Rozhlasový seriál Držkou na rohožce byl premiérově vysílaný po 3 sobotní večery (12.10., 19.10., 26.10.), v Klubu Rádia Junior na Dvojce Českého rozhlasu v čase 19.00 – 20.00.
režie: Jaroslav Kodeš
interpret: Marek Holý
Rozhlasový seriál Johanka z parku
| Rozhlasové povídky | |||
| Rok 2000, 2001, 2002, 2003, 2004, 2005 | |||
| Rok 2005 | |||
| Radiofórum na téma Harry Potter | ke stažení ze stránek Českého rozhlasu |
MP3 | |
| Rok 2004 | |||
| Povídka | Čte | Premiéra | Z knihy |
| Dobrodr. sněžného muže 1 | Vlasta Peterková | 1.3. 04 | Trosečníci IV. |
| Dobrodr. sněžného muže 2 | Vlasta Peterková | 2.3. 04 | |
| Dobrodr. sněžného muže 3 | Vlasta Peterková | 3.3. 04 | |
| Dobrodr. sněžného muže 4 | Vlasta Peterková | 4.3. 04 | |
| Rok 2003 | |||
| Povídka | Čte | Premiéra | Z knihy |
| Jmenuji se Martina 1 | Martina Hudečková | 1.3.03 | Holky na vodítku |
| Jmenuji se Martina 2 | Martina Hudečková | 8.3.03 | |
| Jmenuji se Martina 3 | Martina Hudečková | 15.3.03 | |
| Jmenuji se Martina 4 | Martina Hudečková | 22.3.03 | |
| Jmenuji se Martina 5 | Martina Hudečková | 29.3.03 | |
| Lauro, ty jsi ale číslo 1 | Rozita Erbanová | léto 2003 | Lauro,ty jsi ale číslo |
| Lauro, ty jsi ale číslo 2 | Rozita Erbanová | léto 2003 | |
| Lauro, ty jsi ale číslo 3 | Rozita Erbanová | léto 2003 | |
| Lauro, ty jsi ale číslo 4 | Rozita Erbanová | léto 2003 | |
| Lauro, ty jsi ale číslo 5 | Rozita Erbanová | léto 2003 | |
| Rok 2002 | |||
| Povídka | Čte | Premiéra | Z knihy |
| Nausika a moře | Ivana Andrlová | 20.4.02 | |
| Na letišti | Ivana Andrlová | 25.5.02 | původní |
| Jmenuji se Ester 1 | Martina Hudečková | 7.9.02 | Holky na vodítku |
| Jmenuji se Ester 2 | Martina Hudečková | 14.9.02 | |
| Jmenuji se Ester 3 | Martina Hudečková | 21.9.02 | |
| Jmenuji se Ester 4 | Martina Hudečková | 28.9.02 | |
| Jmenuji se Ester 5 | Martina Hudečková | 5.10.02 | |
| Jmenuji se Alice 1 | Martina Hudečková | 9.11.02 | Holky na vodítku |
| Jmenuji se Alice 2 | Martina Hudečková | 16.11.02 | |
| Jmenuji se Alice 3 | Martina Hudečková | 23.11.02 | |
| Jmenuji se Alice 4 | Martina Hudečková | 30.11.02 | |
| Jmenuji se Alice 5 | Martina Hudečková | 7.12.02 | |
| Jmenuji se Alice 6 | Martina Hudečková | 14.12.02 | |
| Rok 2001 | |||
| Povídka | Čte | Premiéra | Z knihy |
| Narozeniny | Petra Hanžlíková | 17.3.01 | Zrcátko pro Markétu |
| Dáma s psíčkem | Petra Hanžlíková | 19.5.01 | Trosečníci |
| Pánev | Petra Hanžlíková | 26.5.01 | Trosečníci |
| Jak se staví bláťulák | Petra Hanžlíková | 9.6.01 | Panenka z eben. dřeva |
| Jméno | Kryštof Hádek | 30.6.01 | Zrcátko pro Markétu |
| Sirovodík | Kryštof Hádek | 7.7.01 | Zrcátko pro Markétu |
| Neviditelné písmo | Kryštof Hádek | 14.7.01 | Zrcátko pro Markétu |
| Apríl | Kryštof Hádek | 21.7.01 | Zrcátko pro Markétu |
| Zrcátko pro Markétu | Kryštof Hádek | 28.7.01 | Zrcátko pro Markétu |
| Modelka | Michaela Hrázská | 15.9.01 | Miss sympatie |
| Malování v jeskyni | Michaela Hrázská | 22.9.01 | Praprázdniny |
| Autogram | Michaela Hrázská | 17.11 01 | původní |
| Rok 2000 | |||
| Povídka | Čte | Premiéra | Z knihy |
| Kráva | Petra Hanžlíková | 5.2.00 | Praprázdniny |
| Sólová jízda | Petra Hanžlíková | 11.3.00 | původní |
| Velikonoce | Petra Hanžlíková | 22.4.00 | Panenka z eben.dřeva |
| Pusa pro sněhuláka | Petra Hanžlíková | 6.5.00 | Věra, Nika a 7 babiček |
| Každý má svou duši | Petra Hanžlíková | 20.5.00 | Panenka z eben. dřeva |
| První rande | Petra Hanžlíková | 3.6.00 | |
| Taneční | Petra Hanžlíková | 10.6.00 | původní |
| Ušák na smetaně | Petra Hanžlíková | 24.6.00 | Lufťačky |
| Žorža 1 | Simona Vrbická | 1.7.00 | Kde jsi, Pierote? |
| Žorža 2 | Simona Vrbická | 8.7.00 | Kde jsi, Pierote? |
| Žorža 3 | Simona Vrbická | 15.7.00 | Kde jsi, Pierote? |
| Žorža 4 | Simona Vrbická | 22.7.00 | Kde jsi, Pierote? |
Žorža má velkou touhu stát se herečkou. Na konzervatoř ji však nepřijmou, tak se pokusí dostat se k filmu jinak – jako komparsistka. Nakonec ji však čeká úplně jiná úspěšná kariéra.
ANOTACE:
Žorža je dívka s velkou ctižádostí. Učí se sice na kadeřnici a je v tomto oboru dokonce velmi šikovná, ale jejím snem je stát se slavnou herečkou. A protože pokus dostat se na hereckou konzervatoř selhal, pokouší se Žorža svého cíle dosáhnout oklikou. Přihlásí se do agentury pro herecký kompars a doufá, že si jí tam konečně někdo všimne. A pak má Žorža ještě jeden problém. Nemá žádného kluka. Nebo přece jenom? Občas jí totiž přijde dopis od neznámého Pierota…
UKÁZKA:
„Stoupněte si támhle na konec tý řady,“ odbyla ji jakási silně nalíčená padesátnice s kopou dotazníků v náruči, když se Žorža pokoušela skulinou mezi levou zárubní dveří a hlučící frontou proklouznout do kanceláře.
„Ale já se jdu jen zaregistrovat jako členka komparsu.“
„A to myslíte, že ty lidi tady stojej na zlevněný zájezdy do Austrálie, nebo co?“ odsekla ženská.
No nazdar, jestli tohle všechno je budoucí konkurence, tak jsem nahraná, pomyslela, si Žorža. Vždyť si mě v tom davu nikdo ani nevšimne. Otráveně se sunuta podél fronty na její stále narůstající ocásek, když ji nakopl nápad. To je ono. Chce to vyvolat rozruch. Rozruch rozruší spořádané seřazenou frontu a hlavně, což je nejdůležitější, obrátí veškerou pozornost na mě. Sehraju jim tady takovou scénu, že mě hned obsaděj do hlavní role. Nenápadně se rozhlédla, aby si pro své vystoupení vybrala strategicky nejvýhodnější místo, ale nakonec došla k názoru, že je to prašť jako uhoď. Hlavně aby se při tom, jak bude ukázkově omdlívat, neuhodila do toho lokte, co si minulý týden narazila na koupališti. Když se totiž člověk, opakovaně praští do brňavky, má spíš tendenci sykat bolestí, což k věrohodnosti mdloby zrovna moc nepřispívá.
Dav úctyhodně narůstal a Žorža usoudila, že nemá smysl rozruch odkládat. Nasadila trpitelský výraz, přivřela oči o dávala pozor, aby její vrávorající tělo zachytila zeď. Po ní se pak pomalu sunula k zemi.
„Jé, ona omdlela,“ vykřikl brýlatý mladík dosud si soustředěně čtoucí v nějaké tlusté bichli. Teď překvapeně zíral na Žoržu ležící mu u nohou.
„No teda nic moc,“ poznamenal vtom nad ni kdosi uštěpačně. Žorža překvapeně zamžikala očima o odvážila se vzhlédnout. Brýlatý kluk si ulehčeně oddechl a znovu se začetl do svého tlustospisu. Ale uštěpačný hlas patřící odbarvené blondýnce se silně vyvinutým poprsím pokračoval:
„Hele, když chceš omdlít, tak musíš takhle.“
A k všeobecnému pobavení předvedla mdloby jako vystřižené z učebnice všeobecného lékařství. Malátnou rukou si sáhla k čelu, oči se pomalu obracely vsloup. Tělo jí zvláčnělo a bez sebemenší pomoci zdi se s efektním půlobratem skácelo k zemi. Frontou se rozběhl uznalý potlesk, blondýna vyskočila na nohy a s teatrálními poklonami děkovala vřelému publiku.
„Tak vstávej,“ obrátila se pak na Žoržu, „tady jsou všechno nejmíň poloodborníci, na nějakou stupidní mdlobu nám neskočej, teda až na výjimky,“ mrkla na brýlatého mladíka s knihou. „Věř mi, já mám registraci už ve třech lakovejchhle agenturách.“
Žorža zahanbeně vstala. V první chvíli se jí chtělo utéct a na celou slavnou agenturu Oskar se vykašlat, ale blondýna ji vtáhla před sebe do fronty o několika brblavcům upozorňujícím, že ta holka, co neumí pořádně ani omdlít, předbíhá, s úsměvem vysvětlila, že tady kamarádce už hodinu drží místo. Tak se seznámila s Líbou.
RECENZE:
ZAJÍMAVOST:
Špičky pérovky do této knihy jsem si nakreslila sama. Je to první
a možná i poslední pokus o vlastní ilustraci. Kreslím moc ráda, ale neuměle. V tomto případě nakladatel uvítal mé obrázky patrně jako kuriozitu, která navíc byla v ceně rukopisu.
Příběh narkomanky Alice od nevinně se tvářících experimentů s léky až po drsný pád na heroinové dno. Kniha se v jedné rovině odehrává v léčebně, v druhé je psaná jako Alicin deník.
ANOTACE:
Tři příběhy dívek postižených patologickou závislostí. Děj probíhá ve dvou časových rovinách, z nichž první se odehrává v psychiatrické léčebně a tvoří jednotící prostředí všech tří příběhů, druhou rovinu vždy tvoří psychoterapeutický deník té dívky, která je pro daný díl hlavní postavou. V deníku jsou v chronologickém sledu vylíčeny životní osudy dívek a události, které vedly ke vzniku jejich závislosti.
V léčebně si dívky připadají jako „na vodítku“, protože jsou „drženy zkrátka“, nesmějí léčebnu opustit, jsou přísně kontrolovány, ale tím i ochraňovány před „zlým světem tam venku“. Jsou hlídány před vlastní volností, kterou samy zatím nedokážou zvládnout tak, aby svým závislostem znovu nepodlehly.
Alice je inteligentní gymnazistka, jíž rodiče už v dětství naprogramovali budoucnost všemi uznávané lékařky. V rodině panuje kariérismus a z něj vyplývající stresy jsou řešeny nejrůznějšími léky. Výchova je strohá, neodpouštějící a neslevující z vysokých nároků. Na přátelské popovídání není čas. Alice začíná mít pocit, že neobstojí. Navenek sice ještě touží rodičům vyhovět, ale sotva se vyskytne skulina v podobě samostatně, a tudíž svobodně, prožitých prázdnin, zatouží být sama sebou a vyzkoušet si vše zakazované. Tak se na jedné diskotéce dostane k drogám. Nové pocity, zážitky a láska k jednomu z feťáků ji nutí vyhledávat drogu znovu a znovu. Narkomanský kolotoč se všemi jeho projevy se rychle roztáčí. A když už nezbývá vůbec nic, jsou tu doširoka otevřené dveře bezděkovské léčebny.
UKÁZKA:
Jmenuju se Alice a jsem narkomanka. A jsem ráda, že to o sobě už dokážu takhle napsat, přiznat si to. Žiju teď v léčebně pro odvykání závislostí a snažím se psát si deník o tom, jak to všechno bylo. Musím prý v sobě najít ty bludný kořeny, který jsem překročila, a některý jsem překročila už hodně dávno.
„Tak už máme doma gymnazistku, tatínku,“ řekla tehdy, před dvěma a půl lety, máma pyšně.
Tváří se, jako by to snad byla její zásluha, pomyslela jsem si. Vždyť jsem u přijímaček získala největší počet bodů ze všech, táta nemusel nikde nic podmazávat, jako třeba rodiče Andrey nebo Zory.
„Gymnazistku?“ opáčil táta roztržitě a zapálil si další cigaretu. „No jo, gymnazistku.“
Vypadalo to, že ani nezaregistroval, že jsem byla u přijímaček. Nadechla jsem se, že tátovi vysvětlím, že gymnázium, to je taková ta střední škola všeobecně vzdělávacího typu, která studenty připravuje na vysokou, a že do něčeho podobnýho před lety taky chodil, ale máma mě předešla.
„Tak jsi nám udělala radost, Alice, a s tatínkem jsme se rozhodli, viď, táto, a nekuř pořád,“ obrátila se k otci, „že ti pořídíme počítač, víš, abys jako měla svůj vlastní a nemusela ho mít dohromady s Vilímkem.“
Tak přece nějaký uznání, uvědomila jsem si potěšeně. Je to sice dárek spíš pro Vilíma než pro mě, ale aspoň mi ten holomek nebude mazat soubory. Co si člověk nezakódoval, to neměl.
„Tak co?“ dolehla ke mně mámina dychtivá otázka.
„Co jako?“
„No, co tomu říkáš?“
„Je to skvělý, fakt,“ rozehřála jsem se konečně. „Moc vám děkuju.“
„Počkej, a to ještě není všechno,“ pokračovala máma nadšeně. „To budeš koukat. Táta do toho koupil takovou tu elektronickou encyklopedii anatomie.“
„Anatomie?“ opakovala jsem v naději, že špatně slyším.
„No, aby ses mohla připravovat na tu medicínu, kterou přece budeš po gymnáziu studovat. To víš, holka, to chce soustavnost. Na lékařskou fakultu jsou obtížné přijímačky a navíc je tam nepředstavitelný nával.“
„Hm.“ To kdyby řekla ve škole, tak se všichni smíchy potrhaj. Právě přišlo oznámení o jejím přijetí na gympl a máma už mluví o přijímačkách na medicínu.
„Tak co je?“ dotírala dál máma. „Ty snad nemáš radost?“
„Ale jo. Já jen, že bych teď spíš potřebovala novýho walkmana.“
„Walkmana? To snad nemyslíš vážně! Slyšíš to, táto, a nekuř pořád.“
„Bolí mě koleno,“ opáčil otec. „Myslíte, že bych si měl vzít ještě jeden Ibuprofen?“
„Ale to si vem co chceš,“ řekla máma nakvašeně. „Hlavně nekuř nebo Vilímek zase dostane záchvat.“
Táta típnul rozkouřenou cigaretu a okamžitě si zapálil další. Když si to po chvíli přece jen uvědomil, prohlásil, že ještě musí něco zařídit ve firmě. Před odchodem spolkl dvě křiklavě růžové tabletky a do ruky mi vsunul několik šustících bankovek.
„Na toho walkmana,“ syknul tiše, aby to máma neslyšela. Jak ji oba známe, určitě by to považovala za vrcholně nepedagogické. Ona je totiž učitelka tělem i duší.
„Já chci taky novýho walkmana,“ vřísknul Vilím, kterej se nám neočekávaně vynořil pod rukama.
„Dostal jsi ho před měsícem,“ usadila jsem ho.
„No a?“
„No bé!“
Tátu z toho očividně rozbolelo i druhý koleno a rezignovaně znovu sáhl do peněženky.
Vrcholně nepedagogické, pomyslela jsem si. Ale fakt je to, že až do večera byl od bráchy klid.
Máma spolkla Paralen a usadila se nad písanky plný kaněk. Když měla opraveno, začala psát úkol s Vilímem. To bylo vždycky lepší zmizet co nejdál. Zavřela jsem dveře a nasadila si starýho chrčícího dobráka walkmana.
Gympl byl úlet. Vůbec se mi tam nelíbilo. Najednou jsem nebyla nejlepší, byli tu jiný, který mě převálcovali jak vylisovanej čtyřlístek. Najednou bylo potřeba se učit, což jsem ze základky neznala. Vrcholně mě to otrávilo.
Přinesla jsem první pětku a máma si musela vzít dva prášky na bolení hlavy.
„Jak chceš jít na medicínu, když budeš propadat z biologie?“ kvílela pronikavě.
„Nechci jít na medicínu.“
„Cože nechceš? Jak nechceš?“ nechápala máma a preventivně si vzala prášek na zažívání. „Ona nechce! A co teda chceš?“
„Nic,“ pokrčila jsem rameny.
Ale nápor kvanta novejch informací mě s prudkostí rozvodněný Niagáry podrazil nohy. Než jsem se rozkoukala a zjistila, že všichni kolem se tu a tam doma šprtaj a některý dokonce dřou od rána do večera jako by příští měsíc chtěli dostat Nobelovku, bylo tu čtvrtletí a s ním pět trojek s dokrvava odřenýma ušima.
„Tak takhle ne, holčičko,“ křičela na mě máma. „Takhle by to nešlo. A nehrb se pořád!“
Uchvátila mě dokonalá představa, že se ze mě stává velbloud.
Tátu naopak očividně ničil zvuk mámina pronikavého hlasu. Bylo vidět, že trpí, a po chvíli skutečně sáhl po pilulkách neidentifikovatelné barvy. Pak už jen souhlasně pokyvoval hlavou uvězněnou v cigaretovým dýmu.
„Ode dneška budeš pěkně sedět doma a učit se, rozumíš?“ pokračovala máma. „Žádný kino, žádný courání venku, žádná televize. A dívej se mi do očí, když s tebou mluvím.“
„No jo,“ řekla jsem otráveně, protože takovýhle řeči mě oslověj asi jako ledního medvěda v období zimního spánku.
Nastal teror. Celý hodiny jsem seděla nad učebnicema jak přikovaná a snažila se dohnat látku uplynulejch tří měsíců. Zmáhalo mě to. Bolela mě hlava a věčně se mi chtělo spát.
„Holky, mně už to šprtání leze na mozek,“ povzdychla jsem si těsně před pololetníma písemkama Zoře a Andree. „Už to prostě nestíhám. Vy jo?“
„My?“ mrkla Zora na Andreu. „Jasně, že jo. V pohodě.“
Nechápala jsem to. Na základce nebyly nic moc. Na gympl se dostaly díky úplatkům a teď na tom obě byly líp než já. Prostě zvládaly.
„Hele, zkus tohle,“ navrhla mi Zora poté, co se s Andreou domluvily očima.
„Není to návykový?“ zeptala jsem se opatrně při pohledu na malou skleničku z poloviny naplněnou bílými tabletkami. Moc velkou důvěru ve mně zrovna nevzbuzovaly, zvlášť, když jsem si vybavila otcův rituál polykání jeho Ibuprofenů.
„Návykový? Blázníš?“ rozesmála se Zora. „Ale jestli nechceš…“
Jenže já chtěla.
Stačilo spolknout malou bílou tabletku a člověka to rázem nastartovalo k neuvěřitelnejm výkonům. Dokázala jsem se učit dlouho do noci, svěží tak, že bych snad ani nemusela chodit spát. Ráno to bylo horší. Ale když jsem si vzala bobuli i před vyučováním, ohromně mi to pak ve škole myslelo. Mívala jsem pocit, že klidně vymyslím druhou teorii relativity.
Znovu jsem se dostala na špičku a máma svým kolegyním ve škole opět začala vykládat, že až dodělám gympl, půjdu určitě na medicínu, protože to je přece jen prestižní povolání, a ne jako kantořina, na kterou všichni koukají skrz prsty a na chudáka učitele si dneska každý otevře ústa. (Každej normální člověk by řekl hubu, ale naše máma…)
Netušený úspěchy ve škole měly za následek, že si mě starouškové opět přestali všímat. Dcera, u níž už měli strach, že se porouchala (a tolik peněz to dítě stálo, jen si spočítejte všechny ty hodiny klavíru, lekce tenisu a jazykové kurzy, za to by už člověk dávno měl cestu kolem světa), opět šlapala na plné obrátky. Draze pořízený kvalitní spotřebič neselhal. Už nebylo nutné ho kontrolovat, protože opět jel podle programu.
Bílý bobule mi dodávaly sebejistotu. Díky nim jsem zase měla spoustu volnýho času a to mě ještě čekaly prázdniny.
RECENZE 1:
(…) Druhý příběh z volné edice o mladických nerozvážnostech s tragickými důsledky nese název JMENUJI SE ALICE. Tentokrát se dostane na scestí vzorná gymnazistka s nalinkovanou lékařskou kariérou. Snaží se, ale jen co je z dohledu přísných rodičů, zkouší všechno „zakázané ovoce“, drogy bohužel nevyjímaje.
Obě „Holky na vodítku“, jak Ester, tak Alice dostanou od života šanci vyskočit ze zběsilého kolotoče, ale bude to podle všeho i jejich šance poslední.
Karel Hejč: Trpkost zakázaného ovoce. In: Dáma č.5, 3. 11. 2002
RECENZE 2:
Stop drogám! To je závěrečné rozhodnutí hrdinky paperbackové knížky JMENUJI SE ALICE (Praha, Albatros 2002), ústřední postavy druhé části projektovaného triptychu Holky na vodítku Ivony Březinové. „Na vodítku“ jsou dívky drženy léčbou v psychoterapeutickém ústavu, samy už neschopné vyvázat se z těžkých závislostí. Po gamblerce Ester se v centru autorčiny pozornosti ocitá narkomanka Alice, která se okrajově objevila už v první části, stejně jako bulimička Martina, jíž má být věnována část třetí. Návaznost příběhů dívčích selhání tedy není chronologická, probíhají paralelně jako sólové party na nevýrazně ozvučeném pozadí. Martinu autorka překvapivě uvádí jako nový přírůstek i s drastickým předvedením jejích potíží, v prvním díle už jednou vylíčených. Je to nedopatření? Avizo pro třetí díl? Sklon k popisu nechutných výjevů? Těžko rozhodnout.
Sólistkou je nyní Alice. Kompoziční postup má autorka už vyzkoušený. Alice píše „zpětný“ deník jako terapeutickou sebereflexi, autorka zachycuje výjevy z léčebny, které jsou však krátké a literárně nevyužité. Alicin deník působí autenticky. Kreslí strmý sesun sedmnáctileté gymnazistky do hloubky drogové závislosti, hraničící až s nebezpečím smrti. I tento deník je ovšem stylizovaný autorský part. Březinová v něm našla šanci předvést znalost hrubého slovníku narkomanů a dramaticky popsat podoby psychických rozkoší a hrůz, které prožívají i za cenu ztráty života.
Autorka však nevyvážila zaujatost a hrubost deníkového svědectví přesvědčivostí pozitivní vize ani kultivací vlastního partu. Fabuli uzavřela nečekaně náhle a spolu s celkovým grafickým pojednáním edice posunula knížku do roviny komerční četby, i když protidrogový apel si zaslouží uznání.
Věra Vařejková: Příběh narkomanky Alice. In: Ladění 1/ 2003, s. 23
Ester věčně chybí peníze. Když se jí naskytne možnost hrát na automatech, neváhá. Jenže kolotoč závislosti se rychle roztáčí. Děj se odehrává v léčebně, druhou rovinu tvoří Esteřin deník.
ANOTACE:
Tři příběhy dívek postižených patologickou závislostí. Děj probíhá ve dvou časových rovinách, z nichž první se odehrává v psychiatrické léčebně a tvoří jednotící prostředí všech tří příběhů, druhou rovinu vždy tvoří psychoterapeutický deník té dívky, která je pro daný díl hlavní postavou. V deníku jsou v chronologickém sledu vylíčeny životní osudy dívek a události, které vedly ke vzniku jejich závislosti.
V léčebně si dívky připadají jako „na vodítku“, protože jsou „drženy zkrátka“, nesmějí léčebnu opustit, jsou přísně kontrolovány, ale tím i ochraňovány před „zlým světem tam venku“. Jsou hlídány před vlastní volností, kterou samy zatím nedokážou zvládnout tak, aby svým závislostem znovu nepodlehly.
Ester je dívka z početné rodiny, kde se sice všichni mají rádi, ale nikdo se o nikoho příliš nestará. Ester doma pociťuje nedostatek soukromí a navíc se upne k myšlence mít svoje vlastní peníze. Čím dál víc začíná využívat kamarádského pohostinství rodinného přítele Romana, majitele baru a herny, a od první nesmělé výhry se rychle propadá do závislosti na hracích automatech. Nezastaví ji ani odhalení její rodiny, ani láska ke Kristiánovi. Ester lže, krade a podvádí a postupně ztrácí všechno a všechny. Domovem se jí stává pasťák. A tak není divu, že psychoterapeutická léčebna, do níž se nakonec dostane, je pro ni přijatelným azylem.
UKÁZKA:
Najednou stroj zamrkal, zapištěl a vytřeštil na mě všechny tři oči plné hroznů. Vzápětí se do výherní misky vysypal tenký proud mincí. Znělo to jako zurčení nějakého kovového potůčku, jako tleskání plechového trpaslíka, jako… jako….
„Romane, já jsem asi vyhrála!“ křičela jsem nadšeně. „Ono to vážně funguje, podívej,“ běžela jsem k baru a ukazovala Romanovi hrst právě vyhraných desetikorun.
„No vidíš, a pak že je to proherní šmejd,“ bručel Roman naoko. „Fuj, takhle ošklivě o něm mluvit, hned se mu omluv.“
„Omlouvám se ti, ó velký výherní automate,“ šaškovala jsem před strojem a s barovou stoličkou mu zatančila něco na způsob vášnivého tanga, aspoň jsem si myslela, že takhle vypadá vášnivé tango.
„Tak kolik ti vlastně dal?“ zeptal se Roman zvědavě.
„Já… já vlastně ani nevím.“
Byla jsem tak oslněná faktem, že mě stroj ráčil obdařit svou přízní, že mi vůbec nezáleželo na tom, kolik jsem vyhrála. I kdyby to byla jen jedna jediná dvacka, byla bych štěstím bez sebe.
„Tak to spočítej, ne?“ smál se Roman. „Ty jsi vážně ale trdlo.“
Sedla jsem si k nízkému stolku a horečně přepočítávala majetek.
„Deset, dvacet, třicet, čtyřicet… sto šedesát, Romane, slyšíš? Dal mi sto šedesát káblí, není to úžasný?“
Nejvíc mě fascinoval fakt, že mi ten stroj něco dal úplně zadarmo. Jen tak. Bez nějakýho snažení. Nemusela jsem nic umět, nic znát… stačilo mačkat tlačítka a bejt trpělivá. V tu chvíli jsem zapomněla, že jsem toho plechouna už několikrát nakrmila, a ještě ke všemu Romanovými penězi, a nikdy mi nic nenadělil. Dnešek rázem všechno smazal, odškodnil. Uchlácholil. Nastartoval.
Ano, nastaroval. Právě tohle byl jeden z těch okamžiků, kdy naprosto selhal můj pud sebezáchovy. Ale copak jsem něco takovýho po sobě tenkrát mohla chtít? Bylo mi třináct, proboha. Jak má třináctiletá holka vědět, že se jednou pitomou stovkou (těch šedesát korun mi tenkrát Roman odečetl jako svůj vklad do hry) může vesele řítit do pořádnýho průšvihu? A i kdybych to tehdy věděla… v tu chvíli mě nezajímalo nic jinýho než fakt, že mám svoje peníze. Svoji první vyhranou stovku.
Kupičku vyhraných mincí mi Roman vyměnil za tak neuvěřitelně novou papírovku, že málem vypadala jako padělaná. Střežila jsem ji líp než pirátskej poklad. Nikomu jsem ji neukázala a taky jsem ji odmítala utratit. Byla krásná, nová a byla jen moje.
Po týdnu mě napadlo, že by bylo hezký mít dvě takový bankovky. Jenže, co když při tom o tu první přijdu? Ta představa byla hrozná. Nejlepší by bylo tu první stokorunu do hry vůbec nezapojovat, říkala jsem si. Ale půjčí mi Roman tentokrát peníze? Když věděl, že jsem švorc, to bylo jiný. Teď ví, že švorc nejsem. A říct si našim? Naši mi nikdy nedávali kapesný, byla jsem ráda, když mi včas zaplatili obědy ve školní jídelně.
Pomyslela jsem si, že by bylo skvělý moct si obědy ve školní jídelně zaplatit sama. A moct si ve výprodeji na náměstí koupit ty nový hnědý kozačky. Nebo mít walkmana. A pořádný brusle…
„Můžete mi to prosím vás rozměnit?“
Pokladní v samoobsluze neochotně sáhla do kasy a z jejích přihrádek vylovila dvě umaštěné padesátikoruny.
„Já bych radši na menší,“ řekla jsem zmateně.
„To myslíš, že mám čas se ti tady přepočítávat s desetníkama?“ vyjela napruzeně. Očividně měla těžkej den a do zavírací doby daleko.
„No to ne. Já myslela desetikoruny,“ pípla jsem.
„Jo a já pak nebudu mít co vracet,“ brblala pokladní, ale přece jen mi za moji krásnou novou stokorunu nakonec podala hrst ošoupaných mincí.
„Děkuju,“ oddychla jsem si, že to mám za sebou.
Teprve na ulici mi došlo, že mi bankovku mohl rozměnit Roman. A mohla jsem ji od něj zase dostat zpátky i s nějakou stejně hezoučkou papírovou kamarádkou. Až vyhraju.
„Co je?“ zeptal se mě Roman sotva jsem vešla.
„Nic.“
„Že jseš tak přejetá.“
„Necháš mě zase zahrát?“ zeptala jsem se opatrně. „Mám dneska svoje peníze. Víš, ty od minule.“
„Jo tak. Klidně. Ale máš na to tak dvacet minut, pak se mi sem navalej chlapi z tiskárny, dneska je vejplata.“
„Hm.“ Už jsem ho neposlouchala. Už jsem seděla na vysoké židličce a do tlamy věčně hladovýho plechouna házela první desetikorunu.
Sežral ji.
Druhou.
Třetí.
Žral jako protrženej.
Teď. Teď už to musí vyjít.
Nevyšlo.
Zbývají tři.
Poslední.
Rukama jsem udělala něco, co mělo vypadat jako pokřižování a zavřenýma očima jsem hypnotizovala trojici roztočených válců.
Jahůdky. Banán. Citrón.
Pěkně kyselý kousnutí.
„Co bulíš?“ postavil přede mě Roman ojíněnou sklenici koly. „Vždyť je to jen hra.“
„Jenomže… já… já jsem chtěla mít nějaký svoje peníze… víc peněz… a jsou fuč. I ta krásná nová stokoruna…“
„Nebul,“ pohladil mě po vlasech. „Jsi jak malá.“
„Nejsem malá… bude mi čtrnáct… brzo,“ škytla jsem uraženě. „A prsa mám největší ze třídy, abys věděl.“
RECENZE 1:
Kdysi mě překvapila odvaha, s jakou napsala Ivona Březinová (1964) do rubriky Zlatého máje (č.3/ 1996) Spisovatelé o sobě a o svém díle, že bude spisovatelkou „hned, jen co dovaří polívku“. Jenže: v té době už nakladatelství Petra připravovalo její první dvě zdařilé knížky Zrcátko pro Markétu a Věra, Nika a sedm babiček. Poté následovaly další příběhy, v nichž se autorka zaměřovala nejen na mladší čtenáře (například Panáček Paneláček), ale i pubertální čtenářky (mimo jiné v příběhu Kde jsi, Pierote?) a nakonec i čtenáře dospělé (dilogie o Madonně). Zkoušela své spisovatelské možnosti (s menším úspěchem) i v biografických vyprávěních: o herečce Kateřině Hrachovcové a modelce Petře Faltýnové.
Nepochybně mnoho autentických biografických rysů (tentokrát anonymních pacientek psychoterapeutické léčebny pro závislé) obsahuje i její trilogie, nazvaná souhrnně Holky na vodítku, s částmi Jmenuji se Ester (o gamblerce), Jmenuji se Alice (o narkomance), Jmenuji se Martina (o anorektičce). Zatím vyšla první část o Ester a lze říci, že zatímco biografické knížky o známých osobnostech svazovaly autorce ruce, tady mohla daleko více uplatnit své nesporné fabulační schopnosti, navíc solidně podepřené konzultacemi s psychiatry i rozmluvami s mladými pacientkami. Výsledný tvar (alespoň tak lze soudit z první části) se podařilo autorce takřka úplně uchránit nástrah zdviženého prstu a v čtivém příběhu přiblížit dospívajícím čtenářkám nebezpečí, která v předchozích generacích byla málem zanedbatelná, alespoň u této věkové kategorie.
Příběh o gamblerce Ester se odehrává ve dvou střídajících se rovinách: v jedné se formou psychoterapeutického deníku dozvídáme o dívce všechno, co předcházelo jejímu přijetí do léčebny, druhá sleduje osud především tří hlavních postav trilogie v léčebně. Ester pochází sice z řádné rodiny, ale ta nefunguje zrovna ideálně. Dívka ve věku, kdy začíná více vnímat, jak to na světě chodí, přistoupí na nabídku rodinného přítele, aby mu pomohla v nedalekém baru lákat hosty ke hře na automatech. V tomto prostředí se zamiluje do nevidomého hráče, o tři rok staršího Kristiána, ale zároveň postupně propadne hráčské vášni. K té je ovšem třeba peněz, a tak se z hrdinky stane zlodějka. Nejprve prodává věci z domova, pokračuje u Kristiána, ačkoli vztah mezi nimi je velmi silný. I když se ji Kristián snaží zachránit, je pozdě: Ester vykrádá auta a přes „pasťák“ se dostane do léčebny.
Režimem v léčebně a vztahy mezi dívkami se autorka zabývá v druhé rovině: vztahy zde procházejí různými stadii, dívkám přísný režim sice vadí, ale zároveň si uvědomují jeho nezbytnost: toto se autorce občas nepodaří zvládnout bez kazu – výchovný tón vkládá někdy do úst samotné Ester, což působí rušivě. Také závěr příběhu je až příliš optimistický: Esteřina rodina se alespoň prostřednictvím bratra ozve, napíše i Kristián (půjde na operaci s nadějí na návrat zraku a o Ester zájem neztratil), do třetice se Ester podaří zvládnout léčebný experiment. Nicméně (pomiňme mimořádně ošklivou ilustraci na obálce knížky) lze říci, že v tomto biografickém žánru se autorce podařilo lépe splnit své zadání než při líčení osudů známých mladých žen. Doufejme, že alespoň jako v knížce o Ester se to Ivoně Březinové dařilo i v příbězích o Alici a Martině, které budou brzy následovat.
René Ditmar: V titulní roli gamblerka. In: Literární noviny 22.7. 2002, s. 30
RECENZE 2:
Knížka Ivony Březinové JMENUJI SE ESTER vychází v Albatrosu (Praha 2002) jako první ze tří projektovaných svazků společně nazvaných Holky na vodítku. Je to chytrý název – obrazně naznačuje výlučnost tematiky, totiž příběhy dívek léčených v psychoterapeutickém ústavu z těžkých závislostí, na jejichž překonání jejich vůle nestačí. Potřebují tedy jiné „vodítko“.
O tom je správné psát. Ale sama paperbacková obálka, která nám představuje Ester poněkud děsivou ilustrací, prozrazuje, že i námět objevný a v dobré vůli varující (tentokrát před nebezpečím gamblerství) může být pojat jako velice konzumní. V tom cítím jistou rozpornost textu, který sice vznikl ve spolupráci s psychiatry a psychology, ale explicite neprozradí, zda jde o beletrizovaný dokument, nebo o autorskou fikci.
K autenticitě ukazují vhledy do života léčených i do léčebných praktik a stylizace Esteřina vývoje ke gamblerství a jeho následků do podoby deníku, jehož psaním má dívka dospět k sebereflexi a k aktivizaci vlastní vůle. Jenže stylizace deníku se neliší od přímého podání autorčina (je například nesena převážně dialogickými pasážemi, přičemž v obou rovinách se vyskytují tytéž nespisovné tvary) a sám osud patnáctileté Ester působí jako silně přeexponovaný, rodinnými poměry počínaje a „pasťákem“ konče.
Tím nemá být řečeno, že podobný případ není v životě možný. Ale jako literární fikci těžko přijmeme lhostejnost rodičů k pobývání jedenáctileté dívky v prázdném odpoledním baru, její tvrdé vyhnání z domu v patnácti letech, milostný vztah s ušlechtilým osmnáctiletým slepcem, osamělým bez kontaktů a bez peněz. Zvlášť poslední uvedený segment mocně čpí konvencí, vypočítanou na sentimentální efekt. Esteřino bloudění od doupěte narkomanů až do rukou sprostého vykradače aut zase spoléhá na efekty drastické a hrubé.
Jistě není neužitečné takovou knížku přečíst. Není nesprávné se chopit tak drsného tématu, ale je škoda nevyužít ho k vlastnímu literárnímu růstu.
Věra Vařejková: Vstup do nevyužité tematiky. In: Ladění, č.3, 2002, s.31 – 32
RECENZE 3:
Na vodítku obvykle vodíme psa, popřípadě nějakou tu malou šelmičku v podobě fretky či ochočené lasičky. Od toho vodítko přece je. Ovšem připnout na vodítko lidskou bytost je dost odvážná představa. Přesto jí spisovatelka Ivona Březinová dala zcela reálnou podobu, když volný cyklus dramatických příběhů ze života mladičkých dívek nazvala právě Holky na vodítku.
„Ani nevím, kdy a jak to vlastně všechno začalo, ale pan doktor tady v léčebně řekl, že bych na to měla přijít a že nejlepší bude, když to všechno napíšu.“ Tak začíná své vyprávění smutná hrdinka knížky JMENUJI SE ESTER. Proč smutná? Je totiž gamblerka, tedy osoba závislá na hazardních hrách. Pochází z početné rodiny, kde se sice všichni mají moc rádi, ale nikdo na nikoho nemá čas. Ester se cítí osamělá a bytostně touží po samostatnosti a vlastních penězích zvlášť. Čím dál víc využívá pohostinství rodinného přítele Romana, majitele beru a herny. Když si na nepatrné výhře úspěšně otestuje své „schopnosti“ hry na automatech, rychle začne klesat do propasti závislosti. Na konci tobogánu jsou krádeže v obchodních domech, bytech, autech i napadení policisty. Logicky následuje diagnostický ústav pro mládež a léčebna pro závislé. (…)
Karel Hejč: Trpkost zakázaného ovoce. In: Dáma č.5, 3. 11. 2002
ROZHOVOR ke knize:
Martina vyrůstá s matkou marně bojující s nadváhou. Nezdravý příklad a touha rozhodovat o svém vlastním těle dovedou Martinu k anorexii a pak k bulimii. V léčebně si píše deník.
ANOTACE:
Tři příběhy dívek postižených patologickou závislostí. Děj probíhá ve dvou časových rovinách, z nichž první se odehrává v psychiatrické léčebně a tvoří jednotící prostředí všech tří příběhů, druhou rovinu vždy tvoří psychoterapeutický deník té dívky, která je pro daný díl hlavní postavou. V deníku jsou v chronologickém sledu vylíčeny životní osudy dívek a události, které vedly ke vzniku jejich závislosti.
V léčebně si dívky připadají jako „na vodítku“, protože jsou „drženy zkrátka“, nesmějí léčebnu opustit, jsou přísně kontrolovány, ale tím i ochraňovány před „zlým světem tam venku“. Jsou hlídány před vlastní volností, kterou samy zatím nedokážou zvládnout tak, aby svým závislostem znovu nepodlehly.
Martina vyrůstala jen s matkou, navíc s matkou zamindrákovanou ze své obezity, které se nikdy nedokázala zbavit. Veškerá její rozporuplná výchova směřovala k tomu, že Martina nikdy nesmí být jako ona, tlustá, osamělá a nešťastná. Nezdravý životní styl, kdy Martina kopíruje matčiny diety i jejich neustálé porušování, ji ovšem dovedou až k hranici obezity. Matčino lamentování, že Martina také nikdy v životě nic nedokáže, Martinu zatvrdí. Rozhodne se, že matce předvede, o kolik je schopnější. Dietami a následným odmítáním jídla se brzy dostane až na pokraj smrti. Stane se mentální anorektičkou, z nichž umírá každá desátá. Je sice zachráněna, ale svou nemoc vymění za jinou. A těžko říct, o kolik, a zda vůbec, je bulimie nemocí méně nebezpečnou. Martina se nenávidí za to co dělá a zpočátku nenávidí i matku, která nakonec pochopí svou nemohoucnost a přiveze Martinu do léčebny. Chvíli to trvá, než Martina uzná, že léčebna je pro ni zatím jediné místo k přežití a že i do dívky jako je ona, se někdo může zamilovat.
UKÁZKA:
Jmenuju se Martina… a jsem bulimička. Přesně takhle jsem to včera řekla na skupinový terapii tady v léčebně. Všichni mi tleskali, že jsem to o sobě konečně dokázala říct, přiznat si, že jsem závislá na jídle úplně stejně, jako někdo jiný na drogách nebo třeba na hracích automatech. Doktor prohlásil, že to přiznání je můj první velký krok, a tím druhým prý bude to, že si budu psát deník. Jako nějaký paměti, nebo co. Ale já fakt nemůžu psát jen tak… jakoby nic. Já prostě musím psát někomu… Tak mi řekli, ať si představím, že píšu dopis. Přemýšlela jsem, komu bych ho jako poslala a nikdo mě nenapadá. Mám jenom mámu a babičku. Martina má mámu. Máma mele maso. Máma. To jsou věty jako ze slabikáře, co? Jenže máma mě zradila, když mě nechala zavřít sem. Do týhle léčebny se zamřížovanýma oknama a vysokou zdí místo plotu. Na tátu si moc nepamatuju. Jenom že byl velký a černovlasý. A nosil brýle. Vzpomínám si, jak jsem mu je brávala z nosu, když mě držel v náručí. Mám dojem, že se kvůli tomu zlobil, ale mně se ty jeho lesklé stříbrné brýle děsně líbily. A pak to, jak si mě posadil na koně, běhal se mnou kolem stolu a zpíval hopsasa, hopsasa, Martinka se natřásá. A pak už nic. Prostě najednou zmizel. A tak tenhle dlouhej dopis asi přece jen napíšu tobě, mami.
Nejdřív jsem se po tátovi ptala, pamatuješ? Ale brzy nás to obě unavilo. Tebe asi dřív. Jednou jsi na mě začala křičet, ať si teda jdu za tím svým povedeným tatínkem, a já nechápala, co tím myslíš. Věděla jsem, co to je, když se mi povede kotrmelec nebo zavázat tkaničku, ale povedený tatínek?
Na mé šesté narozeniny jsi přede mě postavila sýrový dort s rozsvícenými svíčkami.
„On není s čokoládou?“ protáhla jsem tehdy zklamaně obličej.
„Čokoláda není zdravá. A jde na tloušťku. Tenhle sýrový dort je mnohem lepší, uvidíš.“
„Ale není sladkej.“
„Neboj, zítra tě vezmu do cukrárny,“ vmísila se tenkrát do hovoru babička.
„To ať tě ani nenapadne,“ přerušilas ji ostře. „Stačí, co jsi udělala ze mě. Nedopustím, aby i moje dcera jednou vypadala jako nafouklej hroch.“
„Jakej nafouklej hroch?“ vyprskla jsem vesele. „Myslíš nafukovací?“
„Bolí mě hlava,“ prohlásila jsi unaveně. „Na, rozbal si dárek, já si jdu lehnout.“
„Jé, další Barbína!“ vykřikla jsem nadšeně a moje jásání určitě muselo být slyšet až za tebou do koupelny.
„To se ti líbí, takováhle divná hubená panna?“ zeptala se mě babička pochybovačně. „To my jsme dřív s holkama měly jiné panenky.“
„Jak jiné?“
„No, panenkovatější.“
„Taky mám jednu panenkovatější. Mimino. Když se mu do pusy naleje voda, tak čůrá. A když se mu na zádech zmáčkne takovej čudlík, kýve hlavou a říká mimi. Ale Barbína je lepší. Vypadá jako dospělá, víš. Až budu velká, budu jako ona. Ne jako máma.“
„Máma se ti nelíbí?“ zajímalo babičku.
