Archiv pro štítek: Franz Kafka

Bleděmodrá kafkárna

Sedmý díl lit. cestopisů nechává partu kamarádů poznávat pomocí geocachingu  Prahu, město, ve kterém skoro celý život pobýval německy píšící židovský spisovatel Franz Kafka.

BleděmodráKafkárna

 

ANOTACE:

Sedmý a zároveň závěrečný díl literárních cestopisů pro mládež (Básník v báglu o K. H. Máchovi, Blonďatá Kerolajn o K. Světlé, Báro, nebreč! o B. Němcové, Bojíš se, Margito? o M. Figuli, Blázniví donkichoti o M. de Cervantes a Blbnutí s Oscarem o O.Wildovi) sleduje osudy většiny současných hrdinů, kteří se v předchozích dílech objevili. Textem, který je výpovědí o slastech i strastech dnešních maturantů, opět nenásilně prostupují osudy spisovatele, tentokrát Franze Kafky, německy píšícího pražského Žida, který je světově uznávaným autorem, ale pro spoustu mladých českých čtenářů zůstal zatím neobjevený. Bleděmodrá kafkárna je vhledem do kafkovského světa, který je nám v mnohém až nebezpečně blízký.

Kafkárna_mapa

Nerozlučný trojlístek kamarádek se tentokrát na cesty nechystá, zůstává v Praze. Maturita na krku, a tak Fany, Nikol a Simča leží v knihách. V závěrečném díle literárních cestopisů je hlavním hrdinou Rosťův bratr Aleš, nadšený vyznavač geocachingu. A velký obdivovatel Franze Kafky, podivuhodného spisovatele, který je v zahraničí téměř synonymem Prahy, ale pro mnoho českých teenagerů zůstává dosud velkou neznámou…

PŘEDCHOZÍ DÍLY:

Kafkárna_záda

UKÁZKA 1:

Když jsem se dneska ráno probudil z šílených snů, zjistil jsem, že jsem se proměnil v opici. Paže a nohy jsem měl pokryté hustou tmavou srstí, a jak jsem si rukama s nápadně úzkými dlaněmi promnul obličej, nahmatal jsem zarostlou tvář s placatým nosem a s široce vyceněnými zuby v mohutné čelisti.
V první chvíli mě napadlo, že vlastně ani nemusím být opice, jen jsem se s opicí prostě probudil. A to pořádnou. Včerejší večer zřejmě musel stát za to. Jenže v druhé chvíli mi došlo, že už rok nechlastám. Zmateně jsem se podrbal na hnědém, mírně vypouklém břiše, z něhož sklouzávala přikrývka a které si o podobnosti s mým propadlým lavorem mohlo nechat leda zdát. Co se to se mnou stalo?
Obrátil jsem hlavu k oknu. Bylo na obvyklém místě. Kapky deště dopadaly na okenní plech. Chtěl jsem vstát, ale z nějakého důvodu to nešlo. Ležel jsem na zádech a bezmocně mlel chlupatýma, vzhledem k ostatnímu tělu žalostně krátkýma nohama bez možnosti obrátit se na bok. A právě to mě uklidnilo. Vzpomněl jsem si, že o něčem podobném už jsem četl…

„Hele, není to Aleš?“ dloubla Fany do Simči, když stály na rohu Dušní a Vězeňské ulice.
„Kterej Aleš? Ukaž, kde?“
„Rosťův brácha, přece. Tam u tý sochy.“
„Jo, Aleš,“ plácla se Simča do čela a honem si urovnávala blonďatou ofinu, jako by při náhlém hnutí mysli mohl její dokonalý účes přijít k újmě. „Co tam dělá? Nepřipadá ti, že se chová nějak divně?“ nespouštěla oči ze známého, kterého už poměrně dlouho neviděla.
„Jéžiš, co by dělal, třeba potřebuje na záchod,“ mávla Fany rukou. „To víš kluci, ti se s tím nepářou. Zaběhnou do keříků za pomník a je to.“
„Fuj,“ pronesla Simona s viditelným despektem.
„Nono, slečinko, snad už to sbírám,“ ozvalo se vedle ní.
„Co?“
„Vy jste ještě na chodníku neviděla psí exkrement?“
„Myslí hovínko,“ dloubla Fany pobaveně do nic nechápající Simči.
Šedovlasá paní vedle nich se trochu namáhavě sehnula a rukou v igelitové rukavici sebrala psí výkal a vložila jej do sáčku.
„I psi potřebují na záchod. Nemusíte se hned ofrňovat, viď, Ámosi,“ pronesla paní a v doprovodu bígla, který ještě trochu rozhrabal okraj unaveného trávníku, odkráčela pryč.
„Co to bylo?“ nechápala Simča.
„Myslela, že to tvoje fuj patřilo jejímu Ámosovi,“ uchechtla se Fany. „Hele, Aleš už tam není. Pokud fakt nečurá v křoví za pomníkem.“
Kamarádky přešly ulici a společně zamířily k soše kráčejícího muže, tedy spíš jakéhosi prázdného obleku bez těla, jemuž na ramenou seděla další mužská postava s kloboukem na hlavě. Fany se rozhlížela na všechny strany. Simča rovnou nahlédla za pomník, pak se naklonila přes ozdobné zábradlí lemující zídku za sochou a podívala se dolů na travnatou plochu, jejíž terén byl vůči chodníku značně snížený, a těsně u zídky tudíž skrytý očím kolemjdoucích.
„Aleši! Co tady…“
„Nechoď sem!“
„Promiň, já jen…“
„Jdi pryč a dělej jakoby nic,“ přikázal jí důrazně.
„Padáme odsud!“ zasyčela pobledlá Simča na Fany, sotva se odvrátila od zábradlí. „Tady to za chvíli vybouchne!“

UKÁZKA 2:

„Kluci, večeře!“ ozval se matčin hlas a Rosťa s tátou se málem srazili ve dveřích do kuchyně.
„Nono, to jste tak hladoví? A kde je Aleš?“
„Já nemám hlad,“ křikl z předsíně. „A musím ještě ven.“
„Určitě zase tuší, že máme karbanátky,“ vzdychla maminka. „Z toho jeho vegetariánství fakt nadšená nejsem.“
„Jaký tušení?“ podivil se otec. „Stačí nasát vůni, která se line celým bytem, a všechno je jasný,“ prohodil a zálibně se zakousl do prvního sousta.
„Eee, já vlastně taky nebudu,“ vyskočil Rosťa od stolu. „Zapomněl jsem, že ještě mám něco důležitýho, omlouvám se.“
„Nepřipadá ti, že jsou kluci poslední dobou nějaký divný? Teda hlavně Aleš,“ nakrčila maminka starostlivě čelo, sotva za Rosťou bouchly dveře bytu. „Ani žádnou holku nemá. Jestli nakonec taky přijde s tím, že je gay, tak to už nevydejchám. U jednoho syna se taková věc dá snést. Ale u obou?“
„Prosím tě!“ mávl otec rukou. „Prostě se fláká. Ve všem. Už mohl mít pomalu před promocí, kdyby seděl a makal.“
„Možná jsme ho do těch práv neměli nutit,“ pokrčila maminka rameny. „Já na něm vidím, že ho nebaví.“
„A co ho baví? No, řekni. Ty jeho linoryty, nebo co to věčně rejpá? K čemu to je, prosím tě? To už je opravdu lepší Rosťova historie. I když… nechat na sebe padat prach někde v archivu… copak to je nějaká pořádná práce?“
„Tak se nerozčiluj. Aleš ty práva dodělá, uvidíš. Vždyť se snaží.“
„No, jen aby. Podej mi ještě jeden karboš, prosím tě. Já bych nemohl být vegetarián, ani kdyby mě mučili.“

