Archiv pro štítek: knihy pro mládež

Tивко, Bpeckaj, братче (makedonsky)

Překlad knihy Řvi potichu, brácho do makedonštiny. Příběh o dvou patnáctiletých chlapcích, kteří trpí poruchou autistického spektra. Pamelin bratr Jeremiáš má nízkofunkční autismus, spolužák Patrik Aspergerův syndrom.

 

 

Rvi_potichu_bracho_OBALKA_předníobálka českého vydání

  • Rok vydání: 2019
  • Napsáno: 2015
  • Stran: 201
  • Žánr: pro dospívající
  • Ilustrace: Tomáš Kučerovský
  • Nakladatel: Norša, Skopje.
  • Překlad: Dragan Georgievski
  • Náklad: /
  • ISBN: 9 786084 901013
  • vyšlo: česky (Řvi potichu, brácho), makedonsky (Tивко, Bpeckaj, братче), polsky (Krzycz po cichu, braciszku), slovensky (Krič potichu, braček, 2017)

ANOTACE:

 

UKÁZKY:

GO! – Nevinná lavina

Měla to být krátká hřebenová túra z jedné krkonošské boudy na druhou. Šest dětí na běžkách však cestou překvapí sněhová vánice, v které ztratí orientaci. A to netuší, že je vyhlášeno lavinové nebezpečí. Co si počnou, aby se pokusili přežít mrazivou noc v zasněžené krajině?

POSTAVY:

 

MAPA MÍSTA, KDE SE PŘÍBĚH ODEHRÁVÁ:

ANOTACE:
Mariana, Jonáš, Tim, Hardy a dvojčata Alfa a Beta se sjíždějí do Krkonoš, aby strávili příjemný týden na lyžích. Hned první den se vydají na Výrovku, kde má být většina party ubytovaná. Krátká cesta se změní v nečekané drama prudkým zvratem slunečného počasí v husou sněhovou vánici. Stmívá se a chata je v nedohlednu – šestice je donucena překonat mrazivou noc venku. Přežije Gang odvážných, když na horách navíc hrozí laviny?

UKÁZKA:

Znovu namáhavě vykročili. Bojovali o každý metr, aby už z téhle šlamastiky byli konečně venku.

„Hrozně se to smeká,“ pobrekávala Beta.

Vtom Alfa, která šla před ní hned za Timem, upadla a Tima stáhla na zem s sebou. Hardy ucítil tah na opasku a vší silou se zapřel hůlkami do svahu, aby pád kamarádů za sebou udržel. Už se zdálo, že to zvládne, když jedna z hůlek praskla. Hardy zakolísal a v příští chvíli klouzal dolů za Timem a Alfou.

„Pozor! Padáme!“ křičel Hardy.

Padající skupinka vzápětí strhla i Betu. Zdálo se nevyhnutelné, že postupně spadnou všichni. Kluzké bundy na ledu naberou rychlost a všichni se zřítí po stráni dolů.

Jonášovi prolítly hlavou mikrozáblesky myšlenek. Zaseknout cepín! Nemám. Zapřít se nohama, aby se mačky zakously do ledu. Nemám mačky! Hůlky jsou na nic. Chytit se! Čehokoliv! Honem! Hned!

Mariana napjala všechny svaly a připravila se na prudké škubnutí. Stejně měla vteřinu pocit, že jí trhnutí vykloubilo ruku. Jonáš totiž v poslední chvíli skočil stranou a veškerou silou, kterou v sobě měl, se chytil kmínku nízké kleče. V hustém sněžení ji spíš tušil, než viděl, ale byla tam. Teď ji pevně svíral prsty a doufal, že se udrží. Vnímal, jak se mu dlouhá šála, která ho spojovala s Marianou, zařezává do pasu, a podvědomě cítil, jak se vlněná vlákna napínají k prasknutí. Ale náhle tah povolil.

Jonáš se bál, jestli se zbytek skupiny neutrhl. Některá šála, šátek, uzel nebo spona na opasku mohly povolit. Naštěstí to bylo jinak. Hardymu se konečně podařilo zabrzdit a tělem zastavit pád ostatních.

„Jsme všichni?“ křikl Jonáš rozechvěle, když si troufl rozevřít prsty a pustit se kmínku kleče.

„Jo.“

„A celí?“ ujišťovala se Mariana.

Postupně se ozývali ještě se třesoucími hlasy. Poslední Hardy.

„Cítím se jako po srážce s trojhlavým nosorožcem,“ hekl. „Ale na kousky zatím nejsem.“

Postupně se slezli do těsného hloučku.

„Co teď?“ vzpamatoval se jako první Tim. „Sklouzli jsme zpátky o pěkných pár metrů.“

„Ani si netroufám odhadnout o kolik,“ přiznal Hardy.

„Já už nahoru nelezu,“ rozbrečela se Beta.

Všichni včetně Hardyho čekali, že si teď vezme slovo Alfa a pořádně to dvojčeti vytmaví. K překvapení všech se Alfa přihlásila nezvykle tichým hlasem, sotva ji v burácení větru slyšeli.

„Já už taky nemůžu.“

„Holky!“ vyjekl Jonáš. „Nemůžeme to přece vzdát. Jsme Gang odvážných. Musíme se zvednout a jít. Půjdeme pomalu a opatrně. Tentokrát se nám to určitě podaří.“

„Jděte sami,“ hlesla Alfa. „Já dál nejdu.“

„Myslím, že je čas si přiznat, že potřebujeme pomoc,“ vzala si slovo Mariana. „Nevím, jak dlouho už tady takhle blbneme, ale mám dojem, že rodiče nás pomalu začnou postrádat. Vlastně se divím, že nám ještě nikdo nevolal.“

„Táta přece volal,“ ozval se Tim zadrhlým chrapotem. „Řekl jsem mu, že jsme před chatou. No, vždyť už jsme tam skoro byli, na dohled,“ dodal zoufale. „Kdybych neupustil mobil, tak…“

„Mí rodiče jsou na sjezdovce,“ podotkl Jonáš. „I když… v tomhle počasí… nevím.“

„S našima jsme domluvení, že si zavoláme večer,“ řekl Hardy. „Do tý doby nemají důvod se znepokojovat.“

„A mojí mámě je od rána špatně. Možná spí,“ uzavřela Mariana. „Takže se vlastně nemůžeme divit, že zatím nikdo nevolal,“ shrnul to Jonáš. „Naštěstí. Zbytečně by panikařili.“

„To je možný,“ namítla Mariana, „ale jestli se tu ještě nějakou dobu budeme marně snažit vyšplhat na značenou cestu, začneme panikařit my. A to bych vážně nerada. Takže volám. Souhlasíte?“

„Mariana má pravdu,“ zabručel Hardy. „Volej,“ kývl na ni. „Někdo nám musí přijít na pomoc.“

Mariana vylovila z kapsy mobil a zapnula ho. Nic.

„Co je?“ broukla nespokojeně a pokusila se úkon zopakovat. Zase nic. „To není možný! Došla baterka,“ vrtěla nechápavě hlavou. „Ještě ráno jsem měla šedesát procent.“

„Sledovala jsi na něm celej přenos Horský služby,“ připomněl Tim. „A pak jste se ještě cestou s holkama furt fotily.“

„No jo vlastně,“ popadla se Mariana za hlavu. „Teď si vzpomínám, že mi při posledním focení probliklo upozornění, že mám mobil zapojit do nabíječky. Myslela jsem, že to vydrží. Sakra!“

„Funkčnost baterie v chladu rychle klesá. Uvádí se, že… tak nic,“ zmlkl radši Tim, když zachytil Hardyho výhrůžný pohled.

Na teoretické přednášky o životnosti baterií tu nikdo neměl náladu.

„Volám já,“ oznámil Hardy a sáhl do kapsy.

Ruka mu ale zůstala uvnitř a obličej mu podivně ztuhl.

„Hardy?“

Hardy sáhl do druhé kapsy. Pak do obou náprsních kapes a znovu do kapes na bocích.

„Hardy!“

Pantomima se v rychlém sledu opakovala. Hardy se plácal do hrudi i do boků, ale smíchy to nebylo.

„Hardy, nechceš nám říct, že mobil nemáš, viď, že ne?“ zašeptala Mariana stísněným hlasem.

„Já… asi mi vypadl, jak jsem prozváněl ten Timův. Nebo jak jsme klouzali dolů. Sakra! Sakra, sakra, sakra!!!“

Přežil bys situaci, do jaké se dostal Gang odvážných? Pro jistotu si v závěru knihy prostuduj Zásady přežití při zabloudění v horách.

RECENZE 1:

Čtenářská recenze: Ivona Březinová – Nevinná lavina

10.5.2018

V edici Gang odvážných je tady další díl o dobrodružství, ve kterém jde o život, a tentokrát se příběh odehrává v Krkonoších. I české hory totiž dokážou pěkně nepříjemně překvapit a z malého výletu se vlivem změny počasí, nedostatečné výbavy a zkušeností může stát boj o holý život. Povedená šestice dětských kamarádů se sejde na horách, aby si pěkně užili březnovou lyžovačku. Zažili spolu už pěkně dobrodružné putování, když s nimi uplaval záchranný člun na moři, a oni měli na kahánku, a tak mají k sobě nějak vnitřně blíže, než jiné děti.

Mariana, Jonáš, Tim, Hardy a dvojčata Alfa a Beta si užívají na horách spoustu sněhu, lyžování a také zábavu, ke které patří ukázkové cvičení Horské služby, ve kterém nechybí vyhledávání zasypaných lidí v lavině nejen perfektně sehraným týmem Horské služby, jejich psy, ale i za použití moderní techniky – dronu. Ten dokáže nejen monitorovat terén, ale případně i dopravit léky, tekutiny a potraviny do špatně dostupných oblastí. Dětem se cvičení moc líbí. Hardy se nechá jako dobrovolník také zahrabat do sněhu, ale v nacvičené akci záchranářů je to brnkačka – dobře ví, že ho za chvilku najdou a vyhrabou. Záchranáři z Horské služby se snaží takovými akcemi apelovat na návštěvníky hor, aby byli opatrní, dostatečně se oblékli a měli přiměřenou výbavu, dali o sobě vědět, než se vydají na túru či lyžařskou výpravu a také aby sledovali počasí a byli připraveni i na náhlé změny. Když se dostanou do ohrožení, aby nezmatkovali a vzpomněli si na zásady, které jim pomohou přežít.

Kdo by byl řekl, že za pár hodin se děti dostanou do úzkých a zakusí nejen sněhovou vánici, bloudění, zimu, tmu, hlad, strach, ale i lavinu, při které jde však o život doslova ve vteřinách.  Nebudu prozrazovat, co všechno si děti prožijí a koho nakonec lavina smete, i když snad mohu prozradit, že vše dobře dopadne a nikdo nezemře.

Knížka Nevinná lavina je vlastně příběhem o souhře hloupých náhod, které se však mohou na horách stát komukoliv z vás. Určitě je dobré být připravený na horší počasí a dostatečně vybavený, dbát na prevenci a dát o sobě vědět. Na konci knihy najdete zásady přežití při bloudění v horách a při pádu laviny. Do paměti si vryjte číslo 1210, na kterém najdete pomoc z Horské služby.

Autorkou recenze pro Knižní klub je Lucie Bednářová
https://www.knizniklub.cz/knihy/302614-nevinna-lavina.html#additional-info–content–recension

RECENZE 2:

Lucie Cooper pro Kosmas
https://www.kosmas.cz/knihy/237485/nevinna-lavina/

Kniha vycházející v edici Gang odvážných je o tom, jak lehce se z nevinného výletu stane pořádné dobrodružství, ve kterém však může jít i o život. Šestice kamarádů si užívá na horách, a i když vyrazí z jedné horské chaty na druhou za příznivého počasí, zastihne je vánice, musejí přenocovat v mrazu a dokonce jednoho z nich smete lavina. Nakonec vše dobře dopadne, nebojte se, ale je to boj, napětí a bude vám až úzko.
Kniha je napínavá, dobrodružná, má v sobě poučení (součástí jsou pravidla pro přežití na sněhu za různých situací). Určeno čtenářům ve věku cca 8-15 let. I věkové rozpětí dětských kamarádů z knížky je podobné. Mým dvanáctiletým klukům se příběh moc líbil, protože je dostatečně akční.

 

Holky na vodítku – Jmenuji se Ester (3. vydání)

Ester je gamblerka. Touha mít vlastní peníze ji přivedla k hraní na automatech, které rychle přerostlo v hráčskou vášeň a později závislost. Jenže kde na  všechny ty prohry pořád brát? Ester se ocitá v pasťáku a pak v léčebně, kde si píše deník.

  • Rok vydání: 2017
  • Napsáno: 2000
  • Stran: 148
  • Žánr: romány pro dospívající čtenáře
  • Ilustrace: Nora Calvo Martín
  • Nakladatel: Albatros
  • Náklad
  • ISBN: 978-80-00-04845-1
  • Triptych Holky na vodítku obsahuje díly:
  • Jmenuji se Alice a jsem narkomanka (1. vydání), Jmenuji se Alice (3. vydání)
  • Jmenuji se Ester a jsem gamblerka (1. vydání), Jmenuji se Ester (3. vydání)
  • Jmenuji se Martina a jsem bulimička (1. vydání), Jmenuji se Martina (3. vydání)
  • Ocenění: Zlatá stuha 2002, Cena knihovníků Suk 2002, Cena učitelů 2002, Výroční cena nakladatelství Albatros za rok 2003, 9. místo v dětské anketě 20 nejčtenějších knih roku 2002
  • Poznámka: zkrácená rozhlasová verze 2002
  • 1. vydání (2002), 2. vydání (2007)
  • vyšlo v srbštině Zovem se Ester (2016)

ANOTACE:

Ester je dívka z početné rodiny, kde se sice všichni mají rádi, ale nikdo se o nikoho příliš nestará. Ester doma pociťuje nedostatek soukromí, a navíc se upne k myšlence mít svoje vlastní peníze. Čím dál víc využívá kamarádského pohostinství rodinného přítele, majitele baru a herny, a od první nesmělé výhry se rychle propadá do závislosti na hracích automatech. Hráčskou vášeň už nejde zastavit – gamblerská past se zavírá…

PŘEDSÁDKA:

 

Bleděmodrá kafkárna

Sedmý díl lit. cestopisů nechává partu kamarádů poznávat pomocí geocachingu  Prahu, město, ve kterém skoro celý život pobýval německy píšící židovský spisovatel Franz Kafka.

BleděmodráKafkárna

 

ANOTACE:

Sedmý a zároveň závěrečný díl literárních cestopisů pro mládež (Básník v báglu o K. H. Máchovi, Blonďatá Kerolajn o K. Světlé, Báro, nebreč! o B. Němcové, Bojíš se, Margito? o M. Figuli, Blázniví donkichoti o M. de Cervantes a Blbnutí s Oscarem o O.Wildovi) sleduje osudy většiny současných hrdinů, kteří se v předchozích dílech objevili. Textem, který je výpovědí o slastech i strastech dnešních maturantů, opět nenásilně prostupují osudy spisovatele, tentokrát Franze Kafky, německy píšícího pražského Žida, který je světově uznávaným autorem, ale pro spoustu mladých českých čtenářů zůstal zatím neobjevený. Bleděmodrá kafkárna je vhledem do kafkovského světa, který je nám v mnohém až nebezpečně blízký.

Kafkárna_mapa

Nerozlučný trojlístek kamarádek se tentokrát na cesty nechystá, zůstává v Praze. Maturita na krku, a tak Fany, Nikol a Simča leží v knihách. V závěrečném díle literárních cestopisů je hlavním hrdinou Rosťův bratr Aleš, nadšený vyznavač geocachingu. A velký obdivovatel Franze Kafky, podivuhodného spisovatele, který je v zahraničí téměř synonymem Prahy, ale pro mnoho českých teenagerů zůstává dosud velkou neznámou…

PŘEDCHOZÍ DÍLY:

Kafkárna_záda

UKÁZKA 1:

Když jsem se dneska ráno probudil z šílených snů, zjistil jsem, že jsem se proměnil v opici. Paže a nohy jsem měl pokryté hustou tmavou srstí, a jak jsem si rukama s nápadně úzkými dlaněmi promnul obličej, nahmatal jsem zarostlou tvář s placatým nosem a s široce vyceněnými zuby v mohutné čelisti.
V první chvíli mě napadlo, že vlastně ani nemusím být opice, jen jsem se s opicí prostě probudil. A to pořádnou. Včerejší večer zřejmě musel stát za to. Jenže v druhé chvíli mi došlo, že už rok nechlastám. Zmateně jsem se podrbal na hnědém, mírně vypouklém břiše, z něhož sklouzávala přikrývka a které si o podobnosti s mým propadlým lavorem mohlo nechat leda zdát. Co se to se mnou stalo?
Obrátil jsem hlavu k oknu. Bylo na obvyklém místě. Kapky deště dopadaly na okenní plech. Chtěl jsem vstát, ale z nějakého důvodu to nešlo. Ležel jsem na zádech a bezmocně mlel chlupatýma, vzhledem k ostatnímu tělu žalostně krátkýma nohama bez možnosti obrátit se na bok. A právě to mě uklidnilo. Vzpomněl jsem si, že o něčem podobném už jsem četl…

„Hele, není to Aleš?“ dloubla Fany do Simči, když stály na rohu Dušní a Vězeňské ulice.
„Kterej Aleš? Ukaž, kde?“
„Rosťův brácha, přece. Tam u tý sochy.“
„Jo, Aleš,“ plácla se Simča do čela a honem si urovnávala blonďatou ofinu, jako by při náhlém hnutí mysli mohl její dokonalý účes přijít k újmě. „Co tam dělá? Nepřipadá ti, že se chová nějak divně?“ nespouštěla oči ze známého, kterého už poměrně dlouho neviděla.
„Jéžiš, co by dělal, třeba potřebuje na záchod,“ mávla Fany rukou. „To víš kluci, ti se s tím nepářou. Zaběhnou do keříků za pomník a je to.“
„Fuj,“ pronesla Simona s viditelným despektem.
„Nono, slečinko, snad už to sbírám,“ ozvalo se vedle ní.
„Co?“
„Vy jste ještě na chodníku neviděla psí exkrement?“
„Myslí hovínko,“ dloubla Fany pobaveně do nic nechápající Simči.
Šedovlasá paní vedle nich se trochu namáhavě sehnula a rukou v igelitové rukavici sebrala psí výkal a vložila jej do sáčku.
„I psi potřebují na záchod. Nemusíte se hned ofrňovat, viď, Ámosi,“ pronesla paní a v doprovodu bígla, který ještě trochu rozhrabal okraj unaveného trávníku, odkráčela pryč.
„Co to bylo?“ nechápala Simča.
„Myslela, že to tvoje fuj patřilo jejímu Ámosovi,“ uchechtla se Fany. „Hele, Aleš už tam není. Pokud fakt nečurá v křoví za pomníkem.“
Kamarádky přešly ulici a společně zamířily k soše kráčejícího muže, tedy spíš jakéhosi prázdného obleku bez těla, jemuž na ramenou seděla další mužská postava s kloboukem na hlavě. Fany se rozhlížela na všechny strany. Simča rovnou nahlédla za pomník, pak se naklonila přes ozdobné zábradlí lemující zídku za sochou a podívala se dolů na travnatou plochu, jejíž terén byl vůči chodníku značně snížený, a těsně u zídky tudíž skrytý očím kolemjdoucích.
„Aleši! Co tady…“
„Nechoď sem!“
„Promiň, já jen…“
„Jdi pryč a dělej jakoby nic,“ přikázal jí důrazně.
„Padáme odsud!“ zasyčela pobledlá Simča na Fany, sotva se odvrátila od zábradlí. „Tady to za chvíli vybouchne!“

UKÁZKA 2:

„Kluci, večeře!“ ozval se matčin hlas a Rosťa s tátou se málem srazili ve dveřích do kuchyně.
„Nono, to jste tak hladoví? A kde je Aleš?“
„Já nemám hlad,“ křikl z předsíně. „A musím ještě ven.“
„Určitě zase tuší, že máme karbanátky,“ vzdychla maminka. „Z toho jeho vegetariánství fakt nadšená nejsem.“
„Jaký tušení?“ podivil se otec. „Stačí nasát vůni, která se line celým bytem, a všechno je jasný,“ prohodil a zálibně se zakousl do prvního sousta.
„Eee, já vlastně taky nebudu,“ vyskočil Rosťa od stolu. „Zapomněl jsem, že ještě mám něco důležitýho, omlouvám se.“
„Nepřipadá ti, že jsou kluci poslední dobou nějaký divný? Teda hlavně Aleš,“ nakrčila maminka starostlivě čelo, sotva za Rosťou bouchly dveře bytu. „Ani žádnou holku nemá. Jestli nakonec taky přijde s tím, že je gay, tak to už nevydejchám. U jednoho syna se taková věc dá snést. Ale u obou?“
„Prosím tě!“ mávl otec rukou. „Prostě se fláká. Ve všem. Už mohl mít pomalu před promocí, kdyby seděl a makal.“
„Možná jsme ho do těch práv neměli nutit,“ pokrčila maminka rameny. „Já na něm vidím, že ho nebaví.“
„A co ho baví? No, řekni. Ty jeho linoryty, nebo co to věčně rejpá? K čemu to je, prosím tě? To už je opravdu lepší Rosťova historie. I když… nechat na sebe padat prach někde v archivu… copak to je nějaká pořádná práce?“
„Tak se nerozčiluj. Aleš ty práva dodělá, uvidíš. Vždyť se snaží.“
„No, jen aby. Podej mi ještě jeden karboš, prosím tě. Já bych nemohl být vegetarián, ani kdyby mě mučili.“

Rosťa počkal, až výtah dojel do přízemí. Když dole klaply dveře, mohl vystartovat. Před dům se dostal právě včas, aby zahlédl, za kterým rohem Aleš mizí. Obezřetně se vydal v jeho stopách. Vypadalo to, že brácha míří na metro. Rosťa na chvíli zpanikařil, ale podařilo se mu zamíchat se do davu a nastoupit do vedlejšího vagonu. Teď jen nepropást chvíli, kdy Aleš bude vystupovat.
Povedlo se. Na stanici Staroměstská vynesl chumel lidí Aleše mezi prvními. Rosťa naopak schválně vyšel jako poslední a zařadil se do fronty na eskalátory, kapuci mikiny staženou do obličeje, kdyby se brácha náhodou otočil. Ale nic takového nehrozilo. Aleš v klidu opustil vestibul metra a uvolněně se vydal Kaprovou ulicí směrem k Staroměstskému náměstí. Rosťa v bezpečném odstupu za ním.
Bylo zataženo, začalo se rychle šeřit. Na chodnících bylo jen pár lidí, opozdilců spěchajících z práce, nebo těch, kteří mířili do některé ze staroměstských hospůdek.
„Excuse me, where is the Old-New Synagogue, please?“ oslovil Rosťu jakýsi mladý pár.
Samozřejmě že Rosťa věděl, kde je Staronová synagoga. Když provádí cizince po okruhu s názvem Židovská Praha, je to jedno z hlavních stanovišť. Už chtěl těm dvěma podrobně vysvětlit cestu, ale letmý pohled do dálky ho upozornil, že Aleš mu mizí z dohledu. Proto jen zbaběle mávl rukou doleva, zamumlal název Pařížské ulice a dal se do běhu. V poslední chvíli. Aleš totiž náhle zahnul do Žatecké a pokračoval Platnéřskou a ulicí U Radnice na Malé náměstí. Tam viditelně zpomalil. Pod jednou z lamp se zastavil úplně, z kapsy vyndal notýsek, cosi pečlivě zkoumal a loudavě zahnul doleva k domu U Minuty.
Tenhle dům Rosťa znal jako vlastní boty. Sousedil přímo se Staroměstskou radnicí a většina turistů ho obdivovala pro nádhernou sgrafitovou výzdobu. I teď ve tmě byl nasvícen, ale nezdálo se, že by zdobená fasáda Aleše nějak zajímala. Zběžně se rozhlédl, vytáhl mobil, cosi na něm vyťukal, ale nepřiložil ho k uchu. S očima upřenýma do země pomalu zašel do temného podloubí.
Rosťovi jeho chování připadalo čím dál podivnější. A to ještě nebylo nic proti tomu, když Aleš náhle znehybněl a mobilem posvítil do tmavého kouta. Nic tam nebylo. Aspoň z dálky se Rosťovi zdálo, že výklenek je úplně prázdný. Aleš si ale přidřepl a znovu se rozhlédl, tentokrát pozorněji. Rosťa v poslední chvíli stáhl hlavu za zeď. Moc nechybělo a málem byl prozrazený. Chviličku vyčkával a pak opatrně vykoukl.
Aleš klečel mezi odhozenými nedopalky cigaret v zaplivaném koutě podloubí, které páchlo močí nočních opilců. To Rosťa moc dobře věděl, proto turisty vodil spíš ulicí, a ne pod oprýskanými oblouky. Teď nevěřícně sledoval, jak jeho bratr vytahuje z kapsy zasouvací nůž a snaží se jím vydloubnout jednu z dlažebních kostek. To nevypadalo dobře. Buď se jeho bratr zbláznil, nebo lítá v něčem, co smrdí daleko víc než tisíckrát pomočený kout historické Prahy.
Aleš už kostku očividně vyloupl a opatrně nadzvedl. Prsty zašátral v důlku, ale zřejmě byl nespokojený, protože kostku odložil a dal se do dolování té sousední. Asi opět bez očekávaného výsledku. Znovu použil mobil, cosi v něm hledal, pak si displejem posvítil do notýsku i na dlažbu, aby se pustil do dloubání třetí kostky.
To už Rosťa nevydržel.
„Co tady děláš?“ přiskočil k bratrovi a nepřipravenému tak vpadl do zad.
„Já… já… vole, to seš ty, jo?“ změnil se Alešův úlek v náhlou zlost. „Tak ty mě špehuješ!“
„Říkej si tomu, jak chceš. Ale nechápu, co vyvádíš, a ani trochu se mi to nelíbí,“ pronesl Rosťa mrazivě.
„Taky to nedělám proto, aby se to někomu líbilo,“ zvedl se Aleš ze země a oprášil si kolena.
„A proč to teda děláš?“
„Protože mě to baví.“
„Baví tě lézt v smradlavých průjezdech a podloubích po kolenou a dloubat dlažební kostky, jo?“ ujišťoval se Rosťa. „Tohle zkoušej namluvit někomu jinýmu.“
Aleš mlčky pokrčil rameny.
„Brácho, vzpamatuj se a řekni mi, o co jde,“ naléhal Rosťa. „Já z toho všeho mám totiž dost blbej pocit.“
„Tak jo,“ vzdychl Aleš rezignovaně. „Přesně tohle se nemělo stát, že mě při akci někdo uvidí. Schránka je ale stejně mrtvá,“ mávl rukou do rohu a botou pečlivě zamáčkl tři dlažební kostky na jejich původní místo.
„Mrtvá,“ hlesl Rosťa. „Skoro mám strach, co přijde dál.“
„Nepanikař,“ řekl Aleš, popadl bratra za rukáv a táhl ho pryč. „Jdeme, tady to fakt smrdí.“
Prošli pod orlojem a u hrany radnice zabočili doleva směrem k svatému Mikuláši.
„Kam jdeme?“ chtěl vědět Rosťa.
„Jen tady na roh Pařížský. Ale tvař se nenápadně.“
„Copak je v tý tmě vidět, jak se tvářím?“ namítl Rosťa dotčeně. „To ty se pořád ohlížíš.“
„Protože jsi mi dal pořádnou lekci, jak jsi mě vystopoval. Nerad bych, aby nás překvapil někdo další.“
To už stáli před staroměstským kostelem svatého Mikuláše, který bíle svítil na pozadí temné oblohy. Náměstí za jejich zády bylo okázale prázdné.
„Teď přejdeme támhle na roh k Oppeltovu domu,“ zašeptal Aleš a vykročil.
Po několika krocích zahnul vlevo do Pařížské ulice a ukázal na zeleně natřený hydrant vyrůstající z šedočervené dlažby chodníku.
„Nebudeš zase dloubat kostky, že ne,“ ujišťoval se Rosťa s hrůzou, aby jeho náhlé podezření nebylo správné.
„Ne. Tentokrát se budeme hrabat v hlíně. Vidíš ten stromek? Kolem něj je něco jako záhon. V jeho levém rohu při pohledu od hydrantu by měla být schránka. Hrabej.“
„Já? Proč já?“ vzpouzel se Rosťa. „Vždyť ani nevím, co mám hledat.“
„To já taky ne,“ prohodil Aleš ledabyle a popošel k lampě, aby nahlédl do notýsku. „Hm, bude to něco většího,“ poznamenal po chvíli.
Rosťa přistoupil k obrubníku a špičkou boty zkusmo zajel do vrstvy mulčovací kůry. Nezdálo se, že by pod ní něco bylo.
„Asi musíš hloubějš, ukaž,“ odstrčil ho Aleš a sklonil se k zemi.
Vtom se za nimi ozvaly kroky.
„Bacha! Mudlové!“ sykl Aleš a okamžitě začal předstírat, že si zavazuje tkaničku u boty.
„Co? Jaký mudlové?“ nechápal Rosťa.
„Mlč!“
„Chcete svézt, pánové?“ oslovil je muž a hned se hnal k zaparkovanému taxíku. „Jsem volný, jen jsem si odskočil. Kam to bude?“
„Ne, ne, děkujeme. My se jdeme ještě projít,“ zareagoval pohotově Aleš, zavěsil se do zkoprnělého Rosti a táhl ho zpátky na náměstí a kolem Mikuláše pryč.
„Hrabe ti? Jaký mudlové, proboha?“ ťukal si Rosťa na čelo. „Dal ses znovu do četby Harryho Pottera, brácho? Ale to už je pár let, co jsme si vzájemně kreslili fixou na čelo jizvu ve tvaru blesku. Nemyslíš, že už jsme na to trochu starý?“
Rosťa se nezadržitelně rozhýkal, jak mu to všechno po prožitém napětí najednou přišlo k smíchu.
„Říkal jsem ti, že je to hra,“ namítl Aleš. „Ale s Harrym Potterem to opravdu nemá nic společnýho. I když… mudlové jsou stejně jako u něj ti, co nic netuší. Takže i ty jsi pořád ještě mudla,“ plácl Aleš bráchu přátelsky po zádech.

Z katalogu KMČ – prosinec 2013

 

RECENZE 1:

Prahou Franze Kafky s hrdiny příběhů Ivony Březinové
SUPERRODINA
Listopad 25, 2013 in Jana Semelková, Knihy
share save 171 16 Prahou Franze Kafky s hrdiny příběhů Ivony Březinové
Bleděmodrá kafkárna Prahou Franze Kafky s hrdiny příběhů Ivony Březinové

Ivona Březinová navnadila čtenáře v roce 2005 poutavým dobrodružstvím tří kamarádek putujících o prázdninách Českým rájem a objevující místa, která kdysi navštívil Karel Hynek Mácha. Opravdu dokázala skloubit současný příběh s příběhem romantického básníka a rozporuplného muže, jenž žil a tvořil před víc jak sto lety. Fany, Nicol a Simča okamžitě získaly sympatie čtenářů. Samozřejmě s nimi i kluci, vyznavači historického šermu, které dívky na cestách potkaly. Nerozlučná parta pak v následujících letech prožila mnohé – maturitu, přijímačky na vysokou školu, cesty do zahraničí. A vždycky když jeden z nich byl v nesnázích, našel odpovědi v osudech i románech starých autorů.

Sérii literárních cestopisů Ivona Březinová uzavřela sedmým titulem právě teď. Poslední, sedmá kniha je věnována Kafkovi a jeho Praze. Byla jsem velmi zvědavá, jak se autorce povede přiblížit našim čtenářům osobnost Franze Kafky, ve světě uznávaného téměř jako symbol Prahy, u nás skoro neznámého. Vždyť jeho složité texty nelze hltat na jeden zátah. Je třeba si nechat prostor k uchopení a pochopení jeho díla. Je třeba pochopit jeho složitou a rozporuplnou povahu.

Zvolila opět vhodnou paralelu (jako v předchozích šesti knihách) – Kafka řešil svůj vztah k otci v dopisech, stejně jako řeší podobný problém její hrdina Aleš. I on píše otci, i když není jisté, zda otec si kdy jeho dopisy přečte. Ale právě ony mu pomohou vyrovnat se se složitými vztahy, najít styčné body. Spolu s Alešem chodíme Prahou po stopách Kafkových, nahlížíme do jeho dopisů, románů, nacházíme jeho i sebe. Poutavé, napínavé, vzrušující. Brzy máme chuť zaběhnout do knihovny, půjčit si vše, co od Kafky mají a číst.

Prahou Franze Kafky s hrdiny příběhů Ivony Březinové

A nebyla by to Ivona, kdyby řadu věcí, které prožívají její hrdinové, neokusila na vlastní kůži. Její hrdina Aleš, Rosťův bratr (to je ten mladý muž, který v minulé knize řešil svou homosexualitu poznáváním životních osudů Oscara Wildea), je totiž nadšeným vyznavačem geocachingu. Jako správný „kačer“ objevuje po Praze kešky (schránky), které jsou v této mezinárodní hře zaregistrované a které hledá právě na místech spjatých s jeho oblíbeným autorem. A jak jsem se dozvěděla, Ivona si pár kešek také sama našla, poznala ono vzrušené dobrodružství, při jejich hledání. Je samozřejmé, že ty, které v románu „odtajnila“, jsou smyšlené. Jistě však na jiných místech nějaké budou…

Ivona Březinová opět potvrdila, že dokáže čtenáře lapit do svých tenat, že je dokáže nabudit, zaujmout, najít jim nová témata i smysluplné zájmy. Věřím, že její výzva v Poznámce autorky k vytvoření velké mezinárodní kafkovské geocachingové hry nezůstane oslyšena, že opravdu se jí někdo ujme, stejně jako věřím, že z knihoven začnou mizet díla Franze Kafky, kterého tak nekonvenčně nejen mladým lidem představila.

„Béčková řada“ (vlastní označení autorky) je u konce. Jen se nemylte: béčko není označením jakosti románů, ale vyjádřením toho, že všech sedm titulů začíná shodně na „B“ – Básník v báglu (Mácha), Blonďatá Kerolajn (Karolína Světlá), Báro, nebreč (Božena Němcová), Bojíš se, Margito? (Margita Figuli), Blázniví donkichoti (Miguel de Cervantes), Blbnutí s Oscarem (Oscar Wilde), Bleděmodrá kafkárna (Franz Kafka). Přinesla čtivé příběhy, které dokazují, že některá literární díla s lety nestárnou, že to, co prožíváme teď, už kdysi někdo prožíval, zažíval a řešil, i když v jiné době, v jiné společnosti. Že zkušenosti dob dřívějších se dají velmi dobře aplikovat na dobu současnou – jen musí člověk být vnímavý a otevřený, nesmí se uzavírat ve vlastních bolístkách. Opravdu se na nejednu životní situaci dá jít přes příběh románové postavy, přes osud literáta-klasika. A najednou člověk vidí věci nově, s nadhledem, i když je mu jen krásných sedmnáct, osmnáct, devatenáct… nebo jinak krásných třicet, čtyřicet, padesát.

Název: Bleděmodrá kafkárna
Autor: Ivona Březinová
Vydáno: 2013
Vydalo nakladatelství: Albatros
Zdroj foto: www.kosmas.cz
Jana Semelková

RECENZE 2:

Ivona Březinová se vydala po stopách Franze Kafky

Kultura 21. Úterý, 10 Prosinec 2013 02:48 PhDr. Jana Semelková

Ve svém sedmém – posledním v řadě – literárním cestopisu zůstala Ivona Březinová v hlavním městě naší země. Její hrdinové z „béčkové řady“ (béčko zde není označením jakosti románů, ale vyjádřením toho, že v řadě tituly začínají shodně na „B“ – Básník v báglu, Blonďatá Kerolajn, Báro, nebreč, Bojíš se, Margito?, Blázniví donkichoti, Blbnutí s Oscarem, Bleděmodrá kafkárna) na svých cestách poznali kus Čech, vydali se do zahraničí, aby se vrátili do Prahy. Fany, Nikol a Simča, nerozlučné kamarádky, prožily spoustu osudových okamžiků, seznámily se s partou kluků, řešily své „maléry“ ony samy, řešily své „maléry“ ti kluci. Nebylo to vždy snadné, ale vždy každý z nich našel průvodce v literatuře. Ivona Březinová tak ukázala, že některá literární díla nestárnou, že to, co prožíváme teď, mohl kdosi prožít před stoletím (před jedním i více) také. Že zkušenosti dob dřívějších se dají velmi dobře aplikovat na dobu současnou – jen musí člověk být vnímavý a otevřený, nesmí se uzavírat ve svých bolístkách. Opravdu se na nejednu životní situaci dá jít přes příběh románové postavy, přes osud literáta-klasika. A najednou člověk vidí věci nově, s nadhledem, i když je mu jen krásných sedmnáct, osmnáct, devatenáct… nebo jinak krásných třicet, čtyřicet, padesát.
Tato románová řada se autorce víc než vydařila. Přiblížit dobu minulou současným čtenářům, připomenout díla, dnes upozaděná a pozapomenutá, ukázat, jak se dá z lecčeho „vybruslit“, aniž by člověk „ztratil body“. Dávná moudrost tvrdí, že nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Zná to každý z nás. Každý na to ve víru událostí zapomíná. Ve všech příbězích „béčkové řady“ Ivona ukázala, jak si s problémy poradit, navedla na cestu přes literaturu a přitom se jí podařilo vytvořit moderní čtivý kvalitní příběh o dospívání a zrání. A tak už víme, jací asi byli a jaká trápení s láskou měli Karel Hynek Mácha, Karolína Světlá, Božena Němcová, Margita Figuli, Miguel de Cervantes, Oscar Wilde a jako poslední tajemstvími často zahalovaný Franz Kafka. Všechna ta jména nám byla předestřena v hodinách literatury a všechna obdržela díky nálepce „klasická“ minusové body. Proto na celé autorčině řadě oceňuje především ono „odnálepkování“.
Byla jsem velmi zvědavá, jak se autorka popere s osobností Franze Kafky, ve světě uznávaného téměř jako symbol Prahy, u nás skoro neznámého. Jeho složité texty nelze číst na jeden zátah. Nelze je „zhltnout“. Je třeba jim nechat prostor k uchopení a pochopení.
Ivona Březinová opět zvolila vhodnou paralelu (jako v předchozích šesti knihách) – Kafka řeší svůj vztah k otci, stejně jako řeší podobný problém její hrdina Aleš. I on se uchýlí k psaní dopisů otci, které možná ten nikdy číst nebude, které však Alešovi pomohou určit, co je a co není podstatné, kde je jeho místo v otcově životě i naopak, jaký je jejich skutečný, i když oběma zastíraný, vztah. Procházíme tak s Alešem Prahou po stopách Kafkových, nahlížíme do jeho dopisů, děl, nacházíme jeho i sebe. Stejně jako hrdina knihy, stejně jako jeho kamarádi.
A nebyla by to Ivona, kdyby řadu věcí, které prožívají její hrdinové, neokusila na vlastní kůži. Její hrdina Aleš, Rosťův bratr (to je ten mladý muž, který v minulé knize řešil svou homosexualitu poznáváním životních osudů Oscara Wildea), je totiž nadšeným vyznavačem geocachingu. Jako správný „kačer“ objevuje po Praze kešky (schránky), které jsou v této mezinárodní hře zaregistrované a které hledá právě na místech spjatých s jeho oblíbeným autorem. A jak jsem se dozvěděla, Ivona si pár kešek také sama objevila, poznala ono vzrušené dobrodružství, při jejich hledání. Je samozřejmé, že ty, které v románu „odtajnila“, jsou smyšlené. Jistě však na jiných místech nějaké budou…
Ivona Březinová opět potvrdila, že dokáže čtenáře lapit do svých tenat, že je dokáže nabudit, zaujmout, najít jim nová témata i smysluplné zájmy. Věřím, že její výzva v Poznámce autorky k vytvoření velké mezinárodní kafkovské geocachingové hry nezůstane oslyšena, že opravdu se jí někdo ujme, stejně jako věřím, že z knihoven začnou mizet díla Franze Kafky, kterého tak nekonvenčně nejen mladým lidem představila.

Název: Bleděmodrá kafkárna
Autor: Ivona Březinová
Vydáno: 2013
Stran: 144
Vydalo nakladatelství: Albatros
Hodnocení: 95 %

Zdroj foto: www.kosmas.cz

RECENZE 3:

http://www.citarny.cz/index.php/nove-knihy/knihy-od-10-let/beletrie-od-10-let/4900-brezinova-bledemodra-kafkarna
http://www.citarny.cz/index.php/autori/osobnosti-profily/2981-bledemodra-kafkarna-brezinova-ivona

 

http://www.citarny.cz/index.php/autori/osobnosti-profily/1115-4xb-uspne-literarni-cestopisy-ivony-bezinove

 

 

Báro, nebreč

Třetí pokračování série literárních cestopisů pro mládež nás zavede do Ratibořic, kde právě probíhá natáčení životopisného filmu o B. Němcové, v němž si zahrají i hlavní hrdinové.

obalBaroNebrec

ANOTACE:

Volné pokračování literárních cestopisů pro dívky – Básník v báglu a Blonďatá Kerolajn. Sedmnáctileté hrdinky Fany, Simča, Nikol a Marika se i se svými kluky opět vydávají po stopách známé literární osobnosti. Pobyt u přehradní nádrže Rozkoš nedaleko Ratibořic ale bude i trochu pracovní, protože celá parta se jako komparz účastní natáčení životopisného filmu. Simča, snící o kariéře herečky, v něm dokonce získává malou epizodní roličku.

Bára- mapa-tisk

UKÁZKA:

„Co je v tom kufru, Santa Maria de la Cruz! Vždyť to nejde ani nosit!“ vyjekl Manuel, s kterým váha Simčina naditého zavazadla smýkla tak prudce, že div neupadl.
„Ukaž?“ potěžkal to Kat. „Hm, dobrý. To nevypadá jen na šminky. Že by s sebou Simča vlekla rozkládací činku na udržení dobré fyzické kondice? To víš, herečky musej bejt ve formě.“
„Já to tipuju spíš na několik žehliček,“ smál se Rosťa. „Představ si ten malér, kdyby jedna selhala.“
„Jen si dělejte srandičky, blbečkové,“ utřela je Simona, když jí kluci k neunesení těžký kufr dovlekli až do přiděleného pokoje. Tam před očima všech zavazadlo otevřela.
Chatkou se rozprostilo udivené ticho.
„Co to je?“ odvážil se Petroš zeptat jako první.
„Knihy,“ zašvitořila Simča sladce. „V různých podobách jsou tyto předměty známy už ze starověku, ale k masovému rozšíření došlo až po vynálezu knihtisku v šestnáctém století.“
„Patnáctém,“ opravil ji Rosta bezděčně. „Čtrnáct set čtyřicet pět.“
„Tak patnáctém,“ odsekla nespokojeně. „To je fuk.“
„Ale… ale… co tady s tím knihovnem budeš dělat?“ vyděsil se Manuel.
Fany pobaveně vypískla, ale Simča ji zpražila jediným pohledem.
„Tyhle knihy,“ pronesla slavnostně, „tyhle knihy tady budu studovat.“
„Aha,“ polkl Manuel.
„Dejte mu najíst,“ ozval se Petroš. „Mám dojem, že těch šoků už je na chudáka Manuela trochu moc. Nejdřív mu řeknete, že holky nepřivezly řízky, a teď ještě zjistí, že jeho milovaná Simonka umí číst. To by zamávalo i se silnější náturou.“
Simča hrábla do kufru pro první knihu navrchu a chystala se jí praštit Petroše po hlavě. Včas jí zadržel ruku a tlustospisu se zmocnil. Pak pohlédl na jeho název. Božena Němcová, Korespondence, díl III.
„A sakra,“ vypadlo z něj údivem. „To je vážnější, než jsem si myslel.“

Jmenuju se Barbora. Asi po svý kmotře Barboře Hauptmanový, majitelce vinárny ve Vídni. Moje máma Terezie Novotná u ní pracovala jako služka, a když přišla, svobodná, do jináče, nevyhnala ji. Přitom tehdy to byla docela pěkná ostuda, mít nemanželský dítě. Ta Hauptmanová to tak ale asi nebrala. Naopak mi šla za kmotru, když jsem se narodila. Křest proběhl 5. února roku 1820 ve vídeňském kostele Nejsvětější trojice.
Do kolonky „otec“ v křestním listu nevyplnili nikoho. To až později tam napsali tátu, až když se naši nakonec přece jen vzali. Jan Pankl byl kočí vévodkyně Kateřiny Vilemíny Zaháňské. Nevím, proč ta svatba nebyla hned, máma o tom nemluvila, aspoň se mnou ne. Že by ji táta nechtěl? Ale zaslechla jsem, že snad ve Vídni svatbu měli. Tajnou! Prý aby na sebe táta neupozornil, že ještě nebyl na vojně. To by mu tu svatbu totiž nepovolili. Ale máma s kmotrou ho asi donutili, aby si ji zatím vzal aspoň tajně, když s ním čekala dítě. Veřejně se pak vzali až v Ratibořicích, to už nemohl couvnout. Fakt je, že máma nikdy nebyla moc hezká (teda, to je docela klika, že nejsem po ní), má poďobanej obličej a skoro nikdy se neusmívá. To s tátou je to jinak. Světlý vlasy, modrý oči, a hlavně má pořád dobrou náladu. Proto ho má každý rád, i když je Němec a některý lidi se s ním kvůli tomu těžko domluví. Jenže on česky rozumí. Jen nechce česky mluvit, to je to. Ale díky jeho úsměvům mu to prochází…
Jednou mi někdo říkal, že mě máma měla ve čtrnácti! Ale to je úplná blbost. Bylo jí dvaadvacet. Ne že by to teoreticky ve čtrnácti nešlo, ale to si jen moji mámu, jejíž celý jméno je Marie Magdalena Terezie, spletli s tetou, máminou o osm let mladší sestrou Johanou Barborou Terezií. Přitom jí se dítě narodilo až někdy v pětadvaceti. To byl taky od babičky nápad, takhle motat jména svých dcer. A to ještě měla jednu, která se jmenovala Marie Barbora Terezie! Jenže zemřela jako čtyřletá. Babička s dědou v tom prostě nadělali pěknej zmatek. A pak mi někdo bude předhazovat, že mě máma měla ve čtrnácti…

Báro, nebreč-ilustrace

RECENZE 1:

Od Hynka a Karolíny k Báře

Jako třetí spisovatelskou osobnost, tentokrát Boženu Němcovou, netradičně představuje Ivona Březinová v knize BÁRO, NEBREČ (Albatros, Praha 2007). Podobně jako v předchozích knihách putování Karla Hynka Máchy a lokace díla Karolíny Světlé, tak i místa Boženy Němcové podnítila prázdninové aktivity trojice kamarádek a jejich nápadníků. Iniciátorkou „akce Božena Němcová“ se stala jedna ze tří dívčích postav, jejíž úspěch v konkurzu na filmovou roli o životě spisovatelky na pozadí dobových společenských událostí přiměl skupinu mladých lidí k letnímu pobytu v Ratibořicích a v Babiččině údolí, kde se film natáčel, a posléze i k všeobecnému sdílení zájmu o osud a dílo autorky.
Prvoplánová dějová linie poslední knihy se nikterak neliší od dějové linie knih předchozích: autorka umně proplétá letní zážitky, lásky, případně i rodinné starosti mladých lidí s naučnou nadstavbou; příjemným ozvláštněním je tu pak motiv filmového natáčení, jež je zdrojem humorných situací a dává nepoučeným recipientům i základní profesní lekci včetně odborné terminologie.
Veselá a do Venezuelana Manuela i nadále zamilovaná Simča s vervou prožívá všechno, co léto a láska nabízí, získaná role, spíše minirolička ve filmu ji ovšem přiměje k úvahám o osobnosti Boženy Němcové. Snaží se usilovně a poctivě přijít na kloub tomu, co spisovatelce dávalo sílu protivit se nepříznivým okolnostem, snášet četná příkoří, vyrovnávat se s osobními prohrami a tragédiemi, zůstat vlastenkou a hlavně tvořit, psát slunná umělecká díla, povídky, pohádky, román.
Své myšlenky a zjištěné poznatky o životě Boženy Němcové Simona zaznamenává formou fiktivního deníku, v němž reálie a reálné události 19. století čtivě reflektuje stylem a jazykem dnešní mladé ženy. Deníkové vložky, stejně jako následné vnitřní monology Simony, „vysvětlující“ Němcové, ale hlavně čtenářům motivy autorčina jednání, jeho důsledky i titulní Simčinu „radu“ spisovatelce: Báro, nebreč!
Deník Simči – Báry, jak Němcovou hrdinka důvěrně nazývá, je svérázným komentářem k osobnímu životu autorky, její tvůrčí činnosti i celé společnosti. Tučným písmem odlišné deníkové pasáže recipientovi učebnicovou postavu emotivně přibližují a v podstatě totéž sleduje Ivona Březinová kurzívou psanými úryvky z převážně smutných až zoufalých dopisů, jež Němcová psala členům rodiny a přátelům („Připadá mi to, jako by se nade mnou vznášel mrak, černý a těžký jako noc, a srážel mě stále víc a více dolů, až mě úplně udusí – a skrze tuto noc nevidím jedinou hvězdu, která by mně přátelsky zářila.“), k nimž kontrast tvoří drobné, pohodu navozující úryvky z pohádek, z povídek, z Babičky („Babička jim povídala o skvělých andělích, již tam nahoře přebývají a ty světla lidem rozžehují. O andělích strážcích, kteří střehnou dítky na všech cestách života, se radujou, když hodnými jsou, pláčou, když neposlouchají. Děti obracely zraky své k jasným nebesům, kde se třpytily tisíce kusů světel, malých míhavých i velikých lesknoucích se v barvách nejkrásnějších.“).
Propojením vkusně napsaného prázdninového příběhu pro skoro dospělé mladé čtenáře s naučnou složkou Březinová vrchovatě plní cíl přiblížit současníkům velké literární postavy formou, již na rozdíl od suchého školního výkladu přijmou. Oddychová linie knihy je tu vhodným prostředníkem a dává tušit, že i chystané pokračování seriálu (podle doslovu Fany, Nikol, Simča na svých cestách vyrazí příště i za hranice, pokud se někam nezatoulají), bude mít čtenářský úspěch a získá i učitelské uznání.

Sieglová Naděžda: Od Hynka a Karolíny k Báře. In: Ladění 1/2008, str. 11 – 13.

RECENZE 2:
Dopisy, dívčí román, muzikál i film

Životem Boženy Němcové se v současnosti inspirovala další, a to nejen literární díla. Mimořádný význam má čtyřsvazková edice její korespondence, která vycházela v Nakladatelství Lidové noviny v letech 2003 až 2007. Vedle několika editorů na ní jako vědecká redaktorka pracovala i J. Janáčková. Vydání vzbudilo ohlas čtenářů i odborníků a získalo cenu Magnesia litera za ediční počin.
Autorka knih pro mládež Ivona Březinová přišla s nekonvenčním nápadem prostřednictvím dívčích příběhů ze současnosti přiblížit čtenářkám literární klasiky. V knize Báro, nebreč (Albatros 2007) přišla na řadu i Němcová. Sedmnáctiletá Simona a její kamarádky hrají epizodní role v životopisném filmu o Němcové, který se natáčí v Ratibořicích. Hrdinka prožívá svůj dívčí příběh, včetně vztahu k vlastní babičce, ale především, v souvislosti s filmem, poznává spisovatelčin život a hluboce ho procítí – to vše v „balení“ typickém pro současný dívčí román.
Pražské divadlo Ta fantastika uvádí muzikál Němcová!. Publikem i kritikou rozpačitě přijaté stošedesátiminutové představení Jiřího Pokorného s hudbou Václava Bárty-Noida a s Lucií Bílou v titulní roli zpodobuje ve sledu obrazů život Němcové od smrti po dětství. (Když byla v Národním premiéra Jiráskových Psohlavců, tvořila nepřehlédnutelnou část publika delegace Chodů; jestlipak byli u premiéry Němcové! Českoskaličtí?)
Koncepty posledního, neodeslaného dopisu Boženy Němcové Vojtěchu Náprstkovi inspirovaly německou režisérku Dagmar Knöpfelovou k filmu A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu (premiéra 2005, česky 2006). Uvedení filmu podnítilo nové německé vydání Babičky.
K tomu se Babička aktuálně uvádí v Národním divadle i brněnské Huse na provázku a pražské Rokoko připravuje na listopad premiéru hry Kauza Divá Bára (rež. Dodo Gombár, titulní role Barbora Poláková).
Rychnovský deník | 25.6.2008 | rubrika: Rychnovsko | strana: 7 | autor: Jan Meier


FIKTIVNÍ ROZHOVOR IVONY BŘEZINOVÉ S BOŽENOU NĚMCOVOU O KNIZE BÁRO, NEBREČ

Rozhovor malé spisovatelky s velkou spisovatelkou

– Co je to za divný název, kterým článek svůj začínáš? Necítila jsem se nikdy býti malého vzrůstu a ty, jak na tebe koukám, Ivono, taky nepatříš k úplně nejmenším. Kolik měří tvá postava?

– Sto… sto sedmdesát. Ale já… myslela jsem to jinak. Vždyť víte. Omlouvám se, jestli jsem se vás tím nějak dotkla.
– Dotkla… dotkla. Dotkla ses mě v tolika bolestivých ranách, děvenko, že…
– To jsem nechtěla. Dovolila jsem si nahlédnout do vašeho života jen proto, že vás obdivuju. Že vás mám ráda.
– Kdož by si pomyslel, že po tolika letech… a proč mi vlastně vykáš? V knize to bylo samé Báro sem… Báro tam…
– To… Simča. Já bych si netroufla, ale Simča… ona je taková… trochu praštěná. Sama víte, že postavy si někdy dělají co chtějí. A Simča je naprosto nezvládnutelný živel.
– Hm. Také jsem taková bývala. Umím být shovívavá. Ale pověz, opravdu se Babička hrála na divadle a titulní postavu ztvárnil muž? Jakýsi Pecha, psala jsi…
– Ano.
– Tak to bych si přála spatřit. Musel to být pěkně veselý kus. Člověku je občas třeba trochu povyražení. I při práci. Tak já si jdu dočíst tu tvou knihu Báro, nebreč. A ty si zatím přečti tu mou Divou… víš, co myslím… A zas něco napiš. O Simče, Fany, Nikol…
– Už píšu…

Básník v báglu

První díl prázdninového putování trojice patnáctiletých holek a jejich ctitelů se odehrává na cestě Kokořínským dolem k Máchovu jezeru, kudy kdysi šel do Krkonoš K. H. Mácha.

obalBasnikBagl

ANOTACE:

Literární cestopis po stopách básníka Karla Hynka Máchy.

Prázdniny jsou na dosah a je nejvyšší čas vymyslet, jak s nimi naložit. Hlavně musí být zábava, nějaké dobrodružství a neškodila by ani parta senza kluků. Šestnáctiletá Fany, která je poslední dobou posedlá četbou milostné korespondence slavného, ale už dávno mrtvého básníka Karla Hynka Máchy, přemluví své dvě nejlepší kamarádky, Simču a Nikol ke zvláštní cestě. Společně se pak vydávají temným Kokořínským dolem přes zříceniny několika hradů až k sluncem prozářenému Máchovu jezeru. Hlavní je mít s sebou vše potřebné. Simče nesmí v batohu chybět kulma, Nikol kamera… a Fany? Ta ve svém báglu opatruje deník básníka. „Je praštěná,“ komentuje to Simča při lakování nehtů a Nikol vše hned zvěčňuje do kamery. Praštěná? Možná. Mnohem důležitější ale je, jestli cestou na některém hradě potkají svého prince.

MapaMácha

POZNÁMKA:

Básník

Na začátku byl úkol. Napsat příběh party holek, které se společně vydají na cestu. Kam? A Proč? To už bylo jen a jen na mně. Když jsem se pak probírala v mapách, upoutal mě v jedné z nich název červeně značené turistické trasy – Máchova cesta. Vedla z Mělníka Kokořínským dolem až k Máchovu jezeru a pak ještě dál, protože ten šílenec kdysi šel z Prahy až do Krkonoš. Pěšky a ne jednou. Napadlo mě, jestli by takovou cestu zvládly mé literární hrdinky. Vyzbrojila jsem je batohy, spacáky a stanem a vyslala jsem je na cestu. Ale abych aspoň trochu poznala, co je na té cestě čeká, prošla jsem nejdřív Kokořínským dolem sama. I já jsem s sebou měla básníka v báglu, jenže tehdy ještě s malým „b“. I já jsem cestou potkala několik rytířů, ale přenechala jsem je svým hrdinkám, aby se mohly zamilovat. Já už totiž doma jednoho mám.

UKÁZKA:

Ve vlaku se poprvé všechny tři v klidu sklonily nad plánem své trasy.

„Je to Máchova cesta, holky,” prohlásila Fany téměř velebně. „I v mapě to píšou. V srpnu 1833 tudy Karel Hynek Mácha šel až do Krkonoš. Na Sněžku. Všechno pěšky.”

„Ježíši, nechceš doufám říct, že se taky potáhnem až do Krkonoš,” vyjevila se Simča. „Na Sněžce jsem už byla. Lanovkou. Jít pěšky do Krkonoš a na Sněžku jako ten tvůj šílenec, nestihla bych se vrátit ani do Vánoc. A ve škole bych pak musela opakovat nejen pololetí, ale rovnou celej ročník.”
„Neboj, zatím jdeme jen do Doks k naší bábrlince,” odsekla Fany přezíravě. „Ale schválně si přečtěte, jak to měl Mácha naplánovaný,” a strčila holkám pod nos svůj sešit plný poznámek a výpisků.
Díl první plánu cesty do Krkonošů z Prahy
Outerý.
„Hele, vyšel v úterý jako my,” všimla si Nikol. „Teda, Fany, ty pečlivko! Z Prahy ráno ve čtyry hodiny dne 20. srpna 1833…“
„Ve čtyři ráno! On vyšel ve čtyři ráno, jo? Já omdlím,” vyjekla Simča a dělala, že se kácí na Nikol, které tím pádem vyrazila z ruky láhev s vodou.
„Co cvokatíš! Radši Fany poděkuj, že jsme vyjely až v osm. Víš, jaký ji to muselo stát přemáhání, aby se po Máchovi ve všem neopičila?
…přes Líbeň, Prosík, okolo Střížkova, přes Ďáblice, okolo Bakoměřic do Líbeznice, odtuď po silnici přes Labe na Štěpánském přívoze až do Mělníka. Tam se zdržíme do dvanácti hodin…“
„Hele, Fany, on tu píše, že se v Mělníku zdržej na oběd. A co my? Taky bych si něco dala. Třeba přírodní kuřecí řízek s hranolkama a zeleninovým nebem,” zasnila se Simča.
„Ráno na nádraží jsi měla lávovou klobásu, tak kušuj.”
„…Odtuď k Svatému Jánu na kopci, tam zustaneme skoro do třech hodin. Odtuď na Vysokou přes nový Kokořín do zřícenin starého Kokořína, v jehož sklepích nám bude přenocovati. (Zde nocleh i večeře.)“
„Ukaž?” zaujalo to Nikol, „on spal na Kokoříně? To by nemuselo bejt marný.”
„Na to zapomeň,” otřásla se Simča a pokračovala:
,,Středa. Dne 21. Ráno ve čtyry hodiny…“
„Zase!”
,,…pujdeme ze starého Kokořína oudolím Svatovojtěšským na Housku, zde nám lze býti do sedmi hodin, odtuď na Bezděz, tam pobudeme do třech hodin. Z Bezdězu po silnici do Mladého Boleslavu, tam náš druhý nocleh.“
„Dál nečtu,” zaklapla Simča sešit. „Na mě je to příliš šílený.”
„Šílený?” urazila se Fany. ,,Chápete, jak je úžasný, že půjdeme v Máchových stopách?”
„Nechápu, co je na tom úžasnýho,” odsekla Simča, která se stále ještě nemohla smířit s faktem, že včera čerstvě nalakované nehty u nohou musí skrývat v nedůstojných botaskách.
„Mácha tenhle kraj miloval,” nedala se Fany zviklat ve svém nadšení.
„Já miluju jahody se šlehačkou,” pokrčila Nikol rameny.
„A já Jakuba Krobáčka ze 3. A,” zasnila se Simča. „Ale princ na bílém koni by byl lepší,” zakřenila se.
„To by bylo moc jednoduchý,” namítla Fany a znovu zalistovala v zápisníku, aby jim vznešeně zarecitovala:
„Já miluju květinu, že uvadne, zvíře, poněvadž pojde, člověka, že zemře a nebude, poněvadž cítí, že zhyne navždy. Já miluju – ba více než miluju – já se kořím Bohu, poněvadž není. Každý člověk by miloval druhého, kdyby mu rozuměl, kdyby v něj mohl nahlédnouti.”
„Teda uznávám, že tohle je na mě vážně moc složitý,” odbyla Simča slova básníka pečlivě pěstěnou rukou. „Já radši zůstanu u Krobáčka. Slohy mu prej sice moc nejdou, ale zato je dobrej ve fotbale. Uměl ten tvůj Mácha vůbec kopnout do míče, co?”
„To nevím,” zarazila se Fany. „Ale když chtěl, ušel denně padesát nebo i šedesát kilometrů. Rád lezl na kopce, z kterých měl výhled do krajiny, a navštěvoval zříceniny hradů.”
„Zříceniny,” odfrkla Simča. „Tam žádnýho prince nepotkám. A Krobáčka taky ne. Ten odjel s rodičema do Chorvatska.”
„Prince ne, ale barona třeba jo,” pokoušela se Simču nalákat Nikol. „Po revoluci spoustu hradů vraceli původním majitelům v restituci. Třeba některýho na nádvoří potkáš a uděláš na něj dojem.”
„Bez natočených vlasů?” vzdychla Simča. „To sotva.”

RECENZE

Po stopách Karla Hynka Máchy

Od knihy, která se prezentuje druhou půlí názvu a redakční charakteristikou jako prázdninový příběh, v němž nadto role hlavních postav hrají tři gymnazistky, očekáváme trochu zábavy a trochu dobrodružnosti: tedy četbu pro dospívající dívky koncipovanou k prvoplánové recepci. U zrodu prózy Ivony Březinové BÁSNÍK V BÁGLU (Albatros, Praha 2005, ilustrace Petra Cífková) ovšem stál nápad „schovat“ do prózy s dívčí hrdinkou díl naučnosti a díl didaxe a navíc oživit děj zaktualizovaným milostným příběhem, napsaným básníkem skrytým v titulu.
V knížce o dívkách, putujících v létě po Čechách a hledajících vysněné prince, čtenář mimoděk vstřebává informace o Karlu Hynku Máchovi, jehož pěší cestu kokořínskými lesy s odbočkami na zříceniny hradů až k Máchovu jezeru realizují hrdinky o něco pohodlněji než autor Máje, ale s podobně bohatými prožitky, dojmy a okouzlením. Fany, jedna ze tří kamarádek, totiž zcela „neškolně“ propadla Máchovu dílu, a tak iniciovala a připravila cestu, jejíž podrobná mapka celou knihu uvádí, a své zaujetí se snaží vnuknout i svému okolí.
Jistou strohost informačních pasáží o autorovi a jeho životě i díle Březinová odlehčuje tu humorem (posluchači průvodcovského výkladu o ději prózy Cikáni „se ztrácejí v těch složitých příbuzenských vztazích“), tu milostným náznakem (při hledání místa otcovraždy potkávají dívky zajímavého mladého muže), ale především postmoderními vložkami, jimiž Fany romantický děj Máje „přepisuje“ do podoby příběhu reflektujícího s nesentimentálním nadhledem současnost.
S Karlem Hynkem Máchou nakonec hlavní hrdinka doputovala k lásce. Její princ sice nebyl z pohádky, ale přivydělával si předváděním historického šermu na hradech a zámcích. Stejně jako jeho kamarádi, s nimiž trojice děvčat zdárně překonala fyzické strázně cesty i občasné dětské strachy z bouřky nebo ze strašidel, byl kavalírský, odvážný, silný, tedy skoro pohádkový. Jako chytrý pohádkový hrdina došel štěstí tak, že našel zašifrovaně udané místo schůzky s Fany: bývalé krupařství v Praze, kde rodina Karla Hynka Máchy kdysi bydlela. Nepotřeboval k tomu magické bytosti ani kouzelné předměty, stačilo mu umět používat moderní nekouzelné pomůcky – literární slovníky a encyklopedie.
Literárně-naučná linie textu spolu s prázdninově oddechovou linií v knize Ivony Březinové koexistuje v rovnováze, k níž autorka dospěla přiměřeným dávkováním poučení, morality, napínavosti, zábavnosti a zamilovanosti. Rozšíření základní dějové složky o fiktivní příběh současné Jarmily (Hynka, Viléma) zvětšuje možnosti interpretace. Ironie a parodický tón tohoto „příběhu v příběhu“ ovšem znejasňuje odpověď na otázku, zda recipient plně pochopí smysl deseti vsuvek v jejich návaznosti na pretext a zda obsah nového textu je s to přivézt ho ke čtení Máchy s porozuměním nebo k žádoucí etické úvaze o lásce, zradě a pomstě. Autorská strategie tak nabízí jednoduchou i náročnější recepci: tou první se autorka nepodbízí, k té druhé vede čtenáře vlídně a s vtipem.

Naděžda Sieglová : Po stopách Karla Hynka Máchy. In: Ladění č. 4, Brno 2005, s.11-12.

RECENZE 2:

Básník v báglu_RECENZE_Šímová_A

HRA:

V sekci Hry najdete k této knize PEXESO.

Blázniví donkichoti

Pátý díl lit. cestopisů, v němž známá partička gymnazistů odjíždí do španělské La Manchy sbírat víno. Poté se však vydávají po stopách M.de Cervantes a jeho hrdiny Dona Quijota.

obalBlazniviDonkichoti

ANOTACE:

Páté pokračování literárních cestopisů pro mládež tentokrát po stopách dona Quijota. Příběh se dehrává při vinobraní ve španělské krajině La Mancha. Opět se setkáte s Fany, Simčou, Nikol, Katem, Rosťou a samozřejmě s Manuelem. A jako překvapení se objeví další dvě postavy, o nichž v předchozích dílech zatím byly jen nepatrné zmínky.

mapka_Donkichoti

UKÁZKA:

Blaznivi donkichoti_il_1

Když mu bylo dvaadvacet, poštěstilo se mu, že odešel s papežským vyslancem do Itálie, údajně jako jeho učitel španělštiny. Bydlel s ním ve vatikánské pevnosti. Cestoval a hltal italskou literaturu. Snad v tý době měl i milenku, nějakou Ginu, z které se vyklubala prostitutka, ale nic jistýho se neví. Když vyslanec zemřel, dal se Miguel po vzoru svého staršího bratra Rodriga naverbovat k vojsku. Asi měl pocit, že se musí podílet na boji proti Turkům, jejichž moc v tý době rostla každým dnem. A tak se stalo, že se mladý Miguel zúčastnil slavné bitvy u Lepanta.“

„Á, Lepanto, to si nenechám ujít,“ zajásal Kat a sjel z dálnice na odpočívadlo.
„To už jsme tady?“ probrala se Nikol, které se přece jen podařilo usnout.
„Ne, spi dál. Jen se s Katem chystáme bojovat.“
„Vy jste se kvůli něčemu pohádali?“ protírala si oči, ale ostatní už lezli z auta a Rosťa s Katem zaujali bojové pozice na kamenné lavičce ozdobené zelenomodrými azulejos.
„Je 7.10. léta páně patnáctistého sedmdesátého prvního,“ křikl Kat bojovně a vzápětí se zhroutil na lavičku. „Jenže já, ubohý Miguel de Cervantes, po pradědovi, který přijal přídomek své ženy, zvaný také Saavedra, ležím v podpalubí v horečkách bitevní lodi Marquesa a ztěží se mohu hnout.“
„Lodě nepřátelských maurů se už ale srocují v zálivu, bitva vypukne každým okamžikem a ty ji proležíš v lodní síti?“ zařval Rosťa.
„Ne, pane! Dávám přednost službě Bohu a svému králi a raději za ně zemřu než bych se vrátil dolů pod palubu, abych si zachránil život.“
„Tak tedy bojuj! Je pravé poledne, bitva začíná!“ vzkřikl Rosťa a zaujal šermířský postoj se zubním kartáčkem, který vytáhl odněkud z kapsy.
„Ano, pane. Na pravém křídle máme šedesát čtyři galér, na levém o jednu míň a zálohu křesťanského loďstva tvoří pětatřicet galér plných po zuby ozbrojených vojáků. Stojím na přídi a velím několika podřízeným,“ řve Kat a zašermuje propiskou. „Ale co to?“ chytá se za hruď a padá z lavičky na zem. „Jsem raněn do prsou!“ Kat se vší silou šplhá zpět na kamenné sedátko a vzápětí znovu padá. „Jsem znovu raněn! A ještě jednou!“ chytá se za levou paži. „Moje ruka je výstřelem rozdrcena, pochybuju, že mi ji ranhojič dá dohromady.“

Blaznivi donkichoti_il_2

„Pochybuješ správně, udatný vojáku,“ přikyvuje Rosťa. „Tvoje ruka bude od této památné bitvy už navždy nehybná.“
„Já si to myslel,“ zafuněl Kat. „Po třech hodinách jsme slavně zvítězili. Deset tisíc Turků jsme pobili a osm tisíc zajali. Naopak třináct tisíc křesťanských zajatců osvobodili… a já přijdu o ruku,“ dodal zkroušeně.
„Fakt přišel o ruku?“ zeptala se Simča vzrušeně.
„Fakt.“
„Ještě že to přežil,“ oddychla si Fany. „A že byl pravák, jinak by třeba ani Dona Quijota nenapsal,“ dodala starostlivě.

