Do 3. ročníku ZŠ přijdou tři noví žáci – trojčata Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník. Jsou z romské kouzelnické rodiny. A sami také dokážou kouzlit. To se pak ve třídě dějí divy!
- Rok vydání: 2002
- Napsáno: 1998
- Stran: 108
- Žánr: příběhy s dětským hrdinou
- Ilustrátor: Jaromír F. Palme
- Nakladatel: Amulet, edice Klíček
- Náklad: 2500
- ISBN: 80-7327-006-4
- Poznámka: Zlatá stuha 2002, nominace na Magnesia Litera 2003, zápis na Čestnou listinu IBBY 2004.
- Kniha vyšla kromě češtiny (1. vydání, 2. vydání, 3. vydání, 4. vydání, 5. vydání) též ve francouzštině, němčině, romštině, slovenštině, slovinštině a srbštině.
- Zařazeno do projektu BARFIE.
- Knize bylo věnováno číslo časopisu Kamarádi (časopis pro vícejazyčné děti a multikulturní výchovu). č. 1, 2014. Vydává občanské sdružení Zaedno.
ANOTACE:
Do 3. C přišli noví žáci, a dokonce hned tři najednou. Jsou si navzájem k nerozeznání podobní a ještě ke všemu umí kouzlit. Aby ne, když jejich rodiče jsou opravdoví kouzelníci. A tak stačí, když Lájoš, Maroš nebo Pišta zlehýnka lusknou prsty a ve 3. C se najednou začnou dít divy. Nebo myslíte, že je normální, aby se čítanky povalovaly po stropě, nebo aby se ze třídy najednou stal plavecký bazén?
UKÁZKA:
1. Čáry, máry, podkočáry
Což o to, třída to byla pěkná. Celá bíle vymalovaná, s velikánskou černou tabulí a barevnými obrázky na stěnách. Na podlaze postávalo hodně stolků a dvojnásobný počet židlí, ale co to bylo platné, když ta třída byla úplně, ale úplně liduprázdná.
„Tak, děti, vedu vám nového spolužáka,“ oznamovala paní učitelka Voříšková, sotva vstoupila do dveří, „doufám, že, že… Ale kde všichni jsou?“ zablekotala zoufale a nechápavě se rozhlédla prázdnou místností.
„Tady!“ pípla jedna školní aktovka.
„Tady jsem,“ ozval se květináč s kvetoucím kaktusem.
„Tady, paní učitelko, tady,“ zašustilo to z nástěnky s násobilkou.
Paní učitelka zavrtěla hlavou a ztěžka se posadila na židli.
„Au,“ vyjekla židle a nohy se jí pod tou tíhou podlomily.
Paní učitelka radši honem vstala a omluvně vyhrkla: „Promiň, židle, já vím, že jsem těžká a měla bych držet dietu.“
„Ale já nejsem židle, já jsem Anička Veselá,“ ozvalo se vesele. A jak taky jinak, když to opravdu byla Anička a ta je Veselá pořád. I když dostane pětku z diktátu.
Paní učitelka jen zalapala po dechu a myslela si, no tohle, kdyby mě tak viděl pan ředitel, jak tu posedávám po dětech. A rodiče té Aničky ještě řeknou, že jsem si na chudáka holku zasedla. A co ten nový žák? Co ten si pomyslí?
Jenže po novém žáku, který měl stát vedle paní učitelky, nebylo ve třídě ani památky. A pak bouchly dveře hrom bum dum a třída byla najednou úplně, ale úplně plná dětí.
„Co to bylo?“ ptala se paní učitelka.
„Co to bylo?“ ptaly se i děti.
Vtom bouchly dveře podruhé a u tabule stál najednou kluk. Vlasy měl černé jako tu tabuli a kulil oči jako by někoho hledal.
Hrom bum dum, znovu práskly dveře a paní učitelka si pomyslela, to je ale dneska průvan, a honem šla oknům přiskřípnout křídla, aby se už neotvírala. Jenže když se otočila, nestál u dveří nový žák, stáli tam rovnou dva a než bys řekl šmidli fidli, stáli tam dokonce tři. Jeden byl jako druhý a ten třetí se lišil jen tím, že měl svoje černé vlasy úplně, ale úplně kudrnaté.
„Dobrý den,“ pozdravila paní učitelka vychovaně, jak se na učitelku sluší, a promnula si oči, aby zahnala to protivné trojité vidění.
Jenže trojité vidění nezmizelo, ani když si nasadila lepší brýle. Tři kluci postávali u dveří, jako by se nemohli rozhodnout, jestli už jich je dost. Však také paní učitelka čekala další zlověstné bouchnutí.
Další bouchnutí už se nekonalo. Naopak. Do třídy tiše, ale úplně potichoulinku, vešel pan ředitel a dveře jen poslušně šeptly v pantech. Aby ne, z pana ředitele má ve škole strach každý.
„Sedněte si, děti,“ řekl pan ředitel spokojeně, když ho třída pozdravila sborovým povstáním. „Jdu se podívat na našeho nového žáka.“
„Oni jsou tři, pane řediteli,“ šeptala paní učitelka snaživě. „Tři, podívejte.“
„Hm, ano,“ zamumlal pan ředitel a roztržitě si promnul vousatou bradu. „Ale hlášený byl jen jeden, paní kolegyně. Že mají přijít tři, to bych si docela jistě pamatoval.“
„Tak jak se chlapci jmenujete?“ zeptala se paní učitelka a podívala se na nové žáky zkušeným učitelským okem.
Zdáli se jí nějak potměšilí. Všichni byli snědí a černýma očima s hustými dlouhými řasami se zvědavě rozhlíželi po třídě. Vlasy měli černé opravdu jako tabuli. A to byla nějaká čerň, protože tabule v 3. C byla nedávno krásně nově natřená.
Jen jestli nemají taky černé svědomí, napadlo paní učitelku, když si vzpomněla na Aničku Veselou proměněnou do židle a na ostatní podivné věci ve třídě.
Chlapci mlčeli. Očividně se jim do nějakého představování nechtělo. Byli sice tři, ale těch druhých, co na ně tak valili oči, těch je třicet. A každý třeťák dávno ví, že to je desetkrát víc.
„Snad se nebudete stydět, chlapci,“ zahartusil pan ředitel, ale zatím jen naoko.
Kdyby to bylo doopravdy, bylo by to na obě oči. To už 3. C ví. Šmidli fidli, to už 3. C opravdu zná, 3. C má své zkušenosti. A zkušenosti, jak tvrdí paní učitelka Voříšková, jsou k nezaplacení.
Tři noví žáci asi také měli své zkušenosti. Mrkli na sebe a pak ten první předstoupil o krůček dopředu a řekl tak, aby to všichni slyšeli:
„Já jsem Čáryfuk.“
„Který Čáryfuk?“ chtěla vědět paní učitelka. „Petr Čáryfuk nebo Pavel Čáryfuk, nebo snad Michal? Musíš nám říct celé své jméno, chlapče. Podívej, já jsem Eva Voříšková a ty jsi?“
„Já jsem Čáryfuk Lájoš Demeter,“ upřesnil kluk.
„Čáryfuk Lájoš Demeter?“ podivil se pan ředitel a nejistě pohlédl na paní učitelku. „Co je to za divné jméno? A jak se jmenuješ ty?“ obrátil se na druhého chlapce.
„Já jsem Máryfuk,“ řekl se druhý. „Máryfuk Maroš Demeter.“
Třída udiveně mlčela.
„Zvláštní,“ prohlásil pan ředitel a s obavami se zadíval na toho třetího.
„A jak říkají tobě?“
„To bude Bublifuk, uvidíš,“ zašeptal v lavici Marek Alešovi.
Jenže třetí kluk se trochu nejistě rozhlédl po třídě a zahuhlal:
„Já jsem Pišta Demeter. Ale jinak mi říkají Podkočárník.“
„Vidíš, žádnej Bublifuk,“ dloubl Aleš do Jakuba.
Malá Ema, která sedí hned v první lavici, už to nevydržela a vyprskla. Všichni se začali smát a troje černé oči u tabule se zamračily.
„A rodiče o tom vědí, že máte tak divná jména?“ zeptala se paní učitelka úplně popleteně, protože všichni rodiče přece vědí, jak se jmenují jejich děti.
„Ano, ano,“ snažil se pan ředitel zachránit situaci. „Jakpak se, chlapci, jmenují vaši rodiče?“
„Josef Čajrumbum Demeter a Margita Cukrkáva Demeterová,“ prohlásili tři noví žáci jako jedním hlasem.
Pan ředitel si otřel zpocené čelo kapesníkem a raději prohlásil, že má ještě nějaké povinnosti v 5. B.
RECENZE:
Průnikem pohádkových prvků do realistického příběhu řešila tematiku jinakosti Ivona Březinová v próze Začarovaná třída (2002). Výchozím bodem prózy je příchod nových žáků do školní třídy – tedy pozice, v níž je každý nově příchozí podroben kritickému zkoumání. Hrdinové Začarované třídy však mají vstup do 3.C zkomplikován svou odlišností.Trojice romských bratrů je nápadná vzhledem, jmény, profesí rodičů i životním stylem. Musí tedy čelit dvojnásobnému tlaku většinové společnosti, která je zvědavě a nedůvěřivě sleduje optikou vlastních zkreslených a diskriminačních představ.
Autorka pracuje s nadsázkou, jež jí umožňuje zkratkovitě postihnout generalizované předsudky většiny a v transformované podobě je vtělit do charakteristiky hrdinů. Březinová se uchýlila ke kolektivnímu typu postav. Její sourozenecké trio představuje jistou typizaci (stejná vnější i vnitřní charakteristika, stejné vztahové pole k ostatním postavám, charakterizační typizace počítá i s obvyklými stereotypy – viz například scéna, v níž učitelka není schopna své nové žáky rozlišit a zapamatovat si jejich jména). Čáryfuk Lájoš, Máryfuk Maroš, Pišta Podkočárník a jejich rodiče Josef Čajrumbum a Margita Cukrkáva Demeterovi se neustále stěhují z místa na místo, neboť rodiče se živí kouzelnickými exhibicemi. Romští chlapci se setkávají s narážkami na nedodržování hygienických návyků a nevraživost vůči nim vyvrcholí podezíráním sourozenců z krádeže.
Romští hrdinové sice nevynikají ve školních předmětech, zároveň však v situacích, do nichž se dostávají, prokazují duchapřítomnost a čestnost. Autorka je obdařila i kouzelnickými schopnostmi. Těmi malí Romové pouhým lusknutím prstů přetvářejí prostor školní třídy v místo, kde se obnažuje zbytečná pedanterie dospělých a kde je odhalena i ztrestána každá nepravost. Romové se dokáží sami očistit z falešných obvinění a postupně si v nové třídě vybudují své místo. Přijetí dětským kolektivem a třídní učitelkou, která pochopí, že její romští žáci „jsou stejní jako ostatní, hodní i zlobiví, chytří i hloupí, šikovní i nešikovní“, završuje jejich integraci. Předčasný optimismus ovšem není na místě. Chlapci se opět stěhují, možná je čeká nový boj za získání respektu. Zůstává však za nimi „začarovaná“ třída, jež přehodnotila své původně negativní postoje.
Březinová oslovuje adresáty mladšího školního věku a lze tedy souhlasit s názorem, že „funkce fantastična činí multikulturní problém srozumitelným, vychází vstříc mentalitě dětského čtenáře“ a také pomáhá zastřít formativní motivaci knihy (viz Kubeczková, 2005). Na druhou stranu však ruší realistickou iluzi příběhu a prohlubuje „jinakost“ v charakteristice hrdinů. To, že se próza Ivony Březinové dočkala zapsání na čestnou listinu IBBY, není ani tak dokladem její umělecké přesvědčivosti jako spíše vysoké společenské aktuálnosti zvoleného tématu.
Milena Šubrtová: Romové v próze s dětským hrdinou. In: Ladění 1/2006, Masarykova univerzita Brno, s. 11.
