Bláznivý příběh potřeštěné rodinky se odehrává v době první vlny pandemie způsobené novým koronavirem. Svět se obrátil naruby. Jak si v nové situaci poradí svérázný dědeček, tatínek s maminkou, prvňák a dva teenageři?
- Rok vydání: 2020
- Napsáno: 2020
- Stran: 168
- Žánr: příběhy s dětským hrdinou
- Ilustrátor: Lukáš Fibrich
- Nakladatel: Albatros
- Náklad: /
- ISBN 978-80-00-06001-9
- Poznámka 1: Kniha obsahuje dvoustrany se základními informacemi z oblasti epidemiologie.
- Poznámka 2: Pro čtenáře od 10 let.
ANOTACE:
Rodino, přichystal jsem pro nás fantastickou dovolenou, pronesl při nedělním obědě tatínek a tajuplně se usmál. Všech pět členů odložilo příbor s napjatým očekáváním i obavami, ale víc se nedozvědělo. A tak o jarních prázdninách v jedné chatě nastala očistná terapie. Když po čtrnácti dnech ze srubu mátožně vylezly sinalé, špinavé, prochladlé, mžourající postavy a nasoukaly se do auta, bláhově si myslely, že útrapám je konec. Nikdo netušil, že je čekají mnohem těžší zkoušky. Svérázní členové neobyčejné rodiny v neobyčejném čase úpí, ovšem čtenář se baví!
Vyprávění je proloženo encyklopedicky pojatými dvoustranami, v nichž se čtenář dozví základní informace z problematiky nakažlivých onemocnění.
OBSAH:
UKÁZKA 1:
UKÁZKA 2:
Škola, postrach rodiny
Koronavirové prázdniny, na které se hlavně Šarlota a Felix tolik těšili, se ukázaly jako jeden velký podvod.
„Říkali jste, že nebudeme muset do školy,“ fňukala Šarlota ublíženě.
„Vždyť nemusíš,“ ozval se táta Valda zpod gauče, kam se hned po snídani vydal pozorovat pavouky, protože mu údajně chyběl kontakt s přírodou.
„Ne že nemusí, ona do školy vůbec nesmí,“ zamumlala maminka s modrou krejčovskou křídou mezi rty, protože zrovna vymýšlela nový střih roušky.
„Já bych náhodou šel, kdybych mohl,“ zakňoural Vincent. „Přišel jsem o přestávky a o tělocvik.“
„Nemel a hybaj k televizi!“ okřikla ho maminka rázněji, než zamýšlela, takže přitom spolkla krejčovskou křídu. Vypoulila oči a v levém koutku rtů se jí objevila blankytně modrá, mírně zpěněná slina.
„Hustý!“ zavýskl uznale Vincent. „Můžu to taky zkusit?“
„Máma teď bude mít počmáranej žaludek,“ upozornil ho děda Drahoslav. „To bys chtěl?“
„Jo! To bych chtěl!“ poskakoval Vincent plný bezmezného nadšení.
„Smůla,“ zašklebila se maminka a spláchla křídu mohutným douškem vody ochucené jodovou tinkturou, kterou hodlala dezinfikovat jablka. „Tahle křída byla poslední.“
„To je nespravedlivý,“ kvílel Vincent, ale bylo vidět, jak horečně přemýšlí. „Co kdybych spolknul pastelku? Nebo voskovku! Ta by líp lezla do krku. A když voskovky rozlámu na menší kousky, mohl bych spolknout víc barev, aby byl obrázek v žaludku veselejší.“
„K čemu ti to bude, když počmáranej žaludek stejně nikdo neuvidí?“ dobírala si brášku Šarlota.
„A proč ty si maluješ pusu pokaždý, než si vezmeš roušku?“ odsekl Vincent, čímž o sedm let starší sestru donutil k hlubokému zamyšlení o významu stereotypů v chování člověka při zvládání krizových situací.
„Protože proto!“ shrnula výsledek sebezpytování a Vincent na ni místo odpovědi vyplázl jazyk.
„Klid, umělče,“ ozval se děda chlácholivě. „Jestli se dožiju, že se jednou opět otevřou obchody a nepadne do tý doby měna, koupím ti v papírnictví omalovánky.“
„Ale já nechci omalovánky. Ty jsou pro mrňata. Já chci mít pokreslený břicho!“ trval Vincent na svém.
„Břicho ti můžu zkusit potetovat,“ nabídl se Felix.
„A já vám můžu zmalovat zadek,“ dohřála se maminka. „Mazejte se učit! Ty taky, Šarloto!“
„Originálnější větu jsem za posledních osm let neslyšela,“ ohrnula Šarlota nos. „Měla bych si ji zapsat do deníčku. Milý deníčku, představ si, co se mi stalo…“
„Taky bys tam mohla stokrát napsat nebudu drzá, nebudu drzá, nebudu drzá,“ přeskočil mamince samým rozčilením hlas.
„My tu máme živýho kohouta?“ zaradoval se pod gaučem táta Valda marně číhající na pavouky a děti se rozesmály.
„Ticho! Nebo dám vyklidit předsíň i s přilehlými místnostmi. Felixi, neškleb se a jdi si na záchod opakovat slovíčka poslední lekce. To bude v tvým případě tak minus šestá.“
„Proč zase na záchod? Ať jde Šarlota. Já byl minule,“ vzpíral se Felix. „Navíc tam skoro není signál.“
„Šarlota má za úkol něco rýsovat a na záchodovým prkýnku by to měla křivý,“ měla maminka Klaudie jasno. „A v jedný místnosti být nemůžete.“
„Proč?“
„Mohli byste si naschvál špatně napovídat. Jako minule. Hodinu jste se pak hádali, komu ta pětka patří.“
„Náhodou… nakonec jsme se spravedlivě rozdělili, takže na každýho vyšlo dvě minus. A to je přece dobrá známka, ne?“ připomněl Felix.
„Já myslela, že se ti na záchodě líbí, když ses tam onehdá tak zabarikádoval,“ neodpustila si Šarlota.
„I s párkama pro celou rodinu,“ připomněl temně děda Drahoslav.
„No jo, furt,“ zabrblal Felix a usilovně přemýšlel, jak vypadá jeho slovníček na angličtinu, protože si nevybavoval, že by něco podobného v posledních měsících zahlédl.
„A ty, Vincku,“ obrátila se maminka Klaudie na nejmladšího, „přestaň myslet na hlouposti. Bude devět, za chvilku ti začíná matematika s UčíTelkou. Tatínek tě pak vyzkouší.“
„Já?“ vyděsil se otec, a jak mu instinkty velely, chtěl se dát na útěk.
Jenže zapomněl, že leží pod gaučem, jehož spodní kovová vzpěra ho okamžitě knokautovala. Následné minuty byly vyplněné jeho bolestným chroptěním.
„Bolí tě něco, tatínku?“ strčil Vincent hlavu do šera pod gaučem, načež chropot utichl.
„Vůbec se ho neptej, ten ti teď neodpoví. Kdyby se ozval, přiznal by, že je naživu,“ poučila maminka Klaudie synka. „Stejně se z toho, abys Vincka vyzkoušel, nevykroutíš!“ křikla pod gauč.
„Já bych se radši učil v normální škole,“ škemral prvňák.
„Škola je zavřená. Budeš se učit v normální rodině. Co by za to jiný dal,“ řekla maminka a snažila se Vincka odtáhnout k televizi.
Kluk se zoufale chytil nohy stolu a odmítal se pustit.
„Já chci do školy!“
„Škola ti chybí, protože jsi ještě malej, blbej a nezkušenej,“ volal na něj Felix dírou v záchodových dveřích.
„Náhodou… tak úplně blbej není,“ zastala se Šarlota mladšího brášky. „Jestli vám to ještě nedošlo, tak celý učení doma je lest, jak nám ztrojnásobit počet vyučovacích hodin,“ zdůraznila nasupeně. „No jasně… tady mám důkaz. Právě mi píše třídní, že jí mám do webkamery ukázat předvčerejší úkol. A… to ne,“ odvrátila se znechuceně od mobilu. „Češtinářka mě zítra vyzkouší z ukazovacích zájmen. Nejradši bych jí ukázala… víte co. Fakt děs!“
„Fakt děs!“ napodobil Šarlotu táta Valda, který zapomněl dělat mrtvého, nebo přinejmenším těžce omráčeného s měsíc trvajícími následky.
„Hele, táta ožil! Otče, myslíš, že existuje odmocnina ze zápornýho čísla, nebo je ten úkol, co mi přišel mailem, hoax?“ využila Šarlota okamžitě příležitosti.
„Počkej, já potřebuju poradit, jak se anglicky řekne krizový štáb,“ domáhal se pozornosti i Felix.
„Slyšíš, tati?“ pustil se Vincent stolu a strčil starostlivě hlavu pod gauč.
„Řekni jim, že jsem umřel,“ šeptal táta Valda vyděšeně. „Vysvětli jim, že to, co slyšeli, byl jen posmrtný chropot.“
„Táta říká, že má posmrkaný chobot,“ vyřizoval Vincent.
„Podejte mu ubrus, kapesníkem to nezachrání,“ poznamenal děda nevzrušeně od pročítání měsíc starých novin.
Šarlota se však Vinckovým vzkazem nedala zmást.
„Jo, tati… na dny, o který jsi nám ve tmě protáhl jarňáky, potřebuju poslat fotku písemný omluvenky,“ upozornila sladce.
„Já taky,“ hlásil Felix přes díru ve dveřích.
„Ty jo! A teď mi přišla zpráva, že ve středu píšeme on-line diktát. To je normální šikana!“ zavyla Šarlota. „Říďa měla proslov, že nemáme podléhat panice a v klidu zůstat doma. Podle mě je v tom nějaký šméčko. Nevíte, co přesně je považovaný za domácí násilí?“
„Možná chtějí slabší jedince doma utýrat, aby pak ve školách nebyly tak přecpaný třídy,“ zamyslel se děda.
