Třetí pokračování série literárních cestopisů pro mládež nás zavede do Ratibořic, kde právě probíhá natáčení životopisného filmu o B. Němcové, v němž si zahrají i hlavní hrdinové.

• Rok vydání: 2007
• Napsáno: 2007
• Stran: 144
• Žánr: životopisná literatura, cestopisná literatura, romány pro dospívající
• Ilustrátor: Petra Cífková
• Nakladatel: Albatros, edice Romana
• Náklad: 4400
• ISBN: 978-80-00-01944-4
• Poznámka: třetí volné pokračování literárních cestopisů pro mládež, tentokrát po stopách Boženy Němcové
• Předchozí díly: Básník v báglu, Blonďatá Kerolajn
• Následující díly: Bojíš, se, Margito?, Blázniví donkichoti, Blbnutí s Oscarem, Bleděmodrá kafkárna

ANOTACE:

Volné pokračování literárních cestopisů pro dívky – Básník v báglu a Blonďatá Kerolajn. Sedmnáctileté hrdinky Fany, Simča, Nikol a Marika se i se svými kluky opět vydávají po stopách známé literární osobnosti. Pobyt u přehradní nádrže Rozkoš nedaleko Ratibořic ale bude i trochu pracovní, protože celá parta se jako komparz účastní natáčení životopisného filmu. Simča, snící o kariéře herečky, v něm dokonce získává malou epizodní roličku.

UKÁZKA:

„Co je v tom kufru, Santa Maria de la Cruz! Vždyť to nejde ani nosit!“ vyjekl Manuel, s kterým váha Simčina naditého zavazadla smýkla tak prudce, že div neupadl.
„Ukaž?“ potěžkal to Kat. „Hm, dobrý. To nevypadá jen na šminky. Že by s sebou Simča vlekla rozkládací činku na udržení dobré fyzické kondice? To víš, herečky musej bejt ve formě.“
„Já to tipuju spíš na několik žehliček,“ smál se Rosťa. „Představ si ten malér, kdyby jedna selhala.“
„Jen si dělejte srandičky, blbečkové,“ utřela je Simona, když jí kluci k neunesení těžký kufr dovlekli až do přiděleného pokoje. Tam před očima všech zavazadlo otevřela.
Chatkou se rozprostilo udivené ticho.
„Co to je?“ odvážil se Petroš zeptat jako první.
„Knihy,“ zašvitořila Simča sladce. „V různých podobách jsou tyto předměty známy už ze starověku, ale k masovému rozšíření došlo až po vynálezu knihtisku v šestnáctém století.“
„Patnáctém,“ opravil ji Rosta bezděčně. „Čtrnáct set čtyřicet pět.“
„Tak patnáctém,“ odsekla nespokojeně. „To je fuk.“
„Ale… ale… co tady s tím knihovnem budeš dělat?“ vyděsil se Manuel.
Fany pobaveně vypískla, ale Simča ji zpražila jediným pohledem.
„Tyhle knihy,“ pronesla slavnostně, „tyhle knihy tady budu studovat.“
„Aha,“ polkl Manuel.
„Dejte mu najíst,“ ozval se Petroš. „Mám dojem, že těch šoků už je na chudáka Manuela trochu moc. Nejdřív mu řeknete, že holky nepřivezly řízky, a teď ještě zjistí, že jeho milovaná Simonka umí číst. To by zamávalo i se silnější náturou.“
Simča hrábla do kufru pro první knihu navrchu a chystala se jí praštit Petroše po hlavě. Včas jí zadržel ruku a tlustospisu se zmocnil. Pak pohlédl na jeho název. Božena Němcová, Korespondence, díl III.
„A sakra,“ vypadlo z něj údivem. „To je vážnější, než jsem si myslel.“