Rosťa počkal, až výtah dojel do přízemí. Když dole klaply dveře, mohl vystartovat. Před dům se dostal právě včas, aby zahlédl, za kterým rohem Aleš mizí. Obezřetně se vydal v jeho stopách. Vypadalo to, že brácha míří na metro. Rosťa na chvíli zpanikařil, ale podařilo se mu zamíchat se do davu a nastoupit do vedlejšího vagonu. Teď jen nepropást chvíli, kdy Aleš bude vystupovat.
Povedlo se. Na stanici Staroměstská vynesl chumel lidí Aleše mezi prvními. Rosťa naopak schválně vyšel jako poslední a zařadil se do fronty na eskalátory, kapuci mikiny staženou do obličeje, kdyby se brácha náhodou otočil. Ale nic takového nehrozilo. Aleš v klidu opustil vestibul metra a uvolněně se vydal Kaprovou ulicí směrem k Staroměstskému náměstí. Rosťa v bezpečném odstupu za ním.
Bylo zataženo, začalo se rychle šeřit. Na chodnících bylo jen pár lidí, opozdilců spěchajících z práce, nebo těch, kteří mířili do některé ze staroměstských hospůdek.
„Excuse me, where is the Old-New Synagogue, please?“ oslovil Rosťu jakýsi mladý pár.
Samozřejmě že Rosťa věděl, kde je Staronová synagoga. Když provádí cizince po okruhu s názvem Židovská Praha, je to jedno z hlavních stanovišť. Už chtěl těm dvěma podrobně vysvětlit cestu, ale letmý pohled do dálky ho upozornil, že Aleš mu mizí z dohledu. Proto jen zbaběle mávl rukou doleva, zamumlal název Pařížské ulice a dal se do běhu. V poslední chvíli. Aleš totiž náhle zahnul do Žatecké a pokračoval Platnéřskou a ulicí U Radnice na Malé náměstí. Tam viditelně zpomalil. Pod jednou z lamp se zastavil úplně, z kapsy vyndal notýsek, cosi pečlivě zkoumal a loudavě zahnul doleva k domu U Minuty.
Tenhle dům Rosťa znal jako vlastní boty. Sousedil přímo se Staroměstskou radnicí a většina turistů ho obdivovala pro nádhernou sgrafitovou výzdobu. I teď ve tmě byl nasvícen, ale nezdálo se, že by zdobená fasáda Aleše nějak zajímala. Zběžně se rozhlédl, vytáhl mobil, cosi na něm vyťukal, ale nepřiložil ho k uchu. S očima upřenýma do země pomalu zašel do temného podloubí.
Rosťovi jeho chování připadalo čím dál podivnější. A to ještě nebylo nic proti tomu, když Aleš náhle znehybněl a mobilem posvítil do tmavého kouta. Nic tam nebylo. Aspoň z dálky se Rosťovi zdálo, že výklenek je úplně prázdný. Aleš si ale přidřepl a znovu se rozhlédl, tentokrát pozorněji. Rosťa v poslední chvíli stáhl hlavu za zeď. Moc nechybělo a málem byl prozrazený. Chviličku vyčkával a pak opatrně vykoukl.
Aleš klečel mezi odhozenými nedopalky cigaret v zaplivaném koutě podloubí, které páchlo močí nočních opilců. To Rosťa moc dobře věděl, proto turisty vodil spíš ulicí, a ne pod oprýskanými oblouky. Teď nevěřícně sledoval, jak jeho bratr vytahuje z kapsy zasouvací nůž a snaží se jím vydloubnout jednu z dlažebních kostek. To nevypadalo dobře. Buď se jeho bratr zbláznil, nebo lítá v něčem, co smrdí daleko víc než tisíckrát pomočený kout historické Prahy.
Aleš už kostku očividně vyloupl a opatrně nadzvedl. Prsty zašátral v důlku, ale zřejmě byl nespokojený, protože kostku odložil a dal se do dolování té sousední. Asi opět bez očekávaného výsledku. Znovu použil mobil, cosi v něm hledal, pak si displejem posvítil do notýsku i na dlažbu, aby se pustil do dloubání třetí kostky.
To už Rosťa nevydržel.
„Co tady děláš?“ přiskočil k bratrovi a nepřipravenému tak vpadl do zad.