„Máma se přece nikomu nelíbí. Ani sama sobě. Protože je tlustá. Proto ji nikdo nechce, víš?“
RECENZE:
Třetí holka na vodítku
Po gamblerce Ester a narkomance Alici uvázala Ivona Březinová na pomyslné vodítko závislosti dívku Martinu (JMENUJI SE MARTINA, Albatros, Praha 2003). Od knihy završující triptych neočekáváme a také v ní nenacházíme zásadní změny v kompozičním uspořádání, v typologii postav ani v závěrečném partu.
Bulimička Martina je opět vybavena sice dobrou, ne však silnou vůlí. Žije v neharmonickém rodinném prostředí, a tak zrod její nemoci nikdo nezaznamená. Odbornou pomoc nejprve odmítá, poté uvědoměle přijímá. Úplnost exempla završuje optimistický závěr: uzdraví se, smíří s matkou a zamiluje se.
Drobné odchylky od scénáře mají čistě vnějškový charakter. Hrdinka zobrazená na titulní straně svým vzhledem neodpuzuje (srovnej portrét Ester!) a Martina nepíše fiktivní deník, nýbrž fiktivní dopisy, jež ovšem mají stejnou, tedy terapeutickou funkci.
Třídílný projekt Ivony Březinové je vzhledem k aktuálnosti svého tématu předurčen zejména k výchovnému využití: poukazuje na mnohé příčiny závislostí, učí, jak je lze rozpoznat, upozorňuje na jejich nebezpečnost pro jedince i pro společnost a situaci nenechá dojít k bezvýchodným koncům.
O zdravém životním stylu se dnes děti učí ve škole. Knížky typu Holek na vodítku by se mohly stát pomůckou pro většinu málo školených učitelů (rodičů, vychovatelů) a zároveň četbou pro jejich žáky, kteří jsou nejrůznějšími závislostmi v reálném světě skutečně ohroženi. Forma emotivního příběhu pravděpodobně umocní ochotu akceptovat jeho poučný charakter a návodnost.
Naděžda Sieglová: Třetí holka na vodítku. In: Ladění, č. 3 / 2003
Jednoho dne se v dopisní schránce dvanáctipatrového paneláku vylíhne skřítek – panáček Paneláček. S dětmi, které v tom domě bydlí, pak prožívá nejrůznější pohádková dobrodružství.
ANOTACE:
I v docela obyčejném paneláku na sídlišti mohou děti zažít neobvyklé dobrodružství. Týna a Tom měli to štěstí, že ve schránce na dopisy objevili malého kamaráda – Panáčka Paneláčka. Spolu s dětmi a se svými dalšími přáteli – zvířátky, hračkami či vílou – prožije Panáček Paneláček spoustu veselých a opravdu neobvyklých příhod. A i když jsou to příhody často hodně rozpustilé, nikdy nám nepřestanou připomínat, že je nejdůležitější, aby na sebe všichni byli hodní.
UKÁZKA:
Za sedmero sídlišti, sedmero hřišti o sedmero staveništi stojí nový vysoký dům. Bydlí v něm spousta lidiček a lidi, a taky psů a kanárů a morčat a koček.
včera se do posledního volného bytu úplně nahoře, až v posledním dvanáctém poschodí, nastěhovali Květoňovi, o ti mají nejen kluka Toma o holčičku Týnu, ale i křečka Žílu a andulku Kokrhelku.
Dnes ráno měla maminka Květoňová plno práce s vybalováním knih a nádobí, a tak se Týna o Tom raději vytratili z bytu. Právě jim začínaly prázdniny. Až ty prázdniny skončí, půjde Tom poprvé do školy. Ani se nemůže dočkat, jak se těší. Týna se netěší. Týna šla poprvé do školy už loni o říká, že ten rok jí úplně stačil.
Dům byl poloprázdný. Většina dětí odjela na prázdniny z města pryč. do hor, k mořím a k babičkám. Zbylo tu jen pár tatínků, kteří museli do práce, a několik maminek, které ještě nestihly vybalit poslední bedny po stěhování.
Týna o Tom sjeli výtahem z dvanáctého poschodí až dolů do sklepa o pak zase až nahoru, tam, kde ve starých domech bývá půda se spoustou krásných a tajemných odložených věcí. Ale v jejich paneláku žádná půda není, a tak se zase pustili dolů o prohlédli si prádelnu a sušárnu a kočárkárnu a taky místnost se spoustou schránek na dopisy. Všechny schránky už se nějak jmenovaly, i Květoňovic schránka měla na bříšku jmenovku, ale úplně nahoře, zrovna vedle té jejich, zůstala přece jen jedna nepodepsaná.
„Komu asi patří?“ přemýšlela Týna.
„Třeba je to nějaká tajná schránka,“ řekl Tom. „Zkusíme na ni zaklepat.“
Týna si stoupla no špičky o zlehýnka ťukla. Ťuk,ťuk.
„Musíš víc,“ ozval se Tom. „Vysaď mě, já zabouchám.“
Tom bouchl do dvířek drobnou pěstičkou, ale Týna už ho neudržela o oba, se sesypali no jednu hromadu. Po tom rámusu nastalo ticho a v tom tichu najednou někdo hlasitě zívnul.
„Uaááách.“
„Co to bylo?“ polekal se Tom.
„Já myslela, že to ty,“ šeptla Týna.
„Třeba to byla kočka.“
„Kočky takhle nezívaj, ty chytrej.“
A znovu se ozvalo: „Uáách, “ a k tomu nějaké plechové šramocení.
„Ty, Tome, vychází to z tý tajný schránky.“
„Asi je tam strašidlo,“ vyjekl Tom. „Pojď radši pryč.“
„Nechoďte nikam,“ ozvalo se ze schránky. „Prosím.“
Týna opatrně vstala a po špičkách se přiblížila k tajemné schránce.
„Je tam někdo?“ špitla.
„No přece já.“
„Kdo já?“
„Já, Panáček Paneláček.“
„A co tam děláš?“
„Spal jsem, ale něco mě probudilo. Nevíte náhodou, kolik lidí se má do tohohle domu ještě přistěhovat?“
„Už nikdo,“ odpoveděla Týna.
„My jsme přece včera byli poslední,“ doplnil Tom.
„Poslední?“ zívlo to zase ze schránky. „Tak to už se musím vylíhnout. To to ale uteklo.“
RECENZE:
Panáček Paneláček – jak se nové dílko nazývá – má tucet kapitolek, v nichž vystupují pohádkové postavičky, hračky a zvířátka v prostředí známém sídlištním dětem. Všechny příhody a dobrodružství prožívá totiž Paneláček, jakýsi budoucí originální ‚domovník“, v dvanáctipatrovém paneláku. I když se v příbězích objevují také dvě děti, zůstávají tentokrát v pozadí. Nápady oplývá především Paneláček. Tato podnikavá figurka, která se jednoho dne objeví v poštovní schránce, se k dětem, zvířátkům a hračkám
chová s vlídností a milou odhodlaností, čímž plní hlavní záměr autorky, která chce ukázat dětem, jak by se samy měly pokusit chovat.
Jak už to bývá, najdete v knize kapitoly, které se vám budou líbit více, i ty, které jsou
rozpačitější, protože nemají dost nosný příběh. Mezi zdařilé epizody rozhodně patří setkání Paneláčka s vílou z vily, tanec s porcelánovou panenkou či dvoření se panence Barbii. Poněkud překombinované se zdá např. hledání kouzelné rolničky mezi zvonky. Jako celek však knížka Panáček Paneláček, vypravená k dětem s barevnými obrázky významné české ilustrátorky Olgy Čechové (1925), potvrzuje, že síla spisovatelky je opravdu v tvorbě pro malé čtenáře.
René Ditmar, Nové knihy 36/ 1997, s.11
Fantasy příběh o skupině dětí, které se při bouřce všechny dotýkaly určitého tlačítka na klávesnici počítače. Je však třeba, aby se navzájem našly a společně čelily velkému nebezpečí.
ANOTACE:
Stalo se 2.2. ve 22 hodin 22 minut. Právě v tu chvíli Rebece explodoval počítač, na kterém psala referát o gotice. Druhý den se Rebeka ve škole dozvěděla, že přesně totéž a v ten samý čas potkalo i její dvě kamarádky Julii a Viki. O týden později se na střeše supermarketu objeví obří přesýpací hodiny. Jaký čas měří? Lidí se zmocní nebývalá úzkost, nad městem jako by se vznášela temná hrozba… A pak je tu ještě tajemná Petr@, od které chodí Rebece podivné zprávy, a neznámá holka, která mění barvu vlasů málem každý den – na jedno město tajemství až moc. Rebeka cítí, že musí jednat, než se stane něco hrozného. Obstojí však tváří v tvář záhadnému plíživému nebezpečí, o jakém zatím jen četla v knížkách a časopisech W.I.T.C.H.?
