Veselé příhody ze zaječího pelechu, který obývá šest ušatých sourozenců. Podnikavý zajíc Krajíc se vydává na výpravy do okolí. V každém ročním období zažívá jedno dobrodružství.
Rok vydání: 2024
Napsáno: 2024
Stran: 95
Žánr: příběhy se zvířecím hrdinou
Ilustrátor: Aneta Žabková
Nakladatel: Mladá fronta a.s.
Edice: Nebojím se písmenek
Náklad:
ISBN: 978-80-204-6390-6
ANOTACE:
Rok plný příběhů se zvědavým zajícem. Vhodné pro nácvik čtení genetickou metodou.
Je krásný den, slunce hřeje a na šípkovém keři raší první lístky. Copak se to ale pod ním ukrývá? To je přece zaječí pelíšek! Bydlí v něm šest sourozenců, kteří neustále tropí nějaké rošťárny. Nejčipernější z nich je zajíc Krajíc. Nevydrží chvilku na místě a pořád by něco objevoval. Na všetečných výpravách se setkává s liškou Rézkou, s kocourem Drápem, se strašákem do zelí a psem Rafem, a nakonec se Sněhulákem. Zajíc Krajíc by se chtěl stát hrdinou, chtěl by být lovcem jako Rézka, Dráp a Raf, ale až Sněhulák ho ujistí, že je Krajíc především správným zajícem. A jako takový může být vším, čím si bude přát.
Jedná se o čtyři volně navazující příběhy (každý se odehrává v jiném ročním období), které s humornou nadsázkou zachycují život šesti zajíčků obývajících společnou noru.
V každé kapitole si zajíc Krajíc zpívá. Sloučením všech čtyř slok pak vznikne písnička, ke které si čtenář může vymyslet svou vlastní melodii.
OBSAH
Zajíc Krajíc na lovu slepic
Zajíc Krajíc na lovu myší
Zajíc Krajíc na lovu zelí
Zajíc Krajíc na lovu mrkve
Hlavní hrdinové:
UKÁZKA:
Zajíc Krajíc se znovu svalil do jetele. Nad jeho hlavou se na modré louce nebe páslo stádo beránků. Na světě je krásně, pomyslel si zajíc Krajíc. Jenže vtom zdálky uslyšel rozčilené kvokání.
„Kvok. Kvo, kvo, kvo, kvo. Kvok!“
„Kdo to volá?“ zaujalo to zajíce Krajíce a vyskočil.
„Takhle mluví slepice, zajíci,“ ozvalo se od lesa.
Zajíc Krajíc se postavil na zadní. Panáčkoval. Pohlížel k lesu.
Pod nejbližším stromem seděla krásná bytost s kulatou hlavou a protáhlou tlamou. Oranžová srst jí na slunci zlatě zářila. A od tlamy až na břicho se jí táhla bílá náprsenka. Uši měla ta bytost menší než zajíc. Ale sám Krajíc musel uznat, že jí sluší. Nejhezčí byl ovšem ocas. Dlouhý a neobyčejně huňatý.
Zajíc Krajíc si vzpomněl na Floru a Noru. Obě se pořád šlechtí. Pilují si zuby. Pročesávají si srst. Těm by se takový ocásek jistě líbil.
„Ty jsi slepice?“ zeptal se cizí bytosti.
„Chichichi! Jé, chichichi!“ roztáhla pobaveně tlamu. „Já a slepice! Zapiš si za uši, že já slepice lovím, zajíci. I zajíce lovím, abys věděl. Ale tebe nechám jít. Je s tebou legrace. Prý já a slepice! Já jsem přece hezká Rézka! Chichichi!“
Zajíc Krajíc vypadal zmateně. Ta bytost si říká Rézka. A prý loví zajíce. Má se bát? Má utíkat? Opravdu vážně uvažoval, že vezme do zaječích. Ale z přemýšlení ho vyrušily nové zvuky.
„Kvok. Kvo, kvo, kvo, kvo. Kvok!“
„Takhle tedy mluví slepice,“ opakoval zajíc Krajíc. „Divné slovo. Možná jsou slepice něčím slepené. Proto tak rozčileně volají. Neměli bychom je odlepit?“ ohlédl se po Rézce.
Jenže už tam nebyla. Jen konec ocásku se mihl v houští.
„Tak půjdu ty slepice rozlepit sám,“ narovnal zajíc Krajíc uši a vykročil.
„Jedna, dva, tři… ham.
Páni, já se mám!
V jetelíčku, jeteli
ležím jako v posteli,
k tomu si zpívám.“
„Jedna, dva, tři… ham.
Mám nebo nemám
v jetelíčku, jeteli
dál svou cestou metelit,
sám sebe se ptám.“
„Jedna, dva, tři… ham.
Já odvahu mám.
Kousek odtud na poli
sám ulovím cokoli.
To vám povídám.
„Jedna, dva, tři… ham.
Hejna vran se ptám,
proč čtyřlístky v jeteli
pod sněhem se tetelí?
zima přišla k nám.