 

RECENZE (studie Cristiny Simón Alegre ve španělštině):

Cristina_Simón_Alegre_s7Cristina_Simón_Alegre_s8Cristina_Simón_Alegre_s9Cristina_Simón_Alegre_s10Cristina_Simón_Alegre_s10Cristina_Simón_Alegre_s12Cristina_Simón_Alegre_s13Cristina_Simón_Alegre_s14

Cristina Simón Alegre. Ivona Březinová y sus locos quijotes tras las huellas literarias del Quijote y su autor 404 años después. In: Verba Hispanica. Ljubljana, 2012. S.307 – 323.

 

Blonďatá Kerolajn

Druhou výpravu za slavnými spisovateli uskuteční skupinka holek a kluků v době jarních prázdnin. Odjedou lyžovat na Ještěd a na běžkách projdou i Cestu Karoliny Světlé.

obalBlondataKerolajn

ANOTACE:

Další díl z chystané volné řady literárních cestopisů nás
tentokrát zavede do Podještědí, kraje, kam po dobu
téměř třiceti let jezdívala na prázdniny spisovatelka
Karolina Světlá.
Hrdinky příběhu, Fany, Simča a Nikol, které už známe z
knihy Básník v báglu, se na Ještěd vydávají se svými
chlapeckými protějšky v době jarních prázdnin, kdy na
sjezdovkách i běžeckých tratích leží spousty sněhu.
Všichni, včetně cizince Manuela, který vidí sníh zblízka
poprvé v životě, se tedy oddávají zimním radovánkám.
Až na jednu z hlavních hrdinek, která se začíná zmítat v
milostném trojúhelníku ne nepodobnému tomu, jaký
svého času prožívali Karolina Světlá, její manžel
Petr Mužák a mladý básník Jan Neruda.

Kerolajn -mapa

UKÁZKA:

Bylo sotva čtvrt na deset, když je autobus vysypal na libereckém autobusovém nádraží, odkud se přesunuli k zastávce tramvaje číslo tři jedoucí do Horního Hanychova. Obtíženi spoustou zavazadel, lyží a snowboardů se jen s vypětím všech sil narvali mezi ostatní lyžařeníchtivé cestující. Tramvaj cinkla a rozjela se Libercem vstříc Ještědu, jehož kuželovitý tvar nenápadně přecházel v rovněž kuželovitý impozantní hotel s vysílačem na vrcholku. Nikol vytáhla kameru a postupně zabrala všechny členy jejich výpravy s přibližující se horou v pozadí.

„Co tam je nahože?“ ukázal Manuel na Ještěd snědým ukazováčkem.
„Hotel.“
„Otel?“
„Jo.“
„A tam my bydlet budeme týden?“
„To tak,“ rozesmál se Jirka. „Nevím, jak ty, indiáne, ale já momentálně zrovna moc při penězích nejsem, abych si platil sedm noclehů přímo na Ještědu. K tomu mi úplně stačí Bucharka.“
„Bucharrka?“
„Jo, taková ubytovna. Uvidíš. Za chvíli jsme u ní.“
Z tramvaje vystoupili rovnou do sněhové závěje. Manuel nadšeně zapištěl, předklonil se a zabořil do sněhu celý obličej.
„To estudí!“ jásal pak nadšeně.
„Pojď, ty cvoku, jdeme se ubytovat,“ táhla ho Simča ze závěje pryč, a když se jí to podařilo, navěsila na Manuela většinu svých naditých zavazadel včetně lyží.
„Hele, a kde se naučil lyžovat, když na sníh kouká jako kromaňonec na umělou stacionární družici?“ dloubla si Fany do Simči cupitající za Manuelem jen s kosmetickým kufříkem a se čtveřicí ledabyle svázaných lyžařských hůlek.
„No, kde by se to naučil?“ pohlédla Simča bezelstně na Fany. „Tady se to naučí.“
„Máš s sebou dost dévédéček?“ obrátila se Fany pro změnu na Nikol. „Mám pocit, že tu natočíš tolik materiálu, že by to mohlo stačit na celovečerní filmovou komedii.“
„Když už, tak romantickou komedii, dámy,“ odsekla Simča. „V hlavní roli Simona Černíková a Manuel Fernandéz. Jo, a scénář si tentokrát napíšu sama, Fany.“
„Tak jo,“ rozesmála se Fany a pověsila Simče na krk tašku se zbytkem řízků od maminky, aby blonďatá star přece jen nešla tak úplně nalehko, když její osobní šerpa už supěl v popředí.
Sobota právě dosahovala svého poledního vrcholu, když se s lyžemi v rukou konečně zařadili do fronty na kabinovou lanovku. Manuel vytáhl z kapsy brožurku s názvem Sjezdové lyžování a soustředěně se do ní zahloubal.
„Hele, já vám teď něco pžečtu, jo?,“ ozval se po chvíli. „Technikou jízdy ve sjezdových disciplínách rrozumíme nejvýhodnější žešení pohybového úkolu v konkrrétní situaci volného terrénu nebo v situaci na trrati slalomu, obžího slalomu a sjezdu. Technikou tedy rrozumíme pohyby, závorka, pohybové dovednosti, závorka, jimiž lyžaž rreaguje na změny podmínek. Pohyby probíhají v určitém prostoru a v určitém čase. Hele, tomu všemu vy rrozumíte?“ vzhlédl Manuel od brožurky vyděšeně.
„Ani trochu,“ zavrtěla Simča hlavou.
„Ako by to bolo po latinsky,“ přidala se Marika.
„Vyhoď to,“ doporučil mu Petroš. „Až si nasadíš lyže, bude všechno jinak.“
„Tak co? Zkusíš to? Nebo radši sjedeš dolů sedačkou?“ obrátila se Simča na Manuela, když už konečně stáli nahoře na svahu.
„Žádný pžípad esedačkou,“ ohradil se mladý muž dotčeně. „Jen ukaž, jak na lyže nastoupím, a já pojedu.“
Ale když mu Jirka s Petrošem upnuli přeskáče do vázání, Manuelova snědá tvář viditelně pobledla.
„Těžký nohy. Moc těžký,“ postěžoval si.
„Tak, teď pokrč kolena,“ zavelela Simča. „Takhle. Dobrý. A jeď.“
„Já jel bych, ale jak začít?“
„Odraz sa palicami,“ radila mu Marika.
„Ona myslí hůlky,“ překládala ochotně Fany a koutkem oka překontrolovala, jestli Nikol točí.
Točila.
Manuel se opřel do hůlek a rozjel se z mírného kopečka modré sjezdovky, kterou mu pro tento účel vybrali.
„Tak se ukaž, indiáne,“ křikl za ním vesele Jirka.
„Hele, on fakt jede,“ vyjekla Simča a pustila se za ním, což očividně přivítal.
„Jak se to zastavuje?“ ječel Manuel v panické hrůze, když lyže pod jeho tělem nabíraly čím dál větší rychlost.
„Spadni!“ křikla na něj Simča. „Tak spadni, krucinál!“
Manuel sebou vmžiku praštil, čímž se jeho tělo rázem zastavilo.
„No vidíš, už umíš i brzdit, indiáne,“ chechtal se přijíždějící Jirka a podal Manuelovi ruku, aby ho zvedl. „Napoprvé docela slušnej výkon.“
„Jeďte napřed,“ vzdychla Simča. „Tohle bude na dlouho.“
„Tak jo,“ přikývl Petroš. „Ale do tmy ať jste dole,“ dodal potutelně. „Nerad bych večer burcoval horskou službu.“

Manuel bojoval jako o život. Víc se válel na zemi, než jel, protože jiný způsob brzdění se mu zatím neosvědčil.
Simče pomalu docházela trpělivost, a vlastně i síly, jak ho musela každých pár metrů zdvihat na nohy.
„Jsi těžkej jako prase,“ neovládla se nakonec.
„Jako prrase?“ podíval se na ni nechápavě. „Ty myslíš to rrůžový zvíže, který dělá chrro, chrro? Proč ty mi tak žíkáš?“
Simča unaveně máchla rukou, ale to už se u nich zastavil Jirka a s pusou od ucha k uchu poznamenal:
„To jste teda moc daleko nedojeli.“
„Kdybys mi to neřekl, tak to nevím,“ odsekla Simča naštvaně.
„Já nejlíp jedu po zadku,“ svěřoval se Jirkovi Manuel. „Ale Simonka žíká, že já prrase.“
Petroš s Marikou, kteří k nim taky právě dojeli, propukli v smích, a Simča vztekle praštila hůlkami o zem.
Jirka se podíval na její podmračený obličej, pak na zváleného Manuela a řekl:
„Víš co, Simonko? Nejlepší bude, když teď pojedeš s Marikou a Petrošem. A my to tady s indiánem zkusíme spolu.“
Simča mu samou vděčností vlepila pusu a v tu ránu byla pryč, aby si to Jirka náhodou ještě nerozmyslel.
„Ona dala pusu tobě?“ vykulil Manuel ublížené oči. ,,A prroč ne já?“
„Protože od tebe pusu nechci,“ odbyl ho Jirka.
„Já nemyslím já pusu tobě,“ ohradil se Manuel dotčeně. „Já myslím ona pusu mně.“
„Tak to si počkej, až příště pojede okolo,“ poradil mu Jirka. „Za chvíli je tady, uvidíš. A my zatím zkusíme kousek popojet. Ale na lyžích, indiáne, jasný? Na zadek zapomeň.“
„To se ti žekne, zapomeň,“ brblal Manuel. „Jak zapomeň, když on bolí jak jedna modžina.“

KerolajnČBkresba

RECENZE 1:

Naučná prázdninová cesta podruhé (Naděžda Siegelová)

Fotografie zasněženého Ještědu na titulní straně knihy, mapka okolí s legendou pro lyžaře, běžkaře a snowboardisty na dalším listu, upoutávka na příběh o lásce (Tři kamarádi opět na cestě – už s vysněnými princi?) a k tomu název BLONĎATÁ KEROLAJN – to vše dohromady dává knize Ivony Březinové (Albatros, Praha, 2006) šanci na úspěch v knihkupecké síti a – stejně jako předchozí autorčino dílo S básníkem v báglu (2005) – na vlídné přijetí učiteli české literatury.
Po přečtení několika stran přijdeme na to, že blonďatá Kerolajn není kráska odněkud z Ameriky, ale kdysi v kraji pobývající usedlá paní, jejíž jméno všichni znají ze školy, Karolína Světlá. Ke svéráznému „překladu“ jména dopomohla autorce přítomnost literární postavy Manuela z Venezuely, jinak přítele jedné z dívek, které „přestoupily“ z letní knihy o Máchovi do navazujícího příběhu zimního.
Prvoplánové schéma, jež tvoří tři „barevně“ rozlišné dívky (černovláska, blondýna a zrzka), tři a posléze čtyři chlapci, láska a trocha žárlivosti, stavba veselých příběhů na sněhu, jimž vévodí lyžařská nešikovnost Manuela, jednoduše nastavený humor plynoucí z jeho neobratnosti v českém vyjadřování (Ale já z Venezuela. Sever Amerika meridional, blízko rovník. Tam horko pořád. Sníh nikdy. Já ještě neviděl ho nikdy takhle zpodrobna.) jsou dílem autorské strategie stejně jako stylistické perly typu Voněl adidaskou for men.
Autorka dobře znalá situace v oblasti dívčího čtenářství komunikuje v několika rovinách. Nenáročným dějem odehrávajícím se v současnosti a prožívaným veskrze moderními postavami dnešních chlapců a dívek prostupuje druhá autorsky záměrná rovina, jež prostřednictvím dávného příběhu lásky Karolínu Světlé a Jana Nerudy obě postavy českého písemnictví čtenáři lákavě představuje, a poté následuje další rovina, didaktická, přibližující čtenářům dílo Karolíny Světlé rámcově formou převyprávění obsahů některých autorčiných povídek a románů jednou z hrdinek díla a autentickou formou přetisku milostných dopisů mezi oběma spisovateli.
Dokument jako doplněk fikce je ne neznámý prvek současné literatury využívající obecného zájmu o faktografii. K faktografickým údajům náleží i popis cesty Karolíny Světlé, již v milovaném Podještědí kdysi často realizovala a na níž ji postavy knihy Ivony Březinové následovaly na běžkách, dále údaje o místech, kde se odehrával děj některých románů Karolíny Světlé, o vesnici Světlá, která ji inspirovala při výběru autorského jména, o její soše v životní velikosti, jež ve vesnici stojí.
Sdělně naučná rovina knihy Blonďatá Kerolajn je zřetelná a většina čtenářů ji záhy odhalí. Vzhledem k pocitům libosti, jež již o několik stránek dříve probouzí epická linie díla u těch, kdo po knize sáhly(i), určitě nebude naučnost nikomu na obtíž, navíc se u některých recipientů dostaví shoda mezi strategií autorky a čtenáře: první dějové pásmo se stane doprovodem dalších významových složek knihy.

Siegelová, Naděžda: Naučná prázdninová cesta podruhé. In: Ladění. 11/2. Brno 2006, s. (20–21).

RECENZE 2:

Autentický hlas Karoliny Světlé – i jí samotnou ovšem překrývají působivými floskulemi o zachraňování básníků a oběti pro blaho národního kolektivu – ve všech stávajících beletristických zpracováních jejího vztahu s Nerudou zaniká. Autoři jakoby odmítli dát prostor jejímu vidění situace, snad proto, že se tak pronikavě odlišuje od tradičních představ o ženě a jejích prioritách. Potvrzuje se tak, že veřejné mínění má sklon vnímat jedinečné lidské osudy prizmatem standardních vzorců chování: jestliže se o Světlou ucházel výjimečný muž, jak by ho mohla nemilovat? (A pakliže jí zemřelo dítě, jak by netoužila po dalším?)
Jedině Ivona Březinová citlivě postřehla, že Světlá nebyla ochotná, a možná ani schopná vztah k Nerudovi prožít naplno, se všemi riziky a omezeními, jež by z toho pro ni vyplynula. „Nejsem tvoje. Nejsem ani Mužákova. Patřím sobě“, říká Nerudovi rozhořčená Karolina ve scénáři, který o její „lásce k básníkovi“ píše dospívající Nikol. I J. Kolárová, jež podobně jako Březinová vyčetla ze spisovatelčiných listů její neochotu vzdát se osobní nezávislosti, totiž předpokládá, že odolat Nerudovu naléhání stálo spisovatelku nemálo sil, také proto, že musela bojovat se svou náhle probuzenou sexualitou (její Světlá se tak nejvíce podobá obyčejné ženě, podléhající prastarému hlasu přírody). Březinová však s ničím takovým nepočítá: spisovatelčina socha je v jejím románu pokryta sněhem a vzbuzuje v hrdince takový pocit chladu, že se rozhodne jí dát svou šálu, aby si ji pro sebe alespoň trochu polidštila. Ani Březinová totiž nehodlá poté, co z korespondence objevně vyčetla spisovatelčinu touhu po soběstačnosti, dát tomuto jejímu postoji za pravdu – jistě i proto, že svůj román píše v kódu žánru, jenž toto řešení (alespoň prozatím) nepřipouští. Její potřebu nezávislosti tudíž interpretuje nikoli jako legitimní touhu po sebeurčení, nýbrž jako deficit citu a neschopnost skutečného partnerského vztahu, tedy de facto jako osobnostní vadu. Je to právě četba Karolininých listů Nerudovi, jež v Nikol probudí – jakoby spisovatelce navzdory – odvahu jít za hlasem svého srdce i za cenu rizik, jež toto rozhodnutí obnáší. Na rozdíl od Světlé totiž dojde k závěru, že plnohodnotný život nelze vést bez vztahů a že bolest z citových úrazů je něčím, co k němu prostě patří. „Já nechci být jako ona. Nechci udělat stejnou chybu. Chci prožít velkou lásku, a ne celý život litovat, že jsem něco prošvihla“, říká Nikol v závěru a bere si nazpět svou šálu, kterou se marně snažila zahřát spisovatelčino ledové srdce. Soše Karoliny Světlé tak příznačně zbude jen čepice z napadaného sněhu, harmonizující s jejím smutným pohledem upřeným k dalekému obzoru.
Dochází tedy k zajímavému paradoxu: ani jedenadvacáté století se svým kultem ničím neomezené individuální seberealizace dosud nedokázalo destruovat příběh ustavený před více než sto lety a založený na konzervativním přesvědčení, že láska je víc než všechny kariéry světa, a že tudíž rezignace na ni může být smysluplně motivována pouze obětí. Viděno prizmatem tvorby K. Světlé tedy stále ještě vítězí konvenční Láska k básníkovi nad netradičním Rozcestím, kladoucím provokativní otázku, zda je láska skutečně za všech okolností tou nejvyšší hodnotou. Román autorčina života, pojatý jako příběh o ženě, jež dala v hloubi 19. století před láskou přednost umělecké práci, tedy prozatím na svého vypravěče čeká.

Mocná, Dagmar: Labyrint ženského literárního světa. In. Karolina Světlá a Jan Neruda aneb Jak vzniká příběh, Literární akademie 2007, str. (45-46).

Bojíš se, Margito?

Ve čtvrtém volném pokračování literárních cestopisů pozve Slovenka Marika své kamarády  na Oravu, do míst, kde se narodila spisovatelka Margita Figuli, ale třeba i zbojník Jánošík.

obalBojisSeMargito

ANOTACE:

Volné pokračování knih Básník v báglu, Blonďatá Kerolajn, Báro, nebreč!

Ahoj, léto, ahoj, prázdniny, je tu zase čas cestování! A tak černovláskaMargita 1
Fany, zrzka Nikol a blondýnka Simča už balí bágly. Tentokrát se chystají
na putování Slovenskem a zasvěcenou průvodkyní jim nebude nikdo
jiný než Marika. Ta navenek působí natolik mile a bezprostředně, že
přátelé, ani Petroš, netuší, jaké trápení skrývá. A přitom by jen stačilo
začíst se do románů Margity Figuli, milované Maričiny autorky, jejíž
stopy právě sledují. Nemohla by jim pak uniknout podobnost životních
trampot jejich kamarádky s literárními hrdinkami. Margita a Marika –
ač vzdálené, přece velmi blízké…

Bojíš se Margito-mapka

UKÁZKA:

Silnice se vinula Starohorskými vrchy a stoupala k zimnímu lyžařskému středisku Donovaly provázena říčkou, která, aspoň podle mapy, neustále měnila jméno. Minuli donovalské sjezdovky. Údolí teď bylo sevřené a tmavé, ale když se na chvíli rozprostřelo do šíře, vítala je Liptovská Osada s poutačem na Jánošíkovu kolibu.
„Zastavme sa, bratia!“ řval Kat do mobilu, který mu Fany přidržovala u ucha coby oživlé handsfree. „Mám hlad jako lední medvěd.“
Petroš s Marikou sjeli na parkoviště, Kat v mžiku otočil a už parkoval vedle nich. Jen Rosťu s Nikol mobilem zabrzdili až v další zátočině. Ale nedalo se říct, že by se nevraceli rádi, když zjistili důvod, proč byli zastaveni, a když navíc posoudili stav žaludků.
Pomalu se blížil čas oběda a koliba jen hučela.
„Zpívej,“ dloubl Kat Petroše do žeber.
„Mám?“
„Jasně. Koukni, jak je tu plno. Potřebujeme, aby utekli.“
„Vy jste praštěný,“ zaslechla je Fany, ale to už Petroš spustil:
„Jéde, jéde Petroš na čtyřkolce,
jéde, jéde, jede jak pán.
X-mena na triku,
vzadu má Mariku,
jéde, jéde, jen neví kam.“
„Á, Čechúni,“ poznamenal vrchní a s náručí talířů prošel těsně kolem Petroše, aby nenápadně zjistil, jestli je ten kluk přiopilý nebo jen takhle huláká hlady. Bleskovou analýzou se přiklonil k druhé variantě a rozmáchlým gestem skupinu poslal do vedlejšího sálu: „Nech sa páči, tam vzadu je to ešte voľné.“
„Mámí mě zrak, nebo vidíš to, co já?“ strčila Nikol do Fany a bradou ukázala k rohu zadní místnosti.
„No, buď mě zrak mámí taky, nebo ty dva vzadu, co se cpou haluškama, jsou Simča s Manuelem.“
„A kukni, Simonko, tak nás přece jen vyčuchali,“ smál se Manuel s bradou lesknoucí se omastkem z opečené slaniny. „Já to žíkal, že nás tady najdou.“
„Dobře že jdete,“ zakvílela Simča. „Nemůžu ho odtud dostat. Už má třetí porci brynzových halušek a obávám se, že nebude poslední.“
„Obávám se, že pro dnešek bude poslední,“ zafuněl Manuel. „Začíná se mi zdát, že pžestávám moct.“
„Začíná se mu zdát, že přestává moct. Dobrá věta,“ pokýval hlavou Rosťa. „Asi si ty halušky dám taky. Budou myšlenkově inspirativní.“
„Mají tu něco jako Katův šleh?“ zeptal se Kat Manuela, ale ten s plnými ústy ukázal na vrchního, který se právě blížil k jejich stolu.
„Dal bych si Katův šleh,“ oznámil mu Kat a usměvavě odmítl podávaný jídelní lístek.
„Katův šleh?“
„Katův šleh,“ zopakoval Kat a nejistě se ohlédl po Marice.
„Na mě se nedívej,“ odbyla ho s rezolutným gestem. „Já přece nesmím slovensky ani pípnout. Takže s překladem slova šleh ti bohužel neporadím.“
„Máme Zbojnícky korbáč ako predjedlo,“ nabídl promptně vrchní, který se rychle zorientoval. „A máme aj Jánošíkovú slučku,“ dodal rychle, když postřehl Katovo mírné zaváhání. „To je… oprátka.“
„Obvykle sice zacházím s mečem,“ poznamenal Kat zadumaně, „ale myslím, že oprátka bude rovněž dobrá.“
Ostatní si dali kapustnicu, to znamená zelňačku, s místní, tedy spišskou klobásou.
„To jsem zvědavá, co ti přinese,“ naklonila se Simča ke Katovi. „V jídelním lístku nic takovýho jako Jánošíkova slučka není. Předčítala jsem ho Manuelovi nejmíň třikrát.“
„Tím líp. Mám rád lidi s fantazií. Jen aby ten provaz, kterým mi asi omotaj hovězí stejk, prošel hygienickou normou.“
„Taky jsem zvědavá, co ti přinesou,“ poznamenala Marika, „protože Jánošíka neoběsili na obyčejný oprátce.“
„Ne? A jak teda?“ podivila se Nikol.
„Pověsili ho na hák za žebro.“
„No fuj, to zní jako od řezníka.“
„Musíte se tady o tom bavit zrovna u jídla?“
„Pokud vidím, tak ty už jsi dojedla, Simonko,“ odbyl ji Kat.
„Já taky dojedl úplně po okraj svýho bžicha,“ zafuněl Manuel. „Jen mi požád není jasný, kdo to je ten Jánošík. Simonka žíkala mi, že zbojník, ale já požád nechápu, co zbojoval.“

Margita 2

RECENZE:

Prázdniny s literaturou počtvrté
Po knihách Básník v báglu, Báro, nebreč a Blonďaté Kerolajn přichází Ivona Březinová s titulem rozšiřujícím předchozí vyprávění o spisovatelích umně propojené s nenáročnými příběhy o prázdninových láskách a humorně dobrodružných situacích. Další „díl seriálu“ je věnovaný slovenské prozaičce Margitě Figuli. Ivona Březinová v knize BOJÍŠ SE, MARGITO? (Albatros, Praha 2008, ilustrace Petra Cífková) opakuje svůj čtenářsky úspěšný model spočívající v propojení zábavného děje s literárněhistorickým výkladem.
Hlavní rozdíl mezi předchozími „B“ tituly (srovnej začáteční písmena všech děl) a knihou o Margitě Figuli tkví zejména v přenesení příběhu z Čech na Slovensko, a to nejen reáliemi, ale i zaměřením na slovenskou spisovatelku. Dále pak autorka vsadila na posun možných životních paralel směrem k prožitkům současníků. Margita Figuli, jejíž osudy prostřednictvím kamarádky Mariky v roli průvodkyně slovenskou literární historií skupina českých studentů sleduje, totiž žila, na rozdíl od K. H. Máchy, Karolíny Světlé a Boženy Němcové, o jejichž osudy a dílo šlo v dílech předchozích, ve století dvacátém (1909 – 1995). Marika se mohla se spisovatelkou, s níž ji pojí také jmenná podoba, celkem úspěšně srovnávat i svými trampotami a zdánlivou nepřízní osudu.
Protagonisté přecházející z knihy do knihy jsou nyní také o něco starší a autorka jim dává prožít náročnější životní situace. Mladí lidé tak například řeší situace související s láskou přes hranice, otázky náboženství v návaznosti na intimní vztahy, problematiku těhotenství a vědomí odpovědnosti.
Březinová má připravenou půdu pro recepci knihy čtenáři, kteří podobně jako postavy dospěli do věku maturantů.
Dívky, jimž je kniha především určena, přijmou s povděkem další dějové peripetie hrdinů, které si oblíbily, naučná složka díla, domnívám se, přijde však tentokrát velmi zkrátka: o slovenské literatuře toho dnešní mladí Češí opravdu mnoho nevědí a o předmětné autorce asi většina z nich nikdy ani neslyšela. Naději na aktivní odezvu mají v tomto světle především takové dějové odbočky, jež zavedou skupinu do aktuálně známých míst na Slovensku, třeba k čachtické zřícenině.
Sympatický je v závěru umístěný slovník slovenských výrazů, připomínající hlavně případným starším čtenářům skutečnost, že se obě země vzdálily nejen literárně, ale i jazykem (tomu odpovídá i převedení úryvků děl Margity Figuli do češtiny).
Důležitým údajem pro ty, kdo si blondýnu Simču, černovlasou Fany a zrzku Nikol a jejich přátele oblíbili, je sdělení autorky a redakce, že knižní parta hodlá i nadále trávit prázdniny společně, a to, jak jinak, než cestováním. Lze tušit, že se opět mezi jejími členy najde někdo, kdo dá putování i literární rozměr.
Naděžda Sieglová
In: Ladění 4/2008, s. 17-18. Brno 2008.

RECENZE (SLOVENSKÁ):

Od Máchu po Figuličku
Keď to tak zhrniem, najväčšiu radosť a najkrajšie prekvapenie som v Prahe zažila na besede vydavateľstva Albatros, predstavujúceho knižky českej prozaičky Ivony Březinovej. S Prešovčankou Gabrielou Futovou nie sú nadarmo dobré kamarátky: obe sú štíhle, nežné, no výrečné a vtipné blondínky a obe začali písať, aby ich deti začali čítať. K seriálu spájajúcemu dobrodružné putovania partie mladých ľudí po stopách konkrétneho spisovateľa však Ivona Březinová dospela ako pedagogička. Kedysi prednášala na vysokej škole budúcim pedagógom českú literatúru 19. storočia a takmer si zúfala, že svojich študentov nedokáže nakaziť vlastným nadšením pre toto obdobie. Tak vznikol Básník v báglu o Karlovi Hynkovi Máchovi, na ktorého Březinovej vlastná dcéra zvysoka kašlala, a preto jej ho vraj bolo treba podať inak. Aj pátraním „po pikoškách“. O Máchovi sa napríklad dozvieme, že si robil úprimné zápisy tajným písmom, ktoré neskôr rozlúštil spisovateľ Jakub Arbes, a že sa správal k milovanej Lori, matke svojho dieťaťa, ako tyran a väzniteľ, nepripúšťajúc, aby bez jeho dovolenia opustila byt. (Máj – lásky čas tak zostal iba v básni.) Blonďatá Kerolajn mapuje cestu Karolíny -Světlej, do ktorej sa zamiloval básnik Jan Neruda. Titul Báro, nebreč a obrázok splavu na obálke bezpečne evokuje Boženu Němcovú, o ktorej aj na Slovensku vieme pomerne dosť, lenže najmä v zrelších generáciách. Už tieto tri „akcie“ si vyžadovali odvahu riskovať nielen od autorky, ale predovšetkým od vydavateľstva. Vypriasť však a ponúknuť českej mládeži Margitu Figuli, keď jej dielo je, dovolím si tvrdiť, na hony vzdialené aj slovenským školopovinným deťom? Březinová sa odvážila. Riskovala by vraj s každým slovenským autorom, a obľúbenkyňa Figuli ju zaujala až v troch bodoch: nedožitými 100. narodeninami (2. októbra 2009), tým, že ide o osobnosť, ktorej osud je uzavretý, a pevným presvedčením, že Babylon obstojí aj v dnešnej dobe, že Tri gaštanové kone majú čo povedať dnešným čitateľom. Už pri knižke venovanej Karolíne Světlej začlenila do partie stredoškolákov Slovenku Mariku, a tak pri plánovaní štvrtej knihy na „B“ – Bojíš se, Margito? – začala hľadať styčné body medzi slovenským a českým prostredím. Jestvuje vraj dokonca hypotéza, že Petr Figula, adoptívny syn Komenského, ktorý sa oženil s Komenského vlastnou dcérou, bol dávnym predkom figuliovského rodu. Fyzicky v rodine existuje aj stužka s bledomodrými lístočkami, ktorú vraj Figuličkinej krásnej prapredkyni venoval v tanci osobne Juraj Jánošík, prv ako znova bežal zbíjať… Podľa vlastných slov autorka využívala fikciu len minimálne, v literárnej rovine, pri svojich literárnych hrdinoch. Pokiaľ ide o časti venované priamo Margite Figuliovej-Šustrovej, študovala literárnu históriu, korešpondenciu, a ešte väčší ohľad ako zvyčajne brala na dedičov, takže syn Šustrovcov Boris všetko čítal a hodnotil. Tak, ako je Březinovej zvykom, celú trasu po stopách Margity Figuli najskôr osobne prešla, aby bola na predsádke knihy správne zakreslená. Dostaneme sa tak s ňou do Vyšného i Dolného Kubína, do Terchovej i na Jánošíkove diery, na hrad Likava (aj k Chalupkovmu Likavskému väzňovi) a na mnohé iné miesta, o ktorých si zistila viac ako nejeden Slovák. A všade sa hovorí aj po slovensky (kratučký slovníček niektorých slovenských výrazov je vzadu). Tak čo s tou Březinovou? Dať jej občianstvo? Som za.

Čierna, Miroslava. Farbisté osudy knižiek. In: Literárny dvojtýždenník. 3. Júna 2009, S.10.

RECENZE (SLOVENSKÁ 2)

Recenze_slov_knizna_revue

Lauro, ty jsi ale číslo (1. vydání)

Dívčí román o třináctileté Lauře, která závodně hraje fotbal. Příběhem prostupuje problém sportovního dopinku, který se na příkladu Lauřiny spoluhráčky vynořuje jako velké nebezpečí.

  • Rok vydání: 1999
  • Napsáno: 1999
  • Stran: 112
  • Žánr: romány pro dospívající čtenáře
  • Ilustrátor: /
  • Nakladatel: Petra, edice Iva
  • Náklad: 3000
  • ISBN: 80-85984-71-7
  • Poznámka: Druhé vydání knihy z roku 2016.

obalLauraCislo

ANOTACE:

lauramíčTřináctiletá Laura vypráví o sobě a své rodině. O tom, že táta chtěl kluka a narodila se ona. O tom, že její o tři roky starší sestra Tamara si připadá, že je dospělá. O jejich tatínkovi, který onemocněl cukrovkou a marně se snaží držet dietu. O mamince, která všechno nezvládá, a když už neví kudy kam, začne péct buchty, které stejně doma nikdo nejí.
Laura má díky tatínkovi jednu velkou lásku – hraje dívčí fotbal. Ta druhá láska v podobě spolužáka Dalibora začíná nesměle obcházet kolem. Zda se, že všechno je fajn, ale Laura si najednou začíná všímat podivného chování své sestry Tamary a ještě podivnějšího chování kamarádky z fotbalového oddílu…
Kniha poukazuje na problematiku sportovního dopingu mládeže nejen ve sportovních oddílech, ale i ve fitcentrech, které navštěvuje nejširší veřejnost. Zdaleka už nejde jen o to být silný a rychlý, podávat špičkové sportovní výkony. Mnohým už jde spíš jen o to, aby vypadali stejně jako jejich svalnatí hrdinové z akčních televizních seriálů.

UKÁZKA:

lauramíčVysvědčení dopadlo podle očekávání. Pět dvojek. Z máti, čédi, angliny, dějáku a zemáku.
„Nic moc,“ řekla máma, ale přece jen vylovila z mrazáku Harmonii.
Harmonii já zbožňuju. Jato ten nejbáječnější zmrzlinovej dort jakej znám.
„Nehltej tak, ať se nezachladíš.“ Táta stál nade mnou a mlsně přešlapoval.
„Chceš?“ nabídla jsem mu spiklenecky.
„Já to vidím,“ ozvala se mamka obrácená čelem ke sporáku.
„Tak to vidíš,“ mávl táta rukou a raději se uklidil do obýváku k televizi.
Chudák. Před půl rokem mu zjistili cukrovku o od té doby je na dietě. Dost ho to tehdy vzalo. A pak ještě ta výpověď… není divu, že si občas tajně osladí život čokoládou. Myslím, že by na dietě vůbec nebyl, nebýt mamky. Ale ta ho drží pěkně u huby. U mlsné huby, chci říct.
V zámku dveří se ozvalo ségřino charakteristické šátrání. Teda já nepochopím, jak se někdo nemůže strefit klíčem do zámku hned napoprvé.
„Á, Tamara,“ pronesla mamka a vyčkávavě se postavila u dveří. „Čau,“ houkla ségra.
„Nazdar,“ přivítala ji mamka. „Tak co?“
„Co jako?“ protáhla Tamara.
„No výzo, vysvědčení,“ napovídala jsem snaživě.
„Jo tak, dobrý,“ houkla zas Tamara a šinula se do svého pokoje. „Na tak mi to snad ukážeš, ne?“ zastavila mamka Tamařin pokus o zdekování se.
„No jo,“ zahuhlala ségra.
Chudák. Asi to její výzo moc dobrý nebude. Tamara klekla na koberec a vysypala obsah koženého batůžku před sebe.
„Co blázníš?“ utrhla se na ni mamka. „Takhle na zem… a co je tohle, prosím tě?“ sehnula se hbitě pro sadu očních stínů a korálově rudou rtěnku. „Proč to nosíš do koly? Doufám, že se nemaluješ! Není na to náhodou ještě trochu brzy? Na takovéhle věci máš ještě čas!“
No jo, naše mamka, když spustí, tak neví kdy přestat. Jenže přestala. Nad Tamařiným vysvědčením by asi přestal každý.
„Ty máš čtyřku z češtiny?“ vydechla nakonec nevěřícně. „Čtyřku?“
„Kdo má čtyřku z češtiny?“ strčil táta polekaně hlavu do dveří. „Tvoje dcera, představ si,“ ozvala se mamka kousavě.
„Která?“ zablábolil zmateně táta o nejistě se podíval z jedné na druhou.
Pak ti ale všim1 mé nedojedené Harmonie, nad kterou ještě před chviličkou žádostivě postával, a pohledem se vrátil zpět k Tamaře stále ještě klečící na koberci spolu s kupičkou knížek a sešitů.
„Ty neumíš česky, Tamaro?“ zeptal se nechápavě, protože v jeho představách dostávají čtyřku z češtiny jen děti cizích státních příslušníků.
Na chvilku zatápal v paměti, ale nakonec usoudil, že v naší rodině je to široko daleko hluboko jenom samý Čech.
„Jsme Češi jak poleno,“ prohlásil nakonec hrdě.
„Ona je poleno,“ nevydržela to mamka. „Dubový. Jak se teď chceš dostat na tu oděvní průmyslovku?“
„Tak půjdu na švadlenu, no,“ zabručela Tamara.
„Na švadlenu!“ vyjekla mamka a udělala takový divný pohyb… no, zalomila rukama, by se dalo říct. Ale těsně nad Tamařinou hlavou.
Táta si kapesníkem otřel čelo a pomalu se šinul k mé nedojedené Harmonii. Solidárně jsem mu podalo svou lžičku.
„Jdeš od toho!“ křikla mamka, která má opravdu oči všude.
„Ale já musím, Helenko,“ zakvílel táta. „Víš, jak mi z toho nerváku teď prudce klesnul cukr v krvi?“

RECENZE:

Lauro_RECENZE_Ditmar

 

Kde jsi, Pierote? (1. vydání)

Žorža má velkou touhu stát se herečkou. Na konzervatoř ji však nepřijmou, tak se pokusí dostat se k filmu jinak – jako komparsistka. Nakonec ji však čeká úplně jiná úspěšná kariéra.

  • Rok vydání: 2000
  • Napsáno: 2000
  • Stran: 123
  • Žánr: romány pro dospívající čtenáře
  • Ilustrátor: Ivona Březinová
  • Nakladatel: Petra, edice Iva
  • Náklad: 2500
  • ISBN: 80-85984-95-4
  • Poznámka: zkrácená rozhlasová verze 2000, 2. vydání Grada Publishing 2015

obalKdePierot

ANOTACE:

Pierot_hrebenŽorža je dívka s velkou ctižádostí. Učí se sice na kadeřnici a je v tomto oboru dokonce velmi šikovná, ale jejím snem je stát se slavnou herečkou. A protože pokus dostat se na hereckou konzervatoř selhal, pokouší se Žorža svého cíle dosáhnout oklikou. Přihlásí se do agentury pro herecký kompars a doufá, že si jí tam konečně někdo všimne. A pak má Žorža ještě jeden problém. Nemá žádného kluka. Nebo přece jenom? Občas jí totiž přijde dopis od neznámého Pierota…Pierot_ruce_B

UKÁZKA:

Pierot_palma„Stoupněte si támhle na konec tý řady,“ odbyla ji jakási silně nalíčená padesátnice s kopou dotazníků v náruči, když se Žorža pokoušela skulinou mezi levou zárubní dveří a hlučící frontou proklouznout do kanceláře.
„Ale já se jdu jen zaregistrovat jako členka komparsu.“
„A to myslíte, že ty lidi tady stojej na zlevněný zájezdy do Austrálie, nebo co?“ odsekla ženská.
No nazdar, jestli tohle všechno je budoucí konkurence, tak jsem nahraná, pomyslela, si Žorža. Vždyť si mě v tom davu nikdo ani nevšimne. Otráveně se sunuta podél fronty na její stále narůstající ocásek, když ji nakopl nápad. To je ono. Chce to vyvolat rozruch. Rozruch rozruší spořádané seřazenou frontu a hlavně, což je nejdůležitější, obrátí veškerou pozornost na mě. Sehraju jim tady takovou scénu, že mě hned obsaděj do hlavní role. Nenápadně se rozhlédla, aby si pro své vystoupení vybrala strategicky nejvýhodnější místo, ale nakonec došla k názoru, že je to prašť jako uhoď. Hlavně aby se při tom, jak bude ukázkově omdlívat, neuhodila do toho lokte, co si minulý týden narazila na koupališti. Když se totiž člověk, opakovaně praští do brňavky, má spíš tendenci sykat bolestí, což k věrohodnosti mdloby zrovna moc nepřispívá.
Dav úctyhodně narůstal a Žorža usoudila, že nemá smysl rozruch odkládat. Nasadila trpitelský výraz, přivřela oči o dávala pozor, aby její vrávorající tělo zachytila zeď. Po ní se pak pomalu sunula k zemi.
Pierot_tehotna„Jé, ona omdlela,“ vykřikl brýlatý mladík dosud si soustředěně čtoucí v nějaké tlusté bichli. Teď překvapeně zíral na Žoržu ležící mu u nohou.
„No teda nic moc,“ poznamenal vtom nad ni kdosi uštěpačně. Žorža překvapeně zamžikala očima o odvážila se vzhlédnout. Brýlatý kluk si ulehčeně oddechl a znovu se začetl do svého tlustospisu. Ale uštěpačný hlas patřící odbarvené blondýnce se silně vyvinutým poprsím pokračoval:
„Hele, když chceš omdlít, tak musíš takhle.“
Pierot_madamA k všeobecnému pobavení předvedla mdloby jako vystřižené z učebnice všeobecného lékařství. Malátnou rukou si sáhla k čelu, oči se pomalu obracely vsloup. Tělo jí zvláčnělo a bez sebemenší pomoci zdi se s efektním půlobratem skácelo k zemi. Frontou se rozběhl uznalý potlesk, blondýna vyskočila na nohy a s teatrálními poklonami děkovala vřelému publiku.
„Tak vstávej,“ obrátila se pak na Žoržu, „tady jsou všechno nejmíň poloodborníci, na nějakou stupidní mdlobu nám neskočej, teda až na výjimky,“ mrkla na brýlatého mladíka s knihou. „Věř mi, já mám registraci už ve třech lakovejchhle agenturách.“
Žorža zahanbeně vstala. V první chvíli se jí chtělo utéct a na celou slavnou agenturu Oskar se vykašlat, ale blondýna ji vtáhla před sebe do fronty o několika brblavcům upozorňujícím, že ta holka, co neumí pořádně ani omdlít, předbíhá, s úsměvem vysvětlila, že tady kamarádce už hodinu drží místo. Tak se seznámila s Líbou.

RECENZE:

Pierot_RECENZE_Ditmar

ZAJÍMAVOST:

Pierot_dvaŠpičky pérovky do této knihy jsem si nakreslila sama. Je to prvníPierot_bota a možná i poslední pokus o vlastní ilustraci. Kreslím moc ráda, ale neuměle. V tomto případě nakladatel uvítal mé obrázky patrně jako kuriozitu, která navíc byla v ceně rukopisu.

Holky na vodítku – Jmenuji se Alice (1. vydání)

Příběh narkomanky Alice od nevinně se tvářících experimentů s léky až po drsný pád na heroinové dno. Kniha se v jedné rovině odehrává v léčebně, v druhé je psaná jako Alicin deník.

obalHolkyVodAlice

 

ANOTACE:

Tři příběhy dívek postižených patologickou závislostí. Děj probíhá ve dvou časových rovinách, z nichž první se odehrává v psychiatrické léčebně a tvoří jednotící prostředí všech tří příběhů, druhou rovinu vždy tvoří psychoterapeutický deník té dívky, která je pro daný díl hlavní postavou. V deníku jsou v chronologickém sledu vylíčeny životní osudy dívek a události, které vedly ke vzniku jejich závislosti.
V léčebně si dívky připadají jako „na vodítku“, protože jsou „drženy zkrátka“, nesmějí léčebnu opustit, jsou přísně kontrolovány, ale tím i ochraňovány před „zlým světem tam venku“. Jsou hlídány před vlastní volností, kterou samy zatím nedokážou zvládnout tak, aby svým závislostem znovu nepodlehly.

Alice_ČBAlice je inteligentní gymnazistka, jíž rodiče už v dětství naprogramovali budoucnost všemi uznávané lékařky. V rodině panuje kariérismus a z něj vyplývající stresy jsou řešeny nejrůznějšími léky. Výchova je strohá, neodpouštějící a neslevující z vysokých nároků. Na přátelské popovídání není čas. Alice začíná mít pocit, že neobstojí. Navenek sice ještě touží rodičům vyhovět, ale sotva se vyskytne skulina v podobě samostatně, a tudíž svobodně, prožitých prázdnin, zatouží být sama sebou a vyzkoušet si vše zakazované. Tak se na jedné diskotéce dostane k drogám. Nové pocity, zážitky a láska k jednomu z feťáků ji nutí vyhledávat drogu znovu a znovu. Narkomanský kolotoč se všemi jeho projevy se rychle roztáčí. A když už nezbývá vůbec nic, jsou tu doširoka otevřené dveře bezděkovské léčebny.

UKÁZKA:

Jmenuju se Alice a jsem narkomanka. A jsem ráda, že to o sobě už dokážu takhle napsat, přiznat si to. Žiju teď v léčebně pro odvykání závislostí a snažím se psát si deník o tom, jak to všechno bylo. Musím prý v sobě najít ty bludný kořeny, který jsem překročila, a některý jsem překročila už hodně dávno.

„Tak už máme doma gymnazistku, tatínku,“ řekla tehdy, před dvěma a půl lety, máma pyšně.
Tváří se, jako by to snad byla její zásluha, pomyslela jsem si. Vždyť jsem u přijímaček získala největší počet bodů ze všech, táta nemusel nikde nic podmazávat, jako třeba rodiče Andrey nebo Zory.
„Gymnazistku?“ opáčil táta roztržitě a zapálil si další cigaretu. „No jo, gymnazistku.“
Vypadalo to, že ani nezaregistroval, že jsem byla u přijímaček. Nadechla jsem se, že tátovi vysvětlím, že gymnázium, to je taková ta střední škola všeobecně vzdělávacího typu, která studenty připravuje na vysokou, a že do něčeho podobnýho před lety taky chodil, ale máma mě předešla.
„Tak jsi nám udělala radost, Alice, a s tatínkem jsme se rozhodli, viď, táto, a nekuř pořád,“ obrátila se k otci, „že ti pořídíme počítač, víš, abys jako měla svůj vlastní a nemusela ho mít dohromady s Vilímkem.“
Tak přece nějaký uznání, uvědomila jsem si potěšeně. Je to sice dárek spíš pro Vilíma než pro mě, ale aspoň mi ten holomek nebude mazat soubory. Co si člověk nezakódoval, to neměl.
„Tak co?“ dolehla ke mně mámina dychtivá otázka.
„Co jako?“
„No, co tomu říkáš?“
„Je to skvělý, fakt,“ rozehřála jsem se konečně. „Moc vám děkuju.“
„Počkej, a to ještě není všechno,“ pokračovala máma nadšeně. „To budeš koukat. Táta do toho koupil takovou tu elektronickou encyklopedii anatomie.“
„Anatomie?“ opakovala jsem v naději, že špatně slyším.
„No, aby ses mohla připravovat na tu medicínu, kterou přece budeš po gymnáziu studovat. To víš, holka, to chce soustavnost. Na lékařskou fakultu jsou obtížné přijímačky a navíc je tam nepředstavitelný nával.“
„Hm.“ To kdyby řekla ve škole, tak se všichni smíchy potrhaj. Právě přišlo oznámení o jejím přijetí na gympl a máma už mluví o přijímačkách na medicínu.
„Tak co je?“ dotírala dál máma. „Ty snad nemáš radost?“
„Ale jo. Já jen, že bych teď spíš potřebovala novýho walkmana.“
„Walkmana? To snad nemyslíš vážně! Slyšíš to, táto, a nekuř pořád.“
„Bolí mě koleno,“ opáčil otec. „Myslíte, že bych si měl vzít ještě jeden Ibuprofen?“
„Ale to si vem co chceš,“ řekla máma nakvašeně. „Hlavně nekuř nebo Vilímek zase dostane záchvat.“
Táta típnul rozkouřenou cigaretu a okamžitě si zapálil další. Když si to po chvíli přece jen uvědomil, prohlásil, že ještě musí něco zařídit ve firmě. Před odchodem spolkl dvě křiklavě růžové tabletky a do ruky mi vsunul několik šustících bankovek.
„Na toho walkmana,“ syknul tiše, aby to máma neslyšela. Jak ji oba známe, určitě by to považovala za vrcholně nepedagogické. Ona je totiž učitelka tělem i duší.
„Já chci taky novýho walkmana,“ vřísknul Vilím, kterej se nám neočekávaně vynořil pod rukama.
„Dostal jsi ho před měsícem,“ usadila jsem ho.
„No a?“
„No bé!“
Tátu z toho očividně rozbolelo i druhý koleno a rezignovaně znovu sáhl do peněženky.
Vrcholně nepedagogické, pomyslela jsem si. Ale fakt je to, že až do večera byl od bráchy klid.
Máma spolkla Paralen a usadila se nad písanky plný kaněk. Když měla opraveno, začala psát úkol s Vilímem. To bylo vždycky lepší zmizet co nejdál. Zavřela jsem dveře a nasadila si starýho chrčícího dobráka walkmana.