„Přesně! Chtěj nás postupně zlikvidovat,“ přidal se Felix. „Podívejte na mě. Furt dřepím u kompu kvůli škole. Žádnej div, že mě ani ty hry už nebavěj.“
„To je ovšem tragédie,“ poznamenal děda hlasem plným opravdové účasti, znovu pohlédl do novin, zamumlal „Hrome, on už je čtvrtek!“ a kvapně se odebral na balkon.
UKÁZKY informativních dvoustran, které jsou vloženy za každou kapitolou:
RECENZE 1:
Horký, Pavel. Invenční zpodobení počátků pandemie. In: Tvar 2/2022. s.22.
RECENZE 2:
Zindelová, Michaela. IN: časopis Můžeš 12/2020 – 1/2021, s. 33
.
ČTENÁŘSKÁ RECENZE 1:
Třeskutě vtipné vyprávění o jedné docela obyčejné rodince, která si o jarních prázdninách vyrazí chatu. To samo o sobě by samozřejmě vtipné nebylo, kdyby tatínek Valdemar nepřichystal očistnou terapii tmou. Týden bez elektřiny a jakéhokoliv kontaktu s venkovním světem uplyne jako voda, ale jen co se Vejklubcovi dostanou na světlo a vyrazí domů, nestačí se divit. Tolik lupičů pohromadě ještě neviděli! Chytrému napověz, do hloupého trkni! Samozřejmě to nejsou žádní lupiči, ale lidé s rouškami. Zatímco naše povedená rodinka trávila i s dědečkem prázdniny potmě, stačily se ve světě dít věci…
Každý světadíl, každou zemi, každou rodinu, každého člověka zasáhla pandemie koronaviru jinak. Potvora je tu s námi a my se pomalu a neochotně učíme s ní žít. Už podle názvu je jisté, že autorku Ivonu Březinovou nenechala současná situace chladnou, a jak už to u spisovatelů bývá, vyjádřila se textem. Odlehčení je tu v podobě příběhu jedné rodinky (klidně to může být i ta vaše, a věřím, že se tu v menší či větší míře najde skoro každý), která se snaží s nastalou situací popasovat a pochopit, co se to vůbec děje. Aktéry příběhu jsou táta Valda, máma Klaudie, dcera Šarlota, synové Felix a Vincent, děda Drahoslav a trpasličí kníračka Hamina. Musím upřímně říct, že takhle jsem se už dlouho nenasmála. Možná proto, že celá ta doba „našišato“ vlastně vtipná není, ale když čtete o někom jiném, který zažívá to, čím jsme si vlastně prošli my, neubráníte se pousmání, úsměvu a hlasitému řehotu. Je úlevné vědět, že nejsme jediní, komu tekly nervy, kdo hned něco nepochopil a kdo měl obavy a zažil absurdní situace. Příběh Vejklubcových je doplněn o fundované texty, které slouží k vysvětlení odborných výrazů laické veřejnosti a v první řadě dětem.
Pomoc ostatním, distanční výuka, karanténa, stop kultuře i sportu… ale také to, že všechno zlé je k něčemu dobré. Kniha přináší přes tíživost doby především humor, naději a také poselství, že i nemilé věci se dají zvládnout, když na ně člověk není sám. A i když bude svět jiný, jak už se tolikrát stalo, možná bude lepší. Já tomu věřím!
Kniha je určená dětem od 10 let.
Autor recenze: Lucie Cooper, 9. 12. 2020, Kosmas
https://www.kosmas.cz/knihy/280898/vire-padni/
ČTENÁŘSKÁ RECENZE 2:
Humorné vyprávění jedné tak trošku ztřeštěné rodinky v době, kdy nic není jako dřív (Lucie B. , 9.12.2020)
.
ČTENÁŘSKÁ RECENZE 3:
Velice vtipný příběh rodiny Vejklubcových, která se po týdnu stráveném na osamělém místě bez techniky, světla a společnosti ocitá „na jiné planetě“. I když to tak není, připadají si tak (vy ne?). Kvůli bezpečnostním nařízením je totiž v zemi, kde řádí vir, všechno jinak… Dávám palec nahoru, jak se s tím autorka popasovala. Nechybí nadsázka, spousta legrace – vyplývající z absurdních situací, které rodina prožívá. Exceluje obzvláště tatínek – ale v které rodině ne 🙂
.
.
ZAJÍMÁ VÁS PROBLEMATIKA EPIDEMIÍ, PANDEMIÍ A NAKAŽLIVÝCH ONEMOCNĚNÍ?
PODÍVEJTE SE NA KNIŽNÍ TIPY NA STRÁNKÁCH GANGU ODVÁŽNÝCH.
BELETRIE
PŘÍRUČKY
HRA HLEDEJ ROZDÍLY – 1
HRA HLEDEJ ROZDÍLY – 2
HRA HLEDEJ ROZDÍLY – 3
