První díl prázdninového putování trojice patnáctiletých holek a jejich ctitelů se odehrává na cestě Kokořínským dolem k Máchovu jezeru, kudy kdysi šel do Krkonoš K. H. Mácha.

• Rok vydání: 2005
• Napsáno: 2004
• Stran: 155
• Žánr: životopisná literatura, cestopisná literatura, romány pro dospívající
• Ilustrátor: Petra Cífková
• Nakladatel: Albatros, edice Romana
• Náklad: 6000
• ISBN: 80-00-01709-1
• Poznámka: 1. díl sedmidílného cyklu
• Následující díly: Blonďatá Kerolajn, Báro, nebreč, Bojíš se, Margito?, Blázniví donkichoti, Blbnutí s Oscarem, Bleděmodrá kafkárna

ANOTACE:

Literární cestopis po stopách básníka Karla Hynka Máchy.

Prázdniny jsou na dosah a je nejvyšší čas vymyslet, jak s nimi naložit. Hlavně musí být zábava, nějaké dobrodružství a neškodila by ani parta senza kluků. Šestnáctiletá Fany, která je poslední dobou posedlá četbou milostné korespondence slavného, ale už dávno mrtvého básníka Karla Hynka Máchy, přemluví své dvě nejlepší kamarádky, Simču a Nikol ke zvláštní cestě. Společně se pak vydávají temným Kokořínským dolem přes zříceniny několika hradů až k sluncem prozářenému Máchovu jezeru. Hlavní je mít s sebou vše potřebné. Simče nesmí v batohu chybět kulma, Nikol kamera… a Fany? Ta ve svém báglu opatruje deník básníka. „Je praštěná,“ komentuje to Simča při lakování nehtů a Nikol vše hned zvěčňuje do kamery. Praštěná? Možná. Mnohem důležitější ale je, jestli cestou na některém hradě potkají svého prince.

POZNÁMKA:

Na začátku byl úkol. Napsat příběh party holek, které se společně vydají na cestu. Kam? A Proč? To už bylo jen a jen na mně. Když jsem se pak probírala v mapách, upoutal mě v jedné z nich název červeně značené turistické trasy – Máchova cesta. Vedla z Mělníka Kokořínským dolem až k Máchovu jezeru a pak ještě dál, protože ten šílenec kdysi šel z Prahy až do Krkonoš. Pěšky a ne jednou. Napadlo mě, jestli by takovou cestu zvládly mé literární hrdinky. Vyzbrojila jsem je batohy, spacáky a stanem a vyslala jsem je na cestu. Ale abych aspoň trochu poznala, co je na té cestě čeká, prošla jsem nejdřív Kokořínským dolem sama. I já jsem s sebou měla básníka v báglu, jenže tehdy ještě s malým „b“. I já jsem cestou potkala několik rytířů, ale přenechala jsem je svým hrdinkám, aby se mohly zamilovat. Já už totiž doma jednoho mám.

UKÁZKA:

Ve vlaku se poprvé všechny tři v klidu sklonily nad plánem své trasy.

„Je to Máchova cesta, holky,” prohlásila Fany téměř velebně. „I v mapě to píšou. V srpnu 1833 tudy Karel Hynek Mácha šel až do Krkonoš. Na Sněžku. Všechno pěšky.”

„Ježíši, nechceš doufám říct, že se taky potáhnem až do Krkonoš,” vyjevila se Simča. „Na Sněžce jsem už byla. Lanovkou. Jít pěšky do Krkonoš a na Sněžku jako ten tvůj šílenec, nestihla bych se vrátit ani do Vánoc. A ve škole bych pak musela opakovat nejen pololetí, ale rovnou celej ročník.”
„Neboj, zatím jdeme jen do Doks k naší bábrlince,” odsekla Fany přezíravě. „Ale schválně si přečtěte, jak to měl Mácha naplánovaný,” a strčila holkám pod nos svůj sešit plný poznámek a výpisků.
Díl první plánu cesty do Krkonošů z Prahy
Outerý.
„Hele, vyšel v úterý jako my,” všimla si Nikol. „Teda, Fany, ty pečlivko! Z Prahy ráno ve čtyry hodiny dne 20. srpna 1833…“
„Ve čtyři ráno! On vyšel ve čtyři ráno, jo? Já omdlím,” vyjekla Simča a dělala, že se kácí na Nikol, které tím pádem vyrazila z ruky láhev s vodou.
„Co cvokatíš! Radši Fany poděkuj, že jsme vyjely až v osm. Víš, jaký ji to muselo stát přemáhání, aby se po Máchovi ve všem neopičila?
…přes Líbeň, Prosík, okolo Střížkova, přes Ďáblice, okolo Bakoměřic do Líbeznice, odtuď po silnici přes Labe na Štěpánském přívoze až do Mělníka. Tam se zdržíme do dvanácti hodin…“
„Hele, Fany, on tu píše, že se v Mělníku zdržej na oběd. A co my? Taky bych si něco dala. Třeba přírodní kuřecí řízek s hranolkama a zeleninovým nebem,” zasnila se Simča.
„Ráno na nádraží jsi měla lávovou klobásu, tak kušuj.”
„…Odtuď k Svatému Jánu na kopci, tam zustaneme skoro do třech hodin. Odtuď na Vysokou přes nový Kokořín do zřícenin starého Kokořína, v jehož sklepích nám bude přenocovati. (Zde nocleh i večeře.)“
„Ukaž?” zaujalo to Nikol, „on spal na Kokoříně? To by nemuselo bejt marný.”
„Na to zapomeň,” otřásla se Simča a pokračovala:
,,Středa. Dne 21. Ráno ve čtyry hodiny…“
„Zase!”
,,…pujdeme ze starého Kokořína oudolím Svatovojtěšským na Housku, zde nám lze býti do sedmi hodin, odtuď na Bezděz, tam pobudeme do třech hodin. Z Bezdězu po silnici do Mladého Boleslavu, tam náš druhý nocleh.“
„Dál nečtu,” zaklapla Simča sešit. „Na mě je to příliš šílený.”
„Šílený?” urazila se Fany. ,,Chápete, jak je úžasný, že půjdeme v Máchových stopách?”
„Nechápu, co je na tom úžasnýho,” odsekla Simča, která se stále ještě nemohla smířit s faktem, že včera čerstvě nalakované nehty u nohou musí skrývat v nedůstojných botaskách.
„Mácha tenhle kraj miloval,” nedala se Fany zviklat ve svém nadšení.
„Já miluju jahody se šlehačkou,” pokrčila Nikol rameny.
„A já Jakuba Krobáčka ze 3. A,” zasnila se Simča. „Ale princ na bílém koni by byl lepší,” zakřenila se.
„To by bylo moc jednoduchý,” namítla Fany a znovu zalistovala v zápisníku, aby jim vznešeně zarecitovala:
„Já miluju květinu, že uvadne, zvíře, poněvadž pojde, člověka, že zemře a nebude, poněvadž cítí, že zhyne navždy. Já miluju – ba více než miluju – já se kořím Bohu, poněvadž není. Každý člověk by miloval druhého, kdyby mu rozuměl, kdyby v něj mohl nahlédnouti.”
„Teda uznávám, že tohle je na mě vážně moc složitý,” odbyla Simča slova básníka pečlivě pěstěnou rukou. „Já radši zůstanu u Krobáčka. Slohy mu prej sice moc nejdou, ale zato je dobrej ve fotbale. Uměl ten tvůj Mácha vůbec kopnout do míče, co?”
„To nevím,” zarazila se Fany. „Ale když chtěl, ušel denně padesát nebo i šedesát kilometrů. Rád lezl na kopce, z kterých měl výhled do krajiny, a navštěvoval zříceniny hradů.”
„Zříceniny,” odfrkla Simča. „Tam žádnýho prince nepotkám. A Krobáčka taky ne. Ten odjel s rodičema do Chorvatska.”
„Prince ne, ale barona třeba jo,” pokoušela se Simču nalákat Nikol. „Po revoluci spoustu hradů vraceli původním majitelům v restituci. Třeba některýho na nádvoří potkáš a uděláš na něj dojem.”
„Bez natočených vlasů?” vzdychla Simča. „To sotva.”

RECENZE

Po stopách Karla Hynka Máchy

Od knihy, která se prezentuje druhou půlí názvu a redakční charakteristikou jako prázdninový příběh, v němž nadto role hlavních postav hrají tři gymnazistky, očekáváme trochu zábavy a trochu dobrodružnosti: tedy četbu pro dospívající dívky koncipovanou k prvoplánové recepci. U zrodu prózy Ivony Březinové BÁSNÍK V BÁGLU (Albatros, Praha 2005, ilustrace Petra Cífková) ovšem stál nápad „schovat“ do prózy s dívčí hrdinkou díl naučnosti a díl didaxe a navíc oživit děj zaktualizovaným milostným příběhem, napsaným básníkem skrytým v titulu.
V knížce o dívkách, putujících v létě po Čechách a hledajících vysněné prince, čtenář mimoděk vstřebává informace o Karlu Hynku Máchovi, jehož pěší cestu kokořínskými lesy s odbočkami na zříceniny hradů až k Máchovu jezeru realizují hrdinky o něco pohodlněji než autor Máje, ale s podobně bohatými prožitky, dojmy a okouzlením. Fany, jedna ze tří kamarádek, totiž zcela „neškolně“ propadla Máchovu dílu, a tak iniciovala a připravila cestu, jejíž podrobná mapka celou knihu uvádí, a své zaujetí se snaží vnuknout i svému okolí.
Jistou strohost informačních pasáží o autorovi a jeho životě i díle Březinová odlehčuje tu humorem (posluchači průvodcovského výkladu o ději prózy Cikáni „se ztrácejí v těch složitých příbuzenských vztazích“), tu milostným náznakem (při hledání místa otcovraždy potkávají dívky zajímavého mladého muže), ale především postmoderními vložkami, jimiž Fany romantický děj Máje „přepisuje“ do podoby příběhu reflektujícího s nesentimentálním nadhledem současnost.
S Karlem Hynkem Máchou nakonec hlavní hrdinka doputovala k lásce. Její princ sice nebyl z pohádky, ale přivydělával si předváděním historického šermu na hradech a zámcích. Stejně jako jeho kamarádi, s nimiž trojice děvčat zdárně překonala fyzické strázně cesty i občasné dětské strachy z bouřky nebo ze strašidel, byl kavalírský, odvážný, silný, tedy skoro pohádkový. Jako chytrý pohádkový hrdina došel štěstí tak, že našel zašifrovaně udané místo schůzky s Fany: bývalé krupařství v Praze, kde rodina Karla Hynka Máchy kdysi bydlela. Nepotřeboval k tomu magické bytosti ani kouzelné předměty, stačilo mu umět používat moderní nekouzelné pomůcky – literární slovníky a encyklopedie.
Literárně-naučná linie textu spolu s prázdninově oddechovou linií v knize Ivony Březinové koexistuje v rovnováze, k níž autorka dospěla přiměřeným dávkováním poučení, morality, napínavosti, zábavnosti a zamilovanosti. Rozšíření základní dějové složky o fiktivní příběh současné Jarmily (Hynka, Viléma) zvětšuje možnosti interpretace. Ironie a parodický tón tohoto „příběhu v příběhu“ ovšem znejasňuje odpověď na otázku, zda recipient plně pochopí smysl deseti vsuvek v jejich návaznosti na pretext a zda obsah nového textu je s to přivézt ho ke čtení Máchy s porozuměním nebo k žádoucí etické úvaze o lásce, zradě a pomstě. Autorská strategie tak nabízí jednoduchou i náročnější recepci: tou první se autorka nepodbízí, k té druhé vede čtenáře vlídně a s vtipem.

Naděžda Sieglová : Po stopách Karla Hynka Máchy. In: Ladění č. 4, Brno 2005, s.11-12.

RECENZE 2:

HRA:

V sekci Hry najdete k této knize PEXESO.