Jmenuju se Barbora. Asi po svý kmotře Barboře Hauptmanový, majitelce vinárny ve Vídni. Moje máma Terezie Novotná u ní pracovala jako služka, a když přišla, svobodná, do jináče, nevyhnala ji. Přitom tehdy to byla docela pěkná ostuda, mít nemanželský dítě. Ta Hauptmanová to tak ale asi nebrala. Naopak mi šla za kmotru, když jsem se narodila. Křest proběhl 5. února roku 1820 ve vídeňském kostele Nejsvětější trojice.
Do kolonky „otec“ v křestním listu nevyplnili nikoho. To až později tam napsali tátu, až když se naši nakonec přece jen vzali. Jan Pankl byl kočí vévodkyně Kateřiny Vilemíny Zaháňské. Nevím, proč ta svatba nebyla hned, máma o tom nemluvila, aspoň se mnou ne. Že by ji táta nechtěl? Ale zaslechla jsem, že snad ve Vídni svatbu měli. Tajnou! Prý aby na sebe táta neupozornil, že ještě nebyl na vojně. To by mu tu svatbu totiž nepovolili. Ale máma s kmotrou ho asi donutili, aby si ji zatím vzal aspoň tajně, když s ním čekala dítě. Veřejně se pak vzali až v Ratibořicích, to už nemohl couvnout. Fakt je, že máma nikdy nebyla moc hezká (teda, to je docela klika, že nejsem po ní), má poďobanej obličej a skoro nikdy se neusmívá. To s tátou je to jinak. Světlý vlasy, modrý oči, a hlavně má pořád dobrou náladu. Proto ho má každý rád, i když je Němec a některý lidi se s ním kvůli tomu těžko domluví. Jenže on česky rozumí. Jen nechce česky mluvit, to je to. Ale díky jeho úsměvům mu to prochází…
Jednou mi někdo říkal, že mě máma měla ve čtrnácti! Ale to je úplná blbost. Bylo jí dvaadvacet. Ne že by to teoreticky ve čtrnácti nešlo, ale to si jen moji mámu, jejíž celý jméno je Marie Magdalena Terezie, spletli s tetou, máminou o osm let mladší sestrou Johanou Barborou Terezií. Přitom jí se dítě narodilo až někdy v pětadvaceti. To byl taky od babičky nápad, takhle motat jména svých dcer. A to ještě měla jednu, která se jmenovala Marie Barbora Terezie! Jenže zemřela jako čtyřletá. Babička s dědou v tom prostě nadělali pěknej zmatek. A pak mi někdo bude předhazovat, že mě máma měla ve čtrnácti…

RECENZE 1:

Od Hynka a Karolíny k Báře

Jako třetí spisovatelskou osobnost, tentokrát Boženu Němcovou, netradičně představuje Ivona Březinová v knize BÁRO, NEBREČ (Albatros, Praha 2007). Podobně jako v předchozích knihách putování Karla Hynka Máchy a lokace díla Karolíny Světlé, tak i místa Boženy Němcové podnítila prázdninové aktivity trojice kamarádek a jejich nápadníků. Iniciátorkou „akce Božena Němcová“ se stala jedna ze tří dívčích postav, jejíž úspěch v konkurzu na filmovou roli o životě spisovatelky na pozadí dobových společenských událostí přiměl skupinu mladých lidí k letnímu pobytu v Ratibořicích a v Babiččině údolí, kde se film natáčel, a posléze i k všeobecnému sdílení zájmu o osud a dílo autorky.
Prvoplánová dějová linie poslední knihy se nikterak neliší od dějové linie knih předchozích: autorka umně proplétá letní zážitky, lásky, případně i rodinné starosti mladých lidí s naučnou nadstavbou; příjemným ozvláštněním je tu pak motiv filmového natáčení, jež je zdrojem humorných situací a dává nepoučeným recipientům i základní profesní lekci včetně odborné terminologie.
Veselá a do Venezuelana Manuela i nadále zamilovaná Simča s vervou prožívá všechno, co léto a láska nabízí, získaná role, spíše minirolička ve filmu ji ovšem přiměje k úvahám o osobnosti Boženy Němcové. Snaží se usilovně a poctivě přijít na kloub tomu, co spisovatelce dávalo sílu protivit se nepříznivým okolnostem, snášet četná příkoří, vyrovnávat se s osobními prohrami a tragédiemi, zůstat vlastenkou a hlavně tvořit, psát slunná umělecká díla, povídky, pohádky, román.
Své myšlenky a zjištěné poznatky o životě Boženy Němcové Simona zaznamenává formou fiktivního deníku, v němž reálie a reálné události 19. století čtivě reflektuje stylem a jazykem dnešní mladé ženy. Deníkové vložky, stejně jako následné vnitřní monology Simony, „vysvětlující“ Němcové, ale hlavně čtenářům motivy autorčina jednání, jeho důsledky i titulní Simčinu „radu“ spisovatelce: Báro, nebreč!
Deník Simči – Báry, jak Němcovou hrdinka důvěrně nazývá, je svérázným komentářem k osobnímu životu autorky, její tvůrčí činnosti i celé společnosti. Tučným písmem odlišné deníkové pasáže recipientovi učebnicovou postavu emotivně přibližují a v podstatě totéž sleduje Ivona Březinová kurzívou psanými úryvky z převážně smutných až zoufalých dopisů, jež Němcová psala členům rodiny a přátelům („Připadá mi to, jako by se nade mnou vznášel mrak, černý a těžký jako noc, a srážel mě stále víc a více dolů, až mě úplně udusí – a skrze tuto noc nevidím jedinou hvězdu, která by mně přátelsky zářila.“), k nimž kontrast tvoří drobné, pohodu navozující úryvky z pohádek, z povídek, z Babičky („Babička jim povídala o skvělých andělích, již tam nahoře přebývají a ty světla lidem rozžehují. O andělích strážcích, kteří střehnou dítky na všech cestách života, se radujou, když hodnými jsou, pláčou, když neposlouchají. Děti obracely zraky své k jasným nebesům, kde se třpytily tisíce kusů světel, malých míhavých i velikých lesknoucích se v barvách nejkrásnějších.“).
Propojením vkusně napsaného prázdninového příběhu pro skoro dospělé mladé čtenáře s naučnou složkou Březinová vrchovatě plní cíl přiblížit současníkům velké literární postavy formou, již na rozdíl od suchého školního výkladu přijmou. Oddychová linie knihy je tu vhodným prostředníkem a dává tušit, že i chystané pokračování seriálu (podle doslovu Fany, Nikol, Simča na svých cestách vyrazí příště i za hranice, pokud se někam nezatoulají), bude mít čtenářský úspěch a získá i učitelské uznání.