Gympl byl úlet. Vůbec se mi tam nelíbilo. Najednou jsem nebyla nejlepší, byli tu jiný, který mě převálcovali jak vylisovanej čtyřlístek. Najednou bylo potřeba se učit, což jsem ze základky neznala. Vrcholně mě to otrávilo.
Přinesla jsem první pětku a máma si musela vzít dva prášky na bolení hlavy.
„Jak chceš jít na medicínu, když budeš propadat z biologie?“ kvílela pronikavě.
„Nechci jít na medicínu.“
„Cože nechceš? Jak nechceš?“ nechápala máma a preventivně si vzala prášek na zažívání. „Ona nechce! A co teda chceš?“
„Nic,“ pokrčila jsem rameny.
Ale nápor kvanta novejch informací mě s prudkostí rozvodněný Niagáry podrazil nohy. Než jsem se rozkoukala a zjistila, že všichni kolem se tu a tam doma šprtaj a některý dokonce dřou od rána do večera jako by příští měsíc chtěli dostat Nobelovku, bylo tu čtvrtletí a s ním pět trojek s dokrvava odřenýma ušima.
„Tak takhle ne, holčičko,“ křičela na mě máma. „Takhle by to nešlo. A nehrb se pořád!“
Uchvátila mě dokonalá představa, že se ze mě stává velbloud.
Tátu naopak očividně ničil zvuk mámina pronikavého hlasu. Bylo vidět, že trpí, a po chvíli skutečně sáhl po pilulkách neidentifikovatelné barvy. Pak už jen souhlasně pokyvoval hlavou uvězněnou v cigaretovým dýmu.
„Ode dneška budeš pěkně sedět doma a učit se, rozumíš?“ pokračovala máma. „Žádný kino, žádný courání venku, žádná televize. A dívej se mi do očí, když s tebou mluvím.“
„No jo,“ řekla jsem otráveně, protože takovýhle řeči mě oslověj asi jako ledního medvěda v období zimního spánku.
Nastal teror. Celý hodiny jsem seděla nad učebnicema jak přikovaná a snažila se dohnat látku uplynulejch tří měsíců. Zmáhalo mě to. Bolela mě hlava a věčně se mi chtělo spát.
„Holky, mně už to šprtání leze na mozek,“ povzdychla jsem si těsně před pololetníma písemkama Zoře a Andree. „Už to prostě nestíhám. Vy jo?“
„My?“ mrkla Zora na Andreu. „Jasně, že jo. V pohodě.“
Nechápala jsem to. Na základce nebyly nic moc. Na gympl se dostaly díky úplatkům a teď na tom obě byly líp než já. Prostě zvládaly.
„Hele, zkus tohle,“ navrhla mi Zora poté, co se s Andreou domluvily očima.
„Není to návykový?“ zeptala jsem se opatrně při pohledu na malou skleničku z poloviny naplněnou bílými tabletkami. Moc velkou důvěru ve mně zrovna nevzbuzovaly, zvlášť, když jsem si vybavila otcův rituál polykání jeho Ibuprofenů.
„Návykový? Blázníš?“ rozesmála se Zora. „Ale jestli nechceš…“
Jenže já chtěla.
Stačilo spolknout malou bílou tabletku a člověka to rázem nastartovalo k neuvěřitelnejm výkonům. Dokázala jsem se učit dlouho do noci, svěží tak, že bych snad ani nemusela chodit spát. Ráno to bylo horší. Ale když jsem si vzala bobuli i před vyučováním, ohromně mi to pak ve škole myslelo. Mívala jsem pocit, že klidně vymyslím druhou teorii relativity.
Znovu jsem se dostala na špičku a máma svým kolegyním ve škole opět začala vykládat, že až dodělám gympl, půjdu určitě na medicínu, protože to je přece jen prestižní povolání, a ne jako kantořina, na kterou všichni koukají skrz prsty a na chudáka učitele si dneska každý otevře ústa. (Každej normální člověk by řekl hubu, ale naše máma…)
Netušený úspěchy ve škole měly za následek, že si mě starouškové opět přestali všímat. Dcera, u níž už měli strach, že se porouchala (a tolik peněz to dítě stálo, jen si spočítejte všechny ty hodiny klavíru, lekce tenisu a jazykové kurzy, za to by už člověk dávno měl cestu kolem světa), opět šlapala na plné obrátky. Draze pořízený kvalitní spotřebič neselhal. Už nebylo nutné ho kontrolovat, protože opět jel podle programu.
Bílý bobule mi dodávaly sebejistotu. Díky nim jsem zase měla spoustu volnýho času a to mě ještě čekaly prázdniny.

RECENZE 1:

(…) Druhý příběh z volné edice o mladických nerozvážnostech s tragickými důsledky nese název JMENUJI SE ALICE. Tentokrát se dostane na scestí vzorná gymnazistka s nalinkovanou lékařskou kariérou. Snaží se, ale jen co je z dohledu přísných rodičů, zkouší všechno „zakázané ovoce“, drogy bohužel nevyjímaje.
Obě „Holky na vodítku“, jak Ester, tak Alice dostanou od života šanci vyskočit ze zběsilého kolotoče, ale bude to podle všeho i jejich šance poslední.

Karel Hejč: Trpkost zakázaného ovoce. In: Dáma č.5, 3. 11. 2002

RECENZE 2:

Stop drogám! To je závěrečné rozhodnutí hrdinky paperbackové knížky JMENUJI SE ALICE (Praha, Albatros 2002), ústřední postavy druhé části projektovaného triptychu Holky na vodítku Ivony Březinové. „Na vodítku“ jsou dívky drženy léčbou v psychoterapeutickém ústavu, samy už neschopné vyvázat se z těžkých závislostí. Po gamblerce Ester se v centru autorčiny pozornosti ocitá narkomanka Alice, která se okrajově objevila už v první části, stejně jako bulimička Martina, jíž má být věnována část třetí. Návaznost příběhů dívčích selhání tedy není chronologická, probíhají paralelně jako sólové party na nevýrazně ozvučeném pozadí. Martinu autorka překvapivě uvádí jako nový přírůstek i s drastickým předvedením jejích potíží, v prvním díle už jednou vylíčených. Je to nedopatření? Avizo pro třetí díl? Sklon k popisu nechutných výjevů? Těžko rozhodnout.

Sólistkou je nyní Alice. Kompoziční postup má autorka už vyzkoušený. Alice píše „zpětný“ deník jako terapeutickou sebereflexi, autorka zachycuje výjevy z léčebny, které jsou však krátké a literárně nevyužité. Alicin deník působí autenticky. Kreslí strmý sesun sedmnáctileté gymnazistky do hloubky drogové závislosti, hraničící až s nebezpečím smrti. I tento deník je ovšem stylizovaný autorský part. Březinová v něm našla šanci předvést znalost hrubého slovníku narkomanů a dramaticky popsat podoby psychických rozkoší a hrůz, které prožívají i za cenu ztráty života.
Autorka však nevyvážila zaujatost a hrubost deníkového svědectví přesvědčivostí pozitivní vize ani kultivací vlastního partu. Fabuli uzavřela nečekaně náhle a spolu s celkovým grafickým pojednáním edice posunula knížku do roviny komerční četby, i když protidrogový apel si zaslouží uznání.

Věra Vařejková: Příběh narkomanky Alice. In: Ladění 1/ 2003, s. 23

Holky na vodítku – Jmenuji se Alice (2. vydání)

Příběh narkomanky Alice od nevinně se tvářících experimentů s léky až po drsný pád na heroinové dno. Kniha se v jedné rovině odehrává v léčebně, v druhé je psaná jako Alicin deník.

  • Rok vydání: 2007
  • Napsáno: 2000
  • 1. vydání (2002)
    3. vydání (2018)
  • Stran: 126
  • Žánr: romány pro dospívající čtenáře
  • Ilustrátor: Jozef Gertli Danglár
  • Nakladatel: Albatros
  • Náklad: 3970
  • ISBN: 978-80-00-01950-5
  • Triptych Holky na vodítku obsahuje díly: Jmenuji se Alice a jsem narkomanka, Jmenuji se Ester a jsem gamblerka, Jmenuji se Martina a jsem bulimička.
  • Ocenění: Zlatá stuha 2002, Cena učitelů 2002, Výroční cena nakladatelství Albatros za rok 2003, 4. místo v dětské anketě 20 nejčtenějších knih roku 2002
  • Poznámka: zkrácená rozhlasová verze 2002
  • Vyšlo v srbštině Zovem se Alisa (2016)
  • Vyšlo v polštině Mam na imię Alicja. Jestem narkomanką (2019)

obalAlicev2

Holky na vodítku – Jmenuji se Ester (1. vydání)

Ester věčně chybí peníze. Když se jí naskytne možnost hrát na automatech, neváhá. Jenže kolotoč závislosti se rychle roztáčí. Děj se odehrává v léčebně, druhou rovinu tvoří Esteřin deník.

  • Rok vydání: 2002
  • Napsáno: 2000
  • Stran: 148
  • Žánr: romány pro dospívající čtenáře
  • Ilustrátor: Jozef Gertli Danglár
  • Nakladatel: Albatros
  • Náklad: 3000
  • ISBN: 80-00-01047-X
  • Triptych Holky na vodítku obsahuje díly: Jmenuji se Alice a jsem narkomanka, Jmenuji se Ester a jsem gamblerka, Jmenuji se Martina a jsem bulimička.
  • Ocenění: Zlatá stuha 2002, Cena knihovníků Suk 2002, Cena učitelů 2002, Výroční cena nakladatelství Albatros za rok 2003, 9. místo v dětské anketě 20 nejčtenějších knih roku 2002
  • Poznámka: zkrácená rozhlasová verze 2002
  • 2. vydání (2007), 3. vydání (2017)
  • vyšlo v srbštině Zovem se Ester (2016)

obalHolkyVodEster

 

ANOTACE:

Tři příběhy dívek postižených patologickou závislostí. Děj probíhá ve dvou časových rovinách, z nichž první se odehrává v psychiatrické léčebně a tvoří jednotící prostředí všech tří příběhů, druhou rovinu vždy tvoří psychoterapeutický deník té dívky, která je pro daný díl hlavní postavou. V deníku jsou v chronologickém sledu vylíčeny životní osudy dívek a události, které vedly ke vzniku jejich závislosti.
V léčebně si dívky připadají jako „na vodítku“, protože jsou „drženy zkrátka“, nesmějí léčebnu opustit, jsou přísně kontrolovány, ale tím i ochraňovány před „zlým světem tam venku“. Jsou hlídány před vlastní volností, kterou samy zatím nedokážou zvládnout tak, aby svým závislostem znovu nepodlehly.

Ester_ČBEster je dívka z početné rodiny, kde se sice všichni mají rádi, ale nikdo se o nikoho příliš nestará. Ester doma pociťuje nedostatek soukromí a navíc se upne k myšlence mít svoje vlastní peníze. Čím dál víc začíná využívat kamarádského pohostinství rodinného přítele Romana, majitele baru a herny, a od první nesmělé výhry se rychle propadá do závislosti na hracích automatech. Nezastaví ji ani odhalení její rodiny, ani láska ke Kristiánovi. Ester lže, krade a podvádí a postupně ztrácí všechno a všechny. Domovem se jí stává pasťák. A tak není divu, že psychoterapeutická léčebna, do níž se nakonec dostane, je pro ni přijatelným azylem.

 

UKÁZKA:

Najednou stroj zamrkal, zapištěl a vytřeštil na mě všechny tři oči plné hroznů. Vzápětí se do výherní misky vysypal tenký proud mincí. Znělo to jako zurčení nějakého kovového potůčku, jako tleskání plechového trpaslíka, jako… jako….
„Romane, já jsem asi vyhrála!“ křičela jsem nadšeně. „Ono to vážně funguje, podívej,“ běžela jsem k baru a ukazovala Romanovi hrst právě vyhraných desetikorun.
„No vidíš, a pak že je to proherní šmejd,“ bručel Roman naoko. „Fuj, takhle ošklivě o něm mluvit, hned se mu omluv.“
„Omlouvám se ti, ó velký výherní automate,“ šaškovala jsem před strojem a s barovou stoličkou mu zatančila něco na způsob vášnivého tanga, aspoň jsem si myslela, že takhle vypadá vášnivé tango.
„Tak kolik ti vlastně dal?“ zeptal se Roman zvědavě.
„Já… já vlastně ani nevím.“
Byla jsem tak oslněná faktem, že mě stroj ráčil obdařit svou přízní, že mi vůbec nezáleželo na tom, kolik jsem vyhrála. I kdyby to byla jen jedna jediná dvacka, byla bych štěstím bez sebe.
„Tak to spočítej, ne?“ smál se Roman. „Ty jsi vážně ale trdlo.“
Sedla jsem si k nízkému stolku a horečně přepočítávala majetek.
„Deset, dvacet, třicet, čtyřicet… sto šedesát, Romane, slyšíš? Dal mi sto šedesát káblí, není to úžasný?“
Nejvíc mě fascinoval fakt, že mi ten stroj něco dal úplně zadarmo. Jen tak. Bez nějakýho snažení. Nemusela jsem nic umět, nic znát… stačilo mačkat tlačítka a bejt trpělivá. V tu chvíli jsem zapomněla, že jsem toho plechouna už několikrát nakrmila, a ještě ke všemu Romanovými penězi, a nikdy mi nic nenadělil. Dnešek rázem všechno smazal, odškodnil. Uchlácholil. Nastartoval.
Ano, nastaroval. Právě tohle byl jeden z těch okamžiků, kdy naprosto selhal můj pud sebezáchovy. Ale copak jsem něco takovýho po sobě tenkrát mohla chtít? Bylo mi třináct, proboha. Jak má třináctiletá holka vědět, že se jednou pitomou stovkou (těch šedesát korun mi tenkrát Roman odečetl jako svůj vklad do hry) může vesele řítit do pořádnýho průšvihu? A i kdybych to tehdy věděla… v tu chvíli mě nezajímalo nic jinýho než fakt, že mám svoje peníze. Svoji první vyhranou stovku.
Kupičku vyhraných mincí mi Roman vyměnil za tak neuvěřitelně novou papírovku, že málem vypadala jako padělaná. Střežila jsem ji líp než pirátskej poklad. Nikomu jsem ji neukázala a taky jsem ji odmítala utratit. Byla krásná, nová a byla jen moje.
Po týdnu mě napadlo, že by bylo hezký mít dvě takový bankovky. Jenže, co když při tom o tu první přijdu? Ta představa byla hrozná. Nejlepší by bylo tu první stokorunu do hry vůbec nezapojovat, říkala jsem si. Ale půjčí mi Roman tentokrát peníze? Když věděl, že jsem švorc, to bylo jiný. Teď ví, že švorc nejsem. A říct si našim? Naši mi nikdy nedávali kapesný, byla jsem ráda, když mi včas zaplatili obědy ve školní jídelně.
Pomyslela jsem si, že by bylo skvělý moct si obědy ve školní jídelně zaplatit sama. A moct si ve výprodeji na náměstí koupit ty nový hnědý kozačky. Nebo mít walkmana. A pořádný brusle…

„Můžete mi to prosím vás rozměnit?“
Pokladní v samoobsluze neochotně sáhla do kasy a z jejích přihrádek vylovila dvě umaštěné padesátikoruny.
„Já bych radši na menší,“ řekla jsem zmateně.
„To myslíš, že mám čas se ti tady přepočítávat s desetníkama?“ vyjela napruzeně. Očividně měla těžkej den a do zavírací doby daleko.
„No to ne. Já myslela desetikoruny,“ pípla jsem.
„Jo a já pak nebudu mít co vracet,“ brblala pokladní, ale přece jen mi za moji krásnou novou stokorunu nakonec podala hrst ošoupaných mincí.
„Děkuju,“ oddychla jsem si, že to mám za sebou.
Teprve na ulici mi došlo, že mi bankovku mohl rozměnit Roman. A mohla jsem ji od něj zase dostat zpátky i s nějakou stejně hezoučkou papírovou kamarádkou. Až vyhraju.
„Co je?“ zeptal se mě Roman sotva jsem vešla.
„Nic.“
„Že jseš tak přejetá.“
„Necháš mě zase zahrát?“ zeptala jsem se opatrně. „Mám dneska svoje peníze. Víš, ty od minule.“
„Jo tak. Klidně. Ale máš na to tak dvacet minut, pak se mi sem navalej chlapi z tiskárny, dneska je vejplata.“
„Hm.“ Už jsem ho neposlouchala. Už jsem seděla na vysoké židličce a do tlamy věčně hladovýho plechouna házela první desetikorunu.
Sežral ji.
Druhou.
Třetí.
Žral jako protrženej.
Teď. Teď už to musí vyjít.
Nevyšlo.
Zbývají tři.
Poslední.
Rukama jsem udělala něco, co mělo vypadat jako pokřižování a zavřenýma očima jsem hypnotizovala trojici roztočených válců.
Jahůdky. Banán. Citrón.
Pěkně kyselý kousnutí.
„Co bulíš?“ postavil přede mě Roman ojíněnou sklenici koly. „Vždyť je to jen hra.“
„Jenomže… já… já jsem chtěla mít nějaký svoje peníze… víc peněz… a jsou fuč. I ta krásná nová stokoruna…“
„Nebul,“ pohladil mě po vlasech. „Jsi jak malá.“
„Nejsem malá… bude mi čtrnáct… brzo,“ škytla jsem uraženě. „A prsa mám největší ze třídy, abys věděl.“

RECENZE 1:

Kdysi mě překvapila odvaha, s jakou napsala Ivona Březinová (1964) do rubriky Zlatého máje (č.3/ 1996) Spisovatelé o sobě a o svém díle, že bude spisovatelkou „hned, jen co dovaří polívku“. Jenže: v té době už nakladatelství Petra připravovalo její první dvě zdařilé knížky Zrcátko pro Markétu a Věra, Nika a sedm babiček. Poté následovaly další příběhy, v nichž se autorka zaměřovala nejen na mladší čtenáře (například Panáček Paneláček), ale i pubertální čtenářky (mimo jiné v příběhu Kde jsi, Pierote?) a nakonec i čtenáře dospělé (dilogie o Madonně). Zkoušela své spisovatelské možnosti (s menším úspěchem) i v biografických vyprávěních: o herečce Kateřině Hrachovcové a modelce Petře Faltýnové.

Nepochybně mnoho autentických biografických rysů (tentokrát anonymních pacientek psychoterapeutické léčebny pro závislé) obsahuje i její trilogie, nazvaná souhrnně Holky na vodítku, s částmi Jmenuji se Ester (o gamblerce), Jmenuji se Alice (o narkomance), Jmenuji se Martina (o anorektičce). Zatím vyšla první část o Ester a lze říci, že zatímco biografické knížky o známých osobnostech svazovaly autorce ruce, tady mohla daleko více uplatnit své nesporné fabulační schopnosti, navíc solidně podepřené konzultacemi s psychiatry i rozmluvami s mladými pacientkami. Výsledný tvar (alespoň tak lze soudit z první části) se podařilo autorce takřka úplně uchránit nástrah zdviženého prstu a v čtivém příběhu přiblížit dospívajícím čtenářkám nebezpečí, která v předchozích generacích byla málem zanedbatelná, alespoň u této věkové kategorie.
Příběh o gamblerce Ester se odehrává ve dvou střídajících se rovinách: v jedné se formou psychoterapeutického deníku dozvídáme o dívce všechno, co předcházelo jejímu přijetí do léčebny, druhá sleduje osud především tří hlavních postav trilogie v léčebně. Ester pochází sice z řádné rodiny, ale ta nefunguje zrovna ideálně. Dívka ve věku, kdy začíná více vnímat, jak to na světě chodí, přistoupí na nabídku rodinného přítele, aby mu pomohla v nedalekém baru lákat hosty ke hře na automatech. V tomto prostředí se zamiluje do nevidomého hráče, o tři rok staršího Kristiána, ale zároveň postupně propadne hráčské vášni. K té je ovšem třeba peněz, a tak se z hrdinky stane zlodějka. Nejprve prodává věci z domova, pokračuje u Kristiána, ačkoli vztah mezi nimi je velmi silný. I když se ji Kristián snaží zachránit, je pozdě: Ester vykrádá auta a přes „pasťák“ se dostane do léčebny.
Režimem v léčebně a vztahy mezi dívkami se autorka zabývá v druhé rovině: vztahy zde procházejí různými stadii, dívkám přísný režim sice vadí, ale zároveň si uvědomují jeho nezbytnost: toto se autorce občas nepodaří zvládnout bez kazu – výchovný tón vkládá někdy do úst samotné Ester, což působí rušivě. Také závěr příběhu je až příliš optimistický: Esteřina rodina se alespoň prostřednictvím bratra ozve, napíše i Kristián (půjde na operaci s nadějí na návrat zraku a o Ester zájem neztratil), do třetice se Ester podaří zvládnout léčebný experiment. Nicméně (pomiňme mimořádně ošklivou ilustraci na obálce knížky) lze říci, že v tomto biografickém žánru se autorce podařilo lépe splnit své zadání než při líčení osudů známých mladých žen. Doufejme, že alespoň jako v knížce o Ester se to Ivoně Březinové dařilo i v příbězích o Alici a Martině, které budou brzy následovat.

René Ditmar: V titulní roli gamblerka. In: Literární noviny 22.7. 2002, s. 30

RECENZE 2:

Knížka Ivony Březinové JMENUJI SE ESTER vychází v Albatrosu (Praha 2002) jako první ze tří projektovaných svazků společně nazvaných Holky na vodítku. Je to chytrý název – obrazně naznačuje výlučnost tematiky, totiž příběhy dívek léčených v psychoterapeutickém ústavu z těžkých závislostí, na jejichž překonání jejich vůle nestačí. Potřebují tedy jiné „vodítko“.
O tom je správné psát. Ale sama paperbacková obálka, která nám představuje Ester poněkud děsivou ilustrací, prozrazuje, že i námět objevný a v dobré vůli varující (tentokrát před nebezpečím gamblerství) může být pojat jako velice konzumní. V tom cítím jistou rozpornost textu, který sice vznikl ve spolupráci s psychiatry a psychology, ale explicite neprozradí, zda jde o beletrizovaný dokument, nebo o autorskou fikci.
K autenticitě ukazují vhledy do života léčených i do léčebných praktik a stylizace Esteřina vývoje ke gamblerství a jeho následků do podoby deníku, jehož psaním má dívka dospět k sebereflexi a k aktivizaci vlastní vůle. Jenže stylizace deníku se neliší od přímého podání autorčina (je například nesena převážně dialogickými pasážemi, přičemž v obou rovinách se vyskytují tytéž nespisovné tvary) a sám osud patnáctileté Ester působí jako silně přeexponovaný, rodinnými poměry počínaje a „pasťákem“ konče.
Tím nemá být řečeno, že podobný případ není v životě možný. Ale jako literární fikci těžko přijmeme lhostejnost rodičů k pobývání jedenáctileté dívky v prázdném odpoledním baru, její tvrdé vyhnání z domu v patnácti letech, milostný vztah s ušlechtilým osmnáctiletým slepcem, osamělým bez kontaktů a bez peněz. Zvlášť poslední uvedený segment mocně čpí konvencí, vypočítanou na sentimentální efekt. Esteřino bloudění od doupěte narkomanů až do rukou sprostého vykradače aut zase spoléhá na efekty drastické a hrubé.
Jistě není neužitečné takovou knížku přečíst. Není nesprávné se chopit tak drsného tématu, ale je škoda nevyužít ho k vlastnímu literárnímu růstu.

Věra Vařejková: Vstup do nevyužité tematiky. In: Ladění, č.3, 2002, s.31 – 32

RECENZE 3:

Na vodítku obvykle vodíme psa, popřípadě nějakou tu malou šelmičku v podobě fretky či ochočené lasičky. Od toho vodítko přece je. Ovšem připnout na vodítko lidskou bytost je dost odvážná představa. Přesto jí spisovatelka Ivona Březinová dala zcela reálnou podobu, když volný cyklus dramatických příběhů ze života mladičkých dívek nazvala právě Holky na vodítku.
„Ani nevím, kdy a jak to vlastně všechno začalo, ale pan doktor tady v léčebně řekl, že bych na to měla přijít a že nejlepší bude, když to všechno napíšu.“ Tak začíná své vyprávění smutná hrdinka knížky JMENUJI SE ESTER. Proč smutná? Je totiž gamblerka, tedy osoba závislá na hazardních hrách. Pochází z početné rodiny, kde se sice všichni mají moc rádi, ale nikdo na nikoho nemá čas. Ester se cítí osamělá a bytostně touží po samostatnosti a vlastních penězích zvlášť. Čím dál víc využívá pohostinství rodinného přítele Romana, majitele beru a herny. Když si na nepatrné výhře úspěšně otestuje své „schopnosti“ hry na automatech, rychle začne klesat do propasti závislosti. Na konci tobogánu jsou krádeže v obchodních domech, bytech, autech i napadení policisty. Logicky následuje diagnostický ústav pro mládež a léčebna pro závislé. (…)

Karel Hejč: Trpkost zakázaného ovoce. In: Dáma č.5, 3. 11. 2002

 

ROZHOVOR ke knize:

Holky na voditku_Tucnak_kveten_2002

 

 

Holky na vodítku – Jmenuji se Ester (2. vydání)

Ester věčně chybí peníze. Když se jí naskytne možnost hrát na automatech, neváhá. Jenže kolotoč závislosti se rychle roztáčí. Děj se odehrává v léčebně, druhou rovinu tvoří Esteřin deník.

  • Rok vydání: 2007
  • Napsáno: 2000
  • Stran: 148
  • Žánr: romány pro dospívající čtenáře
  • Ilustrátor: Jozef Gertli Danglár
  • Nakladatel: Albatros
  • Náklad: 3850
  • ISBN: 978-80-00-01949-9
  • 1. vydání 2002, 3. vydání 2017
  • Triptych Holky na vodítku obsahuje díly: Jmenuji se Alice a jsem narkomanka, Jmenuji se Ester a jsem gamblerka, Jmenuji se Martina a jsem bulimička.
  • Ocenění: Zlatá stuha 2002, Cena knihovníků Suk 2002, Cena učitelů 2002, Výroční cena nakladatelství Albatros za rok 2003, 9. místo v dětské anketě 20 nejčtenějších knih roku 2002
  • Poznámka: zkrácená rozhlasová verze 2002
  • vyšlo v srbštině Zovem se Ester (2016)

obalEsterv2

Holky na vodítku – Jmenuji se Martina (1. vydání)

Martina vyrůstá s matkou marně bojující s nadváhou. Nezdravý příklad a touha rozhodovat o svém vlastním těle dovedou Martinu k anorexii a pak k bulimii. V léčebně si píše deník.

obalHolkyVodMartina

  • Rok vydání: 2003
  • Napsáno: 2000
  • Stran: 128
  • Žánr: romány pro dospívající čtenáře
  • Ilustrátor: Jozef Gertli Danglár
  • Nakladatel: Albatros
  • Náklad: 3000
  • ISBN: 80-00-01137-9
  • Triptych Holky na vodítku obsahuje díly: Jmenuji se Alice a jsem narkomanka, Jmenuji se Ester a jsem gamblerka, Jmenuji se Martina a jsem bulimička.
  • Ocenění:  Suk 2003 – Cena učitelů, Výroční cena nakladatelství Albatros za rok 2003, 5. místo v dětské anketě 20 nejčtenějších knih roku 2003
  • Poznámka 1: zkrácená rozhlasová verze 2003
  • 2. vydání (2007)
  • 3. vydání (2018)
  • Poznámka 2: divadelní představení Martina aneb My souboru Ty-já-tr, premiéra 2015
  • Vyšlo v srbštině Zovem se Martina (2016)

ANOTACE:

Tři příběhy dívek postižených patologickou závislostí. Děj probíhá ve dvou časových rovinách, z nichž první se odehrává v psychiatrické léčebně a tvoří jednotící prostředí všech tří příběhů, druhou rovinu vždy tvoří psychoterapeutický deník té dívky, která je pro daný díl hlavní postavou. V deníku jsou v chronologickém sledu vylíčeny životní osudy dívek a události, které vedly ke vzniku jejich závislosti.
V léčebně si dívky připadají jako „na vodítku“, protože jsou „drženy zkrátka“, nesmějí léčebnu opustit, jsou přísně kontrolovány, ale tím i ochraňovány před „zlým světem tam venku“. Jsou hlídány před vlastní volností, kterou samy zatím nedokážou zvládnout tak, aby svým závislostem znovu nepodlehly.

Martina_ČBMartina vyrůstala jen s matkou, navíc s matkou zamindrákovanou ze své obezity, které se nikdy nedokázala zbavit. Veškerá její rozporuplná výchova směřovala k tomu, že Martina nikdy nesmí být jako ona, tlustá, osamělá a nešťastná.  Nezdravý životní styl, kdy Martina kopíruje matčiny diety i jejich neustálé porušování, ji ovšem dovedou až k hranici obezity.  Matčino lamentování, že Martina také nikdy v životě nic nedokáže, Martinu zatvrdí. Rozhodne se, že matce předvede, o kolik je schopnější. Dietami a následným odmítáním jídla se brzy dostane až na pokraj smrti. Stane se mentální anorektičkou, z nichž umírá každá desátá. Je sice zachráněna, ale svou nemoc vymění za jinou. A těžko říct, o kolik, a zda vůbec, je bulimie nemocí méně nebezpečnou. Martina se nenávidí za to co dělá a zpočátku nenávidí i matku, která nakonec pochopí svou nemohoucnost a přiveze Martinu do léčebny. Chvíli to trvá, než Martina uzná, že léčebna je pro ni zatím jediné místo k přežití a že i do dívky jako je ona, se někdo může zamilovat.

UKÁZKA:

Jmenuju se Martina… a jsem bulimička. Přesně takhle jsem to včera řekla na skupinový terapii tady v léčebně. Všichni mi tleskali, že jsem to o sobě konečně dokázala říct, přiznat si, že jsem závislá na jídle úplně stejně, jako někdo jiný na drogách nebo třeba na hracích automatech. Doktor prohlásil, že to přiznání je můj první velký krok, a tím druhým prý bude to, že si budu psát deník. Jako nějaký paměti, nebo co. Ale já fakt nemůžu psát jen tak… jakoby nic. Já prostě musím psát někomu… Tak mi řekli, ať si představím, že píšu dopis. Přemýšlela jsem, komu bych ho jako poslala a nikdo mě nenapadá. Mám jenom mámu a babičku. Martina má mámu. Máma mele maso. Máma. To jsou věty jako ze slabikáře, co? Jenže máma mě zradila, když mě nechala zavřít sem. Do týhle léčebny se zamřížovanýma oknama a vysokou zdí místo plotu. Na tátu si moc nepamatuju. Jenom že byl velký a černovlasý. A nosil brýle. Vzpomínám si, jak jsem mu je brávala z nosu, když mě držel v náručí. Mám dojem, že se kvůli tomu zlobil, ale mně se ty jeho lesklé stříbrné brýle děsně líbily. A pak to, jak si mě posadil na koně, běhal se mnou kolem stolu a zpíval hopsasa, hopsasa, Martinka se natřásá. A pak už nic. Prostě najednou zmizel. A tak tenhle dlouhej dopis asi přece jen napíšu tobě, mami.
Nejdřív jsem se po tátovi ptala, pamatuješ? Ale brzy nás to obě unavilo. Tebe asi dřív. Jednou jsi na mě začala křičet, ať si teda jdu za tím svým povedeným tatínkem, a já nechápala, co tím myslíš. Věděla jsem, co to je, když se mi povede kotrmelec nebo zavázat tkaničku, ale povedený tatínek?
Na mé šesté narozeniny jsi přede mě postavila sýrový dort s rozsvícenými svíčkami.
„On není s čokoládou?“ protáhla jsem tehdy zklamaně obličej.
„Čokoláda není zdravá. A jde na tloušťku. Tenhle sýrový dort je mnohem lepší, uvidíš.“
„Ale není sladkej.“
„Neboj, zítra tě vezmu do cukrárny,“ vmísila se tenkrát do hovoru babička.
„To ať tě ani nenapadne,“ přerušilas ji ostře. „Stačí, co jsi udělala ze mě. Nedopustím, aby i moje dcera jednou vypadala jako nafouklej hroch.“
„Jakej nafouklej hroch?“ vyprskla jsem vesele. „Myslíš nafukovací?“
„Bolí mě hlava,“ prohlásila jsi unaveně. „Na, rozbal si dárek, já si jdu lehnout.“
„Jé, další Barbína!“ vykřikla jsem nadšeně a moje jásání určitě muselo být slyšet až za tebou do koupelny.
„To se ti líbí, takováhle divná hubená panna?“ zeptala se mě babička pochybovačně. „To my jsme dřív s holkama měly jiné panenky.“
„Jak jiné?“
„No, panenkovatější.“
„Taky mám jednu panenkovatější. Mimino. Když se mu do pusy naleje voda, tak čůrá. A když se mu na zádech zmáčkne takovej čudlík, kýve hlavou a říká mimi. Ale Barbína je lepší. Vypadá jako dospělá, víš. Až budu velká, budu jako ona. Ne jako máma.“
„Máma se ti nelíbí?“ zajímalo babičku.
„Máma se přece nikomu nelíbí. Ani sama sobě. Protože je tlustá. Proto ji nikdo nechce, víš?“

RECENZE:

Třetí holka na vodítku

Po gamblerce Ester a narkomance Alici uvázala Ivona Březinová na pomyslné vodítko závislosti dívku Martinu (JMENUJI SE MARTINA, Albatros, Praha 2003). Od knihy završující triptych neočekáváme a také v ní nenacházíme zásadní změny v kompozičním uspořádání, v typologii postav ani v závěrečném partu.
Bulimička Martina je opět vybavena sice dobrou, ne však silnou vůlí. Žije v neharmonickém rodinném prostředí, a tak zrod její nemoci nikdo nezaznamená. Odbornou pomoc nejprve odmítá, poté uvědoměle přijímá. Úplnost exempla završuje optimistický závěr: uzdraví se, smíří s matkou a zamiluje se.
Drobné odchylky od scénáře mají čistě vnějškový charakter. Hrdinka zobrazená na titulní straně svým vzhledem neodpuzuje (srovnej portrét Ester!) a Martina nepíše fiktivní deník, nýbrž fiktivní dopisy, jež ovšem mají stejnou, tedy terapeutickou funkci.
Třídílný projekt Ivony Březinové je vzhledem k aktuálnosti svého tématu předurčen zejména k výchovnému využití: poukazuje na mnohé příčiny závislostí, učí, jak je lze rozpoznat, upozorňuje na jejich nebezpečnost pro jedince i pro společnost a situaci nenechá dojít k bezvýchodným koncům.
O zdravém životním stylu se dnes děti učí ve škole. Knížky typu Holek na vodítku by se mohly stát pomůckou pro většinu málo školených učitelů (rodičů, vychovatelů) a zároveň četbou pro jejich žáky, kteří jsou nejrůznějšími závislostmi v reálném světě skutečně ohroženi. Forma emotivního příběhu pravděpodobně umocní ochotu akceptovat jeho poučný charakter a návodnost.

Naděžda Sieglová: Třetí holka na vodítku. In: Ladění, č. 3 / 2003

 

Holky na vodítku – Jmenuji se Martina (2. vydání)

Martina vyrůstá s matkou marně bojující s nadváhou. Nezdravý příklad a touha rozhodovat o svém vlastním těle dovedou Martinu k anorexii a pak k bulimii. V léčebně si píše deník.

  • Rok vydání: 2007
  • Napsáno: 2000
  • 1. vydání 2003
  • Stran: 128
  • Žánr: romány pro dospívající čtenáře
  • Ilustrátor: Jozef Gertli Danglár
  • Nakladatel: Albatros
  • Náklad: 3850
  • ISBN: 978-80-00-01951-2
  • Triptych Holky na vodítku obsahuje díly: Jmenuji se Alice a jsem narkomanka, Jmenuji se Ester a jsem gamblerka, Jmenuji se Martina a jsem bulimička.
  • Ocenění:  Suk 2003 – Cena učitelů, Výroční cena nakladatelství Albatros za rok 2003, 5. místo v dětské anketě 20 nejčtenějších knih roku 2003
  • Poznámka 1: zkrácená rozhlasová verze 2003
  • Poznámka 2: divadelní představení Martina aneb My souboru Ty-já-tr, premiéra 2015
  • vyšlo v srbštině Zovem se Martina (2016)

obalMartinav2

Pomeranče v podprsence

Nové vydání knihy Zrcátko pro Markétu. Kniha zachycuje průběh školního roku sedmáků. Vypravěčem je kluk Medard, nadšený chemik a nově i obdivovatel dívčích vnad.

  • Rok vydání: 2009
  • Napsáno: 2008
  • Stran: 96
  • Žánr: romány pro dospívající čtenáře
  • Ilustrátor: Jiří Fixl
  • Nakladatel: Fortuna Libri,  edice Jupiter
  • Náklad: /
  • ISBN: 978-80-7321-460-9
  • Poznámka 1: Kniha je přepracováním prvotiny Zrcátko pro Markétu z roku 1996.
  • Poznámka 2: Třetí vydání (druhé s názvem Pomeranče v podprsence) – Grada Publishing 2017

obalPomerancePodp

pomerance_velbloud ANOTACE:

Medard je obyčejný sedmák s neobyčejným jménem, které hluboce nenávidí. Kdyby mu tak rodiče dovolili, aby se mohl nechat přejmenovat. Jeho starší sestra Anděla touží po tom samém, ale rodiče jsou v tomhle neoblomní. Jinak jsou fajn. Máma se věčně staví na hlavu a táta mívá lachtaní nemoc. Prostě normálka. V těžkých dnech dospívání drží Meda nad vodou kůlna, v které provádí nejrůznější chemické pokusy. A pak taky Markéta. Vlastně všechny holky se po prázdninách vrátily nějak hezčí a vyvinutější. Hlavně vepředu. Člověk pak neví, kam se dřív koukat, a přivádí ho to k nejrůznějším představám. Aspoň Meda tedy určitě.

UKÁZKA:

pomerance_krivuleKuba Kocián má někdy fakt pořádně praštěný nápady. Jako ten s vodníma bombama. Vymyslel, že naplníme kondomy vodou, zavážeme je jak nafukovací balonky a budeme je házet z okna třídy na chodník školní dvorany.
„Bude to řacha,“ prorokoval.
„A proč nemůžeme házet obyčejný nafukovací balonky?“ ptal se Hynek Bouša, načež mu bylo opovržlivě sděleno, to že je zábava pro mimina.
Nastal problém číslo jedna. Obstarání kondomů.
Naproti hlavní poště byl k tomuto účelu zřízen automat, jenže, jak hlásil druhý den Bouša, totálně zničenej. Objevili jsme ještě další, ale ten jen žral peníze a žral a nic nevyto, jak prohlásil krajně naštvanej Jakub. Uvažovali jsme i o záslikové službě, ale nakonec jsme tuhle možnost pro zdlouhavost akce zavrhli. Nezbývalo, než se obrátit na drogerie, nejraději, nebo lépe řečeno výhradně, samoobslužné.
Jasně, že los padl na mě, a tak jsem si vymyslel lest inspirovanou Hynkovou balonkovou dětinskostí.
pomerance_aktVybral jsem si jednu drogérii v zapadlé uličce až za dolním náměstím. Pečlivě jsem ji prošel a pátral po nafukovacích baloncích. K mému uspokojení nikde na regálech nebyly, zato poblíž kasy stál plný koš volně dostupných kondomů v krabičkách se třemi kusy.
Absolvoval jsem s vozíkem ještě jednu uklidňující okružní jízdu prodejnou a pak odhodlaně přistoupil k pokladně. Pokladní už vztahovala ruku ke třem krabičkám přijíždějících k ní na  pohyblivém pásu, když jsem spustil připravený komentář:
„Víte, já jsem šel vlastně koupit balonky, my je potřebujeme do školy, ale když nebudou, můžeme prý klidně vzít i tohle.“
Ruka pokladní se zarazila a její majitelka, do té doby evidentně přemýšlející o něčem úplně jiném, se mým proslovem vytrhla z letargie.
„Ale my máme balonky,“ řekla a sáhla pod pultík vedle kasy.
Před očima mi ležely balonky. Zelené, modré, žluté, črvené… Měl jsem červeno před očima, červeno za ušima, ale moje duchapřítomnost tentokrát bodovala.
„Víte, já vlastně potřebuju ty krabičky. Sestra je sbírá jako obaly na pexesa,“ vyhrkl jsem, položil na pult peníze a se třemi krabičkami v ruce uháněl ven, kde čekali šklebící se Kuba s Hynkem.
Peníze nazpátek, jako vždy při mých nákupech tohoto druhu, zůstaly prodavačce. Ale úkol byl splněn. Každý z nás měl teď tři potenciální vodní bomby. Bouša jim sice tvrdošíjně říkal vodíkový, ale s tím jsem jako chemik zásadně nemohl souhlasit.

 

 
 

 

Nahoře bez… a dole taky

25 krátkých povídek o sexu. Studenti LA v nich řeší lásku, ale i znásilnění, incest, prostituci a pohlavně přenosné choroby. I. Březinová sbírku doplnila o 11 básniček pro teenagery.

  • Rok vydání: 2012
  • Napsáno: 2009
  • Stran: 208
  • Žánr: povídka
  • Ilustrátor: Tomáš Kříkava, Klára Mayerová, Tomáš Tvrdý
  • Nakladatel: XYZ
  • Náklad:
  • ISBN: 978-80-7388-344-7
  • Poznámka: Ivona Březinová sbírku doplnila o 11 básniček pro teenagery.

Nahore bez_obalka 001_male

 

 

 

 

 

 

 

ANOTACE:

Sbírka obsahuje 25 krátkých povídek, kterými autoři touží oslovit i ty mladé čtenáře, jimž je záliba v knihách možná vzdálená. Erotické téma bylo zvolené záměrně jako něco, co je věkové skupině kolem 15 let blízké, navíc nahlíženo optikou autorů, kterým je jen něco málo přes dvacet. Jak zdůraznil kmotr knihy, MUDr. Radim Uzel, nejde v žádném případě o pornografii, ale o knihu v dnešní době nadmíru užitečnou. Autoři v ní totiž neřeší jen zamilovanost, lásku a první nesmělé sexuální zkušenosti, ale i nebezpečí zneužívání, incestu, prostituce a pohlavně přenosných chorob. Záměrem knihy tedy bylo nejen pobavit, ale také informovat v nových kontextech a přimět dospívající čtenáře k přemýšlení o svém těle, jeho pocitech a zranitelnosti.

 

AUTOŘI – studenti Literární akademie:
Anna Dlouhá
Veronika Dziaková
Eva Fraňková
Ondřej Funda
Katka Hejlová
Jakub Kaifosz
Tomáš Kříkava
Kristýna Lyachová
Michaela Matejovska
René Nekuda
Vendula Pačesová
Petra Poliakova
Michaela Procházková
Šárka Topolová
Tomáš Tvrdý
Jan Varga
Ondřej Vašina
Jan Vavřín
Filip Vošalík
Ivona Březinová – lektorka, sbírku doplnila o 11 básnických textů.

