Bratranci a sestřenice Kaplánkovi se seznámí s pánem, který si o dovolené hraje na indiána. Děti se k němu nadšeně přidají a snaží se zjistit, proč se jeho kůň řehtá, kdykoliv někoho shodí.

• Rok vydání: 2002
• Napsáno: 2001
• Stran: 87
• Žánr: příběhy s dětským hrdinou
• Ilustrátor: Antonín Šplíchal
• Nakladatel: Axióma
• Náklad: /
• ISBN: 80-7292-026-X
• Poznámka: 3. volné pokračování série Trosečníci
• Předchozí díly: Trosečníci – Dobrodružství v zamčeném bytě, Trosečníci – Dobrodružství skotského teriéra
• Následující díl: Trosečníci – Dobrodružství sněžného muže

ANOTACE:

Po Dobrodružství v zamčeném bytě a Dobrodružství skotského teriéra se znovu setkáváme se sedmilístkem bratranců a sestřenic Kaplánkových, kteří tentokrát řeší záhadu řehtajícího koně. Převlečeni za indiány se pokoušejí vyzkoumat, proč
grošovaný kůň každého, kdo si na něj sedne, shodí na zem a pak se rozřehtá. No řekněte, je ten kůň normální?
UKÁZKA:

Noc byla jako reklama na čokoládu. Tmavá a plná hvězdiček ze souhvězdí Orion. A taky z jiných souhvězdí, samozřejmě, ale souhvězdí Orion měl mlsoun Matěj ze všech nejradši. Zrovna teď by si dal nějakou dobrou čokoládovou tyčinku. Nebo aspoň ty oříškové oplatky, co má babuška Maruška schované ve spíži. Matěj se posadil co posteli o mlsně zavzdychal. Kdyby mu jen nebylo takové vedro. Vzduch na půdě byl rozžhavený, že by se i čert zalknul, to se vážně nedalo vydržet. Opatrně vstal o zpocený obličej vsoukal do malého vikýře. Rázem ho olízl vánek. Sice jen nepatrný, ale přece jen to bylo lepší než nic.
Matěj chvíli stál u vikýře, a když už se cítil svěžejší, chtěl se znovu vrátit do své postele. A vtom zaslechl ty zvláštní, ničemu nepodobné zvuky.
„Vzbuď se,“ zalomcoval Tadeášem.
„Co je?“ ohnal se po něm Tadeáš mátožné.
„To právě nevím. Ale venku je slyšet něco divnýho.“
„Nech mě spát,“ zakňoural Tadeáš.
„Co je slyšet divnýho?“ ozvala se z druhého rohu rozespale Darinka o taky Dárek tiše štěknul.
„Já… nevím. Něco.“
Darinka se vysoukala ze spacáku a šla si to „něco“ taky poslechnout. Znělo to slabě, jako zdálky, ale divné to bylo docela určitě.
Dárek začal výt a David nadávat, takže se i ospalec Tadeáš nakonec úplně probudil. Dokonce Renáta, která kvůli alergii na seno nespala s ostatními na půdě, se s baterkou objevila ve škvíře dveří.
„Co tady blbnete? Babička se ptá, proč nespíte, že prej budete ráno jako praštěný.“
Ale nikdo si jí nevšímal, protože všichni už stáli na špičkách natlačeni kolem otevřeného vikýře a napjatě poslouchali.
„Heáá á hé hea hé, ueé á heá hé…“ znělo ze tmy, která sice vypadala jako reklama no čokoládu, ale s těmi podivnými zvuky najednou působila úplně hrůzostrašně.
„Co to je?“ špitla Renáta. „Já se bojím.“
„Tak se jdi bát dolů k babičce a neruš,“ usadila “ sestru Agáta.
„Já se taky bojím,“ hlesnul Daník. „Kdyby to byl zloděj, tak bych ho picnul pistolkou, ale tohle asi nebude zloděj, že jo?“
„Neboj,“ klidnila ho Darinka. „A ty taky, Dárku. Ticho! Ani nemukej!“
Dárek ublíženě zalezl do rohu. Jak to, že on má být zticha a ten venku si vyje jako kdyby byl úplněk. No jo, ale vždyť on je úplněk! Copak to ty děti nevědí? Ani Darinka? Ani David, který se tváří, že ví úplně všechno? A chudáka psa okřiknou. Každé štěně vám štěkne, že psi vyjí na měsíc jako diví. A někdy i lidi.

Sedm sestřenic a bratranců přes léto pomáhá v hotelu pro zvířata. Jedním z hostů je i skotský teriér John Black. Když se ztratí, nastane malér. Pes je Angličan a nerozumí česky.

• Rok vydání: 2000
• Napsáno: 2000
• Stran: 87
• Žánr: příběhy s dětským hrdinou
• Ilustrátor: Antonín Šplíchal
• Nakladatel: Axióma
• Náklad: 1250
• ISBN: 80-7292-005-7
• Poznámka: Cena knihovníků Suk 2000
• 2. volné pokračování série Trosečníci
• Předchozí díl: Trosečníci – Dobrodružství v zamčeném bytě, 
  
• Následující díly: Trosečníci – Dobrodružství řehtajícího koně, Trosečníci – Dobrodružství sněžného muže

ANOTACE:

Tři holky a čtyři kluci ve věku od pěti do třinácti let jsou všichni z jedné rodiny. Jejich dva tatínkové jsou bratři a děti  tedy mají společnou babičku. A také společné zážitky. V minulém díle se na pár dní ocitli sami bez dospělých, navíc zůstali uvěznění v bytě, protože v zámku se zlomil klíč. Nakonec vše dobře dopadlo a babička Maruška si je odvezla k sobě na venkov. Její přítel tam vlastní hotel pro zvířata a děti nadšeně pomáhají. Jenže jedním z klientů hotelu je skotský teriér, jehož majitelka je Angličanka. Svěřila ho na hlídání a on se najednou ztratil. Navíc nerozumí česky. Jak tohle dopadne?

UKÁZKA:

„Tak co se vám stalo?“ řekl Velehora. „A mluvte rychle, stručně, výstižně.“
Nejrychleji, nejstručněji a nejvýstižněji z nich mluvil David a tak teď všichni čekali, co poví.
„Jdeme nahlásit záhadné zmizení Johna Blacka,“ pronesl důležitě.
„On je cizinec?“ zeptal se rychle Velehora.
„Je to Angličan,“ řekl Tadeáš.
„A vůbec neumí česky,“ doplnil ho rychle Daník.
„Hm,“ pokýval Velehora hlavou. „On je tu na dovolené?“
„Asi jo,“ poznamenala Renáta. „Bydlí tady v hotelu.“
„Přijel k nám sám?“ vyzvídal Velehora.
„Kdepak,“ rozesmála se Agáta. „S jednou anglickou madam.“
„A ta madam se neztratila?“
„Snad ne, ona se má vrátit až za tři dny. Ale než odjela, nechala nám tu Johna Blacka na starosti.“
„Kolik je mu let?“
„Prý sedm,“ řekla Darinka.
„Teprve?“ povytáhl Velehora obočí a pomyslel si no nazdar, to je radost, když se ztratí takový malý dítě a ještě ke všemu cizinec. „A kde jste toho Johna Blacka viděli naposled?“
„U hotelu.“
„A kdy?“
„Dneska dopoledne. Pak jsme s ním měli jít na oběd do hospody a byl najednou fuč. Jako by se po něm země slehla, vůbec nikde jsme ho nenašli. Víte, my o něj máme hrozný strach.“
„A je to váš dobrý známý, ten John Black?“ chtěl vědět Velehora.
„Přítel,“ řekla Renáta. „Víte, něco jako kniha.“
„Kniha?“ povytáhl Velehora znovu obočí. „Ty asi hodně čteš, viď maličká.“
Renáta se zatvářila uraženě, že jí ten Velehora říká maličká, ale asi si toho nevšiml, protože si sedl za psací stůl a řekl:
„Tak jo. Sepíšeme protokol.“
„Co je to protokol?“ chtěl vědět Daník, ale Velehora ho zarazil:
„Ticho, tady se ptám já,“ a Daník zmlkl.
Pak Velehora něco vyťukal do počítače, podíval se na Kaplánky a vyzval je:
„Tak mi ho popište, toho vašeho přítele.“
„Je malej.“
„Tmavej.“
„Na hlavě má takovou legrační čupřinku.“
„A dlouhý chlupy na nohách.“
Velehora si posunul brýle úplně stejně, jako to dělá David a zrovna chtěl říct dost, to nejde, abyste mluvili jeden přes druhého, a když říkáte malý, musíte říct jak malý, a také se neříká tmavý, ale tmavovlasý, ale ty dlouhé chlupy na nohách, to je výborné, můžeme to napsat do kolonky zvláštní znamení. Tohle všechno jim chtěl Velehora říct, když vtom se ozvala Agáta:
„Ocásek má rovný a ani ne dlouhý, ani ne krátký,“ řekla důležitě a Velehorovi spadly brýle pod stůl jako Davidovi ráno do kbelíku.
„Jaký ocásek?“ vyblekotal nechápavě.
„No jeho ocásek,“ upřesnila Agáta.
„Víte, skotští teriéři mají rovné ocásky, takové středně dlouhé a středně chlupaté,“ vysvětloval David ochotně.
„Skotší teriéři?“ zaúpěl Velehora.
„Ano. O kom tady celou dobu mluvíme?“ podivil se David a pomyslel si, jak jsou ti policajti v tom horku asi přepracovaní.
„No právě, o kom tady celou dobu vlastně mluvíme?“ vykřikl Velehora.
„O psovi, přece,“ řekla Renáta bezelstně. „Vždyť vám říkám, že je to nejlepší přítel člověka.“

RECENZE:

Velká rodina Kaplánků, dvojčata Petr a Pavel s manželkami a sedmi dětmi odjíždějí v zimě na hory, kde jsou na stopě tajemnému yettimu. Jenže se z něj vyklube někdo, koho dobře znají.

• Rok vydání: 2003
• Napsáno: 2003
• Stran: 80
• Žánr: příběhy s dětským hrdinou
• Ilustrátor: Antonín Šplíchal
• Nakladatel: Axióma
• Náklad: /
• ISBN: 80-7292-066-9
• Poznámka: zkrácená rozhlasová verze 2003
• 4. volné pokračování série Trosečníci
• Předchozí díly: Trosečníci – Dobrodružství v zamčeném bytě, Trosečníci – Dobrodružství skotského teriéra, Trosečníci – Dobrodružství řehtajícího koně

ANOTACE:

Se sedmi bratranci a sestřenicemi Kaplánkovými se tentokrát setkáváme na zasněžených horách, kam celá rodina odjela na jarní prázdniny. Celá rodina – až na babču Evču. Jeden poukaz na dovolenou se totiž nedostával, a tak dospělí sehráli o pobyt na horách velkou karetní partii hry „prší“. No, a babča Evča ji prohrála. Ještě všem napekla na cestu vánočky a pak jen zamávala za dvěma plně naloženými odjíždějícími auty. Na horách čeká obě Kaplánkovic rodiny spousta překvapení. A co víc, zdá se, že tentokrát budou muset přijít na kloub pořádné záhadě. Občas se jim totiž něco ztratí, ale také jim zas něco přibude. A nejzvláštnější na tom všem je, že se pod oknem jejich hotelu začínají objevovat neobvyklé stopy. Jsou tak obrovské, že snad mohou patřit jen záhadnému sněžnému muži – yettimu.

POSTAVY:

UKÁZKA:

Ze všech Kaplánků probudilo slunce toho dne jako prvního tatínka Pavla. Ale to jen proto, že spal nejblíž oknu a slunce na něj nejpohodlněji dosáhlo. Tatínek Pavel už chtěl vyskočit z postele, ale na poslední chvíli si uvědomil, že v místnosti je třeskutá zima. Řekl si, že vylézat do takového chladu by nebylo moc moudré, lepší bude zůstat ještě chvíli v posteli. Zpod peřiny opatrně vysunul jen pravou ruku, aby si z čokolády ležící na nočním stolku ulomil aspoň jednu malou kostičku. Usoudil totiž, že nějak si to nepříjemně studené ráno zpříjemnit musí. Už už se do čokolády málem zakousl, když si všiml, že je kolem dokola podivně vroubkovaná.
„Kdo to udělal?“ vykřikl tatínek Pavel tak hlasitě, že všech zbývajících deset Kaplánků i pes Dárek bylo rázem na nohou.
„Co se stalo?“
„Co kdo udělal?“
„Byli tu zloději?“ křičeli Kaplánkovi rozespale jeden přes druhého.
„Někdo ohlodal čokoládu,“ pokračoval tatínek Pavel ve svém hněvu. „Určitě Matěj.“
Tatínek Pavel odhodil zahřátou peřinu a odhodlaně se vrhnul směrem k Matějovi. Rozčilení ho tak rozpálilo, že zimu nevytopené místnosti ani nevnímal.
„Já to říkal, že se něco stane a zas to bude na mě,“ lamentoval Matěj a snažil se před tatínkem Pavlem zabarikádovat v koupelně.
„Otevři, nebo se neznám!“ křičel tatínek Pavel.
„On se nezná?“ vykulil Daník oči. „Jak to, že se nezná? Ale my ho přece známe. Neměli bysme mu teda říct, kdo vlastně je? To musí bejt divný, neznat se.“
Daníkovy zmatené úvahy přerušila Agáta. Postavila se vedle tatínka Pavla a začala sladce vemlouvavým hlasem:
„Matějíčku, Matějíčku, otevři nám světničku, jenom prstíček strčíme, trochu se ohřejeme a hned zase půjdeme.“
„Teda s tím ohřátím má holka pravdu,“ podotkla maminka Helenka a zimomřivě zalezla zpátky do chladnoucí postele.
„Počkat,“ ozvala se najednou maminka Karin. „Proč si myslíte, že tu čokoládu okousal zrovna Matěj?“
„A kdo jinej?“ zeptal se Tadeáš udiveně. „Přece známe Matěje.“
„O tom právě dost pochybuju,“ odsekla maminka Karin. „To si vážně myslíte, že má Matěj tak malý zuby?“
Všichni, až na chudáka Matěje, který se stále ještě obával tatínkova pronásledování, se sklonili nad čokoládou vroubkovanou otisky tak malých zoubků, že to při nejlepší vůli nemohly být zuby Matějovy.
„Takový zoubky nemá ani Daník,“ poznamenala maminka Helenka. „A ty se hned vrhneš na Matěje,“ dodala vyčítavě.
„No jo…vlastně,“ blekotal tatínek Pavel. „Ale kdo to teda…“
„No kdo? Myši,“ zněla Karinina stručná odpověď.
V příští chvíli už Renáta z přistavené židle lezla na skříň.
„Myši? Tady?“ podivil se tatínek Petr. „A proč vlastně ne?“
Tatínek Pavel chvíli rozpačitě přešlapoval na místě, asi jak ho na studené podlaze zábly nohy, a pak se kajícně odšoural ke dveřím koupelny.
„Matěji? Já jsem se splet. No tak vylez, ať se ti můžu omluvit.“
Matěj opatrně vyhlédl škvírou. Pořád si ještě nebyl jist, jestli to není nějaká lest. Ale z tátova obličeje vyčetl, že není.
„Tak promiň, Matěji. Za tu čokoládu.“
„A za salám taky?“
„Taky.“
Tadeáš se v tu chvíli podíval k oknu a vykřikl:
„No tě pic do čepic! Hele, je tam!“
„Co je tam?“
„No kočka! Obrovská černá kočka!“
Ale než se všichni seběhli k oknu, byla kočka ta tam.
„Stopy!“ „Musej tam přece být stopy,“ upozornil David a otevřel okno dokořán, aby se mohl vyklonit ven.
Stopy tam byly. Malé kulaté kočičí a pak takové, nad kterými i tatínkům Pavlovi a Petrovi zůstával rozum stát.
„No tě pic do čepic,“ vydechl Tadeáš. „To nevypadá jenom na kočku.“
„To jsou ty stopy, co byly včera za chatou,“ vysvětloval Matěj horlivě. „David říkal, že patřej mamutovi, ale to je blbost. Za prvé mamuti už nežijou, za druhý by určitě neuměli šplhat po střechách a za třetí jsou ty stopy na mamuta přece jen trochu malý.“
„Třeba by mohly patřit nějakýmu mamuťátku, teda kdyby nějaký žilo,“ ozvala se Agáta stále ještě sedící na skříni.
Všichni bedlivě zkoumali stopy, ale tatínek Pavel si všiml něčeho, s čím už si vážně nevěděl rady. Na skobě za oknem, kde ještě včera visela celá šiška uheráku, která večer tak záhadně zmizela, visel najednou pořádný věnec buřtů.
„Vy jste někdo koupil buřty?“ zeptal se tatínek nejistě.
Jenže tyhle buřty nikdo z Kaplánků neznal.
„Tak kde se to tu vzalo?“
„Třeba ta černá kočka vůbec není kočka,“ zašeptala Agáta tajemně.
„Jo, třeba je to kocour,“ usadil ji Tadeáš.“
„Ani kocour,“ odsekla Agáta. „Třeba to je nějaká čarodějnice.“
„Čarodějnice, která z dlouhé chvíle proměňuje šišky uheráku ve věnce buřtů,“ vzdychl tatínek Petr a přemýšlel, v kolika letech asi tak děti ostatních rodičů přestávají věřit na pohádková strašidla.
Jenže uherák zmizel a buřty se objevily. To byl fakt, na kterém se prostě nedalo nic změnit.
„Kdyby ta kočka radši chytala myši,“ povzdychla si maminka Helenka a křikla na Renátu:
„Slez z té skříně, jde se na snídani.“

Babča Evča se má čtrnáct dní starat o sedm vnoučat, protože jejich rodiče odcestovali. Jenže musí náhle do nemocnice, děti zůstanou samy a navíc uvíznou bez pomoci v prázdném bytě.

• Rok vydání: 2000
• Napsáno: 1999
• Stran: 80
• Žánr: příběhy s dětským hrdinou
• Ilustrátor: Antonín Šplíchal
• Nakladatel: Axióma
• Náklad: 1250
• ISBN: 80-7292-004-9
• Poznámka: Cena knihovníků Suk 2000
• 1. díl série Trosečníci
• Následující díly:  Trosečníci – Dobrodružství skotského teriéra, Trosečníci – Dobrodružství řehtajícího koně, Trosečníci – Dobrodružství sněžného muže

ANOTACE:

Někdy se to tak sejde. Máma s tátou mají o prázdninách koncertní turné a teta se strýcem vyhráli zájezd k moři jen pro dvě osoby. A tak sedm sestřenic a bratranců zůstává doma  s babičkou Evčou. Jenže neuplynou ani dva dny a babičku se žlučníkovým záchvatem veze sanitka do nemocnice. Co teď? Dokáží se děti o sebe postarat, když ještě ke všemu mají na starost dva byty?

UKÁZKA:

„Cos jí to dal?“ nemohl Daník už svoji zvědavost vydržet.
„Tohle,“ řekl Tadeáš pyšně a vyndal z kapsy malou černou vysílačku, kterou společně s Matějem dostali loni k Vánocům.
„Babče jsem dal tu druhou část. Až to rozbalí a zmáčkne tenhle knoflík, budem si s ní moct chvilku povídat, dobrý ne?“
„Dobrý,“ vykulil Daník nadšeně oči a i ostatní museli uznat, že tohle je tedy opravdu nápad.
V tom vysílačka zachraptěla a ozvalo se:
„Tak tady to mám zmáčknout říkali? A do čeho se tady mluví? Aha. Tak já to teda zkusím. Haló, haló, slyšíte mě, děcka? Haló. No, haló! To je ale křáp, vždyť to nefunguje!“
„No tě pic do čepic,“ povzdychl s Tadeáš. „ My tě slyšíme, babčo,“ zamumlal pak málem uraženě. „Jenže teď musíš zmáčknout ten druhej knoflík, abys zase slyšela ty nás,“ dodal s dalším netrpělivým povzdechem.
„To jsem zvědavej, jestli na to babča přijde,“ poznamenal David s napětím a ukazováčkem strčil do brýlí, aby mu lépe seděly na nose.
„Nebylo by bývalo lepší přinést babče tátův mobil?“ Ozvala se Agáta pohrdlivě.
„To asi bylo. Jenže táta si ho vzal s sebou, ty chytrá.“
V tom vysílačka znovu zapraskala a pak se babča ozvala důležitým hlasem.
„Haló, haló, tady babča Evča. Jak mě slyšíte? Přepínám.“
„Hele, už to umí,“ zajásal Matěj a Tadeáš se rychle dotkl modrého tlačítka.
„Slyšíme tě moc dobře, babčo. Jak se ti to líbí? Přepínám.“
„Prima nápad, děcka. Ale kdyby mi tady pan doktor neřekl, co mám dělat, asi byste se mi nedovolali. Je doma všecko v pořádku? Přepínám.“
„Všechno v pořádku, babi. Jo a dík za ty peníze. Přepínám.“
„Není zač. Hlavně neutrácejte za volovinky, jasný? Co babuška Maruška? Přepínám.“
„Babuška Maruška se ještě neozvala, ale to nevadí, protože my se o sebe postaráme. Přepínám.“
„Taky přepínám. Eee, vlastně co to říkám. Ještě nepřepínám. Chci vám jenom připomenout, abyste zase zítra přišli, jsem pak o moc klidnější, když vidím, že jste celí. Tak to jsem chtěla říct a teď teprve přepínám.“
„Dobře, babčo, přijdem. Zatím ahoj. Konec.“
„Konec,“ řekla i babička a položila vysílačku vedle sebe na noční stolek. „Tak vida je, Kaplánky,“ zamumlala pak spokojeně. „Však oni si tam doma snad nějak poradí.“