Archiv pro štítek: literární cestopis

Bleděmodrá kafkárna

Sedmý díl lit. cestopisů nechává partu kamarádů poznávat pomocí geocachingu  Prahu, město, ve kterém skoro celý život pobýval německy píšící židovský spisovatel Franz Kafka.

BleděmodráKafkárna

 

ANOTACE:

Sedmý a zároveň závěrečný díl literárních cestopisů pro mládež (Básník v báglu o K. H. Máchovi, Blonďatá Kerolajn o K. Světlé, Báro, nebreč! o B. Němcové, Bojíš se, Margito? o M. Figuli, Blázniví donkichoti o M. de Cervantes a Blbnutí s Oscarem o O.Wildovi) sleduje osudy většiny současných hrdinů, kteří se v předchozích dílech objevili. Textem, který je výpovědí o slastech i strastech dnešních maturantů, opět nenásilně prostupují osudy spisovatele, tentokrát Franze Kafky, německy píšícího pražského Žida, který je světově uznávaným autorem, ale pro spoustu mladých českých čtenářů zůstal zatím neobjevený. Bleděmodrá kafkárna je vhledem do kafkovského světa, který je nám v mnohém až nebezpečně blízký.

Kafkárna_mapa

Nerozlučný trojlístek kamarádek se tentokrát na cesty nechystá, zůstává v Praze. Maturita na krku, a tak Fany, Nikol a Simča leží v knihách. V závěrečném díle literárních cestopisů je hlavním hrdinou Rosťův bratr Aleš, nadšený vyznavač geocachingu. A velký obdivovatel Franze Kafky, podivuhodného spisovatele, který je v zahraničí téměř synonymem Prahy, ale pro mnoho českých teenagerů zůstává dosud velkou neznámou…

PŘEDCHOZÍ DÍLY:

Kafkárna_záda

UKÁZKA 1:

Když jsem se dneska ráno probudil z šílených snů, zjistil jsem, že jsem se proměnil v opici. Paže a nohy jsem měl pokryté hustou tmavou srstí, a jak jsem si rukama s nápadně úzkými dlaněmi promnul obličej, nahmatal jsem zarostlou tvář s placatým nosem a s široce vyceněnými zuby v mohutné čelisti.
V první chvíli mě napadlo, že vlastně ani nemusím být opice, jen jsem se s opicí prostě probudil. A to pořádnou. Včerejší večer zřejmě musel stát za to. Jenže v druhé chvíli mi došlo, že už rok nechlastám. Zmateně jsem se podrbal na hnědém, mírně vypouklém břiše, z něhož sklouzávala přikrývka a které si o podobnosti s mým propadlým lavorem mohlo nechat leda zdát. Co se to se mnou stalo?
Obrátil jsem hlavu k oknu. Bylo na obvyklém místě. Kapky deště dopadaly na okenní plech. Chtěl jsem vstát, ale z nějakého důvodu to nešlo. Ležel jsem na zádech a bezmocně mlel chlupatýma, vzhledem k ostatnímu tělu žalostně krátkýma nohama bez možnosti obrátit se na bok. A právě to mě uklidnilo. Vzpomněl jsem si, že o něčem podobném už jsem četl…

„Hele, není to Aleš?“ dloubla Fany do Simči, když stály na rohu Dušní a Vězeňské ulice.
„Kterej Aleš? Ukaž, kde?“
„Rosťův brácha, přece. Tam u tý sochy.“
„Jo, Aleš,“ plácla se Simča do čela a honem si urovnávala blonďatou ofinu, jako by při náhlém hnutí mysli mohl její dokonalý účes přijít k újmě. „Co tam dělá? Nepřipadá ti, že se chová nějak divně?“ nespouštěla oči ze známého, kterého už poměrně dlouho neviděla.
„Jéžiš, co by dělal, třeba potřebuje na záchod,“ mávla Fany rukou. „To víš kluci, ti se s tím nepářou. Zaběhnou do keříků za pomník a je to.“
„Fuj,“ pronesla Simona s viditelným despektem.
„Nono, slečinko, snad už to sbírám,“ ozvalo se vedle ní.
„Co?“
„Vy jste ještě na chodníku neviděla psí exkrement?“
„Myslí hovínko,“ dloubla Fany pobaveně do nic nechápající Simči.
Šedovlasá paní vedle nich se trochu namáhavě sehnula a rukou v igelitové rukavici sebrala psí výkal a vložila jej do sáčku.
„I psi potřebují na záchod. Nemusíte se hned ofrňovat, viď, Ámosi,“ pronesla paní a v doprovodu bígla, který ještě trochu rozhrabal okraj unaveného trávníku, odkráčela pryč.
„Co to bylo?“ nechápala Simča.
„Myslela, že to tvoje fuj patřilo jejímu Ámosovi,“ uchechtla se Fany. „Hele, Aleš už tam není. Pokud fakt nečurá v křoví za pomníkem.“
Kamarádky přešly ulici a společně zamířily k soše kráčejícího muže, tedy spíš jakéhosi prázdného obleku bez těla, jemuž na ramenou seděla další mužská postava s kloboukem na hlavě. Fany se rozhlížela na všechny strany. Simča rovnou nahlédla za pomník, pak se naklonila přes ozdobné zábradlí lemující zídku za sochou a podívala se dolů na travnatou plochu, jejíž terén byl vůči chodníku značně snížený, a těsně u zídky tudíž skrytý očím kolemjdoucích.
„Aleši! Co tady…“
„Nechoď sem!“
„Promiň, já jen…“
„Jdi pryč a dělej jakoby nic,“ přikázal jí důrazně.
„Padáme odsud!“ zasyčela pobledlá Simča na Fany, sotva se odvrátila od zábradlí. „Tady to za chvíli vybouchne!“

UKÁZKA 2:

„Kluci, večeře!“ ozval se matčin hlas a Rosťa s tátou se málem srazili ve dveřích do kuchyně.
„Nono, to jste tak hladoví? A kde je Aleš?“
„Já nemám hlad,“ křikl z předsíně. „A musím ještě ven.“
„Určitě zase tuší, že máme karbanátky,“ vzdychla maminka. „Z toho jeho vegetariánství fakt nadšená nejsem.“
„Jaký tušení?“ podivil se otec. „Stačí nasát vůni, která se line celým bytem, a všechno je jasný,“ prohodil a zálibně se zakousl do prvního sousta.
„Eee, já vlastně taky nebudu,“ vyskočil Rosťa od stolu. „Zapomněl jsem, že ještě mám něco důležitýho, omlouvám se.“
„Nepřipadá ti, že jsou kluci poslední dobou nějaký divný? Teda hlavně Aleš,“ nakrčila maminka starostlivě čelo, sotva za Rosťou bouchly dveře bytu. „Ani žádnou holku nemá. Jestli nakonec taky přijde s tím, že je gay, tak to už nevydejchám. U jednoho syna se taková věc dá snést. Ale u obou?“
„Prosím tě!“ mávl otec rukou. „Prostě se fláká. Ve všem. Už mohl mít pomalu před promocí, kdyby seděl a makal.“
„Možná jsme ho do těch práv neměli nutit,“ pokrčila maminka rameny. „Já na něm vidím, že ho nebaví.“
„A co ho baví? No, řekni. Ty jeho linoryty, nebo co to věčně rejpá? K čemu to je, prosím tě? To už je opravdu lepší Rosťova historie. I když… nechat na sebe padat prach někde v archivu… copak to je nějaká pořádná práce?“
„Tak se nerozčiluj. Aleš ty práva dodělá, uvidíš. Vždyť se snaží.“
„No, jen aby. Podej mi ještě jeden karboš, prosím tě. Já bych nemohl být vegetarián, ani kdyby mě mučili.“

Rosťa počkal, až výtah dojel do přízemí. Když dole klaply dveře, mohl vystartovat. Před dům se dostal právě včas, aby zahlédl, za kterým rohem Aleš mizí. Obezřetně se vydal v jeho stopách. Vypadalo to, že brácha míří na metro. Rosťa na chvíli zpanikařil, ale podařilo se mu zamíchat se do davu a nastoupit do vedlejšího vagonu. Teď jen nepropást chvíli, kdy Aleš bude vystupovat.
Povedlo se. Na stanici Staroměstská vynesl chumel lidí Aleše mezi prvními. Rosťa naopak schválně vyšel jako poslední a zařadil se do fronty na eskalátory, kapuci mikiny staženou do obličeje, kdyby se brácha náhodou otočil. Ale nic takového nehrozilo. Aleš v klidu opustil vestibul metra a uvolněně se vydal Kaprovou ulicí směrem k Staroměstskému náměstí. Rosťa v bezpečném odstupu za ním.
Bylo zataženo, začalo se rychle šeřit. Na chodnících bylo jen pár lidí, opozdilců spěchajících z práce, nebo těch, kteří mířili do některé ze staroměstských hospůdek.
„Excuse me, where is the Old-New Synagogue, please?“ oslovil Rosťu jakýsi mladý pár.
Samozřejmě že Rosťa věděl, kde je Staronová synagoga. Když provádí cizince po okruhu s názvem Židovská Praha, je to jedno z hlavních stanovišť. Už chtěl těm dvěma podrobně vysvětlit cestu, ale letmý pohled do dálky ho upozornil, že Aleš mu mizí z dohledu. Proto jen zbaběle mávl rukou doleva, zamumlal název Pařížské ulice a dal se do běhu. V poslední chvíli. Aleš totiž náhle zahnul do Žatecké a pokračoval Platnéřskou a ulicí U Radnice na Malé náměstí. Tam viditelně zpomalil. Pod jednou z lamp se zastavil úplně, z kapsy vyndal notýsek, cosi pečlivě zkoumal a loudavě zahnul doleva k domu U Minuty.
Tenhle dům Rosťa znal jako vlastní boty. Sousedil přímo se Staroměstskou radnicí a většina turistů ho obdivovala pro nádhernou sgrafitovou výzdobu. I teď ve tmě byl nasvícen, ale nezdálo se, že by zdobená fasáda Aleše nějak zajímala. Zběžně se rozhlédl, vytáhl mobil, cosi na něm vyťukal, ale nepřiložil ho k uchu. S očima upřenýma do země pomalu zašel do temného podloubí.
Rosťovi jeho chování připadalo čím dál podivnější. A to ještě nebylo nic proti tomu, když Aleš náhle znehybněl a mobilem posvítil do tmavého kouta. Nic tam nebylo. Aspoň z dálky se Rosťovi zdálo, že výklenek je úplně prázdný. Aleš si ale přidřepl a znovu se rozhlédl, tentokrát pozorněji. Rosťa v poslední chvíli stáhl hlavu za zeď. Moc nechybělo a málem byl prozrazený. Chviličku vyčkával a pak opatrně vykoukl.
Aleš klečel mezi odhozenými nedopalky cigaret v zaplivaném koutě podloubí, které páchlo močí nočních opilců. To Rosťa moc dobře věděl, proto turisty vodil spíš ulicí, a ne pod oprýskanými oblouky. Teď nevěřícně sledoval, jak jeho bratr vytahuje z kapsy zasouvací nůž a snaží se jím vydloubnout jednu z dlažebních kostek. To nevypadalo dobře. Buď se jeho bratr zbláznil, nebo lítá v něčem, co smrdí daleko víc než tisíckrát pomočený kout historické Prahy.
Aleš už kostku očividně vyloupl a opatrně nadzvedl. Prsty zašátral v důlku, ale zřejmě byl nespokojený, protože kostku odložil a dal se do dolování té sousední. Asi opět bez očekávaného výsledku. Znovu použil mobil, cosi v něm hledal, pak si displejem posvítil do notýsku i na dlažbu, aby se pustil do dloubání třetí kostky.
To už Rosťa nevydržel.
„Co tady děláš?“ přiskočil k bratrovi a nepřipravenému tak vpadl do zad.
„Já… já… vole, to seš ty, jo?“ změnil se Alešův úlek v náhlou zlost. „Tak ty mě špehuješ!“
„Říkej si tomu, jak chceš. Ale nechápu, co vyvádíš, a ani trochu se mi to nelíbí,“ pronesl Rosťa mrazivě.
„Taky to nedělám proto, aby se to někomu líbilo,“ zvedl se Aleš ze země a oprášil si kolena.
„A proč to teda děláš?“
„Protože mě to baví.“
„Baví tě lézt v smradlavých průjezdech a podloubích po kolenou a dloubat dlažební kostky, jo?“ ujišťoval se Rosťa. „Tohle zkoušej namluvit někomu jinýmu.“
Aleš mlčky pokrčil rameny.
„Brácho, vzpamatuj se a řekni mi, o co jde,“ naléhal Rosťa. „Já z toho všeho mám totiž dost blbej pocit.“
„Tak jo,“ vzdychl Aleš rezignovaně. „Přesně tohle se nemělo stát, že mě při akci někdo uvidí. Schránka je ale stejně mrtvá,“ mávl rukou do rohu a botou pečlivě zamáčkl tři dlažební kostky na jejich původní místo.
„Mrtvá,“ hlesl Rosťa. „Skoro mám strach, co přijde dál.“
„Nepanikař,“ řekl Aleš, popadl bratra za rukáv a táhl ho pryč. „Jdeme, tady to fakt smrdí.“
Prošli pod orlojem a u hrany radnice zabočili doleva směrem k svatému Mikuláši.
„Kam jdeme?“ chtěl vědět Rosťa.
„Jen tady na roh Pařížský. Ale tvař se nenápadně.“
„Copak je v tý tmě vidět, jak se tvářím?“ namítl Rosťa dotčeně. „To ty se pořád ohlížíš.“
„Protože jsi mi dal pořádnou lekci, jak jsi mě vystopoval. Nerad bych, aby nás překvapil někdo další.“
To už stáli před staroměstským kostelem svatého Mikuláše, který bíle svítil na pozadí temné oblohy. Náměstí za jejich zády bylo okázale prázdné.
„Teď přejdeme támhle na roh k Oppeltovu domu,“ zašeptal Aleš a vykročil.
Po několika krocích zahnul vlevo do Pařížské ulice a ukázal na zeleně natřený hydrant vyrůstající z šedočervené dlažby chodníku.
„Nebudeš zase dloubat kostky, že ne,“ ujišťoval se Rosťa s hrůzou, aby jeho náhlé podezření nebylo správné.
„Ne. Tentokrát se budeme hrabat v hlíně. Vidíš ten stromek? Kolem něj je něco jako záhon. V jeho levém rohu při pohledu od hydrantu by měla být schránka. Hrabej.“
„Já? Proč já?“ vzpouzel se Rosťa. „Vždyť ani nevím, co mám hledat.“
„To já taky ne,“ prohodil Aleš ledabyle a popošel k lampě, aby nahlédl do notýsku. „Hm, bude to něco většího,“ poznamenal po chvíli.
Rosťa přistoupil k obrubníku a špičkou boty zkusmo zajel do vrstvy mulčovací kůry. Nezdálo se, že by pod ní něco bylo.
„Asi musíš hloubějš, ukaž,“ odstrčil ho Aleš a sklonil se k zemi.
Vtom se za nimi ozvaly kroky.
„Bacha! Mudlové!“ sykl Aleš a okamžitě začal předstírat, že si zavazuje tkaničku u boty.
„Co? Jaký mudlové?“ nechápal Rosťa.
„Mlč!“
„Chcete svézt, pánové?“ oslovil je muž a hned se hnal k zaparkovanému taxíku. „Jsem volný, jen jsem si odskočil. Kam to bude?“
„Ne, ne, děkujeme. My se jdeme ještě projít,“ zareagoval pohotově Aleš, zavěsil se do zkoprnělého Rosti a táhl ho zpátky na náměstí a kolem Mikuláše pryč.
„Hrabe ti? Jaký mudlové, proboha?“ ťukal si Rosťa na čelo. „Dal ses znovu do četby Harryho Pottera, brácho? Ale to už je pár let, co jsme si vzájemně kreslili fixou na čelo jizvu ve tvaru blesku. Nemyslíš, že už jsme na to trochu starý?“
Rosťa se nezadržitelně rozhýkal, jak mu to všechno po prožitém napětí najednou přišlo k smíchu.
„Říkal jsem ti, že je to hra,“ namítl Aleš. „Ale s Harrym Potterem to opravdu nemá nic společnýho. I když… mudlové jsou stejně jako u něj ti, co nic netuší. Takže i ty jsi pořád ještě mudla,“ plácl Aleš bráchu přátelsky po zádech.