„Já… já… vole, to seš ty, jo?“ změnil se Alešův úlek v náhlou zlost. „Tak ty mě špehuješ!“
„Říkej si tomu, jak chceš. Ale nechápu, co vyvádíš, a ani trochu se mi to nelíbí,“ pronesl Rosťa mrazivě.
„Taky to nedělám proto, aby se to někomu líbilo,“ zvedl se Aleš ze země a oprášil si kolena.
„A proč to teda děláš?“
„Protože mě to baví.“
„Baví tě lézt v smradlavých průjezdech a podloubích po kolenou a dloubat dlažební kostky, jo?“ ujišťoval se Rosťa. „Tohle zkoušej namluvit někomu jinýmu.“
Aleš mlčky pokrčil rameny.
„Brácho, vzpamatuj se a řekni mi, o co jde,“ naléhal Rosťa. „Já z toho všeho mám totiž dost blbej pocit.“
„Tak jo,“ vzdychl Aleš rezignovaně. „Přesně tohle se nemělo stát, že mě při akci někdo uvidí. Schránka je ale stejně mrtvá,“ mávl rukou do rohu a botou pečlivě zamáčkl tři dlažební kostky na jejich původní místo.
„Mrtvá,“ hlesl Rosťa. „Skoro mám strach, co přijde dál.“
„Nepanikař,“ řekl Aleš, popadl bratra za rukáv a táhl ho pryč. „Jdeme, tady to fakt smrdí.“
Prošli pod orlojem a u hrany radnice zabočili doleva směrem k svatému Mikuláši.
„Kam jdeme?“ chtěl vědět Rosťa.
„Jen tady na roh Pařížský. Ale tvař se nenápadně.“
„Copak je v tý tmě vidět, jak se tvářím?“ namítl Rosťa dotčeně. „To ty se pořád ohlížíš.“
„Protože jsi mi dal pořádnou lekci, jak jsi mě vystopoval. Nerad bych, aby nás překvapil někdo další.“
To už stáli před staroměstským kostelem svatého Mikuláše, který bíle svítil na pozadí temné oblohy. Náměstí za jejich zády bylo okázale prázdné.
„Teď přejdeme támhle na roh k Oppeltovu domu,“ zašeptal Aleš a vykročil.
Po několika krocích zahnul vlevo do Pařížské ulice a ukázal na zeleně natřený hydrant vyrůstající z šedočervené dlažby chodníku.
„Nebudeš zase dloubat kostky, že ne,“ ujišťoval se Rosťa s hrůzou, aby jeho náhlé podezření nebylo správné.
„Ne. Tentokrát se budeme hrabat v hlíně. Vidíš ten stromek? Kolem něj je něco jako záhon. V jeho levém rohu při pohledu od hydrantu by měla být schránka. Hrabej.“
„Já? Proč já?“ vzpouzel se Rosťa. „Vždyť ani nevím, co mám hledat.“
„To já taky ne,“ prohodil Aleš ledabyle a popošel k lampě, aby nahlédl do notýsku. „Hm, bude to něco většího,“ poznamenal po chvíli.
Rosťa přistoupil k obrubníku a špičkou boty zkusmo zajel do vrstvy mulčovací kůry. Nezdálo se, že by pod ní něco bylo.
„Asi musíš hloubějš, ukaž,“ odstrčil ho Aleš a sklonil se k zemi.
Vtom se za nimi ozvaly kroky.
„Bacha! Mudlové!“ sykl Aleš a okamžitě začal předstírat, že si zavazuje tkaničku u boty.
„Co? Jaký mudlové?“ nechápal Rosťa.
„Mlč!“
„Chcete svézt, pánové?“ oslovil je muž a hned se hnal k zaparkovanému taxíku. „Jsem volný, jen jsem si odskočil. Kam to bude?“
„Ne, ne, děkujeme. My se jdeme ještě projít,“ zareagoval pohotově Aleš, zavěsil se do zkoprnělého Rosti a táhl ho zpátky na náměstí a kolem Mikuláše pryč.
„Hrabe ti? Jaký mudlové, proboha?“ ťukal si Rosťa na čelo. „Dal ses znovu do četby Harryho Pottera, brácho? Ale to už je pár let, co jsme si vzájemně kreslili fixou na čelo jizvu ve tvaru blesku. Nemyslíš, že už jsme na to trochu starý?“
Rosťa se nezadržitelně rozhýkal, jak mu to všechno po prožitém napětí najednou přišlo k smíchu.
„Říkal jsem ti, že je to hra,“ namítl Aleš. „Ale s Harrym Potterem to opravdu nemá nic společnýho. I když… mudlové jsou stejně jako u něj ti, co nic netuší. Takže i ty jsi pořád ještě mudla,“ plácl Aleš bráchu přátelsky po zádech.

