Archiv pro štítek: Má to háček

Člobrd na obzoru

Co se stane, když do rodiny s devítiletým jedináčkem má přijít sourozenec. Příběh o ztrátě pozice rozmazlené princezny a nalézání pochopení, že láska rodičů se nedělí, ale násobí.

  • Rok vydání: 2024
  • Napsáno: 2022
  • Stran: 96
  • Žánr: příběhy s dětským hrdinou
  • Ilustrátor: Petra Palíšková
  • Doslov: Veronika Šporclová
  • Nakladatel: Albatros a Pasparta
  • Náklad: /
  • ISBN 978-80-00-07557-0
  • Poznámka 1: Kniha je součástí řady Má to háček
  • Poznámka 2: Ke knize jsou vytvořené pracovní listy, které je možné stáhnout na stránkách nakladatelství Pasparta zde nebo na stránkách KMČ nakladatelství Albatros zde.

ANOTACE:

Devítiletá Tonča Kučerová je citlivá holčička s bujnou fantazií a bohatým vnitřním světem, ale zároveň i trochu rozmazlený jedináček. Má svůj pokoj plný hraček a rodiče, babičky i děda plní každé její přání. Největším parťákem při hrách je Tonče tatínek, s kterým měsíce budují papírovou maketu hradu. Pak se Tonča dozví, že se jí v létě narodí sestřička. Jenže ona o sourozence nestojí. Člobrd na obzoru se stává jejím úhlavním nepřítelem. Dospělí jí navíc novou situaci nijak neusnadňují a Tonča nechápe, že by se měla s novým sourozencem o cokoliv dělit, přičemž nejde jen o věci, jde o pozornost a lásku nejbližších. Nejistota a vnitřní zmatek Tonču ženou do situací, v nichž se projevuje jako sobecká a zlá. A když se miminko narodí, Tonča by byla nejradši, aby se ho ujal někdo jiný. Čím musí projít, aby pochopila, že rodičovská láska není poloviční, ale dvojnásobná?

Tonča stála jako opařená. Tak už i táta ji zradil. Věřila mu, že spolu postaví zámek a místo toho…
„Já tu Emilu nenávidím!“ vyskočila a vší silou nakopla papírová vrata ve vstupní bráně a zdvižený padací most.
Karton zapraštěl, provázky padacího mostu se přetrhly a ve vratech zela díra, že by jí princ Velen projel i na koni, kdyby už tedy nějakého měl.
„Tos nemusela,“ hlesl tatínek šokovaně.
„Musela!“ zakřičela Tonča. „Rozbiju ten hrad na cimprcampr!“
Dalším kopnutím povalila věž. Rozdupala cimbuří. Rukama odtrhla strážní věžičky na koncích zdí. Mačkala a trhala milovaný hrad jako demoliční četa a kam sáhla, tam zůstávala spoušť.
Její řádění tatínkovi dočista vyrazilo dech, takže se v první chvíli nezmohl na slovo. Teprve když spolu s hradem nakopla i džbánek s pastelkami, které se chrastivě rozprskly po podlaze, konečně se vzpamatoval.
„Antonie!“ zahromoval přísně. „Okamžitě toho nech!“
Tonča se na něj obrátila, v obličeji pokrytém slzami nezměrné zoufalství, které tatínka zaskočilo.
„Co blázníš, Tončí?“ vrtěl nechápavě hlavou. „Vždyť jsme ten hrad mohli jen rozebrat, aby šel jednou zase složit. Takhle už to asi jen tak nepůjde,“ sklonil se a rozmrzele vzal do ruky torzo jedné z bývalých zdí, roztržené a promáčklé.
Tonča vedle něj přerývaně dýchala.
„Proč jsi to zničila?“ otočil se na ni táta. „Přece víš, co nám to dalo práce. Všechno navrhnout, nakreslit, vybarvit, vystříhat, slepit… Vždyť se nám ten hrad tak povedl! Myslel jsem, že se ti líbí. Proč jsi ho zničila?“ opakoval nechápavě.
„To vy! Vy jste… všechno… zničili!“ vyrážela ze sebe Tonča přerývaně mezi žalostnými vzlyky.
„Že musíš část pokoje vyklidit pro Emilku? Ale no tak,“ položil tatínek Tonče ruku na rameno.
„Nech mě!“ uskočila stranou. „Nemáš mě rád!“

Tatínek stál v kuchyni u sporáku a vařil Tončiny oblíbené špagety. Malířské náčiní se válelo v rohu předsíně nepoužité, kbelík s barvou tatínek ani neotevřel. Všechen elán ho přešel. Občas odběhl od hrnce, v kterém míchal rajčatovou omáčku okořeněnou bazalkou, a starostlivě se připlížil ke dveřím dětského pokoje.
Tonča už nebrečela, aspoň ne tak nahlas, aby ji přes dveře bylo slyšet. Zato se zevnitř ozývalo neustálé šramocení. Co tam ta holka dělá? vrtěl hlavou.
Už za ní chtěl vejít a podívat se, co kutí, když mu zazvonil mobil. Maminka volala z nemocnice. Usmyslel si, že o Tončině hysterickém výstupu jí neřekne ani slovo, a věřil v dobré zprávy. Ve spěchu vypnul plotýnky sporáku a odběhl do ložnice.
Tonča jako by na to čekala. Sotva za tatínkem klaply dveře, vyplížila se z pokojíku s náručí plnou toho, co zbylo z jejího krásného hradu. Prosmýkla se předsíní ven na chodbu a po schodech dolů do přízemí. Cestou poztrácela několik útržků kartonu, v kterých by jen málokdo poznal někdejší cimbuří a stříšku kulaté věže, na které ještě nedávno čněl stožár s červenobílým praporcem.
Před domem Tonča zamířila rovnou ke kontejnerům na tříděný odpad. Všechny kusy hradu prostrkala škvírou určenou pro papír, až jí u nohou zbyly jen kusy látek, cíp záclony, potrhané praporky a… princezna Venuška. Tonča všechno popadla, popošla k vedlejší popelnici a bez rozmýšlení vše hodila dovnitř. Sama se jako hromádka neštěstí vrátila domů.
„Tončí, musím za maminkou,“ informoval ji tatínek. „Telefonoval jsem babičce, bude tu za půl hodiny, tak nikam nechoď,“ dodal a ve spěchu se s ní rozloučil.
„Hm,“ řekla Tonča a zůstala stát na prahu podivně poloprázdného pokojíku, který ještě nesl stopy jejího řádění.
Kuchyní voněla rajčata s bazalkou, ale Tonča necítila hlad. Jen hluboký smutek, který jí zaplavoval kotníky a zvolna stoupal až ke kolenům.
„Tak to vidíš, Venuško,“ zašeptala a vzápětí se jí obličej zkřivil novým pláčem. „Venuško, co jsem ti to udělala?“
Najednou jí to došlo. Zlost, kterou cítila vůči tátovi, mámě, vůči nenarozené sestře, vůči celému světu, si vylila na Venušce. S hrůzou si však vybavila tichý dutý zvuk, jak loutka v prázdné popelnici spadla až na dno. Tonče se zježily vlasy. Bylo jí jasné, že sama Venušku z popelnice nezachrání.
„Vando,“ řekla, když vytočila kamarádčino číslo. „Ještě se zlobíš? Potřebuju pomoct!“

Ťapka, kočka stěhovavá

Kniha o osmileté Peťule, která je kvůli rozvodu rodičů v jejich střídavé péči. Jediným záchranným bodem je pro dívku v náročné situaci zpočátku jen kočka Ťapka, která se stěhuje s ní. Kniha je součástí knižní řady Má to háček, kterou píší Ivona Březinová a Petra Štarková (Štarková, Petra).

  • Rok vydání: 2017
  • Napsáno: 2017
  • Stran: 96
  • Žánr: knihy s dětským hrdinou
  • Ilustrátor: Darina Krygielová
  • Doslov: Petra Štarková, psycholožka a autorka dalších knih řady Má to háček (Lukáš a profesor Neptun)
  • Nakladatel: Albatros a Pasparta
  • Náklad: /
  • ISBN: 978-80-00-04861-1
  • Poznámka 1: Kniha je součástí řady Má to háček
  • Poznámka 2: Ke knize vznikly tematické pracovní listy, které jsou ke stažení na www.pasparta.cz  LISTY ZDE
  • Poznámka 3: Kniha získala Cenu učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství v anketě Dětský knihomol 2017, Suk – Čteme všichni

ANOTACE:

Rodiče Peťuly jsou rozvedení, ale o svou dceru se chtějí dál starat oba. A tak je Peťula ve střídavé péči. Týden bydlí u mámy, týden u táty. Jenže rodiče žijí daleko od sebe, a tak Peťule nezbývá, než týden co týden střídat i školu, spolužáky a kamarády. Ještě že má svou věrnou kočku Ťapku, která veškeré přesouvání absolvuje s ní. A to se přitom kočky raději drží jednoho domu.

 

UKÁZKA 1:

Táta přijel pozdě. Sice jen o půl hodiny, ale i tak… Mamka pobíhala po bytě a dělala, že uklízí. Jenže všechno bylo uklizené. Pouze přendávala věci z místa na místo a zase zpátky. A kontrolovala mobil. Když viděla, že ji pozoruju, sedla si v kuchyni na židli.

„Nedáš si kafe?“ zeptala se mě roztržitě.

„Kafe?“ vytřeštila jsem oči, protože děti přece nepijí kafe, a mamka mi ho taky ještě nikdy nenabídla.

„Co? Řekla jsem kafe?“ pohlédla na mě s rozpačitým úsměvem. „Čaj. Myslela jsem samozřejmě čaj.“

„Nechci čaj,“ zavrtěla jsem hlavou. „Táta by pak musel stavět u každý pumpy.“

„No tak by stavěl. Bóže,“ odsekla mamka.