Sieglová Naděžda: Od Hynka a Karolíny k Báře. In: Ladění 1/2008, str. 11 – 13.

RECENZE 2:
Dopisy, dívčí román, muzikál i film

Životem Boženy Němcové se v současnosti inspirovala další, a to nejen literární díla. Mimořádný význam má čtyřsvazková edice její korespondence, která vycházela v Nakladatelství Lidové noviny v letech 2003 až 2007. Vedle několika editorů na ní jako vědecká redaktorka pracovala i J. Janáčková. Vydání vzbudilo ohlas čtenářů i odborníků a získalo cenu Magnesia litera za ediční počin.
Autorka knih pro mládež Ivona Březinová přišla s nekonvenčním nápadem prostřednictvím dívčích příběhů ze současnosti přiblížit čtenářkám literární klasiky. V knize Báro, nebreč (Albatros 2007) přišla na řadu i Němcová. Sedmnáctiletá Simona a její kamarádky hrají epizodní role v životopisném filmu o Němcové, který se natáčí v Ratibořicích. Hrdinka prožívá svůj dívčí příběh, včetně vztahu k vlastní babičce, ale především, v souvislosti s filmem, poznává spisovatelčin život a hluboce ho procítí – to vše v „balení“ typickém pro současný dívčí román.
Pražské divadlo Ta fantastika uvádí muzikál Němcová!. Publikem i kritikou rozpačitě přijaté stošedesátiminutové představení Jiřího Pokorného s hudbou Václava Bárty-Noida a s Lucií Bílou v titulní roli zpodobuje ve sledu obrazů život Němcové od smrti po dětství. (Když byla v Národním premiéra Jiráskových Psohlavců, tvořila nepřehlédnutelnou část publika delegace Chodů; jestlipak byli u premiéry Němcové! Českoskaličtí?)
Koncepty posledního, neodeslaného dopisu Boženy Němcové Vojtěchu Náprstkovi inspirovaly německou režisérku Dagmar Knöpfelovou k filmu A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu (premiéra 2005, česky 2006). Uvedení filmu podnítilo nové německé vydání Babičky.
K tomu se Babička aktuálně uvádí v Národním divadle i brněnské Huse na provázku a pražské Rokoko připravuje na listopad premiéru hry Kauza Divá Bára (rež. Dodo Gombár, titulní role Barbora Poláková).
Rychnovský deník | 25.6.2008 | rubrika: Rychnovsko | strana: 7 | autor: Jan Meier

FIKTIVNÍ ROZHOVOR IVONY BŘEZINOVÉ S BOŽENOU NĚMCOVOU O KNIZE BÁRO, NEBREČ

Rozhovor malé spisovatelky s velkou spisovatelkou

– Co je to za divný název, kterým článek svůj začínáš? Necítila jsem se nikdy býti malého vzrůstu a ty, jak na tebe koukám, Ivono, taky nepatříš k úplně nejmenším. Kolik měří tvá postava?

– Sto… sto sedmdesát. Ale já… myslela jsem to jinak. Vždyť víte. Omlouvám se, jestli jsem se vás tím nějak dotkla.
– Dotkla… dotkla. Dotkla ses mě v tolika bolestivých ranách, děvenko, že…
– To jsem nechtěla. Dovolila jsem si nahlédnout do vašeho života jen proto, že vás obdivuju. Že vás mám ráda.
– Kdož by si pomyslel, že po tolika letech… a proč mi vlastně vykáš? V knize to bylo samé Báro sem… Báro tam…
– To… Simča. Já bych si netroufla, ale Simča… ona je taková… trochu praštěná. Sama víte, že postavy si někdy dělají co chtějí. A Simča je naprosto nezvládnutelný živel.
– Hm. Také jsem taková bývala. Umím být shovívavá. Ale pověz, opravdu se Babička hrála na divadle a titulní postavu ztvárnil muž? Jakýsi Pecha, psala jsi…
– Ano.
– Tak to bych si přála spatřit. Musel to být pěkně veselý kus. Člověku je občas třeba trochu povyražení. I při práci. Tak já si jdu dočíst tu tvou knihu Báro, nebreč. A ty si zatím přečti tu mou Divou… víš, co myslím… A zas něco napiš. O Simče, Fany, Nikol…
– Už píšu…