Z katalogu KMČ – prosinec 2013

 

RECENZE 1:

Prahou Franze Kafky s hrdiny příběhů Ivony Březinové
SUPERRODINA
Listopad 25, 2013 in Jana Semelková, Knihy
share save 171 16 Prahou Franze Kafky s hrdiny příběhů Ivony Březinové
Bleděmodrá kafkárna Prahou Franze Kafky s hrdiny příběhů Ivony Březinové

Ivona Březinová navnadila čtenáře v roce 2005 poutavým dobrodružstvím tří kamarádek putujících o prázdninách Českým rájem a objevující místa, která kdysi navštívil Karel Hynek Mácha. Opravdu dokázala skloubit současný příběh s příběhem romantického básníka a rozporuplného muže, jenž žil a tvořil před víc jak sto lety. Fany, Nicol a Simča okamžitě získaly sympatie čtenářů. Samozřejmě s nimi i kluci, vyznavači historického šermu, které dívky na cestách potkaly. Nerozlučná parta pak v následujících letech prožila mnohé – maturitu, přijímačky na vysokou školu, cesty do zahraničí. A vždycky když jeden z nich byl v nesnázích, našel odpovědi v osudech i románech starých autorů.

Sérii literárních cestopisů Ivona Březinová uzavřela sedmým titulem právě teď. Poslední, sedmá kniha je věnována Kafkovi a jeho Praze. Byla jsem velmi zvědavá, jak se autorce povede přiblížit našim čtenářům osobnost Franze Kafky, ve světě uznávaného téměř jako symbol Prahy, u nás skoro neznámého. Vždyť jeho složité texty nelze hltat na jeden zátah. Je třeba si nechat prostor k uchopení a pochopení jeho díla. Je třeba pochopit jeho složitou a rozporuplnou povahu.

Zvolila opět vhodnou paralelu (jako v předchozích šesti knihách) – Kafka řešil svůj vztah k otci v dopisech, stejně jako řeší podobný problém její hrdina Aleš. I on píše otci, i když není jisté, zda otec si kdy jeho dopisy přečte. Ale právě ony mu pomohou vyrovnat se se složitými vztahy, najít styčné body. Spolu s Alešem chodíme Prahou po stopách Kafkových, nahlížíme do jeho dopisů, románů, nacházíme jeho i sebe. Poutavé, napínavé, vzrušující. Brzy máme chuť zaběhnout do knihovny, půjčit si vše, co od Kafky mají a číst.

Prahou Franze Kafky s hrdiny příběhů Ivony Březinové

A nebyla by to Ivona, kdyby řadu věcí, které prožívají její hrdinové, neokusila na vlastní kůži. Její hrdina Aleš, Rosťův bratr (to je ten mladý muž, který v minulé knize řešil svou homosexualitu poznáváním životních osudů Oscara Wildea), je totiž nadšeným vyznavačem geocachingu. Jako správný „kačer“ objevuje po Praze kešky (schránky), které jsou v této mezinárodní hře zaregistrované a které hledá právě na místech spjatých s jeho oblíbeným autorem. A jak jsem se dozvěděla, Ivona si pár kešek také sama našla, poznala ono vzrušené dobrodružství, při jejich hledání. Je samozřejmé, že ty, které v románu „odtajnila“, jsou smyšlené. Jistě však na jiných místech nějaké budou…