Z katalogu KMČ – prosinec 2013

 

RECENZE 1:

Prahou Franze Kafky s hrdiny příběhů Ivony Březinové
SUPERRODINA
Listopad 25, 2013 in Jana Semelková, Knihy
share save 171 16 Prahou Franze Kafky s hrdiny příběhů Ivony Březinové
Bleděmodrá kafkárna Prahou Franze Kafky s hrdiny příběhů Ivony Březinové

Ivona Březinová navnadila čtenáře v roce 2005 poutavým dobrodružstvím tří kamarádek putujících o prázdninách Českým rájem a objevující místa, která kdysi navštívil Karel Hynek Mácha. Opravdu dokázala skloubit současný příběh s příběhem romantického básníka a rozporuplného muže, jenž žil a tvořil před víc jak sto lety. Fany, Nicol a Simča okamžitě získaly sympatie čtenářů. Samozřejmě s nimi i kluci, vyznavači historického šermu, které dívky na cestách potkaly. Nerozlučná parta pak v následujících letech prožila mnohé – maturitu, přijímačky na vysokou školu, cesty do zahraničí. A vždycky když jeden z nich byl v nesnázích, našel odpovědi v osudech i románech starých autorů.

Sérii literárních cestopisů Ivona Březinová uzavřela sedmým titulem právě teď. Poslední, sedmá kniha je věnována Kafkovi a jeho Praze. Byla jsem velmi zvědavá, jak se autorce povede přiblížit našim čtenářům osobnost Franze Kafky, ve světě uznávaného téměř jako symbol Prahy, u nás skoro neznámého. Vždyť jeho složité texty nelze hltat na jeden zátah. Je třeba si nechat prostor k uchopení a pochopení jeho díla. Je třeba pochopit jeho složitou a rozporuplnou povahu.

Zvolila opět vhodnou paralelu (jako v předchozích šesti knihách) – Kafka řešil svůj vztah k otci v dopisech, stejně jako řeší podobný problém její hrdina Aleš. I on píše otci, i když není jisté, zda otec si kdy jeho dopisy přečte. Ale právě ony mu pomohou vyrovnat se se složitými vztahy, najít styčné body. Spolu s Alešem chodíme Prahou po stopách Kafkových, nahlížíme do jeho dopisů, románů, nacházíme jeho i sebe. Poutavé, napínavé, vzrušující. Brzy máme chuť zaběhnout do knihovny, půjčit si vše, co od Kafky mají a číst.

Prahou Franze Kafky s hrdiny příběhů Ivony Březinové

A nebyla by to Ivona, kdyby řadu věcí, které prožívají její hrdinové, neokusila na vlastní kůži. Její hrdina Aleš, Rosťův bratr (to je ten mladý muž, který v minulé knize řešil svou homosexualitu poznáváním životních osudů Oscara Wildea), je totiž nadšeným vyznavačem geocachingu. Jako správný „kačer“ objevuje po Praze kešky (schránky), které jsou v této mezinárodní hře zaregistrované a které hledá právě na místech spjatých s jeho oblíbeným autorem. A jak jsem se dozvěděla, Ivona si pár kešek také sama našla, poznala ono vzrušené dobrodružství, při jejich hledání. Je samozřejmé, že ty, které v románu „odtajnila“, jsou smyšlené. Jistě však na jiných místech nějaké budou…

Ivona Březinová opět potvrdila, že dokáže čtenáře lapit do svých tenat, že je dokáže nabudit, zaujmout, najít jim nová témata i smysluplné zájmy. Věřím, že její výzva v Poznámce autorky k vytvoření velké mezinárodní kafkovské geocachingové hry nezůstane oslyšena, že opravdu se jí někdo ujme, stejně jako věřím, že z knihoven začnou mizet díla Franze Kafky, kterého tak nekonvenčně nejen mladým lidem představila.

„Béčková řada“ (vlastní označení autorky) je u konce. Jen se nemylte: béčko není označením jakosti románů, ale vyjádřením toho, že všech sedm titulů začíná shodně na „B“ – Básník v báglu (Mácha), Blonďatá Kerolajn (Karolína Světlá), Báro, nebreč (Božena Němcová), Bojíš se, Margito? (Margita Figuli), Blázniví donkichoti (Miguel de Cervantes), Blbnutí s Oscarem (Oscar Wilde), Bleděmodrá kafkárna (Franz Kafka). Přinesla čtivé příběhy, které dokazují, že některá literární díla s lety nestárnou, že to, co prožíváme teď, už kdysi někdo prožíval, zažíval a řešil, i když v jiné době, v jiné společnosti. Že zkušenosti dob dřívějších se dají velmi dobře aplikovat na dobu současnou – jen musí člověk být vnímavý a otevřený, nesmí se uzavírat ve vlastních bolístkách. Opravdu se na nejednu životní situaci dá jít přes příběh románové postavy, přes osud literáta-klasika. A najednou člověk vidí věci nově, s nadhledem, i když je mu jen krásných sedmnáct, osmnáct, devatenáct… nebo jinak krásných třicet, čtyřicet, padesát.

Název: Bleděmodrá kafkárna
Autor: Ivona Březinová
Vydáno: 2013
Vydalo nakladatelství: Albatros
Zdroj foto: www.kosmas.cz
Jana Semelková

RECENZE 2:

Ivona Březinová se vydala po stopách Franze Kafky

Kultura 21. Úterý, 10 Prosinec 2013 02:48 PhDr. Jana Semelková

Ve svém sedmém – posledním v řadě – literárním cestopisu zůstala Ivona Březinová v hlavním městě naší země. Její hrdinové z „béčkové řady“ (béčko zde není označením jakosti románů, ale vyjádřením toho, že v řadě tituly začínají shodně na „B“ – Básník v báglu, Blonďatá Kerolajn, Báro, nebreč, Bojíš se, Margito?, Blázniví donkichoti, Blbnutí s Oscarem, Bleděmodrá kafkárna) na svých cestách poznali kus Čech, vydali se do zahraničí, aby se vrátili do Prahy. Fany, Nikol a Simča, nerozlučné kamarádky, prožily spoustu osudových okamžiků, seznámily se s partou kluků, řešily své „maléry“ ony samy, řešily své „maléry“ ti kluci. Nebylo to vždy snadné, ale vždy každý z nich našel průvodce v literatuře. Ivona Březinová tak ukázala, že některá literární díla nestárnou, že to, co prožíváme teď, mohl kdosi prožít před stoletím (před jedním i více) také. Že zkušenosti dob dřívějších se dají velmi dobře aplikovat na dobu současnou – jen musí člověk být vnímavý a otevřený, nesmí se uzavírat ve svých bolístkách. Opravdu se na nejednu životní situaci dá jít přes příběh románové postavy, přes osud literáta-klasika. A najednou člověk vidí věci nově, s nadhledem, i když je mu jen krásných sedmnáct, osmnáct, devatenáct… nebo jinak krásných třicet, čtyřicet, padesát.
Tato románová řada se autorce víc než vydařila. Přiblížit dobu minulou současným čtenářům, připomenout díla, dnes upozaděná a pozapomenutá, ukázat, jak se dá z lecčeho „vybruslit“, aniž by člověk „ztratil body“. Dávná moudrost tvrdí, že nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Zná to každý z nás. Každý na to ve víru událostí zapomíná. Ve všech příbězích „béčkové řady“ Ivona ukázala, jak si s problémy poradit, navedla na cestu přes literaturu a přitom se jí podařilo vytvořit moderní čtivý kvalitní příběh o dospívání a zrání. A tak už víme, jací asi byli a jaká trápení s láskou měli Karel Hynek Mácha, Karolína Světlá, Božena Němcová, Margita Figuli, Miguel de Cervantes, Oscar Wilde a jako poslední tajemstvími často zahalovaný Franz Kafka. Všechna ta jména nám byla předestřena v hodinách literatury a všechna obdržela díky nálepce „klasická“ minusové body. Proto na celé autorčině řadě oceňuje především ono „odnálepkování“.
Byla jsem velmi zvědavá, jak se autorka popere s osobností Franze Kafky, ve světě uznávaného téměř jako symbol Prahy, u nás skoro neznámého. Jeho složité texty nelze číst na jeden zátah. Nelze je „zhltnout“. Je třeba jim nechat prostor k uchopení a pochopení.
Ivona Březinová opět zvolila vhodnou paralelu (jako v předchozích šesti knihách) – Kafka řeší svůj vztah k otci, stejně jako řeší podobný problém její hrdina Aleš. I on se uchýlí k psaní dopisů otci, které možná ten nikdy číst nebude, které však Alešovi pomohou určit, co je a co není podstatné, kde je jeho místo v otcově životě i naopak, jaký je jejich skutečný, i když oběma zastíraný, vztah. Procházíme tak s Alešem Prahou po stopách Kafkových, nahlížíme do jeho dopisů, děl, nacházíme jeho i sebe. Stejně jako hrdina knihy, stejně jako jeho kamarádi.
A nebyla by to Ivona, kdyby řadu věcí, které prožívají její hrdinové, neokusila na vlastní kůži. Její hrdina Aleš, Rosťův bratr (to je ten mladý muž, který v minulé knize řešil svou homosexualitu poznáváním životních osudů Oscara Wildea), je totiž nadšeným vyznavačem geocachingu. Jako správný „kačer“ objevuje po Praze kešky (schránky), které jsou v této mezinárodní hře zaregistrované a které hledá právě na místech spjatých s jeho oblíbeným autorem. A jak jsem se dozvěděla, Ivona si pár kešek také sama objevila, poznala ono vzrušené dobrodružství, při jejich hledání. Je samozřejmé, že ty, které v románu „odtajnila“, jsou smyšlené. Jistě však na jiných místech nějaké budou…
Ivona Březinová opět potvrdila, že dokáže čtenáře lapit do svých tenat, že je dokáže nabudit, zaujmout, najít jim nová témata i smysluplné zájmy. Věřím, že její výzva v Poznámce autorky k vytvoření velké mezinárodní kafkovské geocachingové hry nezůstane oslyšena, že opravdu se jí někdo ujme, stejně jako věřím, že z knihoven začnou mizet díla Franze Kafky, kterého tak nekonvenčně nejen mladým lidem představila.

Název: Bleděmodrá kafkárna
Autor: Ivona Březinová
Vydáno: 2013
Stran: 144
Vydalo nakladatelství: Albatros
Hodnocení: 95 %

Zdroj foto: www.kosmas.cz

RECENZE 3:

http://www.citarny.cz/index.php/nove-knihy/knihy-od-10-let/beletrie-od-10-let/4900-brezinova-bledemodra-kafkarna
http://www.citarny.cz/index.php/autori/osobnosti-profily/2981-bledemodra-kafkarna-brezinova-ivona

 

http://www.citarny.cz/index.php/autori/osobnosti-profily/1115-4xb-uspne-literarni-cestopisy-ivony-bezinove

 

 

Báro, nebreč

Třetí pokračování série literárních cestopisů pro mládež nás zavede do Ratibořic, kde právě probíhá natáčení životopisného filmu o B. Němcové, v němž si zahrají i hlavní hrdinové.

obalBaroNebrec

ANOTACE:

Volné pokračování literárních cestopisů pro dívky – Básník v báglu a Blonďatá Kerolajn. Sedmnáctileté hrdinky Fany, Simča, Nikol a Marika se i se svými kluky opět vydávají po stopách známé literární osobnosti. Pobyt u přehradní nádrže Rozkoš nedaleko Ratibořic ale bude i trochu pracovní, protože celá parta se jako komparz účastní natáčení životopisného filmu. Simča, snící o kariéře herečky, v něm dokonce získává malou epizodní roličku.

Bára- mapa-tisk

UKÁZKA:

„Co je v tom kufru, Santa Maria de la Cruz! Vždyť to nejde ani nosit!“ vyjekl Manuel, s kterým váha Simčina naditého zavazadla smýkla tak prudce, že div neupadl.
„Ukaž?“ potěžkal to Kat. „Hm, dobrý. To nevypadá jen na šminky. Že by s sebou Simča vlekla rozkládací činku na udržení dobré fyzické kondice? To víš, herečky musej bejt ve formě.“
„Já to tipuju spíš na několik žehliček,“ smál se Rosťa. „Představ si ten malér, kdyby jedna selhala.“
„Jen si dělejte srandičky, blbečkové,“ utřela je Simona, když jí kluci k neunesení těžký kufr dovlekli až do přiděleného pokoje. Tam před očima všech zavazadlo otevřela.
Chatkou se rozprostilo udivené ticho.
„Co to je?“ odvážil se Petroš zeptat jako první.
„Knihy,“ zašvitořila Simča sladce. „V různých podobách jsou tyto předměty známy už ze starověku, ale k masovému rozšíření došlo až po vynálezu knihtisku v šestnáctém století.“
„Patnáctém,“ opravil ji Rosta bezděčně. „Čtrnáct set čtyřicet pět.“
„Tak patnáctém,“ odsekla nespokojeně. „To je fuk.“
„Ale… ale… co tady s tím knihovnem budeš dělat?“ vyděsil se Manuel.
Fany pobaveně vypískla, ale Simča ji zpražila jediným pohledem.
„Tyhle knihy,“ pronesla slavnostně, „tyhle knihy tady budu studovat.“
„Aha,“ polkl Manuel.
„Dejte mu najíst,“ ozval se Petroš. „Mám dojem, že těch šoků už je na chudáka Manuela trochu moc. Nejdřív mu řeknete, že holky nepřivezly řízky, a teď ještě zjistí, že jeho milovaná Simonka umí číst. To by zamávalo i se silnější náturou.“
Simča hrábla do kufru pro první knihu navrchu a chystala se jí praštit Petroše po hlavě. Včas jí zadržel ruku a tlustospisu se zmocnil. Pak pohlédl na jeho název. Božena Němcová, Korespondence, díl III.
„A sakra,“ vypadlo z něj údivem. „To je vážnější, než jsem si myslel.“

Jmenuju se Barbora. Asi po svý kmotře Barboře Hauptmanový, majitelce vinárny ve Vídni. Moje máma Terezie Novotná u ní pracovala jako služka, a když přišla, svobodná, do jináče, nevyhnala ji. Přitom tehdy to byla docela pěkná ostuda, mít nemanželský dítě. Ta Hauptmanová to tak ale asi nebrala. Naopak mi šla za kmotru, když jsem se narodila. Křest proběhl 5. února roku 1820 ve vídeňském kostele Nejsvětější trojice.
Do kolonky „otec“ v křestním listu nevyplnili nikoho. To až později tam napsali tátu, až když se naši nakonec přece jen vzali. Jan Pankl byl kočí vévodkyně Kateřiny Vilemíny Zaháňské. Nevím, proč ta svatba nebyla hned, máma o tom nemluvila, aspoň se mnou ne. Že by ji táta nechtěl? Ale zaslechla jsem, že snad ve Vídni svatbu měli. Tajnou! Prý aby na sebe táta neupozornil, že ještě nebyl na vojně. To by mu tu svatbu totiž nepovolili. Ale máma s kmotrou ho asi donutili, aby si ji zatím vzal aspoň tajně, když s ním čekala dítě. Veřejně se pak vzali až v Ratibořicích, to už nemohl couvnout. Fakt je, že máma nikdy nebyla moc hezká (teda, to je docela klika, že nejsem po ní), má poďobanej obličej a skoro nikdy se neusmívá. To s tátou je to jinak. Světlý vlasy, modrý oči, a hlavně má pořád dobrou náladu. Proto ho má každý rád, i když je Němec a některý lidi se s ním kvůli tomu těžko domluví. Jenže on česky rozumí. Jen nechce česky mluvit, to je to. Ale díky jeho úsměvům mu to prochází…
Jednou mi někdo říkal, že mě máma měla ve čtrnácti! Ale to je úplná blbost. Bylo jí dvaadvacet. Ne že by to teoreticky ve čtrnácti nešlo, ale to si jen moji mámu, jejíž celý jméno je Marie Magdalena Terezie, spletli s tetou, máminou o osm let mladší sestrou Johanou Barborou Terezií. Přitom jí se dítě narodilo až někdy v pětadvaceti. To byl taky od babičky nápad, takhle motat jména svých dcer. A to ještě měla jednu, která se jmenovala Marie Barbora Terezie! Jenže zemřela jako čtyřletá. Babička s dědou v tom prostě nadělali pěknej zmatek. A pak mi někdo bude předhazovat, že mě máma měla ve čtrnácti…

Báro, nebreč-ilustrace

RECENZE 1:

Od Hynka a Karolíny k Báře

Jako třetí spisovatelskou osobnost, tentokrát Boženu Němcovou, netradičně představuje Ivona Březinová v knize BÁRO, NEBREČ (Albatros, Praha 2007). Podobně jako v předchozích knihách putování Karla Hynka Máchy a lokace díla Karolíny Světlé, tak i místa Boženy Němcové podnítila prázdninové aktivity trojice kamarádek a jejich nápadníků. Iniciátorkou „akce Božena Němcová“ se stala jedna ze tří dívčích postav, jejíž úspěch v konkurzu na filmovou roli o životě spisovatelky na pozadí dobových společenských událostí přiměl skupinu mladých lidí k letnímu pobytu v Ratibořicích a v Babiččině údolí, kde se film natáčel, a posléze i k všeobecnému sdílení zájmu o osud a dílo autorky.
Prvoplánová dějová linie poslední knihy se nikterak neliší od dějové linie knih předchozích: autorka umně proplétá letní zážitky, lásky, případně i rodinné starosti mladých lidí s naučnou nadstavbou; příjemným ozvláštněním je tu pak motiv filmového natáčení, jež je zdrojem humorných situací a dává nepoučeným recipientům i základní profesní lekci včetně odborné terminologie.
Veselá a do Venezuelana Manuela i nadále zamilovaná Simča s vervou prožívá všechno, co léto a láska nabízí, získaná role, spíše minirolička ve filmu ji ovšem přiměje k úvahám o osobnosti Boženy Němcové. Snaží se usilovně a poctivě přijít na kloub tomu, co spisovatelce dávalo sílu protivit se nepříznivým okolnostem, snášet četná příkoří, vyrovnávat se s osobními prohrami a tragédiemi, zůstat vlastenkou a hlavně tvořit, psát slunná umělecká díla, povídky, pohádky, román.
Své myšlenky a zjištěné poznatky o životě Boženy Němcové Simona zaznamenává formou fiktivního deníku, v němž reálie a reálné události 19. století čtivě reflektuje stylem a jazykem dnešní mladé ženy. Deníkové vložky, stejně jako následné vnitřní monology Simony, „vysvětlující“ Němcové, ale hlavně čtenářům motivy autorčina jednání, jeho důsledky i titulní Simčinu „radu“ spisovatelce: Báro, nebreč!
Deník Simči – Báry, jak Němcovou hrdinka důvěrně nazývá, je svérázným komentářem k osobnímu životu autorky, její tvůrčí činnosti i celé společnosti. Tučným písmem odlišné deníkové pasáže recipientovi učebnicovou postavu emotivně přibližují a v podstatě totéž sleduje Ivona Březinová kurzívou psanými úryvky z převážně smutných až zoufalých dopisů, jež Němcová psala členům rodiny a přátelům („Připadá mi to, jako by se nade mnou vznášel mrak, černý a těžký jako noc, a srážel mě stále víc a více dolů, až mě úplně udusí – a skrze tuto noc nevidím jedinou hvězdu, která by mně přátelsky zářila.“), k nimž kontrast tvoří drobné, pohodu navozující úryvky z pohádek, z povídek, z Babičky („Babička jim povídala o skvělých andělích, již tam nahoře přebývají a ty světla lidem rozžehují. O andělích strážcích, kteří střehnou dítky na všech cestách života, se radujou, když hodnými jsou, pláčou, když neposlouchají. Děti obracely zraky své k jasným nebesům, kde se třpytily tisíce kusů světel, malých míhavých i velikých lesknoucích se v barvách nejkrásnějších.“).
Propojením vkusně napsaného prázdninového příběhu pro skoro dospělé mladé čtenáře s naučnou složkou Březinová vrchovatě plní cíl přiblížit současníkům velké literární postavy formou, již na rozdíl od suchého školního výkladu přijmou. Oddychová linie knihy je tu vhodným prostředníkem a dává tušit, že i chystané pokračování seriálu (podle doslovu Fany, Nikol, Simča na svých cestách vyrazí příště i za hranice, pokud se někam nezatoulají), bude mít čtenářský úspěch a získá i učitelské uznání.

Sieglová Naděžda: Od Hynka a Karolíny k Báře. In: Ladění 1/2008, str. 11 – 13.

RECENZE 2:
Dopisy, dívčí román, muzikál i film

Životem Boženy Němcové se v současnosti inspirovala další, a to nejen literární díla. Mimořádný význam má čtyřsvazková edice její korespondence, která vycházela v Nakladatelství Lidové noviny v letech 2003 až 2007. Vedle několika editorů na ní jako vědecká redaktorka pracovala i J. Janáčková. Vydání vzbudilo ohlas čtenářů i odborníků a získalo cenu Magnesia litera za ediční počin.
Autorka knih pro mládež Ivona Březinová přišla s nekonvenčním nápadem prostřednictvím dívčích příběhů ze současnosti přiblížit čtenářkám literární klasiky. V knize Báro, nebreč (Albatros 2007) přišla na řadu i Němcová. Sedmnáctiletá Simona a její kamarádky hrají epizodní role v životopisném filmu o Němcové, který se natáčí v Ratibořicích. Hrdinka prožívá svůj dívčí příběh, včetně vztahu k vlastní babičce, ale především, v souvislosti s filmem, poznává spisovatelčin život a hluboce ho procítí – to vše v „balení“ typickém pro současný dívčí román.
Pražské divadlo Ta fantastika uvádí muzikál Němcová!. Publikem i kritikou rozpačitě přijaté stošedesátiminutové představení Jiřího Pokorného s hudbou Václava Bárty-Noida a s Lucií Bílou v titulní roli zpodobuje ve sledu obrazů život Němcové od smrti po dětství. (Když byla v Národním premiéra Jiráskových Psohlavců, tvořila nepřehlédnutelnou část publika delegace Chodů; jestlipak byli u premiéry Němcové! Českoskaličtí?)
Koncepty posledního, neodeslaného dopisu Boženy Němcové Vojtěchu Náprstkovi inspirovaly německou režisérku Dagmar Knöpfelovou k filmu A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu (premiéra 2005, česky 2006). Uvedení filmu podnítilo nové německé vydání Babičky.
K tomu se Babička aktuálně uvádí v Národním divadle i brněnské Huse na provázku a pražské Rokoko připravuje na listopad premiéru hry Kauza Divá Bára (rež. Dodo Gombár, titulní role Barbora Poláková).
Rychnovský deník | 25.6.2008 | rubrika: Rychnovsko | strana: 7 | autor: Jan Meier


FIKTIVNÍ ROZHOVOR IVONY BŘEZINOVÉ S BOŽENOU NĚMCOVOU O KNIZE BÁRO, NEBREČ

Rozhovor malé spisovatelky s velkou spisovatelkou

– Co je to za divný název, kterým článek svůj začínáš? Necítila jsem se nikdy býti malého vzrůstu a ty, jak na tebe koukám, Ivono, taky nepatříš k úplně nejmenším. Kolik měří tvá postava?

– Sto… sto sedmdesát. Ale já… myslela jsem to jinak. Vždyť víte. Omlouvám se, jestli jsem se vás tím nějak dotkla.
– Dotkla… dotkla. Dotkla ses mě v tolika bolestivých ranách, děvenko, že…
– To jsem nechtěla. Dovolila jsem si nahlédnout do vašeho života jen proto, že vás obdivuju. Že vás mám ráda.
– Kdož by si pomyslel, že po tolika letech… a proč mi vlastně vykáš? V knize to bylo samé Báro sem… Báro tam…
– To… Simča. Já bych si netroufla, ale Simča… ona je taková… trochu praštěná. Sama víte, že postavy si někdy dělají co chtějí. A Simča je naprosto nezvládnutelný živel.
– Hm. Také jsem taková bývala. Umím být shovívavá. Ale pověz, opravdu se Babička hrála na divadle a titulní postavu ztvárnil muž? Jakýsi Pecha, psala jsi…
– Ano.
– Tak to bych si přála spatřit. Musel to být pěkně veselý kus. Člověku je občas třeba trochu povyražení. I při práci. Tak já si jdu dočíst tu tvou knihu Báro, nebreč. A ty si zatím přečti tu mou Divou… víš, co myslím… A zas něco napiš. O Simče, Fany, Nikol…
– Už píšu…

Básník v báglu

První díl prázdninového putování trojice patnáctiletých holek a jejich ctitelů se odehrává na cestě Kokořínským dolem k Máchovu jezeru, kudy kdysi šel do Krkonoš K. H. Mácha.

obalBasnikBagl

ANOTACE:

Literární cestopis po stopách básníka Karla Hynka Máchy.

Prázdniny jsou na dosah a je nejvyšší čas vymyslet, jak s nimi naložit. Hlavně musí být zábava, nějaké dobrodružství a neškodila by ani parta senza kluků. Šestnáctiletá Fany, která je poslední dobou posedlá četbou milostné korespondence slavného, ale už dávno mrtvého básníka Karla Hynka Máchy, přemluví své dvě nejlepší kamarádky, Simču a Nikol ke zvláštní cestě. Společně se pak vydávají temným Kokořínským dolem přes zříceniny několika hradů až k sluncem prozářenému Máchovu jezeru. Hlavní je mít s sebou vše potřebné. Simče nesmí v batohu chybět kulma, Nikol kamera… a Fany? Ta ve svém báglu opatruje deník básníka. „Je praštěná,“ komentuje to Simča při lakování nehtů a Nikol vše hned zvěčňuje do kamery. Praštěná? Možná. Mnohem důležitější ale je, jestli cestou na některém hradě potkají svého prince.

MapaMácha

POZNÁMKA:

Básník

Na začátku byl úkol. Napsat příběh party holek, které se společně vydají na cestu. Kam? A Proč? To už bylo jen a jen na mně. Když jsem se pak probírala v mapách, upoutal mě v jedné z nich název červeně značené turistické trasy – Máchova cesta. Vedla z Mělníka Kokořínským dolem až k Máchovu jezeru a pak ještě dál, protože ten šílenec kdysi šel z Prahy až do Krkonoš. Pěšky a ne jednou. Napadlo mě, jestli by takovou cestu zvládly mé literární hrdinky. Vyzbrojila jsem je batohy, spacáky a stanem a vyslala jsem je na cestu. Ale abych aspoň trochu poznala, co je na té cestě čeká, prošla jsem nejdřív Kokořínským dolem sama. I já jsem s sebou měla básníka v báglu, jenže tehdy ještě s malým „b“. I já jsem cestou potkala několik rytířů, ale přenechala jsem je svým hrdinkám, aby se mohly zamilovat. Já už totiž doma jednoho mám.

UKÁZKA:

Ve vlaku se poprvé všechny tři v klidu sklonily nad plánem své trasy.

„Je to Máchova cesta, holky,” prohlásila Fany téměř velebně. „I v mapě to píšou. V srpnu 1833 tudy Karel Hynek Mácha šel až do Krkonoš. Na Sněžku. Všechno pěšky.”

„Ježíši, nechceš doufám říct, že se taky potáhnem až do Krkonoš,” vyjevila se Simča. „Na Sněžce jsem už byla. Lanovkou. Jít pěšky do Krkonoš a na Sněžku jako ten tvůj šílenec, nestihla bych se vrátit ani do Vánoc. A ve škole bych pak musela opakovat nejen pololetí, ale rovnou celej ročník.”
„Neboj, zatím jdeme jen do Doks k naší bábrlince,” odsekla Fany přezíravě. „Ale schválně si přečtěte, jak to měl Mácha naplánovaný,” a strčila holkám pod nos svůj sešit plný poznámek a výpisků.
Díl první plánu cesty do Krkonošů z Prahy
Outerý.
„Hele, vyšel v úterý jako my,” všimla si Nikol. „Teda, Fany, ty pečlivko! Z Prahy ráno ve čtyry hodiny dne 20. srpna 1833…“
„Ve čtyři ráno! On vyšel ve čtyři ráno, jo? Já omdlím,” vyjekla Simča a dělala, že se kácí na Nikol, které tím pádem vyrazila z ruky láhev s vodou.
„Co cvokatíš! Radši Fany poděkuj, že jsme vyjely až v osm. Víš, jaký ji to muselo stát přemáhání, aby se po Máchovi ve všem neopičila?
…přes Líbeň, Prosík, okolo Střížkova, přes Ďáblice, okolo Bakoměřic do Líbeznice, odtuď po silnici přes Labe na Štěpánském přívoze až do Mělníka. Tam se zdržíme do dvanácti hodin…“
„Hele, Fany, on tu píše, že se v Mělníku zdržej na oběd. A co my? Taky bych si něco dala. Třeba přírodní kuřecí řízek s hranolkama a zeleninovým nebem,” zasnila se Simča.
„Ráno na nádraží jsi měla lávovou klobásu, tak kušuj.”
„…Odtuď k Svatému Jánu na kopci, tam zustaneme skoro do třech hodin. Odtuď na Vysokou přes nový Kokořín do zřícenin starého Kokořína, v jehož sklepích nám bude přenocovati. (Zde nocleh i večeře.)“
„Ukaž?” zaujalo to Nikol, „on spal na Kokoříně? To by nemuselo bejt marný.”
„Na to zapomeň,” otřásla se Simča a pokračovala:
,,Středa. Dne 21. Ráno ve čtyry hodiny…“
„Zase!”
,,…pujdeme ze starého Kokořína oudolím Svatovojtěšským na Housku, zde nám lze býti do sedmi hodin, odtuď na Bezděz, tam pobudeme do třech hodin. Z Bezdězu po silnici do Mladého Boleslavu, tam náš druhý nocleh.“
„Dál nečtu,” zaklapla Simča sešit. „Na mě je to příliš šílený.”
„Šílený?” urazila se Fany. ,,Chápete, jak je úžasný, že půjdeme v Máchových stopách?”
„Nechápu, co je na tom úžasnýho,” odsekla Simča, která se stále ještě nemohla smířit s faktem, že včera čerstvě nalakované nehty u nohou musí skrývat v nedůstojných botaskách.
„Mácha tenhle kraj miloval,” nedala se Fany zviklat ve svém nadšení.
„Já miluju jahody se šlehačkou,” pokrčila Nikol rameny.
„A já Jakuba Krobáčka ze 3. A,” zasnila se Simča. „Ale princ na bílém koni by byl lepší,” zakřenila se.
„To by bylo moc jednoduchý,” namítla Fany a znovu zalistovala v zápisníku, aby jim vznešeně zarecitovala:
„Já miluju květinu, že uvadne, zvíře, poněvadž pojde, člověka, že zemře a nebude, poněvadž cítí, že zhyne navždy. Já miluju – ba více než miluju – já se kořím Bohu, poněvadž není. Každý člověk by miloval druhého, kdyby mu rozuměl, kdyby v něj mohl nahlédnouti.”
„Teda uznávám, že tohle je na mě vážně moc složitý,” odbyla Simča slova básníka pečlivě pěstěnou rukou. „Já radši zůstanu u Krobáčka. Slohy mu prej sice moc nejdou, ale zato je dobrej ve fotbale. Uměl ten tvůj Mácha vůbec kopnout do míče, co?”
„To nevím,” zarazila se Fany. „Ale když chtěl, ušel denně padesát nebo i šedesát kilometrů. Rád lezl na kopce, z kterých měl výhled do krajiny, a navštěvoval zříceniny hradů.”
„Zříceniny,” odfrkla Simča. „Tam žádnýho prince nepotkám. A Krobáčka taky ne. Ten odjel s rodičema do Chorvatska.”
„Prince ne, ale barona třeba jo,” pokoušela se Simču nalákat Nikol. „Po revoluci spoustu hradů vraceli původním majitelům v restituci. Třeba některýho na nádvoří potkáš a uděláš na něj dojem.”
„Bez natočených vlasů?” vzdychla Simča. „To sotva.”

RECENZE

Po stopách Karla Hynka Máchy

Od knihy, která se prezentuje druhou půlí názvu a redakční charakteristikou jako prázdninový příběh, v němž nadto role hlavních postav hrají tři gymnazistky, očekáváme trochu zábavy a trochu dobrodružnosti: tedy četbu pro dospívající dívky koncipovanou k prvoplánové recepci. U zrodu prózy Ivony Březinové BÁSNÍK V BÁGLU (Albatros, Praha 2005, ilustrace Petra Cífková) ovšem stál nápad „schovat“ do prózy s dívčí hrdinkou díl naučnosti a díl didaxe a navíc oživit děj zaktualizovaným milostným příběhem, napsaným básníkem skrytým v titulu.
V knížce o dívkách, putujících v létě po Čechách a hledajících vysněné prince, čtenář mimoděk vstřebává informace o Karlu Hynku Máchovi, jehož pěší cestu kokořínskými lesy s odbočkami na zříceniny hradů až k Máchovu jezeru realizují hrdinky o něco pohodlněji než autor Máje, ale s podobně bohatými prožitky, dojmy a okouzlením. Fany, jedna ze tří kamarádek, totiž zcela „neškolně“ propadla Máchovu dílu, a tak iniciovala a připravila cestu, jejíž podrobná mapka celou knihu uvádí, a své zaujetí se snaží vnuknout i svému okolí.
Jistou strohost informačních pasáží o autorovi a jeho životě i díle Březinová odlehčuje tu humorem (posluchači průvodcovského výkladu o ději prózy Cikáni „se ztrácejí v těch složitých příbuzenských vztazích“), tu milostným náznakem (při hledání místa otcovraždy potkávají dívky zajímavého mladého muže), ale především postmoderními vložkami, jimiž Fany romantický děj Máje „přepisuje“ do podoby příběhu reflektujícího s nesentimentálním nadhledem současnost.
S Karlem Hynkem Máchou nakonec hlavní hrdinka doputovala k lásce. Její princ sice nebyl z pohádky, ale přivydělával si předváděním historického šermu na hradech a zámcích. Stejně jako jeho kamarádi, s nimiž trojice děvčat zdárně překonala fyzické strázně cesty i občasné dětské strachy z bouřky nebo ze strašidel, byl kavalírský, odvážný, silný, tedy skoro pohádkový. Jako chytrý pohádkový hrdina došel štěstí tak, že našel zašifrovaně udané místo schůzky s Fany: bývalé krupařství v Praze, kde rodina Karla Hynka Máchy kdysi bydlela. Nepotřeboval k tomu magické bytosti ani kouzelné předměty, stačilo mu umět používat moderní nekouzelné pomůcky – literární slovníky a encyklopedie.
Literárně-naučná linie textu spolu s prázdninově oddechovou linií v knize Ivony Březinové koexistuje v rovnováze, k níž autorka dospěla přiměřeným dávkováním poučení, morality, napínavosti, zábavnosti a zamilovanosti. Rozšíření základní dějové složky o fiktivní příběh současné Jarmily (Hynka, Viléma) zvětšuje možnosti interpretace. Ironie a parodický tón tohoto „příběhu v příběhu“ ovšem znejasňuje odpověď na otázku, zda recipient plně pochopí smysl deseti vsuvek v jejich návaznosti na pretext a zda obsah nového textu je s to přivézt ho ke čtení Máchy s porozuměním nebo k žádoucí etické úvaze o lásce, zradě a pomstě. Autorská strategie tak nabízí jednoduchou i náročnější recepci: tou první se autorka nepodbízí, k té druhé vede čtenáře vlídně a s vtipem.

Naděžda Sieglová : Po stopách Karla Hynka Máchy. In: Ladění č. 4, Brno 2005, s.11-12.

RECENZE 2:

Básník v báglu_RECENZE_Šímová_A

HRA:

V sekci Hry najdete k této knize PEXESO.

Blázniví donkichoti

Pátý díl lit. cestopisů, v němž známá partička gymnazistů odjíždí do španělské La Manchy sbírat víno. Poté se však vydávají po stopách M.de Cervantes a jeho hrdiny Dona Quijota.

obalBlazniviDonkichoti

ANOTACE:

Páté pokračování literárních cestopisů pro mládež tentokrát po stopách dona Quijota. Příběh se dehrává při vinobraní ve španělské krajině La Mancha. Opět se setkáte s Fany, Simčou, Nikol, Katem, Rosťou a samozřejmě s Manuelem. A jako překvapení se objeví další dvě postavy, o nichž v předchozích dílech zatím byly jen nepatrné zmínky.

mapka_Donkichoti

UKÁZKA:

Blaznivi donkichoti_il_1

Když mu bylo dvaadvacet, poštěstilo se mu, že odešel s papežským vyslancem do Itálie, údajně jako jeho učitel španělštiny. Bydlel s ním ve vatikánské pevnosti. Cestoval a hltal italskou literaturu. Snad v tý době měl i milenku, nějakou Ginu, z které se vyklubala prostitutka, ale nic jistýho se neví. Když vyslanec zemřel, dal se Miguel po vzoru svého staršího bratra Rodriga naverbovat k vojsku. Asi měl pocit, že se musí podílet na boji proti Turkům, jejichž moc v tý době rostla každým dnem. A tak se stalo, že se mladý Miguel zúčastnil slavné bitvy u Lepanta.“

„Á, Lepanto, to si nenechám ujít,“ zajásal Kat a sjel z dálnice na odpočívadlo.
„To už jsme tady?“ probrala se Nikol, které se přece jen podařilo usnout.
„Ne, spi dál. Jen se s Katem chystáme bojovat.“
„Vy jste se kvůli něčemu pohádali?“ protírala si oči, ale ostatní už lezli z auta a Rosťa s Katem zaujali bojové pozice na kamenné lavičce ozdobené zelenomodrými azulejos.
„Je 7.10. léta páně patnáctistého sedmdesátého prvního,“ křikl Kat bojovně a vzápětí se zhroutil na lavičku. „Jenže já, ubohý Miguel de Cervantes, po pradědovi, který přijal přídomek své ženy, zvaný také Saavedra, ležím v podpalubí v horečkách bitevní lodi Marquesa a ztěží se mohu hnout.“
„Lodě nepřátelských maurů se už ale srocují v zálivu, bitva vypukne každým okamžikem a ty ji proležíš v lodní síti?“ zařval Rosťa.
„Ne, pane! Dávám přednost službě Bohu a svému králi a raději za ně zemřu než bych se vrátil dolů pod palubu, abych si zachránil život.“
„Tak tedy bojuj! Je pravé poledne, bitva začíná!“ vzkřikl Rosťa a zaujal šermířský postoj se zubním kartáčkem, který vytáhl odněkud z kapsy.
„Ano, pane. Na pravém křídle máme šedesát čtyři galér, na levém o jednu míň a zálohu křesťanského loďstva tvoří pětatřicet galér plných po zuby ozbrojených vojáků. Stojím na přídi a velím několika podřízeným,“ řve Kat a zašermuje propiskou. „Ale co to?“ chytá se za hruď a padá z lavičky na zem. „Jsem raněn do prsou!“ Kat se vší silou šplhá zpět na kamenné sedátko a vzápětí znovu padá. „Jsem znovu raněn! A ještě jednou!“ chytá se za levou paži. „Moje ruka je výstřelem rozdrcena, pochybuju, že mi ji ranhojič dá dohromady.“

Blaznivi donkichoti_il_2

„Pochybuješ správně, udatný vojáku,“ přikyvuje Rosťa. „Tvoje ruka bude od této památné bitvy už navždy nehybná.“
„Já si to myslel,“ zafuněl Kat. „Po třech hodinách jsme slavně zvítězili. Deset tisíc Turků jsme pobili a osm tisíc zajali. Naopak třináct tisíc křesťanských zajatců osvobodili… a já přijdu o ruku,“ dodal zkroušeně.
„Fakt přišel o ruku?“ zeptala se Simča vzrušeně.
„Fakt.“
„Ještě že to přežil,“ oddychla si Fany. „A že byl pravák, jinak by třeba ani Dona Quijota nenapsal,“ dodala starostlivě.

 

RECENZE (studie Cristiny Simón Alegre ve španělštině):

Cristina_Simón_Alegre_s7Cristina_Simón_Alegre_s8Cristina_Simón_Alegre_s9Cristina_Simón_Alegre_s10Cristina_Simón_Alegre_s10Cristina_Simón_Alegre_s12Cristina_Simón_Alegre_s13Cristina_Simón_Alegre_s14

Cristina Simón Alegre. Ivona Březinová y sus locos quijotes tras las huellas literarias del Quijote y su autor 404 años después. In: Verba Hispanica. Ljubljana, 2012. S.307 – 323.

 

Blbnutí s Oscarem

Šesté putování za slavnými spisovateli zavede partu tří středoškolaček a jejich kluků na jazykovou školu do irského Dublinu dramatika Oscara Wilda, který byl gay.

obalBlbnutiOscar

ANOTACE:

Předposlední díl volné série literárních cestopisů. Předchází mu 5 knih: Básník v báglu (K. H. Mácha), Blonďatá Kerolajn (K. Světlá), Báro, nebreč (B. Němcová), Bojíš se Margito? (M. Figuli), Blázniví donkichoti (M. de Cervantes).

Trojlístek kamarádek už pošesté balí bágly, tentokrát na kurz angličtiny do Irska. A nejedou opět samy. Vztahy v partě však v Dublinu doznají bouřlivých změn, jednoho z nich zasáhne naprosto nečekaná láska. Pomůže ostatním pochopit novou situaci život spisovatele a dramatika Oscara Wilda, známého bouřliváka, dandyho, muže radikálních názorů, kritika puritánské morálky, kterému nic lidského nebylo cizí?

Oscar_predsadka_1Oscar_predsadka_2

Čas uběhl a tři kamarádky – černovláska Fany, zrzka Nikol a blondýnka Simča – už jsou v maturitním ročníku. Je únor a všichni ve škole očekávají předmaturitní nápor. Jenže se stane něco neočekávaného – budova školy je v havarijním stavu a musí se okamžitě zavřít. Holky napadne, že by mohly tři týdny samostudia strávit opět na cestách. Jet do Irska na intenzivní kurz angličtiny se zdá být nejlepším využitím času. Možná se k nim přidají i Manuel, Kat a Rosťa. A tak pošesté trojlístek kamarádek balí bágly. Vztahy v partě však v Irsku doznají bouřlivých změn, jak jednoho z nich zasáhne naprosto nečekaná láska. Pomůže aspoň některým z nich pochopit novou situaci život spisovatele a dramatika Oscara Wilda, známého to bouřliváka, dandyho, muže radikálních názorů, kritika puritánské morálky, kterému nic lidského nebylo cizí? Ve společnosti byl vítán nejen pro svůj šarm, ale i jako vynikající, vtipný vypravěč příběhů. Což dokládá obliba jeho knih a divadelních her i v současnosti. Parta českých studentů naráží v Dublinu na jeho stopy v mnohých situacích.

30.11.2011 uplynulo 111 let od Wildova úmrtí.

UKÁZKA 1

Četl celé dopoledne, některé pasáže i několikrát. Dokonce byl v pokušení dělat si výpisky, ale tohle nutkání pohrdlivě překonal, nehodlá přece zpracovávat čtenářský deník. Jenže Oscar se mu dostal do hlavy přesně v tom nejlépe načasovaném okamžiku. Dozvěděl se o něm něco, co ho zneklidňovalo.

„Znáš Justina MacFarlana, Oscare? Hm, hloupá otázka. Proč se tě na to vlastně ptám?“
„Vždycky má smysl klást otázky; odpovídat ale vždycky smysl nemá.“
„Já vím, že ho nemůžeš znát. Tvoje škoda. Píše o tobě práci. Vyprávěl mi o tvém dětství, o sourozencích, že tvůj táta měl nějaký techtle mechtle s pacientkou, že jsi odešel studovat do Londýna a tam ses oženil. Proč ses vlastně oženil?“
„Ženy představují vítězství těla nad duchem, tak jako muži představují vítězství ducha nad morálkou,“ pokrčil Oscar na přebalu knihy rameny.
„Jenže Constance byla nejen hezká a vzdělaná, ale i bohatá.“
„Můj vkus je velmi prostý. Spokojím se vždycky s tím nejlepším.“
„To se ti to kecá. Život s ní pro tebe znamenal finanční svobodu a nezávislost, přiznej to.“
„Podívej, chlapče, vždycky jsem vyznával zásadu, že jen kultivovaná nečinnost je to správné zaměstnání.“
„Ale…“
„Svou přirozenou inklinací i vlastní volbou jsem oddán zahálce.“
„Není ti to blbý, říct to takhle na plnou pusu? Přiznáváš tím, že tvoje manželství byla jen účelová záležitost.“
„Manželský život je jenom návyk. Špatný návyk,“ pokrčil Oscar rameny.
„Jsi cynik.“
„A ty zase sentimentální. Sentimentální člověk je v hloubi své duše taky cynik, protože sentimentalita je vlastně něco jako cynismus na dovolené.“
„To všechno, co říkáš, je jenom hra. Hra se slovíčky.“
„A proč ne? Život je příliš důležitý, než abychom jej brali vážně.“
„Přesto bych ti chtěl položit jednu indiskrétní otázku, Oscare. Jsi gay?“
„Indiskrétní otázka? Jenom odpovědi mohou být indiskrétní, mladíku.“

Rosťu to najednou přestalo bavit. Snažil se pomocí knihy o Oscaru Wildovi rozklíčovat Justina. Možná i sebe. Ale došlo mu, že je to nesmysl. Justin se Oscarovi ani trochu nepodobá.

Oscar_patitul

UKÁZKA 2

„Jsi nějak teplej,“ špitla Simča vedle něho.
„Cože?“ vyjevil se nahlas, až se na něj zbytek třídy pobaveně otočil. „Nothing. I am sorry,“ omlouval se celý rudý.
„Nějak hoříš. Vážně nemáš horečku?“ dotkla se Simona jeho ruky, když se třída opět věnovala doplňování přísudků do vět a větných spojení.
„Ježiš, nevim. Dávej radši pozor,“ odsekl tiše.
Jeden za druhým teď chodili k tabuli a fixem zapisovali obtížná slova, kterých bylo cvičení plné.
Rosťa sledoval hezkou Turkyni Melahat, jak bere ze stolu fix a váhavě smolí písmeno za písmenem. Soustředil se na její nádherné vlasy vyčesané vzhůru a spadající v tlustém černém copu na štíhlou šíji a níž, hluboko na záda. Představoval si, kam až jí vlasy asi sahají, když je rozpustí. A co všechno jsou schopné zakrýt, když je nahá. Určitě má velký černý klín a bradavky tmavé až dočerna. Možná je ještě panna, Turkyně jsou zdrženlivější. I když asi, jak která. Pod šaty se jí rýsuje malé oblé bříško, nebude tak hubená jako Nikol. I prsa má plnější.
Rosťa vzal tužku a na vnitřní desky sešitu črtal bujné ženské tvary, jak si je v podání Melahat představoval.
„No, na prasárny tě užije,“ uchichtla se tiše Simona, když mu nahlédla pod ruku. „Ty se nudíš, že jo?“
Nenudil se. Zkoumal. Zkoumal svoje pocity, když v duchu svlíkal půvabnou Turkyni. Jasně že nemohl v duchu svlíkat Simču. Ani Nikol. To už věděl, že nefunguje. Ale ani Melahat nefungovala.
S hranatou Jadwigou, která teď stála u tabule místo Turkyně, to ani nezkoušel.
Ale pak byl na řadě Denis. Drobný, s útlými boky, tmavými kudrnatými vlasy lemujícími jemně řezaný obličej, z něhož vystupoval trochu výraznější nos, na opálené paži měl decentní kérku. Hezoun.
Rosťa se maličko pozastavil nad tím, jak Denise ohodnotil, ale uvědomil si, že pojmem hezoun charakterizoval některé kluky už dřív. A nejen on, ale i Kat, Petroš a další kluci. Na tom přece nic není. Jde o to, co s ním ten pocit a představa udělá, ne jak objekt pojmenuje.
S poněkud zahanbujícími pocity si zkusil představit Denise ve sprše. Opálená záda, zadek jako dva česneky. Zpředu…
„Rosťa!“
„Teď ne,“ zamumlal vyrušeně.
„Jaký ne? Jdi k tabuli, seš na řadě,“ strčila do něj Simča loktem.
Neochotně vstal a převzal od Denise fix. Krátce se mu podíval do očí. Má hezký oči. Nikdy si nevšiml, že by nějakej kluk měl tak neuvěřitelně dlouhý a hustý řasy. Ale třeba je to normální. Jen si toho dosud nevšímal. Několik okamžiků si v sobě uchoval obraz Francouzovy tváře, i záblesk představy jeho těla ve sprše se mu ještě vybavil, ale žádná reakce nenastala. Naprosto žádná. Ani náznak vnitřního tetelení. Třeba se ze mě stal asexuál, napadlo ho a při té myšlence se překvapeně zastavil.
„Rosťa? Are you all right?“ zeptal se Justin zkoumavě a popošel k němu blíž.
Rosťa sebou trhl. Okamžik zůstal bez hnutí a nakonec pomalu, pomaličku vzhlédl, fix stále v ruce, oči teď vylekaně upřené na Justina.
„Prosím? Jo, I´m OK,“ zachraptěl a vyběhl ze třídy.
Žádný asexuál. Jen to, že stál dva kroky od Justina, mu najednou způsobilo trnutí v zádech. Ani si nemusel přivolat vzpomínku na jeho nahý tělo v dešti u auta a choulící se pak na sedadle řidiče hned vedle něj.
„Jsem v hajzlu,“ mumlal na záchodě, čelo přilepené k studeným dlaždičkám. „Jsem totálně v hajzlu.“
Uslyšel za sebou vrznutí dveří a Justinův nejistý hlas:
„Rosťo? Jsi v pořádku?“
„Nejsem,“ rozbrečel se. „Ale neboj, na umření to není. Na tohle doktora nepotřebuju.“
„Já vím, že ne,“ zašeptal Justin a nervózně propnul prsty na rukou.
„Nelupej těma kloubama! A jdi… jdi do třídy!“ vyjel na něj Rosťa vztekle.
„Dal jsem jim samostatnou práci,“ hlesl Justin.
„Mně je fuk, cos jim dal! Nenávidím tě! Nechci tě už vidět!“
Předloktím si utřel obličej a vypálil na chodbu.
Justin se nepokoušel ho zadržet. Nepokoušel se vůbec o nic. Rozpáleným čelem se opřel o kachlíky v místech, kde před chvílí tiskl čelo Rosťa.
„Proč je to vždycky tak složitý?“ zamumlal rozechvěle.
Opláchl si obličej studenou vodou a vrátil se do třídy.

ČLÁNEK:

Blbnutí s Oscarem v Luxoru

Vytvořeno 22. 2. 2012 1:00, Autor: Jana Semelková

ilV pondělí 20. 2. 2012 se v Paláci knih Luxor křtil literární cestopis Ivony Březinové Blbnutí s Oscarem. Jde o šestý příběh z knižní série, kterou odstartoval Básník v báglu, tedy Karel Hynek Mácha. Ivona v netradičních cestopisech představuje čtenářům literární velikány 19. století.
knihaNa křtu přítomným autorka prozradila, jak to tenkrát bylo. Nakladatelství Albatros ji v roce 2004 požádalo, aby napsala příběh, ve kterém by studenti cestovali po republice. Námět jí dlouho ležel v hlavě a pak se vylíhla myšlenka: napsat o toulkách krajem, kde žili nebo nějakou dobu pobývali spisovatelé devatenáctého století. A tak vyšel v roce 2005 první literární cestopis o třech studentkách, které v létě putují krajem Karla Hynka Máchy. Čtenáři partu studentek přijali pozitivně. O rok později vyšla Blonďatá Kerolajn (zimní radovánky v kraji Karolíny Světlé) a v roce 2007 Báro, nebreč (Ratibořice a Božena Němcová). V roce 2008 se Simča, Fany a Nikol podívaly třikrát do ciziny – na Slovensko, kde objevovaly kraj slovenské spisovatelky Margity Figuli a Juraje Jánošíka (Bojíš se, Margito?, 2008), do Španělska za spisovatelem Cervantesem (Blázniví donkichoti, 2009) a letos do Irska za Oscarem Wildem.

Ivona Březinová ještě přiznala, že se ráda ztotožňuje se svými hlavními hrdiny. Poslední cestopis tak byl pro ni náročnější, spojený s většími emocemi, než příběhy předchozí, protože se musela stát na čas klukem, dokonce klukem, který si uvědomil při poznávání osudu Oscara Wildea, že je všechno jinak a že by mu s jiným klukem bylo líp.


Kmotr knihy Jiří Hromada se vyznal ze svých setkání s Oscarem Wildem, jak v knihách, tak v divadle, kde měl možnost hrát v jeho hrách. Připomenul osud spisovatele, který se nebál na konci devatenáctého století přihlásit ke své citové orientaci a za to trpět. Označil ho za prvního gay aktivistu. Na závěr popřál čtenářům, aby jim kniha pomohla najít cestu ke svobodě a přirozenosti.

Příjemné odpoledne uběhlo jako voda. Závěrečný přípitek autorky Ivony Březinové, kmotra Jiřího Hromady, šéfredaktorky Albatrosu Šárky Krejčové a redaktorky Zuzany Kovaříkové stvrdil vyřčená přání a vyslal knihu za čtenáři.

foto

RECENZE 1:

Blbněte s Oscarem Ivony Březinové

Úterý, 20 Březen 2012 02:00 PhDr. Jana Semelková

Blbnutí s Oscarem patří do řady „Béček“. Ano, od roku 2005 vycházejí autorčiny literární cestopisy, jejichž názvy začínají vždy písmenem „B“ (Básník v báglu, Blonďatá Kerolajn, Báro, nebreč, Bojíš se, Margito?, Blázniví donkichoti). V posledním Ivona Březinová poslala partu studentů na jazykový kurz do Irska.

Trojice dívek, která kdysi vyrazila po stopách Karla Hynka Máchy (Básník v báglu) – Nikol, Fany a Simča -, se rozrostla časem o další přátele (Michala, Rosťu, Manuela…) a poznala mnoho zajímavých míst u nás i v zahraničí. Ta místa jsou vždy spjata s osudem zajímavého spisovatele předchozích staletí. A světe div se, vždy jeden z party prožíval v dané době zvrat ve svém dosavadním životě, který mu dílo i osud daného autora trochu pomáhá pochopit. Díky této koncepci Ivona Březinová netradičně představuje čtenářům takové osobnosti, o kterých si můžeme myslet, že už jsou trochu pasé. Karel Hynek Mácha, Karolína Světla, Božena Němcová, slovenská spisovatelka Margita Figuli, Miguel de Cervantes a v posledním svazku Oscar Wilde prožívali kdysi vzlety, pády a zklamání, byli šťastně i nešťastně zamilovaní, se svými láskami se tajili i netajili, jejich osudy byly daleko barevnější, než jak se nám zdají být v učebnicích literatury či v slovnících a encyklopediích.

„Naše parta“ se vypravila do Irska, všichni se zdokonalují v angličtině v kurzu na univerzitě, poznávají Dublin a potkávají nové tváře. Mezi nimi je Justin, lektor angličtiny, který oslní především Simču. Je po mamince Čech a na univerzitě nejen učí angličtinu, ale i pracuje na své bakalářské práci na téma Oscar Wilde. V partě to trošku začíná vřít – ponorka je ponorka. Navíc jednoho z nich, Rosťu, zasahuje naprosto nečekaná láska. Nechápe, tápe, hledá se a ujasňuje si neznámý cit, který najednou pociťuje k Justinovi. Je vše pravda? Jak to přijme parta? Co doma? Odpovědi na řadu svých pocitů nachází v životě spisovatele a dramatika, kterému nic lidského nebylo cizí. Snad pomůže Oscar Wilde pochopit novou situaci i ostatním…

Ivona Březinová si dala velmi těžký úkol. Přiblížit osudy „klasiků“ současnému čtenáři. Myslím, že tento úkol splnila na sto procent. Její literární cestopisy jsou především čtivé. Každému předcházela autorčina „studijní cesta“ do míst, kde se příběh odehrává. Takže současný svět, současní mladí lidé a osudy minulosti. Úžasná kombinace, díky které se autorce podařilo představit „klasiky“ jinak, živě a opravdově. I když poslední v posledním svazku se mi zdá Rosťův příběh příliš překotný, a tím až neuvěřitelný. Je mi jasné, že se vše muselo „vejít“ do třítýdenního pobytu v Irsku, ale… Současně právě tento rychlý sled událostí dodává románu na gradaci a podporuje jeho čtivost. Autorku chválím především za její „životaschopné a uvěřitelné“ postavy. Ač od prvního svazku všichni „povyrostli“ vyvíjejí se tak trochu podle plánu: Fany je stále puntičkářka, Nikol pragmatička a Simča nepraktická kráska. Dívky dospívají, ale jejich základní povahové rysy se téměř nemění, jen se trošku obrušují. Přesně tak, jak to v životě chodí. Šestý svazek literárních cestopisů nezklamal mé očekávání, i když, přiznávám, Básník v báglu byl a zůstává pro mne tím nejzdařilejším.

Blbnutí s Oscarem

Autor: Ivona Březinová
Žánr: literární cestopis
Vydáno: 2012
Stran: 136
Vydalo nakladatelství: Albatros
Hodnocení: 70 %

RECENZE 2:

Březinová, Ivona: Blbnutí s Oscarem
Autor článku: Milena Šubrtová – 25.3.2012, iLiteratura

Blbnutí s Oscarem je v pořadí již šestým dílem volné série „béčkových“ dívčích románů Ivony Březinové (1964). Toto označení se nevztahuje ke kvalitám textů, ale poukazuje na vnějškové propojení románů hrou s počátečním písmenem „B“ v názvech jednotlivých dílů (Básník v báglu, 2005; Blonďatá Kerolajn, 2006; Báro, nebreč, 2007; Bojíš se, Margito? 2008; Blázniví donkichoti, 2009). Blbnutí s Oscarem se drží zavedeného kompozičního schématu, jež spočívá v kontaminaci naučné a cestopisné literatury s konvencí dívčí četby.

