce aut ve čtyřech proudech vedle sebe. Kola nedočkavě ohledávala asfalt před sebou. Jeden metr. Druhý… Druhý.
„Ještě kousek, no tak,“ škemral Viktor polohlasem a samým rozčilením rozžvýkal stéblo psárky.
Jenže kolona se už zastavila.
„Hm, tak dneska jen dva metry, zlato,“ pohlédl Viktor na Sylvu a pokrčil rameny. „Minule jsme ujeli tři a půl.“
„Já myslím, že to byla hezká etapa,“ poznamenala Sylva a se zájmem si prohlížela dva metry právě ujeté trasy.
Ve škarpě se nově objevilo několik kamínků potažených slídou, která v zapadajícím slunci duhově pableskovala. Těsně u okraje vozovky se uchytil plazivý jetel a pár stvolů jitrocele a charakter porostu poněkud změnily dva trsy modře kvetoucí čekanky.
„Nádherná scenérie,“ vydechla Sylva. „Tudy jsme ještě nejeli. Podáš mi foťák, prosím?“