Ivona Březinová opět potvrdila, že dokáže čtenáře lapit do svých tenat, že je dokáže nabudit, zaujmout, najít jim nová témata i smysluplné zájmy. Věřím, že její výzva v Poznámce autorky k vytvoření velké mezinárodní kafkovské geocachingové hry nezůstane oslyšena, že opravdu se jí někdo ujme, stejně jako věřím, že z knihoven začnou mizet díla Franze Kafky, kterého tak nekonvenčně nejen mladým lidem představila.

„Béčková řada“ (vlastní označení autorky) je u konce. Jen se nemylte: béčko není označením jakosti románů, ale vyjádřením toho, že všech sedm titulů začíná shodně na „B“ – Básník v báglu (Mácha), Blonďatá Kerolajn (Karolína Světlá), Báro, nebreč (Božena Němcová), Bojíš se, Margito? (Margita Figuli), Blázniví donkichoti (Miguel de Cervantes), Blbnutí s Oscarem (Oscar Wilde), Bleděmodrá kafkárna (Franz Kafka). Přinesla čtivé příběhy, které dokazují, že některá literární díla s lety nestárnou, že to, co prožíváme teď, už kdysi někdo prožíval, zažíval a řešil, i když v jiné době, v jiné společnosti. Že zkušenosti dob dřívějších se dají velmi dobře aplikovat na dobu současnou – jen musí člověk být vnímavý a otevřený, nesmí se uzavírat ve vlastních bolístkách. Opravdu se na nejednu životní situaci dá jít přes příběh románové postavy, přes osud literáta-klasika. A najednou člověk vidí věci nově, s nadhledem, i když je mu jen krásných sedmnáct, osmnáct, devatenáct… nebo jinak krásných třicet, čtyřicet, padesát.

Název: Bleděmodrá kafkárna
Autor: Ivona Březinová
Vydáno: 2013
Vydalo nakladatelství: Albatros
Zdroj foto: www.kosmas.cz
Jana Semelková

RECENZE 2:

Ivona Březinová se vydala po stopách Franze Kafky

Kultura 21. Úterý, 10 Prosinec 2013 02:48 PhDr. Jana Semelková

Ve svém sedmém – posledním v řadě – literárním cestopisu zůstala Ivona Březinová v hlavním městě naší země. Její hrdinové z „béčkové řady“ (béčko zde není označením jakosti románů, ale vyjádřením toho, že v řadě tituly začínají shodně na „B“ – Básník v báglu, Blonďatá Kerolajn, Báro, nebreč, Bojíš se, Margito?, Blázniví donkichoti, Blbnutí s Oscarem, Bleděmodrá kafkárna) na svých cestách poznali kus Čech, vydali se do zahraničí, aby se vrátili do Prahy. Fany, Nikol a Simča, nerozlučné kamarádky, prožily spoustu osudových okamžiků, seznámily se s partou kluků, řešily své „maléry“ ony samy, řešily své „maléry“ ti kluci. Nebylo to vždy snadné, ale vždy každý z nich našel průvodce v literatuře. Ivona Březinová tak ukázala, že některá literární díla nestárnou, že to, co prožíváme teď, mohl kdosi prožít před stoletím (před jedním i více) také. Že zkušenosti dob dřívějších se dají velmi dobře aplikovat na dobu současnou – jen musí člověk být vnímavý a otevřený, nesmí se uzavírat ve svých bolístkách. Opravdu se na nejednu životní situaci dá jít přes příběh románové postavy, přes osud literáta-klasika. A najednou člověk vidí věci nově, s nadhledem, i když je mu jen krásných sedmnáct, osmnáct, devatenáct… nebo jinak krásných třicet, čtyřicet, padesát.
Tato románová řada se autorce víc než vydařila. Přiblížit dobu minulou současným čtenářům, připomenout díla, dnes upozaděná a pozapomenutá, ukázat, jak se dá z lecčeho „vybruslit“, aniž by člověk „ztratil body“. Dávná moudrost tvrdí, že nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Zná to každý z nás. Každý na to ve víru událostí zapomíná. Ve všech příbězích „béčkové řady“ Ivona ukázala, jak si s problémy poradit, navedla na cestu přes literaturu a přitom se jí podařilo vytvořit moderní čtivý kvalitní příběh o dospívání a zrání. A tak už víme, jací asi byli a jaká trápení s láskou měli Karel Hynek Mácha, Karolína Světlá, Božena Němcová, Margita Figuli, Miguel de Cervantes, Oscar Wilde a jako poslední tajemstvími často zahalovaný Franz Kafka. Všechna ta jména nám byla předestřena v hodinách literatury a všechna obdržela díky nálepce „klasická“ minusové body. Proto na celé autorčině řadě oceňuje především ono „odnálepkování“.
Byla jsem velmi zvědavá, jak se autorka popere s osobností Franze Kafky, ve světě uznávaného téměř jako symbol Prahy, u nás skoro neznámého. Jeho složité texty nelze číst na jeden zátah. Nelze je „zhltnout“. Je třeba jim nechat prostor k uchopení a pochopení.
Ivona Březinová opět zvolila vhodnou paralelu (jako v předchozích šesti knihách) – Kafka řeší svůj vztah k otci, stejně jako řeší podobný problém její hrdina Aleš. I on se uchýlí k psaní dopisů otci, které možná ten nikdy číst nebude, které však Alešovi pomohou určit, co je a co není podstatné, kde je jeho místo v otcově životě i naopak, jaký je jejich skutečný, i když oběma zastíraný, vztah. Procházíme tak s Alešem Prahou po stopách Kafkových, nahlížíme do jeho dopisů, děl, nacházíme jeho i sebe. Stejně jako hrdina knihy, stejně jako jeho kamarádi.
A nebyla by to Ivona, kdyby řadu věcí, které prožívají její hrdinové, neokusila na vlastní kůži. Její hrdina Aleš, Rosťův bratr (to je ten mladý muž, který v minulé knize řešil svou homosexualitu poznáváním životních osudů Oscara Wildea), je totiž nadšeným vyznavačem geocachingu. Jako správný „kačer“ objevuje po Praze kešky (schránky), které jsou v této mezinárodní hře zaregistrované a které hledá právě na místech spjatých s jeho oblíbeným autorem. A jak jsem se dozvěděla, Ivona si pár kešek také sama objevila, poznala ono vzrušené dobrodružství, při jejich hledání. Je samozřejmé, že ty, které v románu „odtajnila“, jsou smyšlené. Jistě však na jiných místech nějaké budou…
Ivona Březinová opět potvrdila, že dokáže čtenáře lapit do svých tenat, že je dokáže nabudit, zaujmout, najít jim nová témata i smysluplné zájmy. Věřím, že její výzva v Poznámce autorky k vytvoření velké mezinárodní kafkovské geocachingové hry nezůstane oslyšena, že opravdu se jí někdo ujme, stejně jako věřím, že z knihoven začnou mizet díla Franze Kafky, kterého tak nekonvenčně nejen mladým lidem představila.

Název: Bleděmodrá kafkárna
Autor: Ivona Březinová
Vydáno: 2013
Stran: 144
Vydalo nakladatelství: Albatros
Hodnocení: 95 %

Zdroj foto: www.kosmas.cz

RECENZE 3:

http://www.citarny.cz/index.php/nove-knihy/knihy-od-10-let/beletrie-od-10-let/4900-brezinova-bledemodra-kafkarna
http://www.citarny.cz/index.php/autori/osobnosti-profily/2981-bledemodra-kafkarna-brezinova-ivona

 

http://www.citarny.cz/index.php/autori/osobnosti-profily/1115-4xb-uspne-literarni-cestopisy-ivony-bezinove