Každý díl série představuje svébytný literární místopis, v němž ožívají autoři klasických literárních děl i jejich literární hrdinové. Namísto petrifikovaných literárních biografií a čítankových interpretací však Březinová předkládá pohled na klasickou literaturu optikou svých vlastních literárních protagonistů, jimiž je trio středoškolaček a jejich o něco starší přátelé. Po putování ve stopách Karla Hynka Máchy a zimním pobytu pod Ještědem, kde vznikaly romány Karoliny Světlé, se parta kamarádů ocitá v Babiččině údolí při natáčení snímku o Boženě Němcové. Na Slovensku jsou inspirováni prozaičkou Margitou Figuli a prázdninový pobyt ve Španělsku se odehrává ve znamení dona Quijota a jeho tvůrce.
Cestopisné zajímavosti, citace z literárních děl a úryvky z autentické korespondence literárních osobností získávají nový rozměr v převyprávěních a svérázných adaptacích z perspektivy adolescentů. Právě tento zorný úhel dokáže zdůraznit nadčasové literární a životní poselství klasiků, kteří i přes propast staletí oslovují mládež svými výpověďmi o lásce a jejích střetech se smyslem pro povinnost či společenskou konvencí. Životní směřování jednotlivých členů party pak představuje paralelu k těmto románovým i skutečným příběhům. Románová série je explicitně určena čtenářkám od třinácti let. Její protagonisté však postupně stárnou a souběžně se posouvá také okruh problémů, jež řeší – od nezávazných prázdninových dobrodružství až k otázkám přijetí zodpovědnosti za budoucí život svůj i svých blízkých. Blbnutí s Oscarem lze zařadit k těm dílům, která si naleznou čtenáře i mezi příslušníky podstatně starší věkové skupiny.
Blbnutí s Oscarem zavede čtenáře na třítýdenní kurz angličtiny do Dublinu. Ačkoli se zde nabízí hned několik literárních tras ke sledování (Jonathan Swift, James Joyce), autorka záměrně volí pohnutý život a dílo výstředního dandyho Oscara Wildea, jenž se v Irsku narodil. Právě prostřednictvím populárního a na konci života zatracovaného autora, který kvůli nepovoleným homosexuálním stykům skončil ve vězení, dospívá jedenadvacetiletý Rosťa k šokujícímu poznání o své identitě. Autorka líčí počínající vztah irského lektora angličtiny Justina, jež píše o Wildeovi bakalářskou práci, a českého studenta přesvědčivě, s maximální otevřeností, ale vkusně. Z náhodného setkání ve školních lavicích se na straně Justina rodí zpočátku ohleduplně zapovězená láska, na Rosťově straně citový zmatek ústící v úlevné přiznání pravdy o vlastní sexuální orientaci nejenom sobě, ale i ostatním.
Romány „béčkové“ série jsou nevyrovnané. V některých cítíme, že literárněvýchovný aspekt je spíše povinnou vycpávkou než skutečným kompozičním pojítkem a návaznost na životní situaci adolescentních hrdinů je příliš okatě vykonstruovaná (např. Báro, nebreč; Bojíš se, Margito?). Blbnutí s Oscarem patří rozhodně k těm, v nichž se autorce podařilo působivě skloubit zeměpisný i literárněhistorický aspekt s propracovanou psychologizací postav a věrohodností jejich konfliktů. Vnitřní perspektiva mužského hrdiny navíc zaručuje, že román si může najít recipienty i mimo okruh typických adresátek nenáročné dívčí četby.
© Milena Šubrtová

RECENZE 3:

Březinová si posvítila na problematiku homosexuality 03.04.2012 Martina Bittnerová Literatura

http://www.webmagazin.cz/index.php?stype=all&id=12187

Ivona Březinová se snaží prostřednictvím svých knih nejen bavit, ale také nenásilně vzdělávat. Nedávno pokřtěný titul s názvem „Blbnutí s Oscarem“ náleží do tzv. béčkové série, v níž autorka posílá své hrdinky Nikol, Simču a Fany na objevné výpravy po stopách spisovatelů a spisovatelů. Tím pádem celá série získává další rozměr, protože seznamuje s historickými i zeměpisnými reáliemi.
Blbnutí s Oscarem má však ještě významnější přesah. Autorka v něm nechává vypořádat se Nikolina bývalého kluka Rosťu s poznáním, že se mu líbí kluci. Otevírá tím klasický problém coming outu.

Dívky se tentokrát vydávají do Irska, rodné země Oscara Wilda, který kvůli svému zájmu o muže, skončil ve vězení. Doprovod na cestě jim dělá Simonin přítel Manuel, a již zmíněný Rosťa. Parta objevuje Dublin i jeho okolí. Chodí na kurz angličtiny. Holky mají krátce před maturitou, proto si užívají chvíle relativní svobody. Vyprávění působí v této rovině nesmírně živě, a přestože se hrdinky poněkud změnily, základní povahové rysy jim zůstávají. Čtenář je jednoduše pozná, ačkoliv mu Simča může lézt na nervy.

Příběh se točí nejvíce kolem Rosti. Ten se chová natolik zvláštně a nepředvídatelně, že by ho našinec nejraději nechal nastoupit do virtuálního letadla směrem domů.
Jako by se díky tak závažnému tématu sexuální identity vytratila z kulis příběhu určitá lehkost. Zajímavými se proto stávají místa, kde se čtenář setkává s životními osudy Wilda, či kapitolami irské historie. Rosťa samozřejmě díky Wildovi může přemýšlet o sobě a snaží se hledat paralely. Wilde mu má v podstatě pomoci vyřešit poměrně těžkou a nečekanou životní situaci. Na pozadí toho děvčata navštěvují památná místa, poznávají zvyky i ochutnávají tradiční jídla. Bohužel dokumentující fotografie v knize chybí. Samozřejmě se nejedná o vlastivědnou publikaci, leč bych tentokrát nějaké obrázky přivítala.

Otevřený konec příběhu pak znamená hozenou rukavici pro autorku, aby příště mohla ukázat, zda se Rosťa se svou láskou srovnal a především, co na to říkají jeho rodiče.
Na facebooku už jsem objevila povzdech čtenářky, které se rozchod Rosti a Nikoly nelíbil. Rozuzlení jejich vztahu opravdu trochu skřípe, stejně jako když dovádí Rosťa s Justinem ve vodě, byť v mírné irské zimě. Na druhou stranu jen málokdo si umí představit, k jakým změnám dochází ve vnímání mladého muže, který zjistí, že ho holky vlastně nepřitahují.

Snaha o zobrazení nejniternějších Rosťových pocitů je nejcennější v tom, že ukazuje, čím vším si takový jedinec prochází a kolik podpory od svých nejbližších potřebuje.

ROZHOVOR:

Ivona Březinová blbla s Oscarem

Vytvořeno 12. 4. 2012 2:00

Autor: Jana Semelková

 ROZHOVOR:
zena

Od roku 2005 vycházejí v Albatrosu literární cestopisy, jejichž názvy vždy začínají písmenem „B“. Říkám jim „béčka“. Letos k svazkům Básník v báglu (K. H. Mácha), Blonďatá Kerolajn (K. Světlá), Báro, nebreč (B. Němcová), Bojíš se, Margito? (M. Figuli) a Blázniví donkichoti (M. de Cervantes) přibyl titul Blbnutí s Oscarem (O. Wilde). Ivony Březinové jsem se zeptala, jak se jí s Oscarem blblo a vlastně, jak to všechno začalo.


knihaIvono, za Oscarem ses vypravila do Irska, navštívila jsi skutečně všechna místa, o kterých v knížce píšeš?

Navštívila.  Před odletem do Dublinu jsem sice leccos stihla o Oscaru Wildovi nastudovat, takže jsem si v kufru vezla seznam míst, která nutně musím navštívit, ale zásluhou našich kamarádů Kačky a Aleše, kteří v té době v Irsku žili, jsme se nakonec dostali i na irský venkov. A právě místa, která jsem díky tomu poznala, se stala „jevištěm“ pro mou knihu. Jsem ráda, že tomu tak je, protože Irsko není jen Wilde, Irsko jsou zvlněné zelené louky poseté ovcemi, středověké památky keltské kultury i třeba dech beroucí megalitické hrobky. To vše jsme v Irsku viděli a přišlo by mi to jako hrozná škoda, kdyby tahle místa nenavštívili i hrdinové mé knihy.

Vyzkoušela sis i lezení vodopádem Powerscourt, jako Rosťa s Justinem?

Samozřejmě, že ano. Jen jsem při tom neřádila tolik jako oni. Lezla jsem po balvanech, skákala přes pěnící se vodu, ale na rozdíl od Justina a Rosti jsem si dávala velký pozor, abych se nenamočila. Fakt byla docela chladno. Jo, a klíčky od auta jsme naštěstí taky neztratili. Člověk taky nemusí svým hrdinům předžít každý detail. A já si ráda vymýšlím. Vlastně i o ty klíčky jsme jednou přišli.  Když jsme dávali dohromady materiály ke knížce Blázniví donkichoti, vytratily se nám klíčky v madridském Pradu. A náhradní byly zamčené v naší škodovce. Naštěstí ty ztracené někdo našel a odevzdal ve vrátnici muzea. Když jsme se tam celí zoufalí přiřítili, pán ve vrátnici se jen zazubil a se slovy „Sí, escoda!“ nám je podal.

Poslední svazek se dotýká života O. Wilda, jaký je tvůj vztah k tomuto autorovi?

Dost rozporuplný. Myslím, že nositelem mého názoru na tohoto autora, je Rosťa, který čím víc ho poznává, tím víc ho považuje za fanfaróna a pozéra. I já si spolu s Rosťou myslím, že kdyby Oscar nebyl tak samolibý a zhýčkaný slávou, dokázal by svůj velký pád z výšin na dno vězení přežít. A je úplně jedno, jaká byla jeho sexuální orientace, podstatnější je, jaká byla jeho pýcha.

Jak těžké bylo psát o klukovi, který se zamiluje do kluka a vlastně se mu obrátí celý svět?

Emocionálně byl pro mě tenhle díl určitě nejtěžší. Jsem heterosexuální ženská, máma dvou dospělých dcer, ale při psaní byly chvíle, kdy jsem se stávala klukem, navíc klukem, který si začíná uvědomovat, že je na kluky. Pro mou psychiku to byly dost složité kotrmelce, ale ustála jsem to. Přesto bych si rukopis netroufla dát z ruky dřív, než ho přečetli dva mí kamarádi, kteří jsou gayové. Byli vlastně mými odbornými garanty a já jim za to moc děkuju.

S literárními cestopisy jsi začala v roce 2005 – proč?

Všechno tehdy začalo z  popudu nakladatelství Albatros. Měla jsem napsat příběh odehrávající se na cestě. Na nějaké reálné trase. Do té doby jsem žádný „cestopis“ nenapsala, a tak mě výzva zaujala. Ponořila jsem se do knihovny, hrabala v příručkách a průvodcích a hledala nějakou zaslíbenou trasu. A pak jsem ji jednoho dne našla v obyčejné turistické mapě Kokořínska. Přímo v mapě byl u jedné z turistických tras nápis Cesta Karla Hynka Máchy a já zajásala. Když se ovšem moje tehdy asi čtrnáctiletá dcera dozvěděla, o kom že to chci psát, sjela mě mírně opovržlivým pohledem a oznámila, že o Máchovi jí stačí odstavec v učebnici. Tím mě ovšem jen popíchla a já se rozhodla napsat knihu o Hynkovi tak, aby to bavilo číst i pubertální výrostky, kteří by jinak o tohoto velikána se složitou osobností okem nezavadili. A myslím, že tenhle záměr mi docela vyšel.

Proč byl prvním právě Karel Hynek Mácha? Jak si vlastně volíš ony „klasiky“, kterých dílo cestopisy připomínáš?

Pro Máchu jsem vždycky měla slabost, na gymnáziu jsem fantazírovala, že se pokusím rekonstruovat jeho nedopsaný cyklus Kat. A plánovala jsem, že stejně jako on půjdu pěšky do Itálie. Vlastně, já nechtěla jít pěšky, ale jet na takové té velké koloběžce. Dokonce jsem si kvůli tomu půjčila Italštinu pro samouky, ale skončilo to u druhé lekce a mé nadšení pro dálkové koloběžkování také vyprchalo. Obdiv k Máchovi mi ale zůstal. Druhý díl byl o Karolině Světlé, která má v turistické mapě Podještědí také svou trasu. Aby ne, jezdívala tam v létě na prázdniny po dobu třiceti let. Musela tam znát každý kámen. Dál jsem svou partu poslala do Ratibořic, kde je přímo naučná stezka, která se váže k Babičce a její autorce Báře, která v dospělosti odvrhla jméno Barbora a stala se Boženou Němcovou. Margita Figuli se zase narodila poblíž míst, odkud pocházel Jánošík, a tak jsem své hrdiny nechala jezdit na koni a podnikat túry v prostředí krásných slovenských hor. Cervantesův Don Quijote je přímo lokalizován do krajiny La Mancha, takže v knize Blázniví donkichoti nebylo co řešit. A když se mi pak naskytla možnost podívat se do Dublinu, jela jsem tam už se záměrem „zmapovat“ si Oscara.

Navštívila jsi všechny místa, na která jsi poslala své hrdinky? Co na to říká tvá rodina?

Už Máchou jsem si nastavila poetiku knihy tak, že všechny cestopisné údaje sedí. Každou trasu nejdřív pečlivě projdu či projedu a teprve potom na ně vyšlu své hrdiny. Ostatně, původní zadání znělo příběh na cestě. Že se z „cestopisů“ vyklubou knížky zároveň životopisné, je jakýsi bonus navíc. Máchu a Světlou se mnou prochodil tatínek, do Ratibořic jsem se po letech vrátila s literárně-poznávacím zájezdem, který pořádalo Národní muzeum, a zahraniční cesty jsem absolvovala s manželem, který vždy pouze suše prohodil, že je zvědav, zda můj honorář pokryje aspoň cestovní náklady včetně letenek.

Kam se vypravíte teď? Který z autorů zasáhne do osudů známé party?

Poslední díl bude cestovatelsky nejjednodušší, stačí pár stanic metra a budeme na místě. Zůstaneme totiž v Praze, jen se vrátíme do začátku 20. století. O to víc mi možná dá zabrat samotný autor Franz Kafka. Tak mi všichni držte palce.

To určitě budeme! Děkuji za rozhovor.

