Ve čtvrtém volném pokračování literárních cestopisů pozve Slovenka Marika své kamarády  na Oravu, do míst, kde se narodila spisovatelka Margita Figuli, ale třeba i zbojník Jánošík.

• Rok vydání: 2008
• Napsáno: 2007
• Stran: 136
• Žánr: životopisná literatura, cestopisná literatura, romány pro dospívající
• Ilustrátor: Petra Cífková
• Nakladatel: Albatros, edice Romana
• Náklad: /
• ISBN: 978-80-00-02072-3
• Poznámka: čtvrté volné pokračování literárních cestopisů, tentokrát po stopách slovenské spisovatelky Margity Figuli
• Předchozí díly: Básník v báglu, Blonďatá Kerolajn, Báro, nebreč,
• Následující díly:  Blázniví donkichoti, Blbnutí s Oscarem, Bleděmodrá kafkárna

ANOTACE:

Volné pokračování knih Básník v báglu, Blonďatá Kerolajn, Báro, nebreč!

Ahoj, léto, ahoj, prázdniny, je tu zase čas cestování! A tak černovláska
Fany, zrzka Nikol a blondýnka Simča už balí bágly. Tentokrát se chystají
na putování Slovenskem a zasvěcenou průvodkyní jim nebude nikdo
jiný než Marika. Ta navenek působí natolik mile a bezprostředně, že
přátelé, ani Petroš, netuší, jaké trápení skrývá. A přitom by jen stačilo
začíst se do románů Margity Figuli, milované Maričiny autorky, jejíž
stopy právě sledují. Nemohla by jim pak uniknout podobnost životních
trampot jejich kamarádky s literárními hrdinkami. Margita a Marika –
ač vzdálené, přece velmi blízké…

UKÁZKA:

Silnice se vinula Starohorskými vrchy a stoupala k zimnímu lyžařskému středisku Donovaly provázena říčkou, která, aspoň podle mapy, neustále měnila jméno. Minuli donovalské sjezdovky. Údolí teď bylo sevřené a tmavé, ale když se na chvíli rozprostřelo do šíře, vítala je Liptovská Osada s poutačem na Jánošíkovu kolibu.
„Zastavme sa, bratia!“ řval Kat do mobilu, který mu Fany přidržovala u ucha coby oživlé handsfree. „Mám hlad jako lední medvěd.“
Petroš s Marikou sjeli na parkoviště, Kat v mžiku otočil a už parkoval vedle nich. Jen Rosťu s Nikol mobilem zabrzdili až v další zátočině. Ale nedalo se říct, že by se nevraceli rádi, když zjistili důvod, proč byli zastaveni, a když navíc posoudili stav žaludků.
Pomalu se blížil čas oběda a koliba jen hučela.
„Zpívej,“ dloubl Kat Petroše do žeber.
„Mám?“
„Jasně. Koukni, jak je tu plno. Potřebujeme, aby utekli.“
„Vy jste praštěný,“ zaslechla je Fany, ale to už Petroš spustil:
„Jéde, jéde Petroš na čtyřkolce,
jéde, jéde, jede jak pán.
X-mena na triku,
vzadu má Mariku,
jéde, jéde, jen neví kam.“
„Á, Čechúni,“ poznamenal vrchní a s náručí talířů prošel těsně kolem Petroše, aby nenápadně zjistil, jestli je ten kluk přiopilý nebo jen takhle huláká hlady. Bleskovou analýzou se přiklonil k druhé variantě a rozmáchlým gestem skupinu poslal do vedlejšího sálu: „Nech sa páči, tam vzadu je to ešte voľné.“
„Mámí mě zrak, nebo vidíš to, co já?“ strčila Nikol do Fany a bradou ukázala k rohu zadní místnosti.
„No, buď mě zrak mámí taky, nebo ty dva vzadu, co se cpou haluškama, jsou Simča s Manuelem.“
„A kukni, Simonko, tak nás přece jen vyčuchali,“ smál se Manuel s bradou lesknoucí se omastkem z opečené slaniny. „Já to žíkal, že nás tady najdou.“
„Dobře že jdete,“ zakvílela Simča. „Nemůžu ho odtud dostat. Už má třetí porci brynzových halušek a obávám se, že nebude poslední.“
„Obávám se, že pro dnešek bude poslední,“ zafuněl Manuel. „Začíná se mi zdát, že pžestávám moct.“
„Začíná se mu zdát, že přestává moct. Dobrá věta,“ pokýval hlavou Rosťa. „Asi si ty halušky dám taky. Budou myšlenkově inspirativní.“
„Mají tu něco jako Katův šleh?“ zeptal se Kat Manuela, ale ten s plnými ústy ukázal na vrchního, který se právě blížil k jejich stolu.
„Dal bych si Katův šleh,“ oznámil mu Kat a usměvavě odmítl podávaný jídelní lístek.
„Katův šleh?“
„Katův šleh,“ zopakoval Kat a nejistě se ohlédl po Marice.
„Na mě se nedívej,“ odbyla ho s rezolutným gestem. „Já přece nesmím slovensky ani pípnout. Takže s překladem slova šleh ti bohužel neporadím.“
„Máme Zbojnícky korbáč ako predjedlo,“ nabídl promptně vrchní, který se rychle zorientoval. „A máme aj Jánošíkovú slučku,“ dodal rychle, když postřehl Katovo mírné zaváhání. „To je… oprátka.“
„Obvykle sice zacházím s mečem,“ poznamenal Kat zadumaně, „ale myslím, že oprátka bude rovněž dobrá.“
Ostatní si dali kapustnicu, to znamená zelňačku, s místní, tedy spišskou klobásou.
„To jsem zvědavá, co ti přinese,“ naklonila se Simča ke Katovi. „V jídelním lístku nic takovýho jako Jánošíkova slučka není. Předčítala jsem ho Manuelovi nejmíň třikrát.“
„Tím líp. Mám rád lidi s fantazií. Jen aby ten provaz, kterým mi asi omotaj hovězí stejk, prošel hygienickou normou.“
„Taky jsem zvědavá, co ti přinesou,“ poznamenala Marika, „protože Jánošíka neoběsili na obyčejný oprátce.“
„Ne? A jak teda?“ podivila se Nikol.
„Pověsili ho na hák za žebro.“
„No fuj, to zní jako od řezníka.“
„Musíte se tady o tom bavit zrovna u jídla?“
„Pokud vidím, tak ty už jsi dojedla, Simonko,“ odbyl ji Kat.
„Já taky dojedl úplně po okraj svýho bžicha,“ zafuněl Manuel. „Jen mi požád není jasný, kdo to je ten Jánošík. Simonka žíkala mi, že zbojník, ale já požád nechápu, co zbojoval.“

RECENZE:

Prázdniny s literaturou počtvrté
Po knihách Básník v báglu, Báro, nebreč a Blonďaté Kerolajn přichází Ivona Březinová s titulem rozšiřujícím předchozí vyprávění o spisovatelích umně propojené s nenáročnými příběhy o prázdninových láskách a humorně dobrodružných situacích. Další „díl seriálu“ je věnovaný slovenské prozaičce Margitě Figuli. Ivona Březinová v knize BOJÍŠ SE, MARGITO? (Albatros, Praha 2008, ilustrace Petra Cífková) opakuje svůj čtenářsky úspěšný model spočívající v propojení zábavného děje s literárněhistorickým výkladem.
Hlavní rozdíl mezi předchozími „B“ tituly (srovnej začáteční písmena všech děl) a knihou o Margitě Figuli tkví zejména v přenesení příběhu z Čech na Slovensko, a to nejen reáliemi, ale i zaměřením na slovenskou spisovatelku. Dále pak autorka vsadila na posun možných životních paralel směrem k prožitkům současníků. Margita Figuli, jejíž osudy prostřednictvím kamarádky Mariky v roli průvodkyně slovenskou literární historií skupina českých studentů sleduje, totiž žila, na rozdíl od K. H. Máchy, Karolíny Světlé a Boženy Němcové, o jejichž osudy a dílo šlo v dílech předchozích, ve století dvacátém (1909 – 1995). Marika se mohla se spisovatelkou, s níž ji pojí také jmenná podoba, celkem úspěšně srovnávat i svými trampotami a zdánlivou nepřízní osudu.
Protagonisté přecházející z knihy do knihy jsou nyní také o něco starší a autorka jim dává prožít náročnější životní situace. Mladí lidé tak například řeší situace související s láskou přes hranice, otázky náboženství v návaznosti na intimní vztahy, problematiku těhotenství a vědomí odpovědnosti.
Březinová má připravenou půdu pro recepci knihy čtenáři, kteří podobně jako postavy dospěli do věku maturantů.
Dívky, jimž je kniha především určena, přijmou s povděkem další dějové peripetie hrdinů, které si oblíbily, naučná složka díla, domnívám se, přijde však tentokrát velmi zkrátka: o slovenské literatuře toho dnešní mladí Češí opravdu mnoho nevědí a o předmětné autorce asi většina z nich nikdy ani neslyšela. Naději na aktivní odezvu mají v tomto světle především takové dějové odbočky, jež zavedou skupinu do aktuálně známých míst na Slovensku, třeba k čachtické zřícenině.
Sympatický je v závěru umístěný slovník slovenských výrazů, připomínající hlavně případným starším čtenářům skutečnost, že se obě země vzdálily nejen literárně, ale i jazykem (tomu odpovídá i převedení úryvků děl Margity Figuli do češtiny).
Důležitým údajem pro ty, kdo si blondýnu Simču, černovlasou Fany a zrzku Nikol a jejich přátele oblíbili, je sdělení autorky a redakce, že knižní parta hodlá i nadále trávit prázdniny společně, a to, jak jinak, než cestováním. Lze tušit, že se opět mezi jejími členy najde někdo, kdo dá putování i literární rozměr.
Naděžda Sieglová
In: Ladění 4/2008, s. 17-18. Brno 2008.

RECENZE (SLOVENSKÁ):

Od Máchu po Figuličku
Keď to tak zhrniem, najväčšiu radosť a najkrajšie prekvapenie som v Prahe zažila na besede vydavateľstva Albatros, predstavujúceho knižky českej prozaičky Ivony Březinovej. S Prešovčankou Gabrielou Futovou nie sú nadarmo dobré kamarátky: obe sú štíhle, nežné, no výrečné a vtipné blondínky a obe začali písať, aby ich deti začali čítať. K seriálu spájajúcemu dobrodružné putovania partie mladých ľudí po stopách konkrétneho spisovateľa však Ivona Březinová dospela ako pedagogička. Kedysi prednášala na vysokej škole budúcim pedagógom českú literatúru 19. storočia a takmer si zúfala, že svojich študentov nedokáže nakaziť vlastným nadšením pre toto obdobie. Tak vznikol Básník v báglu o Karlovi Hynkovi Máchovi, na ktorého Březinovej vlastná dcéra zvysoka kašlala, a preto jej ho vraj bolo treba podať inak. Aj pátraním „po pikoškách“. O Máchovi sa napríklad dozvieme, že si robil úprimné zápisy tajným písmom, ktoré neskôr rozlúštil spisovateľ Jakub Arbes, a že sa správal k milovanej Lori, matke svojho dieťaťa, ako tyran a väzniteľ, nepripúšťajúc, aby bez jeho dovolenia opustila byt. (Máj – lásky čas tak zostal iba v básni.) Blonďatá Kerolajn mapuje cestu Karolíny -Světlej, do ktorej sa zamiloval básnik Jan Neruda. Titul Báro, nebreč a obrázok splavu na obálke bezpečne evokuje Boženu Němcovú, o ktorej aj na Slovensku vieme pomerne dosť, lenže najmä v zrelších generáciách. Už tieto tri „akcie“ si vyžadovali odvahu riskovať nielen od autorky, ale predovšetkým od vydavateľstva. Vypriasť však a ponúknuť českej mládeži Margitu Figuli, keď jej dielo je, dovolím si tvrdiť, na hony vzdialené aj slovenským školopovinným deťom? Březinová sa odvážila. Riskovala by vraj s každým slovenským autorom, a obľúbenkyňa Figuli ju zaujala až v troch bodoch: nedožitými 100. narodeninami (2. októbra 2009), tým, že ide o osobnosť, ktorej osud je uzavretý, a pevným presvedčením, že Babylon obstojí aj v dnešnej dobe, že Tri gaštanové kone majú čo povedať dnešným čitateľom. Už pri knižke venovanej Karolíne Světlej začlenila do partie stredoškolákov Slovenku Mariku, a tak pri plánovaní štvrtej knihy na „B“ – Bojíš se, Margito? – začala hľadať styčné body medzi slovenským a českým prostredím. Jestvuje vraj dokonca hypotéza, že Petr Figula, adoptívny syn Komenského, ktorý sa oženil s Komenského vlastnou dcérou, bol dávnym predkom figuliovského rodu. Fyzicky v rodine existuje aj stužka s bledomodrými lístočkami, ktorú vraj Figuličkinej krásnej prapredkyni venoval v tanci osobne Juraj Jánošík, prv ako znova bežal zbíjať… Podľa vlastných slov autorka využívala fikciu len minimálne, v literárnej rovine, pri svojich literárnych hrdinoch. Pokiaľ ide o časti venované priamo Margite Figuliovej-Šustrovej, študovala literárnu históriu, korešpondenciu, a ešte väčší ohľad ako zvyčajne brala na dedičov, takže syn Šustrovcov Boris všetko čítal a hodnotil. Tak, ako je Březinovej zvykom, celú trasu po stopách Margity Figuli najskôr osobne prešla, aby bola na predsádke knihy správne zakreslená. Dostaneme sa tak s ňou do Vyšného i Dolného Kubína, do Terchovej i na Jánošíkove diery, na hrad Likava (aj k Chalupkovmu Likavskému väzňovi) a na mnohé iné miesta, o ktorých si zistila viac ako nejeden Slovák. A všade sa hovorí aj po slovensky (kratučký slovníček niektorých slovenských výrazov je vzadu). Tak čo s tou Březinovou? Dať jej občianstvo? Som za.

Čierna, Miroslava. Farbisté osudy knižiek. In: Literárny dvojtýždenník. 3. Júna 2009, S.10.

RECENZE (SLOVENSKÁ 2)