Příběh vypráví čtvrťačka Johanka, která se s maminkou a maličkým bráškou Samem přestěhuje z panelákového bytu ve městě do vesnické chalupy, v které není ani záchod a teplá voda. Johanka má ale hlavně strach, jestli si v novém místě najde kamarády.

• Rok vydání: 2016
• Napsáno: 2016
• Stran: 176
• Žánr: příběh s dětským hrdinou
• Ilustrátor: Ďuro Balogh
• Nakladatel: Víkend
• Náklad: /
• ISBN: 978-80-7433-159-6
• Poznámka: Přeloženo ze slovenštiny. Název originálu: Johanka v Zapadáčiku. Slovart 2012.

ANOTACE:

Čtvrťačka Johanka je trochu smutná. Přišla o všechny kamarády, malý bráška jí zničil nejmilejší knihu a stýská se jí po babičce. Nedávno se s maminkou a bratrem Samíkem přestěhovali do Zapadálkova, kde je kromě malé školy už jen kostel a obchod. Místo pošty tam mají oranžovou poštovní schránku. A právě do ní Johanka hodí dopis, o kterém maminka nemá ani tušení. Pak se jenom diví, jak málo stačí, aby se události daly do pohybu.

Jmenuji se Johanka a tahle kniha je o mě. O tom, jak jsem v Zapadálkově nejdřív nikoho neznala a mojí jedinou kamarádkou byla Klára Bobíková. A i tu mi malý bráška Samík roztrhal na malé kousky. Naštěstí jsem se právě tehdy spřátelila s paní učitelkou a taky s Májou a její babičkou. A nakonec i s celou třídou a celým Zapadálkovem. Teda kromě sousedky Motykové, na tu si radši dávám pozor.

UKÁZKA:

Je neděle a bude trvat už jen do večera. Neměla bych pořád číst Kláru Bobíkovou, ale nemůžu se od ní odtrhnout. Čtu ji už potřetí a pokaždé, když začnu, jako bych se přestěhovala do jejich domu a do Klářiny školy. Klára je jako já, ale narodila se v jiné rodině. V úplně jiné rodině. Nevyměnila bych ji za tu naši ani náhodou. Naši rodinu mám ráda celou, z té Klářiny jenom Kláru. V Klářině rodině jsou všichni bez sebe z toho, že jim vypadly dveře od koupelny. Kdyby si vyzkoušeli být aspoň týden bez koupelny úplně a museli se každý večer poskládat do vaničky mladšího bratra – a potom by místo sprchy přišla máma s kbelíkem vlažné vody, nabírala by ji do hrnečku a polévala by je… Věřím, že by pak svůj problém viděli jinak. Ale já jim nemůžu radit, protože nikdo z nich ani netuší, že k nim chodím. Běhám jim po schodech a nakukuju do všelijakých místností, abych se dozvěděla, co dělá Klára, její máma, táta, děda, starší sestra a starší i mladší bratr. Je jich jako psů. Někdy se tam cítím jako doma, ale dneska ne, protože celou dobu vím, že bych se měla co nejdřív vrátit.
Zítra budeme při hodině slovenštiny psát dopis. Paní učitelka říkala, že si místo domácího úkolu můžeme přes víkend psaní vyzkoušet. Už vím, že napíšu Anetě. Aneta byla poslední, s kým jsem ve staré škole seděla. Proto mě napadla první.
No dobře, tak já to zkusím, rozhodnu se. Odkládám Kláru Bobíkovou na poličku, na kterou Samík nedosáhne, a jdu napsat pár řádků Anetě. Nejdřív si jen třídím v hlavě, co jí můžu napsat a co ne. Nejsem ještě ani v půlce a Samík se probudí.
„Ušem vzhůlu! Ušem vzhůlu!“
Na papíře zatím nemám ani čárku. Nejradši bych se zašklebila, ale neudělám to, naopak se usměju. Úplně cítím, jak je to falešné, a slaďounce jako máma říkám: „No, kdo se nám to probudil?“ Postavím ho k válendě a rozlepím mu plínku. Kecne si na zem, až to pleskne.
Samův úsměv není falešný. „Úpně suchá penka,“ řekne.
„Úplně,“ rozesměju se a jdu pro novou. „Až na to, že váží kilo a půl.“
Podám mu láhev s čajem, a když se napije, jdeme do kuchyně. Vezmu půlku suché housky, ale dám mu ji až venku. Nechce se mi sbírat drobky po celém domě. Když přijdeme na zahradu, máma přestane věšet prádlo a vezme bráchu na ruku.
„Děkuju, že ses postarala o Samíka,“ usměje se.
„Není z,“ řeknu. Cítím, jak rostu. Ale máma se už neusmívá na mě.
„Tak jak, princi Samueli? Pojď, půjdeme se napít. Potlapkáš po svých, nebo se chceš nechat nosit?“
„Nosit,“ zašeptá.
„Už se napil,“ namítnu.
„Tak se jenom ponosíme,“ rozhodne máma.
Jen se noste, pomyslím si. Já to tu zatím dověsím. Ale že bych měla napsat dopis Anetě, to nikoho nezajímá.
Nakonec prádlo nedověsím, protože nedosáhnu. Máma si posadí Samíka na záda jako opičku a pracujeme všichni tři. Opička se drží, máma věší a já podávám.