Příběh druháka Ládi Jelínka se odehrál před mnoha lety. Láďa toužil být slavným fotbalistou. Ve fotbalovém oddílu také zažil spoustu krásných chvil a dokonce i jedno velké a docela tajemné dobrodružství. Vše si pečlivě zaznamenával do svého deníku. A právě teď nastal čas dát deník přečíst svému vnukovi Kevinovi.
Rok vydání: 2014
Napsáno: 2013
Stran: 112
Žánr: příběh s dětským hrdinou
Ilustrátor: Helena Zmatlíková
Nakladatel: Artur
Náklad:
ISBN: 978-80-7483-026-6
2. vydání
Poznámka 1: Napsáno podle původních ilustrací Heleny Zmatlíkové ke knize Eleonóry Gašparové Slavná levačka (Slávna ľavačka. Mladé letá 1963).
Poznámka 2: Knihy napsané autorkou podle ilustrací Heleny Zmatlíkové: Dárek pro Sáru, Eliáš a liška, Emánek má nápady, Fotbal s Fandou, Hrnečku, vař!, Rozpustilá ozvěna, Štěkej, Mourku!, Žofinka Ofinka
ANOTACE:
Druhák Láďa je nadšeným fotbalistou. Sní o tom, že se jednou stane slavným fotbalovým útočníkem. Ale ví, že pro svůj sen musí něco udělat. Proto vstoupí do oddílu a začne tvrdě trénovat. Jenže pak se začnou objevovat ty podivné kruhy. Vždycky jsou tři. Jednou nakreslené na školní tabuli, jindy načmárané v písku před domem, nebo vyryté na hřišti. Co to má znamenat? Podaří se Láďovi a jeho kamarádům tuhle záhadu rozluštit?
UKÁZKA:
Jmenuji se Jelínek Ladislav a brzy ukončím druhý rok základní školy. Ještě mě čeká sedm dalších takových roků, pokud někdy nepropadnu. Ale to nesmím. Další rok školy navíc bych už nevydržel. Rodiče mě straší, že prý se budu muset učit ještě mnohem déle, aby ze mě něco bylo. Tedy něco pořádného. Pořádný já zrovna moc nejsem, tak nevím, jestli se přání mých rodičů vyplní.
Maminka říká, že jsem velký rozumbrada. Chce ze mě mít pana doktora, což já kategoricky odmítám. Doktoři musí nosit bílé pláště, a to bych byl furt jako prase, jak se znám.
Tatínek zase říká, že bych měl být inženýrem přes tunely. Abych prý jednou mohl navrhovat, kudy bude v Praze jezdit podzemní dráha. Metro. No, nevím. Lepší, než být doktorem, by to asi bylo. Možná bych se mohl plazit po zemi a nosil bych helmu.
Legrační je, že se naši kvůli mé budoucnosti někdy hádají. Navíc úplně zbytečně. Ani jeden z nich totiž neví, že budu fotbalistou. Slavným fotbalistou. Možná dokonce úplně nejslavnějším.
Už nějakou dobu jsem přemýšlel, jak se z člověka stane fotbalista. Musí umět hrát fotbal, to dá rozum. Jenže kde se taková věc dá naučit? Myslím pořádně naučit. S tátou jsem jako malý cvrnkal leda kuličky. A ve škole, kam jsem chodil, než jsme se přestěhovali, se při hodinách tělocviku dělaly kotrmelce. Správně se říká kotouly. První pololetí kotouly vpřed, druhé pololetí kotouly vzad. Zlatým hřebem několika málo hodin byla vybíjená. Občas jsem se zapomněl a slastně jsem si do míče kopnul. A to bylo vždycky zle.
„Do tohoto míče se nekope, Jelínku,“ napomenula mě pokaždé paní učitelka.
V tu chvíli bych si nejradši kopl do ní. Ale kopat do učitelek se nesmí.
Na nové škole to nebylo lepší. Tady se pořád dokola skákalo přes kozu a houpalo se na kruzích. Kdo zlobil, musel k tyči a šplhat. Míče byly zamčené v kleci vedle kabinetu. Mirouš tvrdil, že za trest. Prý se moc kutálely. Mirouš je fajn. Je s ním sranda. Tedy legrace. Když má službu na mazání tabule, vždycky na ni nejdřív nakreslí prasátko.
Kdyby Mirouš chtěl, přibral bych ho do mužstva. Fotbalové mužstvo se na hřišti skládá z jedenácti členů. Takže to bych takových Miroušů potřeboval ještě deset. Vlastně devět. Úplně jsem zapomněl započítat sám sebe. Netušil jsem, že jsem tak skromný.
Jednou odpoledne jsem zašel do knihovny a půjčil si tam několik knih o kopané. Ve skutečnosti jich tam byl plný regál, což mě docela vyděsilo. Zatím totiž čtu dost pomalu. Rozhodně jsem rychlejší v běhu než ve čtení.
Bylo mi jasné, že přečíst všechny tyhle knihy je nad mé možnosti. Proto jsem si půjčil jen ty nejtenčí a nejbarevnější. A některé jsem zase hned vrátil. Nezajímaly mě žebříčky nejlepších hráčů světových fotbalových klubů. Moje jméno v těch seznamech zatím nebylo, tak proč se tím vůbec zabývat.
Zato jsem si pečlivě vypsal nejrůznější pojmy fotbalové techniky a barevně je v sešitě podtrhal.
Dozvěděl jsem se, co to přesně je ten ofsajd, k čemu slouží čárový rozhodčí a jak se liší kop vnitřním nártem od kopu vnějším nártem. Během týdne jsem uměl všechna pravidla nazpaměť a rozměry fotbalového hřiště bych ze sebe vysypal třeba o půlnoci. Přesto jsem cítil, že to pořád není ono.
POZNÁMKA:
Obálka původní knihy vydané SNDK 1966: