I velký král a císař Karel IV. byl kdysi malý kluk. A neměl to v dětství jednoduché. V době, kdy mu ještě nebylo sedm let, a nejmenoval se Karel, ale Václav, se mu podařilo utéct z vězení na hradě Křivoklát. Jenže jeho útěk v našem příběhu končí až v Praze 21. století. Jak si poradí? A jak podivného kluka přijme trojice dnešních dětí?

• Rok vydání: 2016
• Napsáno: 2016
• Stran: 56
• Žánr: pro začínající čtenáře
• edice Druhé čtení
• Ilustrátor: Jaromír František Palme
• Nakladatel: Albatros
• Náklad: /
• ISBN: 978-80-00-04323-4
• Poznámka 1: Součástí knihy je pracovní sešit.
• Poznámka 2: Vyšlo k 700. výročí narození Karla IV.
• E-KNIHA 

 

ANOTACE:

Jednoho pátečního odpoledne kamarádi Míra a Dany hrají jako obvykle na plácku fotbal.  Vtom se jim míč zakutálí do rohu za kontejnery. A když se Míra pro balon rozběhne, objeví tam u zídky schouleného hubeného a špinavého chlapce. Kluci se ho hned začnou vyptávat, ale domluva s ním není snadná. Hovoří zvláštní češtinou, a navíc je tak podivně oblečený! Kdo je ten záhadný kluk?

 

UKÁZKY:

Václav

„Jak se vlastně jmenuješ?“ vzpomněl si Míra.
„Mé jméno jest Václav,“ uklonil se kluk.
„Tak fajn, Vašku,“ usmál se Dany. „Já jsem Dan. Dany. A tohle je Míra.“
„Jsem nadmíru potěšen, že jsem se s pacholaty, jako jste vy dva, seznámiti mohl,“ poklonil se znovu Václav.
„Komu říkáš pachole,“ urazil se Dany. „Nevím, jak ty, ale my dva už chodíme do druhý.“
„Druhý? Můj děd byl Václav Druhý,“ řekl kluk s náznakem hrdosti.
„To znám,“ mávl Míra rukou. „U nás je to taky tak. Děda se jmenuje Radomír, táta se jmenuje Radomír a já jsem Radomír. Takže jsem Radomír třetí. Ale já to jméno nesnáším. Říkej mi Míro, jasný?“
„Jasný,“ přikývl Václav a dodal: „Mé matce někdy říkali i nejjasnější.“
„Fakt? U vás doma je asi veselo, co?“ poznamenal Dany poťouchle.
Vtom se zarazil. Vždyť ten kluk vlastně žádný domov nemá.
„Pánové, mám nápad,“ vpadl do hovoru Míra. „Navrhuji jít k nám a vyplenit ledničku.“
„Pozvání do tvého příbytku s vděčností přijímám,“ kývl Václav. „Avšak plenění čehokoliv bych se rád vyhnul. Jest to nehodno pravého rytíře, kterým bych se jednou rád stal.“
„Jak myslíš,“ pokrčil Míra rameny. „Já bych se jednou rád stal pilotem formule 1. Ale teď jsem dostal hlad. Jen takový malý hladíček. Vsadil bych se, že ty musíš mít hlad jako vlk.“
„Nemám rád vlky. Jejich vytí jsem na Křivoklátě slýchal častěji, než bych si přál.“
„Hele, tak chceš se u nás najíst, nebo ne?“ dloubl Míra Václava pod žebra.
„Chci,“ přikývl kluk vděčně a poprvé se usmál. „Ani nevíš, jak rád.“

Cvok

„Jdeme!“ zavelel Míra a vykročil ke vchodu jejich paneláku.
Václav ho poněkud nejistým krokem následoval. Dany popadl zakutálený míč a rozběhl se za nimi. Vtom z boční ulice vyrazilo auto.
„Ááá, hrůzy pekelné!“ vykřikl Václav a střemhlav se vrhl k zemi.
„Co? Kde?“ vyjekl Dany a polekaně se rozhlížel.
Auto odjelo. Václav zvedl hlavu a opatrně otevřel jedno oko.
„Už je to pryč? Patrně jiné hříšníky honí,“ zamumlal rozechvěle.
„Jo tak. Ty myslíš auto?“ rozesmál se Dany. „Vy na Křivoklátě nemáte auta?“
„Au, au… au co? Už samotné to slovo bolest připomíná. Prchněme radši do úkrytu stavby nějaké. Tato tvrz se dostatečně bytelnou býti zdá,“ ukázal na panelák.
Dany s Mírou si vyměnili významné pohledy. Ten kluk fakt není normální.
„Hele, uděláme to takhle,“ sykl Míra při chůzi nenápadně k Danymu. „Dáme mu jídlo, ty ho budeš hlídat a já se zatím mrknu na internet. Musíme zjistit, jestli na Křivoklátě náhodou není blázinec. Jako psychiatrická léčebna, chápeš?“
„A když je? Co uděláme pak?“ chtěl vědět Dany.
„Pak bude jasný, že Vašek je normální cvok,“ zašeptal Míra a otevřel dveře výtahu.
„Co jest to?“ zeptal se Václav podezíravě.
„Výtah,“ řekl Dany.
„Trochu jako klec pro odsouzence to vyhlíží,“ ozvalo se nespokojeně. „Co když nás to do hladomorny spustí, až tam vlezeme?“
„Na hladomornu zapomeň,“ odsekl Míra. „Nic takového tu nemáme. A nastup konečně. Nepovleču se kvůli tobě do třetího patra po schodech, když můžu jet výtahem.“
Nastoupili. Míra stiskl tlačítko a kabina se zhoupla vzhůru. Václav se široce rozkročil. Se zakloněnou hlavou si prohlížel průhledné okénko.
„Jako vodu ze studny nás vytahují. Zajímavé. A kolik volů tento provaz táhne?“ ukázal Václav na ocelové lano nad kabinou.
„Vola tu vidím jen jednoho,“ vzdychl Míra.
„Ale možná to na nás jenom hraje,“ poznamenal Dany.

 

Prevít

Míra odemkl dveře bytu a pozval Václava i Danyho dál.
„Ty už jsi doma?“ ozvalo se nespokojeně z pokoje.
„A jéje, Babeta,“ ušklíbl se Míra. „Já na ni zapomněl. Odpadla jí odpoledka. Vedu si kámoše!“ houkl na sestru.
Kluci si zouvali boty a Václav je zamyšleně pozoroval.
„Jaké podivuhodné škorně máte,“ kroutil hlavou.
„Škorně?“ zvedl Míra hlavu. „Jo, myslíš boty,“ pochopil, když si všiml, co Václava zaujalo. „Taky si ty svoje baletní cvičky zuj. Máma nesnáší, když je tu našlapáno.“
„Kdo to je?“ strčila do předsíně hlavu tmavovláska přibližně o rok starší než Míra.
„Tohle? To je Vašek.“
Václav zkřížil nohy, máchl rukou a hluboce se uklonil. Míru napadlo, že možná opravdu chodí na balet. Nebo chodil. No a co? Když můžou holky hrát fotbal, proč by kluci nemohli baletit?
„Aha, Vašek. Já jsem Babeta. Já jen že… děsně smrdí,“ zašeptala bratrovi a popadla se za nos.
„Aby ses nezbláznila,“ prohodil Míra.
Pak začichal a nerozhodně rozhodil rukama.
„Hele, kámo… víš… ségra má pravdu. Venku to šlo, ale tady to začíná být dost hrozný. Co kdyby ses nejdřív ze všeho vykoupal?“
„U nás?“ vyděsila se Babeta.
Ale Míra už táhl Václava do koupelny.
„Toť lázeň jakási? A vodu sem tou klecí volové vytáhnout musí?“
„Blázníš? Otočím kohoutkem a voda teče. Mrkej,“ předvedl Míra.
Václav snaživě zamrkal. Poté opatrně strčil prst do proudu.
„Aj! Horká!“
„Jasně že horká. Ve studený bych se nekoupal. Tak si vlez do vany a pořádně se vydrbej. I vlasy. Tady máš šampon. Já ti zatím najdu něco na převlečení.“
„Povděčen ti budu. Ale…“ Václav se zmateně rozhlížel.
„No?“
„Odpusť mou smělost, kde prevét tu máte?“
„Co?“
„Prevét. Začínám nutně jej potřebovati.“
„Počkej chvilku,“ zablekotal Míra a vycouval ven.
„Doufám, že po sobě umyje vanu,“ vrhla se na něj okamžitě Babeta.
„Říká, že nutně potřebuje prevét,“ pohlédl Míra tázavě na sestru a na Danyho.
„Ten si teda diktuje, prevít jeden.“
„Mám! Našel jsem prevét!“ ozvalo se radostně z koupelny. „Sice plný vody jest, ale na vyčerpání příkopu čekati mi nelze.“

UKÁZKY Z PRACOVNÍHO SEŠITU: