Sbírka 10 příběhů o dětech, které napsalo osm spisovatelů. Pohádka Ivony Březinové: Vílák Pomněňák a dvě Magdalenky. Neprodejná publikace je určena pro děti s vadami sluchu.

• Rok vydání: 2005
• Napsáno:
• Stran: 96
• Žánr: pohádky, příběhy o dětech
• Ilustrátor: Iva Pospíšilová
• Nakladatel: Nut’s Production o.p.s.
• Náklad:
• ISBN: 80-239-5529-2
• Poznámka: neprodejný tisk pro děti s vadami sluchu

 

ANOTACE:

10 příběhů o dětech. Sestaveno jako sbírka pro děti s vadami sluchu. Neprodejné.

Autoři, kteří se podíleli na vzniku sbírky:

Jindřich Balík
Ivona Březinová
Martina Drijverová
Filip Krejčí
Marie Kubátová
A. Pricot
Jindra Svitáková
Ivona Zvěřinová

Pohádka Ivony Březinové zařazená do sborníku.: Vílák Pomněňák a dvě Magdalenky

UKÁZKA:

V jednom starém loveckém zámečku žil baron Benedikt z Dubu se svou manželkou Leopoldou. Žili šťastně a spokojeně, protože se měli rádi. Baron sbíral shozená paroží srnců a jelenů a baronka se bavila vyšíváním dubového listí na ubrusy.

Jen jednu starost oba měli, svoje dvě dcery, které se obě jmenovaly Magdalenky. Ta tmavovlasá byla víc Magda a ta světlovlasá víc Lenka, takže se to nikomu nepletlo. Jenže se stále jen hádaly, žárlily na sebe a jak šel čas, a ony se blížily k věku, kdy dívky začínají myslet na vdávání, jejich vzájemná nevraživost ještě rostla.

„Člověk by myslel, že už by měly dostat rozum,“ povzdychla si baronka, když opět zaslechla blížící se dívčí hádku.

„Já to říkal dávno,“ zabručel baron, který na chvíli přestal leštit jedny z parohů, „měli jsme je na nějaký čas poslat k mým sestrám, každou jinam. To bych se na to podíval, aby se jim po sobě nakonec nezastesklo.“

 

Ale to už dívky vběhly do jídelny.
„Magda mi vzala hřeben a vylomila mi na něm dva zuby!“
„To není pravda, vylomilas je sama. A ten hřeben byl můj!“
„Tak dost!“ zahromoval tatínek baron. „Kdo má ty vaše hádky pořád poslouchat? Hned přestaňte, nebo vás pošleme z domu!“

Magda a Lenka vběhly do zámeckého skleníku, ale hádat se nepřestaly. Jejich křik probudil i víláka Pomněňáka spícího za oknem skleníku pod velkou olší.

„Zas ty dvě ukřičené holky,“ zívl otráveně. „Nepřestanou se hádat a nepřestanou. Však já jim jednou ukážu, zač je toho vílí loket. To se pak nestačej divit, jak se kolem nich zamodrají pomněnečky, jako že se Pomněňák jmenuju!“