 

Blonďatá Kerolajn

Druhou výpravu za slavnými spisovateli uskuteční skupinka holek a kluků v době jarních prázdnin. Odjedou lyžovat na Ještěd a na běžkách projdou i Cestu Karoliny Světlé.

obalBlondataKerolajn

ANOTACE:

Další díl z chystané volné řady literárních cestopisů nás
tentokrát zavede do Podještědí, kraje, kam po dobu
téměř třiceti let jezdívala na prázdniny spisovatelka
Karolina Světlá.
Hrdinky příběhu, Fany, Simča a Nikol, které už známe z
knihy Básník v báglu, se na Ještěd vydávají se svými
chlapeckými protějšky v době jarních prázdnin, kdy na
sjezdovkách i běžeckých tratích leží spousty sněhu.
Všichni, včetně cizince Manuela, který vidí sníh zblízka
poprvé v životě, se tedy oddávají zimním radovánkám.
Až na jednu z hlavních hrdinek, která se začíná zmítat v
milostném trojúhelníku ne nepodobnému tomu, jaký
svého času prožívali Karolina Světlá, její manžel
Petr Mužák a mladý básník Jan Neruda.

Kerolajn -mapa

UKÁZKA:

Bylo sotva čtvrt na deset, když je autobus vysypal na libereckém autobusovém nádraží, odkud se přesunuli k zastávce tramvaje číslo tři jedoucí do Horního Hanychova. Obtíženi spoustou zavazadel, lyží a snowboardů se jen s vypětím všech sil narvali mezi ostatní lyžařeníchtivé cestující. Tramvaj cinkla a rozjela se Libercem vstříc Ještědu, jehož kuželovitý tvar nenápadně přecházel v rovněž kuželovitý impozantní hotel s vysílačem na vrcholku. Nikol vytáhla kameru a postupně zabrala všechny členy jejich výpravy s přibližující se horou v pozadí.

„Co tam je nahože?“ ukázal Manuel na Ještěd snědým ukazováčkem.
„Hotel.“
„Otel?“
„Jo.“
„A tam my bydlet budeme týden?“
„To tak,“ rozesmál se Jirka. „Nevím, jak ty, indiáne, ale já momentálně zrovna moc při penězích nejsem, abych si platil sedm noclehů přímo na Ještědu. K tomu mi úplně stačí Bucharka.“
„Bucharrka?“
„Jo, taková ubytovna. Uvidíš. Za chvíli jsme u ní.“
Z tramvaje vystoupili rovnou do sněhové závěje. Manuel nadšeně zapištěl, předklonil se a zabořil do sněhu celý obličej.
„To estudí!“ jásal pak nadšeně.
„Pojď, ty cvoku, jdeme se ubytovat,“ táhla ho Simča ze závěje pryč, a když se jí to podařilo, navěsila na Manuela většinu svých naditých zavazadel včetně lyží.
„Hele, a kde se naučil lyžovat, když na sníh kouká jako kromaňonec na umělou stacionární družici?“ dloubla si Fany do Simči cupitající za Manuelem jen s kosmetickým kufříkem a se čtveřicí ledabyle svázaných lyžařských hůlek.
„No, kde by se to naučil?“ pohlédla Simča bezelstně na Fany. „Tady se to naučí.“
„Máš s sebou dost dévédéček?“ obrátila se Fany pro změnu na Nikol. „Mám pocit, že tu natočíš tolik materiálu, že by to mohlo stačit na celovečerní filmovou komedii.“
„Když už, tak romantickou komedii, dámy,“ odsekla Simča. „V hlavní roli Simona Černíková a Manuel Fernandéz. Jo, a scénář si tentokrát napíšu sama, Fany.“
„Tak jo,“ rozesmála se Fany a pověsila Simče na krk tašku se zbytkem řízků od maminky, aby blonďatá star přece jen nešla tak úplně nalehko, když její osobní šerpa už supěl v popředí.
Sobota právě dosahovala svého poledního vrcholu, když se s lyžemi v rukou konečně zařadili do fronty na kabinovou lanovku. Manuel vytáhl z kapsy brožurku s názvem Sjezdové lyžování a soustředěně se do ní zahloubal.
„Hele, já vám teď něco pžečtu, jo?,“ ozval se po chvíli. „Technikou jízdy ve sjezdových disciplínách rrozumíme nejvýhodnější žešení pohybového úkolu v konkrrétní situaci volného terrénu nebo v situaci na trrati slalomu, obžího slalomu a sjezdu. Technikou tedy rrozumíme pohyby, závorka, pohybové dovednosti, závorka, jimiž lyžaž rreaguje na změny podmínek. Pohyby probíhají v určitém prostoru a v určitém čase. Hele, tomu všemu vy rrozumíte?“ vzhlédl Manuel od brožurky vyděšeně.
„Ani trochu,“ zavrtěla Simča hlavou.
„Ako by to bolo po latinsky,“ přidala se Marika.
„Vyhoď to,“ doporučil mu Petroš. „Až si nasadíš lyže, bude všechno jinak.“
„Tak co? Zkusíš to? Nebo radši sjedeš dolů sedačkou?“ obrátila se Simča na Manuela, když už konečně stáli nahoře na svahu.
„Žádný pžípad esedačkou,“ ohradil se mladý muž dotčeně. „Jen ukaž, jak na lyže nastoupím, a já pojedu.“
Ale když mu Jirka s Petrošem upnuli přeskáče do vázání, Manuelova snědá tvář viditelně pobledla.
„Těžký nohy. Moc těžký,“ postěžoval si.
„Tak, teď pokrč kolena,“ zavelela Simča. „Takhle. Dobrý. A jeď.“
„Já jel bych, ale jak začít?“
„Odraz sa palicami,“ radila mu Marika.
„Ona myslí hůlky,“ překládala ochotně Fany a koutkem oka překontrolovala, jestli Nikol točí.
Točila.
Manuel se opřel do hůlek a rozjel se z mírného kopečka modré sjezdovky, kterou mu pro tento účel vybrali.
„Tak se ukaž, indiáne,“ křikl za ním vesele Jirka.
„Hele, on fakt jede,“ vyjekla Simča a pustila se za ním, což očividně přivítal.
„Jak se to zastavuje?“ ječel Manuel v panické hrůze, když lyže pod jeho tělem nabíraly čím dál větší rychlost.
„Spadni!“ křikla na něj Simča. „Tak spadni, krucinál!“
Manuel sebou vmžiku praštil, čímž se jeho tělo rázem zastavilo.
„No vidíš, už umíš i brzdit, indiáne,“ chechtal se přijíždějící Jirka a podal Manuelovi ruku, aby ho zvedl. „Napoprvé docela slušnej výkon.“
„Jeďte napřed,“ vzdychla Simča. „Tohle bude na dlouho.“
„Tak jo,“ přikývl Petroš. „Ale do tmy ať jste dole,“ dodal potutelně. „Nerad bych večer burcoval horskou službu.“

Manuel bojoval jako o život. Víc se válel na zemi, než jel, protože jiný způsob brzdění se mu zatím neosvědčil.
Simče pomalu docházela trpělivost, a vlastně i síly, jak ho musela každých pár metrů zdvihat na nohy.
„Jsi těžkej jako prase,“ neovládla se nakonec.
„Jako prrase?“ podíval se na ni nechápavě. „Ty myslíš to rrůžový zvíže, který dělá chrro, chrro? Proč ty mi tak žíkáš?“
Simča unaveně máchla rukou, ale to už se u nich zastavil Jirka a s pusou od ucha k uchu poznamenal:
„To jste teda moc daleko nedojeli.“
„Kdybys mi to neřekl, tak to nevím,“ odsekla Simča naštvaně.
„Já nejlíp jedu po zadku,“ svěřoval se Jirkovi Manuel. „Ale Simonka žíká, že já prrase.“
Petroš s Marikou, kteří k nim taky právě dojeli, propukli v smích, a Simča vztekle praštila hůlkami o zem.
Jirka se podíval na její podmračený obličej, pak na zváleného Manuela a řekl:
„Víš co, Simonko? Nejlepší bude, když teď pojedeš s Marikou a Petrošem. A my to tady s indiánem zkusíme spolu.“
Simča mu samou vděčností vlepila pusu a v tu ránu byla pryč, aby si to Jirka náhodou ještě nerozmyslel.
„Ona dala pusu tobě?“ vykulil Manuel ublížené oči. ,,A prroč ne já?“
„Protože od tebe pusu nechci,“ odbyl ho Jirka.
„Já nemyslím já pusu tobě,“ ohradil se Manuel dotčeně. „Já myslím ona pusu mně.“
„Tak to si počkej, až příště pojede okolo,“ poradil mu Jirka. „Za chvíli je tady, uvidíš. A my zatím zkusíme kousek popojet. Ale na lyžích, indiáne, jasný? Na zadek zapomeň.“
„To se ti žekne, zapomeň,“ brblal Manuel. „Jak zapomeň, když on bolí jak jedna modžina.“

KerolajnČBkresba

RECENZE 1:

Naučná prázdninová cesta podruhé (Naděžda Siegelová)

Fotografie zasněženého Ještědu na titulní straně knihy, mapka okolí s legendou pro lyžaře, běžkaře a snowboardisty na dalším listu, upoutávka na příběh o lásce (Tři kamarádi opět na cestě – už s vysněnými princi?) a k tomu název BLONĎATÁ KEROLAJN – to vše dohromady dává knize Ivony Březinové (Albatros, Praha, 2006) šanci na úspěch v knihkupecké síti a – stejně jako předchozí autorčino dílo S básníkem v báglu (2005) – na vlídné přijetí učiteli české literatury.
Po přečtení několika stran přijdeme na to, že blonďatá Kerolajn není kráska odněkud z Ameriky, ale kdysi v kraji pobývající usedlá paní, jejíž jméno všichni znají ze školy, Karolína Světlá. Ke svéráznému „překladu“ jména dopomohla autorce přítomnost literární postavy Manuela z Venezuely, jinak přítele jedné z dívek, které „přestoupily“ z letní knihy o Máchovi do navazujícího příběhu zimního.
Prvoplánové schéma, jež tvoří tři „barevně“ rozlišné dívky (černovláska, blondýna a zrzka), tři a posléze čtyři chlapci, láska a trocha žárlivosti, stavba veselých příběhů na sněhu, jimž vévodí lyžařská nešikovnost Manuela, jednoduše nastavený humor plynoucí z jeho neobratnosti v českém vyjadřování (Ale já z Venezuela. Sever Amerika meridional, blízko rovník. Tam horko pořád. Sníh nikdy. Já ještě neviděl ho nikdy takhle zpodrobna.) jsou dílem autorské strategie stejně jako stylistické perly typu Voněl adidaskou for men.
Autorka dobře znalá situace v oblasti dívčího čtenářství komunikuje v několika rovinách. Nenáročným dějem odehrávajícím se v současnosti a prožívaným veskrze moderními postavami dnešních chlapců a dívek prostupuje druhá autorsky záměrná rovina, jež prostřednictvím dávného příběhu lásky Karolínu Světlé a Jana Nerudy obě postavy českého písemnictví čtenáři lákavě představuje, a poté následuje další rovina, didaktická, přibližující čtenářům dílo Karolíny Světlé rámcově formou převyprávění obsahů některých autorčiných povídek a románů jednou z hrdinek díla a autentickou formou přetisku milostných dopisů mezi oběma spisovateli.
Dokument jako doplněk fikce je ne neznámý prvek současné literatury využívající obecného zájmu o faktografii. K faktografickým údajům náleží i popis cesty Karolíny Světlé, již v milovaném Podještědí kdysi často realizovala a na níž ji postavy knihy Ivony Březinové následovaly na běžkách, dále údaje o místech, kde se odehrával děj některých románů Karolíny Světlé, o vesnici Světlá, která ji inspirovala při výběru autorského jména, o její soše v životní velikosti, jež ve vesnici stojí.
Sdělně naučná rovina knihy Blonďatá Kerolajn je zřetelná a většina čtenářů ji záhy odhalí. Vzhledem k pocitům libosti, jež již o několik stránek dříve probouzí epická linie díla u těch, kdo po knize sáhly(i), určitě nebude naučnost nikomu na obtíž, navíc se u některých recipientů dostaví shoda mezi strategií autorky a čtenáře: první dějové pásmo se stane doprovodem dalších významových složek knihy.

Siegelová, Naděžda: Naučná prázdninová cesta podruhé. In: Ladění. 11/2. Brno 2006, s. (20–21).

RECENZE 2:

Autentický hlas Karoliny Světlé – i jí samotnou ovšem překrývají působivými floskulemi o zachraňování básníků a oběti pro blaho národního kolektivu – ve všech stávajících beletristických zpracováních jejího vztahu s Nerudou zaniká. Autoři jakoby odmítli dát prostor jejímu vidění situace, snad proto, že se tak pronikavě odlišuje od tradičních představ o ženě a jejích prioritách. Potvrzuje se tak, že veřejné mínění má sklon vnímat jedinečné lidské osudy prizmatem standardních vzorců chování: jestliže se o Světlou ucházel výjimečný muž, jak by ho mohla nemilovat? (A pakliže jí zemřelo dítě, jak by netoužila po dalším?)
Jedině Ivona Březinová citlivě postřehla, že Světlá nebyla ochotná, a možná ani schopná vztah k Nerudovi prožít naplno, se všemi riziky a omezeními, jež by z toho pro ni vyplynula. „Nejsem tvoje. Nejsem ani Mužákova. Patřím sobě“, říká Nerudovi rozhořčená Karolina ve scénáři, který o její „lásce k básníkovi“ píše dospívající Nikol. I J. Kolárová, jež podobně jako Březinová vyčetla ze spisovatelčiných listů její neochotu vzdát se osobní nezávislosti, totiž předpokládá, že odolat Nerudovu naléhání stálo spisovatelku nemálo sil, také proto, že musela bojovat se svou náhle probuzenou sexualitou (její Světlá se tak nejvíce podobá obyčejné ženě, podléhající prastarému hlasu přírody). Březinová však s ničím takovým nepočítá: spisovatelčina socha je v jejím románu pokryta sněhem a vzbuzuje v hrdince takový pocit chladu, že se rozhodne jí dát svou šálu, aby si ji pro sebe alespoň trochu polidštila. Ani Březinová totiž nehodlá poté, co z korespondence objevně vyčetla spisovatelčinu touhu po soběstačnosti, dát tomuto jejímu postoji za pravdu – jistě i proto, že svůj román píše v kódu žánru, jenž toto řešení (alespoň prozatím) nepřipouští. Její potřebu nezávislosti tudíž interpretuje nikoli jako legitimní touhu po sebeurčení, nýbrž jako deficit citu a neschopnost skutečného partnerského vztahu, tedy de facto jako osobnostní vadu. Je to právě četba Karolininých listů Nerudovi, jež v Nikol probudí – jakoby spisovatelce navzdory – odvahu jít za hlasem svého srdce i za cenu rizik, jež toto rozhodnutí obnáší. Na rozdíl od Světlé totiž dojde k závěru, že plnohodnotný život nelze vést bez vztahů a že bolest z citových úrazů je něčím, co k němu prostě patří. „Já nechci být jako ona. Nechci udělat stejnou chybu. Chci prožít velkou lásku, a ne celý život litovat, že jsem něco prošvihla“, říká Nikol v závěru a bere si nazpět svou šálu, kterou se marně snažila zahřát spisovatelčino ledové srdce. Soše Karoliny Světlé tak příznačně zbude jen čepice z napadaného sněhu, harmonizující s jejím smutným pohledem upřeným k dalekému obzoru.
Dochází tedy k zajímavému paradoxu: ani jedenadvacáté století se svým kultem ničím neomezené individuální seberealizace dosud nedokázalo destruovat příběh ustavený před více než sto lety a založený na konzervativním přesvědčení, že láska je víc než všechny kariéry světa, a že tudíž rezignace na ni může být smysluplně motivována pouze obětí. Viděno prizmatem tvorby K. Světlé tedy stále ještě vítězí konvenční Láska k básníkovi nad netradičním Rozcestím, kladoucím provokativní otázku, zda je láska skutečně za všech okolností tou nejvyšší hodnotou. Román autorčina života, pojatý jako příběh o ženě, jež dala v hloubi 19. století před láskou přednost umělecké práci, tedy prozatím na svého vypravěče čeká.