Chvíli jsme jen tak mlčky seděly. Mamka už nekoukala na mobil. Jen ukazováčkem pravý ruky lehce ťukala do stolu. Bam, bambibam, bam, bambibam, bam.

„Možná si to rozmyslel a nepřijede. Co myslíš, Ťapko?“ řekla jsem do ticha.

„Ale jdi… co by si rozmýšlel. To on dal k soudu tenhle návrh,“ odpověděla za Ťapku mamka.

„K soudu?“ nechápala jsem.

Věděla jsem, že k soudu chodí lidé, kteří udělali něco špatného.

„Tys něco provedla?“ podívala jsem se na mamku. „Nebo táta? Nebo… já? Řekla jsem něco špatně, jak tu tenkrát byla ta paní a vyptávala se, u koho bych chtěla bydlet?“

„Kristepane, Peťulko,“ vrhla se ke mně mamka a objala mě. „Ty jsi nic neprovedla. Vůbec nic. Ty jsi ta nejhodnější holčička na světě.“

„Tak proč…“

V tu chvíli se u dveří ozval zvonek a mamka vystartovala otevřít.

„To je dost!“ vyštěkla na tátu.

„Já vím. Jedu pozdě.“

„Že mě to nepřekvapuje,“ ucedila mamka.

Táta chtěl něco odpovědět, ale všiml si, že stojím za ní.

„Peťulko! Pojď ke mně!“

Vrhla jsem se mu do náruče. Vždyť jsem ho neviděla skoro měsíc.

UKÁZKA 2:

Nahrnuli jsme se do třídy. Chtěla jsem si sednout vedle Bedřišky, jako jsme seděly loni. Jenže na mém místě se roztahovala Luisa. Zůstala jsem překvapeně stát.

„Tady jsem vždycky seděla já,“ vysoukala jsem ze sebe.

„No, teď už tu nesedíš,“ ucedila Luisa.

„Ale…“

Pohlédla jsem na Bedřišku. Ta sklopila oči a mlčky si vytahovala z batůžku učení.

„Bedřiško, řekni něco,“ vybídla jsem ji. „Sedíme vždycky spolu.“

„Co mám říkat?“ hlesla Bedřiška. „Paní učitelka řekla, že si mám vybrat.“

„A ty sis vybrala Luisu?“ vydechla jsem nevěřícně.

„Já bych chtěla sedět s tebou,“ podívala se na mě konečně Bedřiška. „Jenže pořád. Nechci být každý druhý týden v lavici sama.“

Cítila jsem, že se mi chce brečet. Radši jsem se honem otočila a šla jsem si sednout do volné lavice. Ani nevíš, Ťapko, jak moc mi v tu chvíli bylo smutno. Vlastně… ty jediná to víš. Ty jediná jsi totiž opravdová kamarádka.

„Vidím, že už tu máme Peťulku Holečkovou,“ řekla paní učitelka, sotva vešla do třídy. „Ráda tě vítám. Jak se ti líbí ve škole v Týně?“

„Líbí.“

„Maminka mi říkala, že budeš střídat školu po týdnu, ano?“

„Ano.“

„Tak… tak ať to všechno zvládáš bez problémů. Kdybys cokoliv potřebovala, přijď za mnou, ano?“

„Ano.“

Nechtělo se mi mluvit, Ťapko. Chtělo se mi brečet. Proč všichni chodí do jedné školy, jenom já musím chodit do dvou? Všichni taky přinesli nakreslený obrázek z prázdnin, jenom já jsem o tom nevěděla. A to ještě nebylo všechno!

„Otevřete si čítanky na straně patnáct,“ řekla paní učitelka. „Přečtěte si první odstavec příběhu a vypište z něj do sešitu všechna chlapecká jména.“

Otevřela jsem čítanku. Na straně patnáct byl obrázek. Na vedlejší stránce básnička. Žádný příběh. Rozhlédla jsem se po třídě. Většina dětí už četla. Někteří dokonce psali. Co teď? Zvedla jsem ruku.

„Copak, Peťulko?“

„Na straně patnáct je obrázek,“ zamumlala jsem.

„Jaký obrázek?“ otočil se k mé lavici Sebík. „Máš otevřenou špatnou stránku.“

Sebík vyskočil, aby mi pomohl správnou stránku nalistovat. Ve chvíli se zarazil.

„Jé, ona má úplně špatnou čítanku,“ vypískl udiveně.

„Sedni si, Sebastiáne,“ řekla paní učitelka a sama přistoupila k mé lavici. „Ukaž? No, ve škole v Týně se zřejmě učíte z jiných učebnic, než jaké mají žáci tady.“

Polekaně jsem na paní učitelku pohlédla. Nebude se zlobit? Naštěstí se nezlobila.

„O přestávce za mnou přijď do kabinetu, Peťulko. Všechny učebnice spolu projdeme. A pokud se nějaká bude lišit, dostaneš jinou.“

No bezva. Vůbec jsem nechápala, jak to teda bude.