Fantastický příběh ze světa jiných bytostí, ze světa, kde fungují jiné společenské i přírodní zákony, hlavně řádění nepravidelně se vracející mlhy je zrádné. Je třeba být spojen se Zdí, jinak…

• Rok vydání: 1998
• Napsáno: 1996
• Stran: 136
• Žánr: fantastická literatura, dobrodružná literatura
• Ilustrátor: Zděňka Boušková
• Nakladatel: Corona
• Náklad: /
• ISBN: 80-86116-11-5
• Poznámka:

 

ANOTACE:

Příběh z jiného světa jiných bytostí.

 

UKÁZKA:

Zeď tu stála odnepaměti, narůžověle bílá, teplá o živá. Byla plná výklenků zajišťujících každému soukromí. Při západu slunce pulzovala a vyzařovala příjemné teplo. Přicházeli k ní, aby se s ní spojili ne pro prchavé chvíle rozkoše, ale proto, aby přežili útok té husté a bílé a zabíjející. Mlha přicházela v nepravidelných intervalech. Ničila a zabíjela. Řádila ve stádech zubridů i mezi drobnými živočichy rnaluchových polí, vítězila nad dravými geonty a do myslí lidí vkládala děs. Kdo se ocitl v Mlze o nebyl právě spojen s člověkem stejného geometrikonu nebo se Zdí, toho Mlha pohltila a on přestal existovat.
Aíl udýchané doběhl ke Zdi, vtiskl se svými zády do její bezpečné náruče a přimhouřenýma očima lapal poslední šikmé paprsky. Slunce už zase zapadalo a Zeď, náhle propojená desítkami těl se křečovitě zachvívala a soumrakem se nesl chór slastných výkřiků. Po hodině proběhla Zdí poslední mohutná křeč o vyčerpaní lidé odešli do chýší, aby si na lůžku odpočinuli. Mlha je dnes nechala být. Ale zítra, pozítří…

RECENZE 1:

Čtěte, dokud nezafouká vítr
Dovedu si docela dobře představit, že Ivona Březinová psala svůj příběh během letních prázdnin někde na mezi, není to ani čistá sci-fi ani fantazy, spíš takové pohádkové dívčí snění o tom, kde bych ho nejraději potkala (samozřejmě v lukách, tam je to „vláni a sladké odevzdání“, jak pravil klasik Fráňa Šrámek).
Ale teď vážně. Svět, který autorka vymyslela, se mi moc líbí. Lidé žijí mezi loukami obřích trav a živí se jenom tím, co jim toto prostředí poskytuje. V travách se skrývá i nebezpečí, například dravé šelmy geonti, ale největší hrůzu budí Mlha, která se občas objevuje při západu slunce a rozleptá vše, co není propojeno do bioelektrického Okruhu, co nemá dva póly. Koho zastihne samotného, ten je ztracen a ráno z něj najdou jen hromádku slizu. V Mlze může přežít pouze dvojice, která se pohlavně spojí. Jenže to není tak jednoduché: tito lidé mají pohlavní orgán zvaný geometrikon na zádech a ten v jednotlivých životnich cyklech mění tvar: začíná trojúhelníkem, pokračuje přes čtyř, šesti a osmiúhelník a končí kruhem. Muž s tímto geometrickým výstupkem na zádech musí tedy najít partnerku, která má na zádech prohlubeň odpovídajícího tvaru. Naštěstí je tu ještě Zeď – obrovská biohmota, která se jako růžová a teple pulzující stěna plná komůrek táhne za vesnicí. V ní se jako v zárodečné placentě uchovávají narozené děti a vkládají se do ní mrtví, aby se rozpustili. V okamžicích ohrožení se nespárovaní obyvatelé vsi pohlavně spojí se Zdí a tím se zachrání před žravou Mlhou.
Jenže stařešina obce jednoho dne prozradí mladému hrdinovi Aílovi cosi děsivého: Zeď slábne, její energie den ode dne ubývá. Pokud se nepodaří stvořit novou Zeď, je s osadou konec. A protože nikdo neví, jak se to dělá a staré záznamy se ztratily, vydává se hrdina „do světa“ vyzbrojen kouzelnou Holí. I když jeho putování má několik zajímavých momentů (třeba pobyt na poušti, kde létají kamenné myši lovené dravými ptakohady), končí dřív, než vlastně pořádně začalo. Jako by autorku víc zajímalo pubertální laškování a škádleni mezi hrdinou a jeho jedinou velikou láskou Eolou (a jakmile jejich trojúhelníky do sebe správně zapadnou, zdají se být všechny problémy vyřešeny).
Na počátku vyprávění nám autorka slibuje jakási odhalení, ale nakonec se o skutečné podstata životodárné Zdi a smrtící Mlhy nic nedozvíme. A je to škoda, protože tak zajímavě promyšlené prostředí by si zasloužilo opravdu „velký příběh“. Takhle si připadám jako její hrdinka, která zapisuje události do pohybu trávy a každý si je může číst – pokud zrovna nezafouká vítr a všechno nevymaže!
Otomar Dvořák, Ikarie 4/ 1999, 5.56 – 7

RECENZE 2:

Útlá knížečka, spíš delší novela, Zeď – Čtení trávy je vcelku zajímavým kouskem, který se svou zvláštností v konkurenci rozhodně neztratí. Zcela originální prostředí i atmosféra mu dávají tu jedinečnost, která přiměje ke knize sklopit svůj zrak teměř každého, kdo v oboru fantasy literatury tak trochu „chodí‘.
…Linie děje takto načrtnuta vypadá poměrne jednoduše, ne tak ovšem samotná kniha. V příběhu téměř archetypálním potkává Aíla skoro každá nepříjemnost, jíž se může lidská bytost dočkal – naděje i zoufalství, výhry i prohry, vzpomínky i iluze, četná zranění, ztráta paměti i nečekané magické události, láska i konečné vítězství, vykoupené však mnohou krví a mnohým potem.
Co však dodává dílu na zajímavosti, je neopakovatelná atmosféra života a živočišnosti, která se prolíná celou knihou – Zeď je živoucí, Mlha svým podivným způsobem snad také, živelné je putování Aílovo, biologicky znějí jména, kruté životaschopné je prostředí, detailní prokreslení postav, včetně jejich pohlavního (geometrikálního) života, rozkoše ze splynutí se Zdí i mezi sebou navzájem, čtení trávy i ukrytých dějů a živočichů v ní, blízký pohled na život a rituály vesnice, to vše zvýrazňuje plastičnost příběhu.
Na knihu téměř neznámé autorky a téměř neznámého nakladatelství rozhodně pozoruhodný výkon, který si zaslouží jedině pochvalu. Bude-li kdo kdy sestavovat encyklopedii české fantastiky přelomu tisíciletí, Zeď • Čtení trávy by v ní rozhodné neměla být opomenuta.
(H/bij. http://egi.infirna.cz/parenisle/zedcleni.htm