Mocná, Dagmar: Labyrint ženského literárního světa. In. Karolina Světlá a Jan Neruda aneb Jak vzniká příběh, Literární akademie 2007, str. (45-46).

Bojíš se, Margito?

Ve čtvrtém volném pokračování literárních cestopisů pozve Slovenka Marika své kamarády  na Oravu, do míst, kde se narodila spisovatelka Margita Figuli, ale třeba i zbojník Jánošík.

obalBojisSeMargito

ANOTACE:

Volné pokračování knih Básník v báglu, Blonďatá Kerolajn, Báro, nebreč!

Ahoj, léto, ahoj, prázdniny, je tu zase čas cestování! A tak černovláskaMargita 1
Fany, zrzka Nikol a blondýnka Simča už balí bágly. Tentokrát se chystají
na putování Slovenskem a zasvěcenou průvodkyní jim nebude nikdo
jiný než Marika. Ta navenek působí natolik mile a bezprostředně, že
přátelé, ani Petroš, netuší, jaké trápení skrývá. A přitom by jen stačilo
začíst se do románů Margity Figuli, milované Maričiny autorky, jejíž
stopy právě sledují. Nemohla by jim pak uniknout podobnost životních
trampot jejich kamarádky s literárními hrdinkami. Margita a Marika –
ač vzdálené, přece velmi blízké…

Bojíš se Margito-mapka

UKÁZKA:

Silnice se vinula Starohorskými vrchy a stoupala k zimnímu lyžařskému středisku Donovaly provázena říčkou, která, aspoň podle mapy, neustále měnila jméno. Minuli donovalské sjezdovky. Údolí teď bylo sevřené a tmavé, ale když se na chvíli rozprostřelo do šíře, vítala je Liptovská Osada s poutačem na Jánošíkovu kolibu.
„Zastavme sa, bratia!“ řval Kat do mobilu, který mu Fany přidržovala u ucha coby oživlé handsfree. „Mám hlad jako lední medvěd.“
Petroš s Marikou sjeli na parkoviště, Kat v mžiku otočil a už parkoval vedle nich. Jen Rosťu s Nikol mobilem zabrzdili až v další zátočině. Ale nedalo se říct, že by se nevraceli rádi, když zjistili důvod, proč byli zastaveni, a když navíc posoudili stav žaludků.
Pomalu se blížil čas oběda a koliba jen hučela.
„Zpívej,“ dloubl Kat Petroše do žeber.
„Mám?“
„Jasně. Koukni, jak je tu plno. Potřebujeme, aby utekli.“
„Vy jste praštěný,“ zaslechla je Fany, ale to už Petroš spustil:
„Jéde, jéde Petroš na čtyřkolce,
jéde, jéde, jede jak pán.
X-mena na triku,
vzadu má Mariku,
jéde, jéde, jen neví kam.“
„Á, Čechúni,“ poznamenal vrchní a s náručí talířů prošel těsně kolem Petroše, aby nenápadně zjistil, jestli je ten kluk přiopilý nebo jen takhle huláká hlady. Bleskovou analýzou se přiklonil k druhé variantě a rozmáchlým gestem skupinu poslal do vedlejšího sálu: „Nech sa páči, tam vzadu je to ešte voľné.“
„Mámí mě zrak, nebo vidíš to, co já?“ strčila Nikol do Fany a bradou ukázala k rohu zadní místnosti.
„No, buď mě zrak mámí taky, nebo ty dva vzadu, co se cpou haluškama, jsou Simča s Manuelem.“
„A kukni, Simonko, tak nás přece jen vyčuchali,“ smál se Manuel s bradou lesknoucí se omastkem z opečené slaniny. „Já to žíkal, že nás tady najdou.“
„Dobře že jdete,“ zakvílela Simča. „Nemůžu ho odtud dostat. Už má třetí porci brynzových halušek a obávám se, že nebude poslední.“
„Obávám se, že pro dnešek bude poslední,“ zafuněl Manuel. „Začíná se mi zdát, že pžestávám moct.“
„Začíná se mu zdát, že přestává moct. Dobrá věta,“ pokýval hlavou Rosťa. „Asi si ty halušky dám taky. Budou myšlenkově inspirativní.“
„Mají tu něco jako Katův šleh?“ zeptal se Kat Manuela, ale ten s plnými ústy ukázal na vrchního, který se právě blížil k jejich stolu.
„Dal bych si Katův šleh,“ oznámil mu Kat a usměvavě odmítl podávaný jídelní lístek.
„Katův šleh?“
„Katův šleh,“ zopakoval Kat a nejistě se ohlédl po Marice.
„Na mě se nedívej,“ odbyla ho s rezolutným gestem. „Já přece nesmím slovensky ani pípnout. Takže s překladem slova šleh ti bohužel neporadím.“
„Máme Zbojnícky korbáč ako predjedlo,“ nabídl promptně vrchní, který se rychle zorientoval. „A máme aj Jánošíkovú slučku,“ dodal rychle, když postřehl Katovo mírné zaváhání. „To je… oprátka.“
„Obvykle sice zacházím s mečem,“ poznamenal Kat zadumaně, „ale myslím, že oprátka bude rovněž dobrá.“
Ostatní si dali kapustnicu, to znamená zelňačku, s místní, tedy spišskou klobásou.
„To jsem zvědavá, co ti přinese,“ naklonila se Simča ke Katovi. „V jídelním lístku nic takovýho jako Jánošíkova slučka není. Předčítala jsem ho Manuelovi nejmíň třikrát.“
„Tím líp. Mám rád lidi s fantazií. Jen aby ten provaz, kterým mi asi omotaj hovězí stejk, prošel hygienickou normou.“
„Taky jsem zvědavá, co ti přinesou,“ poznamenala Marika, „protože Jánošíka neoběsili na obyčejný oprátce.“
„Ne? A jak teda?“ podivila se Nikol.
„Pověsili ho na hák za žebro.“
„No fuj, to zní jako od řezníka.“
„Musíte se tady o tom bavit zrovna u jídla?“
„Pokud vidím, tak ty už jsi dojedla, Simonko,“ odbyl ji Kat.
„Já taky dojedl úplně po okraj svýho bžicha,“ zafuněl Manuel. „Jen mi požád není jasný, kdo to je ten Jánošík. Simonka žíkala mi, že zbojník, ale já požád nechápu, co zbojoval.“

Margita 2

RECENZE:

Prázdniny s literaturou počtvrté
Po knihách Básník v báglu, Báro, nebreč a Blonďaté Kerolajn přichází Ivona Březinová s titulem rozšiřujícím předchozí vyprávění o spisovatelích umně propojené s nenáročnými příběhy o prázdninových láskách a humorně dobrodružných situacích. Další „díl seriálu“ je věnovaný slovenské prozaičce Margitě Figuli. Ivona Březinová v knize BOJÍŠ SE, MARGITO? (Albatros, Praha 2008, ilustrace Petra Cífková) opakuje svůj čtenářsky úspěšný model spočívající v propojení zábavného děje s literárněhistorickým výkladem.
Hlavní rozdíl mezi předchozími „B“ tituly (srovnej začáteční písmena všech děl) a knihou o Margitě Figuli tkví zejména v přenesení příběhu z Čech na Slovensko, a to nejen reáliemi, ale i zaměřením na slovenskou spisovatelku. Dále pak autorka vsadila na posun možných životních paralel směrem k prožitkům současníků. Margita Figuli, jejíž osudy prostřednictvím kamarádky Mariky v roli průvodkyně slovenskou literární historií skupina českých studentů sleduje, totiž žila, na rozdíl od K. H. Máchy, Karolíny Světlé a Boženy Němcové, o jejichž osudy a dílo šlo v dílech předchozích, ve století dvacátém (1909 – 1995). Marika se mohla se spisovatelkou, s níž ji pojí také jmenná podoba, celkem úspěšně srovnávat i svými trampotami a zdánlivou nepřízní osudu.
Protagonisté přecházející z knihy do knihy jsou nyní také o něco starší a autorka jim dává prožít náročnější životní situace. Mladí lidé tak například řeší situace související s láskou přes hranice, otázky náboženství v návaznosti na intimní vztahy, problematiku těhotenství a vědomí odpovědnosti.
Březinová má připravenou půdu pro recepci knihy čtenáři, kteří podobně jako postavy dospěli do věku maturantů.
Dívky, jimž je kniha především určena, přijmou s povděkem další dějové peripetie hrdinů, které si oblíbily, naučná složka díla, domnívám se, přijde však tentokrát velmi zkrátka: o slovenské literatuře toho dnešní mladí Češí opravdu mnoho nevědí a o předmětné autorce asi většina z nich nikdy ani neslyšela. Naději na aktivní odezvu mají v tomto světle především takové dějové odbočky, jež zavedou skupinu do aktuálně známých míst na Slovensku, třeba k čachtické zřícenině.
Sympatický je v závěru umístěný slovník slovenských výrazů, připomínající hlavně případným starším čtenářům skutečnost, že se obě země vzdálily nejen literárně, ale i jazykem (tomu odpovídá i převedení úryvků děl Margity Figuli do češtiny).
Důležitým údajem pro ty, kdo si blondýnu Simču, černovlasou Fany a zrzku Nikol a jejich přátele oblíbili, je sdělení autorky a redakce, že knižní parta hodlá i nadále trávit prázdniny společně, a to, jak jinak, než cestováním. Lze tušit, že se opět mezi jejími členy najde někdo, kdo dá putování i literární rozměr.
Naděžda Sieglová
In: Ladění 4/2008, s. 17-18. Brno 2008.

RECENZE (SLOVENSKÁ):

Od Máchu po Figuličku
Keď to tak zhrniem, najväčšiu radosť a najkrajšie prekvapenie som v Prahe zažila na besede vydavateľstva Albatros, predstavujúceho knižky českej prozaičky Ivony Březinovej. S Prešovčankou Gabrielou Futovou nie sú nadarmo dobré kamarátky: obe sú štíhle, nežné, no výrečné a vtipné blondínky a obe začali písať, aby ich deti začali čítať. K seriálu spájajúcemu dobrodružné putovania partie mladých ľudí po stopách konkrétneho spisovateľa však Ivona Březinová dospela ako pedagogička. Kedysi prednášala na vysokej škole budúcim pedagógom českú literatúru 19. storočia a takmer si zúfala, že svojich študentov nedokáže nakaziť vlastným nadšením pre toto obdobie. Tak vznikol Básník v báglu o Karlovi Hynkovi Máchovi, na ktorého Březinovej vlastná dcéra zvysoka kašlala, a preto jej ho vraj bolo treba podať inak. Aj pátraním „po pikoškách“. O Máchovi sa napríklad dozvieme, že si robil úprimné zápisy tajným písmom, ktoré neskôr rozlúštil spisovateľ Jakub Arbes, a že sa správal k milovanej Lori, matke svojho dieťaťa, ako tyran a väzniteľ, nepripúšťajúc, aby bez jeho dovolenia opustila byt. (Máj – lásky čas tak zostal iba v básni.) Blonďatá Kerolajn mapuje cestu Karolíny -Světlej, do ktorej sa zamiloval básnik Jan Neruda. Titul Báro, nebreč a obrázok splavu na obálke bezpečne evokuje Boženu Němcovú, o ktorej aj na Slovensku vieme pomerne dosť, lenže najmä v zrelších generáciách. Už tieto tri „akcie“ si vyžadovali odvahu riskovať nielen od autorky, ale predovšetkým od vydavateľstva. Vypriasť však a ponúknuť českej mládeži Margitu Figuli, keď jej dielo je, dovolím si tvrdiť, na hony vzdialené aj slovenským školopovinným deťom? Březinová sa odvážila. Riskovala by vraj s každým slovenským autorom, a obľúbenkyňa Figuli ju zaujala až v troch bodoch: nedožitými 100. narodeninami (2. októbra 2009), tým, že ide o osobnosť, ktorej osud je uzavretý, a pevným presvedčením, že Babylon obstojí aj v dnešnej dobe, že Tri gaštanové kone majú čo povedať dnešným čitateľom. Už pri knižke venovanej Karolíne Světlej začlenila do partie stredoškolákov Slovenku Mariku, a tak pri plánovaní štvrtej knihy na „B“ – Bojíš se, Margito? – začala hľadať styčné body medzi slovenským a českým prostredím. Jestvuje vraj dokonca hypotéza, že Petr Figula, adoptívny syn Komenského, ktorý sa oženil s Komenského vlastnou dcérou, bol dávnym predkom figuliovského rodu. Fyzicky v rodine existuje aj stužka s bledomodrými lístočkami, ktorú vraj Figuličkinej krásnej prapredkyni venoval v tanci osobne Juraj Jánošík, prv ako znova bežal zbíjať… Podľa vlastných slov autorka využívala fikciu len minimálne, v literárnej rovine, pri svojich literárnych hrdinoch. Pokiaľ ide o časti venované priamo Margite Figuliovej-Šustrovej, študovala literárnu históriu, korešpondenciu, a ešte väčší ohľad ako zvyčajne brala na dedičov, takže syn Šustrovcov Boris všetko čítal a hodnotil. Tak, ako je Březinovej zvykom, celú trasu po stopách Margity Figuli najskôr osobne prešla, aby bola na predsádke knihy správne zakreslená. Dostaneme sa tak s ňou do Vyšného i Dolného Kubína, do Terchovej i na Jánošíkove diery, na hrad Likava (aj k Chalupkovmu Likavskému väzňovi) a na mnohé iné miesta, o ktorých si zistila viac ako nejeden Slovák. A všade sa hovorí aj po slovensky (kratučký slovníček niektorých slovenských výrazov je vzadu). Tak čo s tou Březinovou? Dať jej občianstvo? Som za.

Čierna, Miroslava. Farbisté osudy knižiek. In: Literárny dvojtýždenník. 3. Júna 2009, S.10.

RECENZE (SLOVENSKÁ 2)

Recenze_slov_knizna_revue