Archiv pro štítek: miminko v rodině

Člobrd na obzoru

Co se stane, když do rodiny s devítiletým jedináčkem má přijít sourozenec. Příběh o ztrátě pozice rozmazlené princezny a nalézání pochopení, že láska rodičů se nedělí, ale násobí.

  • Rok vydání: 2024
  • Napsáno: 2022
  • Stran: 96
  • Žánr: příběhy s dětským hrdinou
  • Ilustrátor: Petra Palíšková
  • Doslov: Veronika Šporclová
  • Nakladatel: Albatros a Pasparta
  • Náklad: /
  • ISBN 978-80-00-07557-0
  • Poznámka 1: Kniha je součástí řady Má to háček
  • Poznámka 2: Ke knize jsou vytvořené pracovní listy, které je možné stáhnout na stránkách nakladatelství Pasparta zde nebo na stránkách KMČ nakladatelství Albatros zde.

ANOTACE:

Devítiletá Tonča Kučerová je citlivá holčička s bujnou fantazií a bohatým vnitřním světem, ale zároveň i trochu rozmazlený jedináček. Má svůj pokoj plný hraček a rodiče, babičky i děda plní každé její přání. Největším parťákem při hrách je Tonče tatínek, s kterým měsíce budují papírovou maketu hradu. Pak se Tonča dozví, že se jí v létě narodí sestřička. Jenže ona o sourozence nestojí. Člobrd na obzoru se stává jejím úhlavním nepřítelem. Dospělí jí navíc novou situaci nijak neusnadňují a Tonča nechápe, že by se měla s novým sourozencem o cokoliv dělit, přičemž nejde jen o věci, jde o pozornost a lásku nejbližších. Nejistota a vnitřní zmatek Tonču ženou do situací, v nichž se projevuje jako sobecká a zlá. A když se miminko narodí, Tonča by byla nejradši, aby se ho ujal někdo jiný. Čím musí projít, aby pochopila, že rodičovská láska není poloviční, ale dvojnásobná?

Tonča stála jako opařená. Tak už i táta ji zradil. Věřila mu, že spolu postaví zámek a místo toho…
„Já tu Emilu nenávidím!“ vyskočila a vší silou nakopla papírová vrata ve vstupní bráně a zdvižený padací most.
Karton zapraštěl, provázky padacího mostu se přetrhly a ve vratech zela díra, že by jí princ Velen projel i na koni, kdyby už tedy nějakého měl.
„Tos nemusela,“ hlesl tatínek šokovaně.
„Musela!“ zakřičela Tonča. „Rozbiju ten hrad na cimprcampr!“
Dalším kopnutím povalila věž. Rozdupala cimbuří. Rukama odtrhla strážní věžičky na koncích zdí. Mačkala a trhala milovaný hrad jako demoliční četa a kam sáhla, tam zůstávala spoušť.
Její řádění tatínkovi dočista vyrazilo dech, takže se v první chvíli nezmohl na slovo. Teprve když spolu s hradem nakopla i džbánek s pastelkami, které se chrastivě rozprskly po podlaze, konečně se vzpamatoval.
„Antonie!“ zahromoval přísně. „Okamžitě toho nech!“
Tonča se na něj obrátila, v obličeji pokrytém slzami nezměrné zoufalství, které tatínka zaskočilo.
„Co blázníš, Tončí?“ vrtěl nechápavě hlavou. „Vždyť jsme ten hrad mohli jen rozebrat, aby šel jednou zase složit. Takhle už to asi jen tak nepůjde,“ sklonil se a rozmrzele vzal do ruky torzo jedné z bývalých zdí, roztržené a promáčklé.
Tonča vedle něj přerývaně dýchala.
„Proč jsi to zničila?“ otočil se na ni táta. „Přece víš, co nám to dalo práce. Všechno navrhnout, nakreslit, vybarvit, vystříhat, slepit… Vždyť se nám ten hrad tak povedl! Myslel jsem, že se ti líbí. Proč jsi ho zničila?“ opakoval nechápavě.
„To vy! Vy jste… všechno… zničili!“ vyrážela ze sebe Tonča přerývaně mezi žalostnými vzlyky.
„Že musíš část pokoje vyklidit pro Emilku? Ale no tak,“ položil tatínek Tonče ruku na rameno.
„Nech mě!“ uskočila stranou. „Nemáš mě rád!“

Tatínek stál v kuchyni u sporáku a vařil Tončiny oblíbené špagety. Malířské náčiní se válelo v rohu předsíně nepoužité, kbelík s barvou tatínek ani neotevřel. Všechen elán ho přešel. Občas odběhl od hrnce, v kterém míchal rajčatovou omáčku okořeněnou bazalkou, a starostlivě se připlížil ke dveřím dětského pokoje.
Tonča už nebrečela, aspoň ne tak nahlas, aby ji přes dveře bylo slyšet. Zato se zevnitř ozývalo neustálé šramocení. Co tam ta holka dělá? vrtěl hlavou.
Už za ní chtěl vejít a podívat se, co kutí, když mu zazvonil mobil. Maminka volala z nemocnice. Usmyslel si, že o Tončině hysterickém výstupu jí neřekne ani slovo, a věřil v dobré zprávy. Ve spěchu vypnul plotýnky sporáku a odběhl do ložnice.
Tonča jako by na to čekala. Sotva za tatínkem klaply dveře, vyplížila se z pokojíku s náručí plnou toho, co zbylo z jejího krásného hradu. Prosmýkla se předsíní ven na chodbu a po schodech dolů do přízemí. Cestou poztrácela několik útržků kartonu, v kterých by jen málokdo poznal někdejší cimbuří a stříšku kulaté věže, na které ještě nedávno čněl stožár s červenobílým praporcem.
Před domem Tonča zamířila rovnou ke kontejnerům na tříděný odpad. Všechny kusy hradu prostrkala škvírou určenou pro papír, až jí u nohou zbyly jen kusy látek, cíp záclony, potrhané praporky a… princezna Venuška. Tonča všechno popadla, popošla k vedlejší popelnici a bez rozmýšlení vše hodila dovnitř. Sama se jako hromádka neštěstí vrátila domů.
„Tončí, musím za maminkou,“ informoval ji tatínek. „Telefonoval jsem babičce, bude tu za půl hodiny, tak nikam nechoď,“ dodal a ve spěchu se s ní rozloučil.
„Hm,“ řekla Tonča a zůstala stát na prahu podivně poloprázdného pokojíku, který ještě nesl stopy jejího řádění.
Kuchyní voněla rajčata s bazalkou, ale Tonča necítila hlad. Jen hluboký smutek, který jí zaplavoval kotníky a zvolna stoupal až ke kolenům.
„Tak to vidíš, Venuško,“ zašeptala a vzápětí se jí obličej zkřivil novým pláčem. „Venuško, co jsem ti to udělala?“
Najednou jí to došlo. Zlost, kterou cítila vůči tátovi, mámě, vůči nenarozené sestře, vůči celému světu, si vylila na Venušce. S hrůzou si však vybavila tichý dutý zvuk, jak loutka v prázdné popelnici spadla až na dno. Tonče se zježily vlasy. Bylo jí jasné, že sama Venušku z popelnice nezachrání.
„Vando,“ řekla, když vytočila kamarádčino číslo. „Ještě se zlobíš? Potřebuju pomoct!“