UKÁZKA (Ivona Březinová):

Miluju
když má holka šněrovací boty
Čím vedou výš, tím líp
A tkaničky na těch botách
miluju
Čím je mám blíž, tím líp
A uzly na těch tkaničkách
miluju
Čím je jich víc, tím líp
A když holka pod těma botama
nemá nic
to jsem pak nejšťastnější
rozmotávač uzlů na světě… (boty)

 

Svlíkni se…
Jen ruce
Jen se svlíkni z rukavic
Nebudu chtít víc
Slibuju
Chci jen vidět
jak vypadá tvoje ruka
když je nahá
a vlasy
když jsou bez čepice
a ruka do nich sahá… (rukavice)

 

Proč máš tak dlouhou šálu?
To abych tě lépe ošálila.
A proč máš tak dlouhý nohy?
To abych tě lépe dohonila.
A proč máš tak krátkou sukni?
To abys pod ni líp viděl, ty sprosťáku!… (šála)

 

Držkou na rohožce

Drsné vyprávění Tonyho, který v den svých osmnáctin nadšeně opouští dětský domov, kde vyrůstal. Těší se, že konečně bude žít podle svého, jenže na samostatný život není připraven…

  • Rok vydání: 2010
  • Napsáno: 2009
  • Stran: 156
  • Žánr: romány pro dospívající čtenáře
  • Ilustrátor: /
  • Nakladatel: Daranus
  • Náklad: /
  • ISBN: 978-80-86983-91-2
  • Titul byl nominován na Zlatou stuhu za rok 2010.
  • Poznámka: Upraveno též ke čtení na pokračování pro Český rozhlas (3 díly).

obalDrzkouRohozka

ANOTACE:

Právě mu bylo osmnáct a má pocit, že si toho v životě zatím moc neužil. Z doby, kdy byl malý, si pamatuje jen hádky rodičů a hračku šaška, který vypadl z okna místo něj. A pak už jen děcák. Sedm vnucených sourozenců od tří do sedmnácti let. Vopruz. Tři tety a strýc, kteří ho pořád k něčemu nutí. Aby si po sobě uklidil, vynesl koš, umyl nádobí, chodil do učňáku… Vopruz, vopruz, vopruz! Ale teď bude všechno jinak. Je dospělý. Je samostatný. Je nadržený na ženský i na život tam… někde… ve velkém městě. Myslí si, že konečně začne doopravdy žít…

UKÁZKA 1:

Nástupištěm prošel chlap v oranžové bezpečnostní vestě. Pracovní rukavice. Pytel na odpadky. Speciální dlouhé kleště jako chmatáky. Pečlivě vybíral vajgly z kolejiště.
Hlavně nikdy nedopadnout jako tenhle, pomyslel si Tony, ale vzápětí ho přepadla taková chuť na cigaretu, že od chlapa třímajícího pytel nedopalků radši odvrátil hlavu.
„Jedna. Jedna malá goška kdyby byla.“
Touha byla tak silná, až na chvíli zauvažoval, že o cigaretu někoho poprosí. Ale poblíž zrovna nikdo nebyl a oslovit tu zkrachovalou existenci pobíhající v kolejišti s pytlem odpadků se mu přece jen nechtělo.
Dám si doma, rozhodl se. Zavřu se do koupelny, napustím si vanu, vydrbu háro. Pořádně se nadlábnu něčím fakt dobrým. A pak si s Gábinem dáme u altánku za domem dlouhýho čouda. Tety stejně vědí, že tam chodíme. Občas nás sice nenápadně očuchávaj, jestli já nebo Gábin náhodou nehulíme trávu. No, někdy jo. Ale Gizela v tom jede mnohem víc než my. Má stálej přísun od kluků, co s nima udržuje kontakty, jak tomu říká, a moc často se s námi nerozdělí, potvora. Jenom pečlivě kontroluje hladinu našich vzájemnejch vztahů, abychom ji nepráskli. No jo, Gíza je holt mazaná. Ale to byla Ida taky. A jak dopadla.
Taky mi budou muset koupit komplet nový vohozy, když jsem o všechno přišel, napadlo ho při pohledu na prodřená kolena. Vlastně to nebude tak špatný. Možná jenom s mobilem to bude trochu vopruz, protože ten byl fakt fungl novej. Říďa se možná bude cukat. Ale když sponzoři můžou Gizele zacvakat rovnátka, tak by mi snad mohli znovu koupit mobil, no ne? Marcel taky dostal nový peníze na školní výlet, když ty první ztratil. A Gábin…
Přistihl se, že by jim teď nejradši zavolal. Že už je na cestě a do večera bude doma, tak ať smažej bramboráky. Nejlíp Karel. Ať je to jak je, bramboráky dělá Karel nabeton nejlepší.
Ne, tohle neměl dělat, uvědomil si vzápětí. Myslet na bramboráky v době, kdy mu do návratu domů chybí asi tak půl dne a momentálně nemá ani na další suchej bumerang, to nebylo chytrý.
Navíc kolem právě prošla holka se smažákem v housce a sedla si na lavičku kousek od Tonyho. Žaludek mu zuřivě nakopal.
Rozhodl se, že z holky nejmíň půlku toho jídla vymámí, a nasadil psí výraz.
Všimla si ho okamžitě. V první chvíli zmateně uhnula očima. Pak sáhla do kapsy pro ubrousek a pečlivě si otřela ústa, protože si asi myslela, že na ni civí kvůli kečupu na horním rtu. Nakonec zřejmě došla k přesvědčení, že ji Tony neodolatelně balí. To už vypadalo slibně. Jenže holka si ještě dvakrát pořádně kousla a zbytek slisované housky v papírovém pytlíku zmuchlala do kuličky a odhodila do koše. Znovu si otřela rty a směšně houpavým krokem popošla k Tonymu. Bejt tu Ida, tak by ti ukázala, jak choděj vopravdický kočky, pomyslel si.
„Ahoj, kam jedeš?“ oslovila ho originálně.
„Domu,“ odsekl a jak už mu všechno bylo fuk, vstal, bezostyšně vyhrabal zmačkaný pytlík z koše a doloval z něj voňavé smažené drobky.
To dívenku naprosto odrovnalo. Zhnuseně vstala a přešla na opačný konec nástupiště.
Tonymu to bylo jedno. Jazykem slízl z pytlíku zbytek kečupu a spíš pro sebe zamumlal:
„Já nebalil tebe, ale tvůj smažák, ty krávo.“

UKÁZKA 2:

„Myslíte, že se vrátí?“ zeptala se Bohunka a nenápadně si ukazováčkem setřela vlhkost z dolních řas. Stejně se rozmazaly. Ta maskara, kterou pro ni Sváťa ze sousední rodiny prý ukradl, není kdovíjaký zázrak. Jestli ji fakt lohnul, tak za to riziko v supáči to snad ani nestálo, pomyslela si. A ona stejně žádnýho kluka nechce. Nikdy. Nanejvýš Tonyho. A i jeho jenom jako kamaráda.
„Tony? Ten, že by se vrátil?“ vyjel na Bohunku Gábin zbytečně prudce. „Na to zapomeň. Já, až mi za rok bude osmnáct, taky vezmu kramle hned ten den ráno.“
„Už aby to bylo,“ odsekla Gizela. Gábin byl její bratr, ale poslední dobou se moc nemuseli.
„Je vám tu tak zle?“ ozvala se teta Radmila tiše, aby nevzbudila malého Rendíka a Milku, kteří jí znaveně usnuli v náručí. Tihle dva jsou ještě zlatíčka. Hlavně Rendík. Z kojeňáku ho sem převezli před půl rokem. Kolem pravého oka má výraznou pigmentovou skvrnu, která ho na první pohled hyzdí. Ale Radmila už si zvykla a Rendík jí připadá jako krásné dítě. I Milka prohlásila, že Renda vypadá jako roztomilé štěňátko z jedné obrázkové knížky. Určitě by ho měla ráda i jeho máma, kdyby se ho hned po porodu nevzdala. Už je to tři a půl roku. Prý pořád jen plakala a tvrdila, že s takovým dítětem nemůže žít. No, a tak s ním nežije. Žijeme s ním my, ani k adopci ho nikdo nechtěl.
„Je nám tu skvěle,“ sekla Gizela odpověď, ale usmála se přitom docela přívětivě, takže Radmila si nebyla jistá, nakolik je ironie v jejím hlase opravdová.
„Na, dej ho do postele podala spícího chlapečka dívce.
„Tak pojď, pinďo,“ vzdychla Gizela. Pro jejích patnáct let byl Renda jen přítěží. Na panenky už byla velká a k mateřským citům ji to ještě netáhlo.
Škoda, že to s Idou tak dopadlo, bleskla hlavou Radmile řezavá vzpomínka. Ale to už se jí na klíně zavrtěla Milka, dlouhé hubené nohy jí sklouzly na zem a polekanýma očima se rozhlédla po obývacím pokoji.
„Kde je Tony?“
„Šel žít,“ poučil ji Gábin.

RECENZE 1:

Příběh kluka z děcáku chytne za srdce

http://www.kultura21.cz/content/view/2804/122/
Autor: PhDr. Jana Semelková / 324x přečteno
Úterý, 19. duben 2011

Když jsem se probírala nominovanými tituly na Zlatou stuhu za rok 2010, velmi mne zaujala útlá knížka Ivony Březinové s drsným názvem Držkou na rohožce. Přečetla si upoutávku z obálky a bylo rozhodnuto: to si musím přečíst.

Ivonu Březinovou znám hlavně jako autorku knížek pro děti a mládež. Píše báječné pohádky, umí kouzlit se slovíčky v textech určených začínajícím čtenářům, skvěle hraje na strunu zamilovaným v dívčích románech, ale nevyhýbá se ani závažným tématům ze života náctiletých. Kdo by neznal její sérii Jmenuji se… (Martina, Ester, Alice) o dívkách, které trápí různé druhy závislostí – anorexie, gamblerství, drogy.

Nová knížka je klučičí. A jak je u Ivony zvykem, zavede nás někam, kde to známe jen z doslechu. Tony, hlavní hrdina napínavého příběhu, nám prozradí mnohé o životě v dětském domově, i o tom, jaké to je, být na ulici, bez zázemí.  (…)

Konec? Tak ten vám neprozradím. Mohu vám slíbit, že příběh Tonyho vás vezme za srdce. Zhltnete jej na jeden zátah a začnete se zamýšlet – nad sebou, nad tím, co jste v životě promarnili, co vám proklouzlo jen tak mezi prsty, čeho si dostatečně nevážíte. Je to sice knížka pro náctileté, já ji však považuji za rodinnou – přečtěte si ji a pak ji půjčte svým ratolestem (případně naopak). Třeba si večer, místo televize, budete mít o čem popovídat, témat bude dostatek.

RECENZE 2:

Ivona Březinová – Držkou na rohožce
Publikoval Kateřina Kalivodová dne 22 Duben 2011 v kategorii Knihy http://www.topvip.cz/knihy/ivona-brezinova-%e2%80%93-drzkou-na-rohozce

Nominovaný titul na Zlatou stuhu za rok 2010 Držkou na rohožce napsala Ivona Březinová. Knížka Ivony Březinové, která zaujala porotu, je klučičí. A jak je u této autorky zvykem, zavede nás tam, kde to známe jen z doslechu. Tony, hlavní hrdina napínavého příběhu, nám vypráví o životě v dětském domově, i o tom, jaké to je, zůstat osamělý na ulici, bez zázemí.

Síla Ivoniných textů je v prožitku. Protože ji dobře znám, vím, že před napsáním každého příběhu si dokonale ověřuje reálie, do kterých míní hrdiny uvést. Při čtení nového románu pro náctileté tak nabudete pocitu, že autorka prožila dětství v děcáku a od osmnácti se potulovala kolem kontejnerů. Tak autentické se zdají být výpovědi hlavního hrdiny.
Příběh je psán jako osobní výpověď chlapce, který do osmnácti let žil v kruhu sedmnácti vnucených sourozenců – v děcáku. O jeho pohodlí se starali tři tety a strýc (jak pracovníkům dětského domova říkali) a hlavně sponzoři. Byl zvyklý, že všechno jde samo, bez jeho přičinění – čisté prádlo najde ve skřínce vždy, když je potřeba, jídlo se vezme v kuchyni, jakmile má člověk hlad, dokonce si může přát, co chce, a sponzoři se postarají. Však od toho jsou. Najednou je mu netrpělivě očekávaných osmnáct let.
O S M N Á C T!
Už nemusí být tam, kde žít nechce, kde si nic neužil. Kde musel, i když ne moc, ale přece, poslouchat. Konečně se zbaví takzvaných sourozenců a nebude nucen odpovídat na zvídavé otázky tet a strýce… V den narozenin Tony odejde z domova. Bez ohlédnutí, bez pozdravu. Nikdo mu v tom nemůže zabránit, je totiž plnoletý!
Ty vole, tak jsem venku! Fakt volnej, ty brďo, ani tomu nemůžu věřit. Poprvý v životě konečně svoboda, já se z toho snad poseru nebo co.
Náhlý poryv ve střevech jako by mu chtěl dát za pravdu. Syknul a zaťal svěrač, jak jen to šlo. Dvě vteřiny to vypadalo, že své tělo, které tak podlým způsobem zaútočilo zevnitř, nezkrotí, ale potom tlak povolil a on mohl ulehčeně vydechnout…
Je jasné, že Tonyho kroky míří do Prahy. Těší se na to, jak si konečně užije. Má peníze, je slušně oblečený, do značkového batohu si poskládal celý svůj život. To bude jízda – ženský, alkohol, svoboda – konečně začne doopravdy žít. Jenže Praha je k němu lhostejná. Všichni někam spěchají a důvěřivý nezkušený kluk, který dosud znal jen zlatou klícku, postupně naletí každému, komu přijde do cesty. Vlastně si užije podle svých představ jen první den – pronajme si pokoj v hotelu a jde pařit. Pak už naráží na jednoho podvodníka za druhým. Postupně přijde o vše, co si s sebou přivezl. Začne toužit po návratu do děcáku, stýská se mu po teplé posteli, čistém prádle, má hlad – chce domů, chce zpátky k jistotám, které zavrhl. Jenže nemá peníze, všichni kolem něj říkají něco jiného, než skutečně myslí, nikdo nepomůže. Tony je ve srabu…
Kopule Hlavního nádraží ale na Tonyho účinkovala jako magnet. Podvědomě očekával, že to je místo, kde se jeho neutěšená situace konečně utěší. Kdy se prostě všechno vyřeší nějak samo, za něj. Jako vždycky v jeho životě…
Příběh Tonyho je drsný a silně emotivní zároveň. Je sice určen náctiletým, ale doporučuji jej i starším čtenářům. Slibuji vám, že příběh Tonyho vás vezme za srdce. Zhltnete jej na jeden zátah a začnete se zamýšlet – nad sebou, nad tím, co jste v životě promarnili, co vám proklouzlo jen tak mezi prsty, čeho si dostatečně nevážíte.

RECENZE 3:

Březinová, Ivona: Držkou na rohožce
Autor článku: Naděžda Sieglová – 10.7.2011, iLiteratura

Ivona Březinová: Držkou na rohožce, Daranus, Řitka, 2010, 156 s.
Jedním z toposů, kam se lze prostřednictvím díla Ivony Březinové podívat, je dětský domov. Po knize Mít tak psa – To have a Dog, napsané pro malé děti a stylizované do podoby alternativní učebnice angličtiny, vyšla próza s drsným titulem Držkou na rohožce. Jejím protagonistou je dospívající chlapec Tony. Po dlouholetém pobytu v dětském domově se ocitá dobrovolně, ale příliš náhle na ulici, bez prostředků a bez zázemí blízkých a kamarádů, bez dovedností, které mladý člověk získává v rodině a které jej naučí předvídat následky svých rozhodnutí i orientovat se v životně důležitých situacích.
Tonyho výpověď začíná okamžikem právě nabyté svobody. Je mu osmnáct, získal plnoletost a opouští dětský domov s očekáváním slastí opravdového života. Následuje rychlé procitnutí a pokles až na samé dno skutečného odpadkového kontejneru, kde se dá v případě nouze dokonce spát. Propadá se ale i na dno psychické, jež se dostaví po několika zklamáních z jednání lidí, kteří se již ani nesnaží ze dna reálného i duchovního vymanit. Jejich faleš a kriminální činy sice často plynou z vlastních pocitů beznaděje, Tony je však vůči nim bezbranný, neboť je neumí vzhledem k dosavadním životním zkušenostem předvídat. Trpí prožitými událostmi fyzicky i psychicky, nedokáže se bránit násilí ani podvodům.
Kurzivně tištěné pasáže, jimiž je text protkán, doplňují a zpětně vysvětlují děj a prohlubují psychiku hlavní postavy. Jejich prostřednictvím pak Tony nepřímo konfrontuje obě alternativy svého způsobu života ve prospěch té minulé, aniž by však ve svých rozhodnutích nalezl odvahu přiznat si realitu a hledat východisko.
Zatímco v předchozích dílech Ivony Březinové, zejména v trilogii Holky na vodítku, věnované problematice závislostí, je bezvýchodnost v osudech a skluzech hlavních postav pouze naznačena, míra varování před nimi je v knize Držkou na rohožku přímější. Sen Tonyho o pomyslné velké rohožce s velkou zásobou bot conversek k velkorysému použití, jež se mu stala v návaznosti na titul díla i samotný děj symbolem úspěšnosti, nejen nedojde naplnění, ale krutá realita závěru nenabídne ani jiskřičku naděje.
Autorka neumožňuje čtenáři bezprostřední identifikaci s hrdinou díla. Jeho příběh předkládá v téměř dokumentární podobě bez dodání úlevného momentu katarze. Na poznávací složku příběhu nenavazuje poučení, což knihu posouvá k dospělejším recipientům. Dospělé čtenáře může zaujmout záměrným upozorněním na konkrétní a aktuální chování společnosti v určité sociální oblasti. Upřímná snaha majority pomoci oslabeným totiž vyznívá naprázdno a ve svých důsledcích vede do slepé uličky.

© Naděžda Sieglová

ROZHLAS:

Rozhlasový seriál Držkou na rohožce byl premiérově vysílaný po 3 sobotní večery (12.10., 19.10., 26.10.), v Klubu Rádia Junior na Dvojce Českého rozhlasu v čase 19.00 – 20.00.
režie: Jaroslav Kodeš
interpret: Marek Holý

Zrcátko pro Markétu

Kniha zachycuje průběh školního roku sedmáků. Vypravěčem je kluk Medard, nadšený chemik a nově i obdivovatel dívčích vnad. Má sestru Andělu a zamiloval se do Markéty…

  • Rok vydání: 1996
  • Napsáno: 1995
  • Stran: 112
  • Žánr: romány pro dospívající čtenáře
  • Ilustrátor: /
  • Nakladatel: Petra
  • Náklad: 5000
  • ISBN: 80-85984-06-7
  • Poznámka: autorčina první vydaná kniha
  • Zkrácená rozhlasová verze 2001.
  • 2. vydání vyšlo v roce 2009 v nakladatelství Fortuna Libri pod názvem Pomeranče v podprsence.
    3. vydání vyšlo v roce 2017 v nakladatelství Grada Publishing pod názvem Pomeranče v podprsence

obalZrcatkoMarketa

 

2. a 3. vydání:

obalPomerancePodpObálka-Pomeranče-GRADA-malá

ANOTACE:

Příběh je vyprávěn třináctiletým chlapcem, který někdy s lehčím, jindy s těžším srdcem prožívá své dospívání.

Na začátku se zdá, že největším problémem hlavního hrdiny je jeho nešťastné jméno. Jmenuje se totiž Medard Koukol a neustále sní o tom, že se nechá přejmenovat. Dokonce už usilovně šetří na poplatek, který bude muset na matrice zaplatit, ale rodiče jsou zásadně proti. Nepomůže ani spojenectví jeho o dva roky starší a trochu praštěné sestry Anděly. Vypadá to, že Medard bude nucen se svým jménem žít až do své plnoletosti. Čekací dobu mu naštěstí vyplňuje silná záliba v chemii a nejrůznějších chemických pokusech, které provádí v kůlně na dvoře jejich domu. Je s podivem, že kůlna čas od času nevyletí do povětří, ale jisté je, že ve třídě se Medard stává uznávaným chemickým odborníkem, čehož rozjívení spolužáci často využívají k všeobecnému obveselení. Jenže přichází okamžik, kdy si nadšený chemik Koukol všimne, že na světě existují i jiné krásy než změna barvy filtrátu hlinité sraženiny na skvostně fialovou poté, co k ní je přidán čpavek. Medard Koukol je náhle uchvácen i tím, že některým spolužačkám přes prázdniny prudce vyrostla prsa. Uvědomí si, že do třídy s ním chodí i holky, zvlášť Markéta, kvůli které je ochoten vyrábět ve své kůlně místo bouchacích kuliček zrcátka. A jméno? Proč vlastně měnit jméno, když Markétě jméno Medard Koukol přece ani trochu nevadí.

UKÁZKA:

Ve škole byl první hodinu tělocvik. Holky vždycky cvičej zvlášť, mají většinou gymnastiku, makaj na nářadí, s míčem a občas se vrtěj při hudbě. My chodíme víc běhat a hlavně hrajem fotbal. Ale jednou za čas máme tělák společně, jako dneska. Od začátku roku je to vůbec poprvé. Sice asi nepůjdem na hřiště a budem se s nima potloukat po tělocvičně a v nejlepším případě otloukat míče o zeď, ale hned, jak holky vylezly ze šatny, bylo jasný, že to bude stát zato.
Měly většinou gymnastický trikoty, nebo krátký cyklistický kalhoty, co se úplně přilepěj na nohy, a přiléhavý trička. Semkly se do stydlivého houfu, ruce si držely před prsama a chichotavě švitořily zřejmě na náš účet. Tělocvikářka Staňková zapisovala do třídnice a kluci buď zírali na holky nebo okázale předváděli neokázalé svaly.
První z holčičího houfu vyrazila Slonimrška, teda Soňa Mrášková. V obepínajícím trikotu připomínala nafukovací figurku Michelin.
„Sloni, vyndej si z toho trika ten plovací kruh, nejsme na koupališti,“ vyprskl Pokorný.
Slonimrška rázem změnila směr a těžce dusala na Pokorného.
„Uhněte mi z cesty, třasořitkové, nebo vás převálcuju,“ supěla dobromyslně.
Ve směru její dráhy se rázem utvořil široký průsmyk. Ale Pokorný už hbitě změnil stanoviště, a tak jen houkla:
„Ještě jednou a připlácnu tě ke zdi, Pokorný!“
Staňková už pískala na píšťalku a „Pozor! V (tentokrát) dvojřad nastoupit! Dívky vpředu, chlapci vzadu.“
Nádherná přehlídka zadků. Vzpomněl jsem si na dnešní sen a pocítil, jak mi za ušima zahořela kůže.
Při rozcvičce jsem si víc všímal dívčích ňader. Většinou se při výskocích mírně zachvívala a tu a tam se pod trikem rýsovaly dva legrační knoflíčky. Chudinka Luciášová je ještě plochá jak prkno a u Votrubcové taky není nic vidět. A Horáčková. Hezký nohy, ale prsa nic moc. Zato Loučková. Zíral jsem na její prsa. Pohupovaly se rytmicky nahoru a dolů jako dva driblující míčky.
„To jsou kozy, co?“ zafuněl za mnou Strnad.
Rychle jsem od Markéty odvrátil hlavu jinam, ale po chvíli mě ten ladný pohyb zase přivábil. Vážně je má moc hezký.


RECENZE 1:

Nevím, na co myslela Ivona Březinová (čtenářům Zlatého máje známá ze svých článků a statí), když psala svůj první román, kterému dala poetický název Zrcátko pro Markétu, ale podezřívám ji, že jí ani příliš o dívčí román nešlo. Vždyť hlavní postavou zde není dívka, ale třináctiletý kluk, který při dobré vůli může připomínat o pár let staršího Dannyho Smiřického z Prima sezóny. Březinová napsala velmi jemný, hravý a veselý sled kapitolek, v nichž se nám představuje sedmák Medard jako chlapec, který vedle své vášně pro chemické pokusy (a komplexu ze svého „nemožného“ jména) začíná najednou objevovat, že existuje ještě něco, co rozhodně stojí za prozkoumání: holky. (K tomuto závěru dospěje chlapec při společném tělocviku.) Tak vstoupí do děje spolužačka Markéta. Ta hraje, zvláště v půvabných vzájemných dialozích, přesně tu roli, kterou stejné stará dívka hrát musí: je vždycky o krok před svým klukem. Zatímco Škvoreckého Danny už nemyslí na nic jiného než na „to“, Březinová vede s přehledem svého hrdinu od nahotinek v časopisech přes mejdanový přípitek kuličkou hroznového vina a sladké sny až k první puse před koncem školního roku v nedalekém hájku: její vyprávění je přirozené, současné a působivé. A to i tam, kde se dotýká vážných problémů (strach z matčiny nemoci, pokus získat chlapce pro výrobu drog). Myslím, že si knížka zaslouží čtenářský zájem, a to nejen mladších dívek, ale tomu asi paradoxně zabrání koláž na deskách, kterou Petra vybavuje tento typ čtení.
René Ditrnar, Zlatý máj 4 / 1996, s.171

RECENZE 2:

Zrcátko pro Markétu je pro dvanáctky. Rády čtou o větších, o šťastné, harmonická rodině, o prvních láskách i zklamáních. Opět koloběh školního roku posouvá hodiny, dny, měsíce. Ale doopravdy je to o nejdůležitějších věcech pubescentů: jak vyjít s učiteli rodiči, jak se namlouvat, zamiloval, jak obstát… Medard a Anděla Koukolovi jsou handicapovaní jmény, zato rodiče mají super. Nalezli pochopení pro Medardovu chemickou vášeň i pro Andéliny pozdní příchody. Mimo jiné vyžadují i od dětí pochopení pro své slabosti, bolesti. Prosté to funguje. Tam je ta naděje. Těžko návod, ale radu by tam každá dorůstající princezna najít mohla. Obě knihy Ivony Březinové (Zrcátko pro Markétu a Věra, Nika a sedm babiček) jsou prima a jsou štíhlé. Zdá se, že noví autoři se rodí.
Jana Klokočníková, Nové knihy 44 /1996, s.4

ZAJÍMAVOST:

Ukázky z knihy vyšly jako povídky  v časopise ABC 24/1997 a 2/1997. 

ABC_Tahak_c2_1997_s34ABC_Tahak_c2_1997_s35

 

ABC_24_1997_s16

ABC_24_1997_s17