Fantasy příběh o partě dětí. Volné pokračování dílu Gotické okno. Jedna ze Strážkyň světla je neustále pronásledována představou písmene X, které ji vede k odhalení tajemství.
- Rok vydání: 2006
- Napsáno: 2005
- Stran: 112
- Žánr: fantastická literatura, dobrodružná literatura, příběhy s dětským hrdinou
- Ilustrátor: Handy
- Nakladatel: Egmont
- Náklad: /
- ISBN: 80-252-0392-1
- Poznámka: Volné pokračování knihy Strážci světla – Gotické okno.
ANOTACE:
Druhý díl dobrodružné fantasy, volné pokračování knihy Gotické okno. Jedna ze Strážkyň světla je pronásledována neustálým připomínáním se písmene x. Je všude, kam se podívá. Ani ona ani ostatní Strážci však netuší, co tajemné písmeno znamená, co je jeho prostřednictvím
naznačováno. A hlavně kým. Brzy se však ukáže, že vtírající se znamení má mnohem hlubší a důležitější význam, než si Strážci světla původně mysleli. Jde o záchranu někoho blízkého. A možná ještě o mnohem víc…
UKÁZKA:
„Je to čím dál horší,“ stěžovala si odpoledne Xandra s hlavou z čistě bezpečnostních důvodů přebarvenou na fialovo zatím jen Julii a Viki, protože Petr s Rebekou ještě nedorazili. „Dneska to příšerný x vidím úplně všude. A taky mi od rána v uších zní ta divná melodie z xylofonu. Jenže když si ji chci zahvízdat, selže to. No, podívejte, zase x,“ ukázala Xandra oknem na dívku postávající na stanici autobusu s široce překříženýma nohama.
„Myslíte, že se jí chce na záchod?“ vyprskla Viki.
„Nebo tvoje boty,“ přešla Xandra Vikinu poznámku a nahlédla pod stůl na Juliiny nové kozačky s dlouhým šněrováním. Přes celý nárt a holeň se táhla řada x. Jedno fialové x za druhým.
„Můžeš mi ty tkaničky trochu utáhnout?“ využila Julie okamžitě situace. „Pořád se mi to nějak uvolňuje. No, já vážně chtěla s modrejma tkaničkama,“ rozhodila rukama v odpověď na Xandřin podmračený pohled. „Ale s modrejma neměli, no.“
„Teda, já se picnu, holky,“ vypískla najednou Viki jak jí padl zrak na přicházející skupinku.
Petr s Rebekou vypadali jako vždycky poslední dobou. On v zelené mikině vykukující mu zpod bundy, ona se spoustou černých copánků na hlavě a s nápadným žlutým náramkem na pravém zápěstí. Zato postavička klátící se jim v patách byla k nepoznání.
„On si ten had fakt přebarvil vlasy. Na modro,“ komentovala to Rebeka celkem zbytečně.
„Já chtěl fialovou, jako měl ten skejťák,“ odsekl uraženě. „Ale fialovou neměli, no.“
„To mi něco připomíná,“ prohodila Julie a v duchu Xandru pochválila, že jí ty tkaničky utáhla fakt dobře.
„Počkej ten mazec doma,“ vyhrožovala Rebeka Radimovi.. „Až to máma zjistí, za trest tě ostříhá dohola.“
„Neostříhá,“ prohlásil Radim a vítězoslavně vylovil z kapsy velké nůžky. „Máma stříhá vlasy jen těmahle a já je dneska hodlám někomu věnovat. Nebo je někde ztratit. Ale nejdřív bych mohl zkusit, jak se s nima stříhaj tenký černý copy,“ dodal s ďábelským úsměvem a začal nůžkami nebezpečně cvakat kolem Rebečiny hlavy.
„Polož to, než se zraníš,“ usměrnil ho Petr.
Radim pod jeho pohledem kupodivu zkrotl a odložil nůžky na stůl.
„Dám si jahodovou zmrzku,“ nahlásil vzápětí.
„Já taky.“
„Já čokoládovou. Co ty, Xandro?“
Xandra fascinovaně zírala na nůžky položené na stole. Široce rozevřené připomínaly velké x.
„Já už nechci,“ zakryla si Xandra vyděšeně oči.
„Tak nechtěj,“ poznamenal Radim. „Já si klidně dám za tebe.“
Za hodinu stáli na autobusovém nádraží. Vítr honil po nástupištích lehounké průsvitné pytlíky a prázdné petláhve a ze stánku hned vedle prodejny jízdenek voněly čtvrtky grilovaných kuřat.
„Mám hlad,“ olízl se Radim mlsně. „Nenechali jste mě pořádně dojíst ani tu zmrzlinu.“
Xandra stojící na chodníku plném vajglů a plivanců vypadala jako křiklavá bludička, která se ocitla ve spárech své vlastní ničivé moci. Nádražím s dvěma desítkami nástupišť se rozhlížela naprosto bezradně.
„Tak kam?“ prohodil Petr a vstal z rozviklané lavičky.
Mlčky zavrtěla fialovou hlavou.
Rebeka položila Petrovi ruku na rameno a on si s povzdechem zase sedl.
„Tohle nemá cenu,“ zamumlal sevřenými rty. „Je to naprosto iracionální. Jako, že to nemá žádnou reálnou logiku.“
„Třeba má,“ namítla nesměle.
„No, tak si to zrekapitulujeme,“ vytáhl Petr z kapsy tužku a papír. „Třeba nám fakt něco uteklo.“
Rebeka mlčky kývla na ostatní. Sesedly se kolem Petra, jen Xandra zůstala stranou, vsoukaná do svých myšlenek.
„Takže,“ začal Petr, „Xandra zahlédla, jak na náměstí před cukrárnou parkuje auto s tím žlutým logem pro nevidomé. Ta značka znamená, že autem je přepravována osoba s poruchou zraku,“ doplnil pro jistotu, aby se v tom holky trochu zorientovaly. „Zatím nevíme, jestli to má nějaký hlubší význam, ale to logo je tvořeno symbolem obličeje, v kterém jsou místo očí písmena x v kroužku. Něco jako škrtnuté oči, aby bylo na první pohled jasné, o jaké postižení se jedná.“
„Já jsem si té cedulky za zadním sklem auta taky všimla,“ přidala se Rebeka. „Zářila tak žlutě, že si můj pohled úplně přitáhla.“
„Ale nic ti to neříkalo, na rozdíl od Xandry, která vylítla na ulici jako šílená. Ale to už se auto zrovna rozjíždělo a ona se za ním rozběhla. Jenže doteďka neví proč,“ ohlédl se po Xandře nehnutě stojící opodál.
„Teda, ale makala za tím autem slušně,“ poznamenal Radim. „Já si jednu chvíli úplně myslel, že to auto snad dohoní.“
„No, jenže nedohonila, a když jí zmizelo z očí, zůstala stát uprostřed ulice. Ještě štěstí, že ten taxik jel tak pomalu, jinak by ji snad přejel,“ poznamenala Viki.
„Počkej,“ zarazil se Petr a udělal si do papíru další poznámku. „Taxi, říkáš. Vidíš, to mi prve uniklo. Taxi obsahuje x. Takže další stopa. Že by na tom přece jen něco bylo?“
Znovu se po Xandře ohlédl, ale nebyla na ní vidět nejmenší změna. Ani fialové vlasy jí nevlály, ačkoliv vítr kolem jejích nohou zrovna kutálel plechovkou od piva.
„Ano, Xandra pak zabočila do té samé ulice, kam jelo taxi,“ vzpomněla si Julie. „A my jsme se všichni rozběhli za ní.“
„Na dalším rohu dlouho stála,“ připomněla Rebeka. „Už jsme se přece chtěli vrátit, když kolem prošla ta neuvěřitelně tlustá ženská s nohama do x. A Xandra se za ní okamžitě pustila.“
„Jo, to bylo vtipný,“ vyprskla Viki. „Ta ženská šla strašně pomalu, zastavovala se u každý výlohy a my se za ní táhli jako stádo úplně nenápadných špiónů.“
„Náhodou, já nenápadnej byl,“ ozval se Radim dotčeně.
„Jo, hlavně s tou svou modrou hlavou,“ poznamenala Rebeka. „Tos byl nenápadnej asi tak jako sněhulák na Sahaře.“
„Ženská došla na nádraží, na stanovišti číslo šest nastoupila do autobusu a odjela. Bez nás,“ dokončil Petr přehled událostí za poslední zhruba půlhodinu.
„To právě bylo divný,“ ozvala se Rebeka, „že Xandra do toho autobusu odmítla nastoupit. Já už byla smířená s tím, že jedeme někam na Plzeň a ono nic.“
„Něco ji zastavilo,“ přikývl Petr. „Ale co?“
Oznovu se ohlédl po Xandře, ale už tam nestála. Jen plechovka se dokutálela až k obrubníku a prudký poryv větru ji poslal rovnou pod kola projíždějícího autobusu.
„Xandro!“ vyskočil Petr a pátravě se rozhlédl.
Spatřili ji jak právě nastupuje do autobusu na protilehlém nástupišti číslo deset.
„Desítka!“ vykřikla Julie. „Lidi, že nám to nedošlo dřív, vždyť římská desítka, to je přece x!“
HRA:
V sekci Hry najdete k této knize PEXESO.