UKÁZKA:
Obrazovka monitoru ostře zářila. Rebeka vztáhla ruku, aby seřizovacím kolečkem ubrala jas, protože z dlouhého psaní už ji začínaly bolet oči. A vtom se to stalo. Soubor se sám od sebe nastavil na začátek, jako by stiskla CTRL a HOME. Jenže nestiskla. A pak se text na obrazovce před Rebečinýma očima začal měnit. Nejdřív úplně pomalu, takže stačila postřehnout, že například písmeno Z bylo nahrazeno čtverečkem a písmeno I hvězdičkou. „Někdo mi to kóduje,“ blesklo jí hlavou, ale to už přepis znaků dospěl na konec řádky a ta se naráz vymazala. „Ksakru,“ vyjekla Rebeka a horečně hrábla do krabice s prázdnými cédéčky. Jedno šoupla do mechaniky počítače a začala soubor kopírovat. Naštěstí to šlo. Oba programy, ten její na přepis dat, i ten cizí požírač, pracovaly nezávisle na sobě. Teď šlo o to, kdo bude rychlejší. Rebece záleželo jen na záchraně posledního zápisu, ty předešlé už měla bezpečně zálohované. Vypadalo to, že požírač pracuje důkladně, ale díky předchozímu překódovávání přece jen pomalu. Mohlo by se to stihnout. „Delej,“ bušila Rebeka dlaněmi do desky stolu, jako by tím snad mohla přepis dat na cédéčko popohnat. Požírač zrovna načal první sousta včerejšího zápisu, když Rebeka vítězně vyjmula cédéčko z počítačové mechaniky. „Uf. Mám to,“ vydechla si. „Klidně se nažer, ty potvoro, mám kopii.“ Jenže k čemu? Napadlo ji pak malomyslně. Co je mi platná kopie deníku, když nevím, co to všechno znamená? K čemu to je? Rebeku znovu, jako v poslední době už tolikrát, přepadl strach. Vzpomněla si na pocit , který ji i Julii zachvátil při pohledu na obří přesýpací hodiny, a cítila, jak jí po těle naskakuje husí kůže. Zimomřivě se otřásla a rozhodla se, že si už vleze do postele, ale pak se stalo něco, co její plány změnilo. Na obrazovce, která byla po zásahu požírače jako vymetená, se najednou začala objevovat písmena. Slova. Celé věty! Rebeka s bezbřehým údivem sledovala, jak čísi neviditelná ruka píše. Jak váhá, hledá slova, občas něco smaže, chvíli chrlí písmeno za písmenem a nehledí na překlepy, chvíli jako by nevěděla, jak dál.
ROZHOVOR:
„Strážci Světla – nová fantasy“
Otázky pro autorku
Napsala jste novou fantasy. Proč jste se rozhodla pro tento žánr?
Fantasy a scifi literatura je moje velká láska už od dětství. Moc mě bavilo prožívat na stránkách knih příběhy, které v normálním životě prožít nelze. Snad ještě víc než fantasy literatura mě bavila technická scifi. Všechy ty utopie a antiutopie o tom, co by se mohlo stát, kdyby… A podívejte, spousty toho, o čem jsem jako dítě četla ve vědeckofantastických příbězích různých autorů, se dnes plní. Mobilní telefony, walkmany, celosvětově propojená počítačová síť… to všechno už nám dneska připadá naprosto normální. Se směsicí údivu, hrůzy i nadšení jsem vždycky četla o klonovaných lidech. A jak blizoučko tomuto kroku stojíme v dnešním reálném světě. Spisovatel A.C. Clark kdysi v jedné ze svých knih vymyslel výtah do vesmíru. Naprostý nesmysl, řeknete. A teď jsem někde četla, že v laboratorních podmínkách se na něčem takovém už pracuje. Je jen otázka času, než… A to je právě ono, to „než“. Skrývá v sobě úžasné možnosti. Co všechno je možné a my to zatím netušíme! Tohle mě na fantastické literatuře nikdy nepřestane fascinovat, spekulace rozbíhající se mnoha směry, ty spousty možností, předjímání budoucnosti… Jen doufejme, že se vyplní pouze to dobré. Nebo aspoň převážně to dobré.
Z autorského hlediska musím říct, že nemám potřebné odborné vzdělání, abych se cítila schopná napsat technickou anticipační scifi. Proto tíhnu spíš k psaní fantasy příběhů. Přináší mi to radost a velké uvolnění. Je zábavné vymyslet si svět, kde platí takové společenské, ale i přírodní zákony, jaké sami chcete. To jsem si vyzkoušela například na knize Čtení trávy.
A Strážci světla? Vaše nová kniha, která právě vychází v nakladatelství Egmont?
Nevím, jestli můj nový příběh je možné nazvat přímo fantasy, ale v širším smyslu tohoto žánru asi ano. Na začátku totiž všechno vypadá úplně nevinně, vstoupíme do příběhu, kde všechno funguje tak, jak v normálním reálném světě fungovat má. A pak se stane něco, co tu realitu vykolejí. Nejdřív jen malinko, ale čím víc do příběhu vstupujeme, tím víc nás začne obklopovat něco, co je mimo naše chápání. Situace se začne komplikovat, až se postupně vyostří do krajnosti. Ale od toho tu právě jsou Strážci světla, ochránci všeho, co je na světě dobré, krásné a spravedlivé. Brání Temnotě, aby zvítězila nad Světlem. V pohádkách vždycky dobro bojuje proti zlu. Ale jsou i jiné příběhy, kde je tomu podobně. A bývá tomu tak i ve skutečnosti.
Které věkové kategorii čtenářů je vaše fantasy určena?
Balancování mezi skutečným a neskutečným jsem měla v knihách ráda i jako malá holka. Proto doufám, že dnešním přibližně dvanáctiletým, třináctiletým holkám a klukům se tenhle příběh bude líbit taky. Tak staří jsou totiž i mí hrdinové a hrdinky. Hlavně ta dívčí část se zhlédla v příbězích W.I.T.C.H., ke kterým se ostatně můj příběh nepokrytě hlásí jako k jednomu z východisek. Moje postavy vlastně zpočátku tápou, zdráhají se uvěřit, že je možné prožít něco na první pohled naprosto nepochopitelného, podobného nanejvýš tomu, o čem četly v knihách. A pak… pak příběh postupně přechází do situací, které pro normálního smrtelníka nepochopitelné jsou, a mí hrdinové uvěřit prostě musí. Spoléhám na to, že zanícení mladí čtenáři také nejsou normální smrtelníci. Oni dokáží snít, představovat si a žít v jiných dimenzích. A některým to vydrží už napořád.
V polovině dubna vychází první kniha Gotické okno. S jakými hrdiny se tu setkáme?
Opravdu nechci nic prozrazovat dopředu, ale zpočátku tvoří základ party trojice třináctiletých kamarádek, Rebeka, Viki a Julie. Ale to jsou jen tři články řetězu. Ty zbývající musí čtenáři spolu s Rebekou, Viki a Julií postupně najít. A musí je najít rychle, dokud je čas. Proto využívají všech možných dostupných prostředků, hlavně počítač, který má v příběhu klíčovou úlohu. Přiznám se, že počítač, ačkoliv je mým denním pracovním nástrojem, mě stále nepřestává uchvacovat. Rozněcuje mou fantazii, občas mám pocit, že mi dokonce některé příběhy našeptává. Děti dnes u počítače tráví spousty času, vidím to i u svých dvou dcer, kterým je dvanáct a patnáct let. Je pro ně nejen zdrojem informací, ale i zábavy a nástrojem komunikace. Toho všeho v Gotickém okně využívám. A líbí se mi, že gotické okno z pozdního středověku může být v příběhu tak těsně propojeno s počítačem 21. století.
Je to samostatný příběh, nebo na něj budou navazovat další?
Gotické okno je prvním dílem série, která se jmenuje Strážci světla. Ale už je napsaný druhý díl. Ponese název Písmeno X. Karty jsou v něm rozdány, články řetězu propojeny, ale ta úplnost je jen zdánlivá. Temnota útočí většinou v okamžicích, kdy to nejmíň čekáme. V určitém smyslu je Písmeno X ještě tajemnější a napínavější. A snad nic nezkazím, když prozradím, že už pomalu přemýšlím o třetím dílu, kterému zatím pracovně říkám Moucha v síti. Když o tom tak přemýšlím, tak jsem taky trochu jako ta moucha. Chycená v síti svých příběhů. Psaní mě totiž strašně baví. A tak jen doufám, že malé čtenáře a čtenářky „chytne“ můj příběh. Opravdu moc bych si to přála.
Drsné vyprávění Tonyho, který v den svých osmnáctin nadšeně opouští dětský domov, kde vyrůstal. Těší se, že konečně bude žít podle svého, jenže na samostatný život není připraven…
ANOTACE:
Právě mu bylo osmnáct a má pocit, že si toho v životě zatím moc neužil. Z doby, kdy byl malý, si pamatuje jen hádky rodičů a hračku šaška, který vypadl z okna místo něj. A pak už jen děcák. Sedm vnucených sourozenců od tří do sedmnácti let. Vopruz. Tři tety a strýc, kteří ho pořád k něčemu nutí. Aby si po sobě uklidil, vynesl koš, umyl nádobí, chodil do učňáku… Vopruz, vopruz, vopruz! Ale teď bude všechno jinak. Je dospělý. Je samostatný. Je nadržený na ženský i na život tam… někde… ve velkém městě. Myslí si, že konečně začne doopravdy žít…
UKÁZKA 1:
Nástupištěm prošel chlap v oranžové bezpečnostní vestě. Pracovní rukavice. Pytel na odpadky. Speciální dlouhé kleště jako chmatáky. Pečlivě vybíral vajgly z kolejiště.
Hlavně nikdy nedopadnout jako tenhle, pomyslel si Tony, ale vzápětí ho přepadla taková chuť na cigaretu, že od chlapa třímajícího pytel nedopalků radši odvrátil hlavu.
„Jedna. Jedna malá goška kdyby byla.“
Touha byla tak silná, až na chvíli zauvažoval, že o cigaretu někoho poprosí. Ale poblíž zrovna nikdo nebyl a oslovit tu zkrachovalou existenci pobíhající v kolejišti s pytlem odpadků se mu přece jen nechtělo.
Dám si doma, rozhodl se. Zavřu se do koupelny, napustím si vanu, vydrbu háro. Pořádně se nadlábnu něčím fakt dobrým. A pak si s Gábinem dáme u altánku za domem dlouhýho čouda. Tety stejně vědí, že tam chodíme. Občas nás sice nenápadně očuchávaj, jestli já nebo Gábin náhodou nehulíme trávu. No, někdy jo. Ale Gizela v tom jede mnohem víc než my. Má stálej přísun od kluků, co s nima udržuje kontakty, jak tomu říká, a moc často se s námi nerozdělí, potvora. Jenom pečlivě kontroluje hladinu našich vzájemnejch vztahů, abychom ji nepráskli. No jo, Gíza je holt mazaná. Ale to byla Ida taky. A jak dopadla.
Taky mi budou muset koupit komplet nový vohozy, když jsem o všechno přišel, napadlo ho při pohledu na prodřená kolena. Vlastně to nebude tak špatný. Možná jenom s mobilem to bude trochu vopruz, protože ten byl fakt fungl novej. Říďa se možná bude cukat. Ale když sponzoři můžou Gizele zacvakat rovnátka, tak by mi snad mohli znovu koupit mobil, no ne? Marcel taky dostal nový peníze na školní výlet, když ty první ztratil. A Gábin…
Přistihl se, že by jim teď nejradši zavolal. Že už je na cestě a do večera bude doma, tak ať smažej bramboráky. Nejlíp Karel. Ať je to jak je, bramboráky dělá Karel nabeton nejlepší.
Ne, tohle neměl dělat, uvědomil si vzápětí. Myslet na bramboráky v době, kdy mu do návratu domů chybí asi tak půl dne a momentálně nemá ani na další suchej bumerang, to nebylo chytrý.
Navíc kolem právě prošla holka se smažákem v housce a sedla si na lavičku kousek od Tonyho. Žaludek mu zuřivě nakopal.
Rozhodl se, že z holky nejmíň půlku toho jídla vymámí, a nasadil psí výraz.
Všimla si ho okamžitě. V první chvíli zmateně uhnula očima. Pak sáhla do kapsy pro ubrousek a pečlivě si otřela ústa, protože si asi myslela, že na ni civí kvůli kečupu na horním rtu. Nakonec zřejmě došla k přesvědčení, že ji Tony neodolatelně balí. To už vypadalo slibně. Jenže holka si ještě dvakrát pořádně kousla a zbytek slisované housky v papírovém pytlíku zmuchlala do kuličky a odhodila do koše. Znovu si otřela rty a směšně houpavým krokem popošla k Tonymu. Bejt tu Ida, tak by ti ukázala, jak choděj vopravdický kočky, pomyslel si.
„Ahoj, kam jedeš?“ oslovila ho originálně.
„Domu,“ odsekl a jak už mu všechno bylo fuk, vstal, bezostyšně vyhrabal zmačkaný pytlík z koše a doloval z něj voňavé smažené drobky.
To dívenku naprosto odrovnalo. Zhnuseně vstala a přešla na opačný konec nástupiště.
Tonymu to bylo jedno. Jazykem slízl z pytlíku zbytek kečupu a spíš pro sebe zamumlal:
„Já nebalil tebe, ale tvůj smažák, ty krávo.“
UKÁZKA 2:
„Myslíte, že se vrátí?“ zeptala se Bohunka a nenápadně si ukazováčkem setřela vlhkost z dolních řas. Stejně se rozmazaly. Ta maskara, kterou pro ni Sváťa ze sousední rodiny prý ukradl, není kdovíjaký zázrak. Jestli ji fakt lohnul, tak za to riziko v supáči to snad ani nestálo, pomyslela si. A ona stejně žádnýho kluka nechce. Nikdy. Nanejvýš Tonyho. A i jeho jenom jako kamaráda.
„Tony? Ten, že by se vrátil?“ vyjel na Bohunku Gábin zbytečně prudce. „Na to zapomeň. Já, až mi za rok bude osmnáct, taky vezmu kramle hned ten den ráno.“
„Už aby to bylo,“ odsekla Gizela. Gábin byl její bratr, ale poslední dobou se moc nemuseli.
„Je vám tu tak zle?“ ozvala se teta Radmila tiše, aby nevzbudila malého Rendíka a Milku, kteří jí znaveně usnuli v náručí. Tihle dva jsou ještě zlatíčka. Hlavně Rendík. Z kojeňáku ho sem převezli před půl rokem. Kolem pravého oka má výraznou pigmentovou skvrnu, která ho na první pohled hyzdí. Ale Radmila už si zvykla a Rendík jí připadá jako krásné dítě. I Milka prohlásila, že Renda vypadá jako roztomilé štěňátko z jedné obrázkové knížky. Určitě by ho měla ráda i jeho máma, kdyby se ho hned po porodu nevzdala. Už je to tři a půl roku. Prý pořád jen plakala a tvrdila, že s takovým dítětem nemůže žít. No, a tak s ním nežije. Žijeme s ním my, ani k adopci ho nikdo nechtěl.
„Je nám tu skvěle,“ sekla Gizela odpověď, ale usmála se přitom docela přívětivě, takže Radmila si nebyla jistá, nakolik je ironie v jejím hlase opravdová.
„Na, dej ho do postele podala spícího chlapečka dívce.
„Tak pojď, pinďo,“ vzdychla Gizela. Pro jejích patnáct let byl Renda jen přítěží. Na panenky už byla velká a k mateřským citům ji to ještě netáhlo.
Škoda, že to s Idou tak dopadlo, bleskla hlavou Radmile řezavá vzpomínka. Ale to už se jí na klíně zavrtěla Milka, dlouhé hubené nohy jí sklouzly na zem a polekanýma očima se rozhlédla po obývacím pokoji.
„Kde je Tony?“
„Šel žít,“ poučil ji Gábin.
RECENZE 1:
Příběh kluka z děcáku chytne za srdce
http://www.kultura21.cz/content/view/2804/122/
Autor: PhDr. Jana Semelková / 324x přečteno
Úterý, 19. duben 2011
Když jsem se probírala nominovanými tituly na Zlatou stuhu za rok 2010, velmi mne zaujala útlá knížka Ivony Březinové s drsným názvem Držkou na rohožce. Přečetla si upoutávku z obálky a bylo rozhodnuto: to si musím přečíst.
Ivonu Březinovou znám hlavně jako autorku knížek pro děti a mládež. Píše báječné pohádky, umí kouzlit se slovíčky v textech určených začínajícím čtenářům, skvěle hraje na strunu zamilovaným v dívčích románech, ale nevyhýbá se ani závažným tématům ze života náctiletých. Kdo by neznal její sérii Jmenuji se… (Martina, Ester, Alice) o dívkách, které trápí různé druhy závislostí – anorexie, gamblerství, drogy.
Nová knížka je klučičí. A jak je u Ivony zvykem, zavede nás někam, kde to známe jen z doslechu. Tony, hlavní hrdina napínavého příběhu, nám prozradí mnohé o životě v dětském domově, i o tom, jaké to je, být na ulici, bez zázemí. (…)
Konec? Tak ten vám neprozradím. Mohu vám slíbit, že příběh Tonyho vás vezme za srdce. Zhltnete jej na jeden zátah a začnete se zamýšlet – nad sebou, nad tím, co jste v životě promarnili, co vám proklouzlo jen tak mezi prsty, čeho si dostatečně nevážíte. Je to sice knížka pro náctileté, já ji však považuji za rodinnou – přečtěte si ji a pak ji půjčte svým ratolestem (případně naopak). Třeba si večer, místo televize, budete mít o čem popovídat, témat bude dostatek.
RECENZE 2:
Ivona Březinová – Držkou na rohožce
Publikoval Kateřina Kalivodová dne 22 Duben 2011 v kategorii Knihy http://www.topvip.cz/knihy/ivona-brezinova-%e2%80%93-drzkou-na-rohozce
Nominovaný titul na Zlatou stuhu za rok 2010 Držkou na rohožce napsala Ivona Březinová. Knížka Ivony Březinové, která zaujala porotu, je klučičí. A jak je u této autorky zvykem, zavede nás tam, kde to známe jen z doslechu. Tony, hlavní hrdina napínavého příběhu, nám vypráví o životě v dětském domově, i o tom, jaké to je, zůstat osamělý na ulici, bez zázemí.
Síla Ivoniných textů je v prožitku. Protože ji dobře znám, vím, že před napsáním každého příběhu si dokonale ověřuje reálie, do kterých míní hrdiny uvést. Při čtení nového románu pro náctileté tak nabudete pocitu, že autorka prožila dětství v děcáku a od osmnácti se potulovala kolem kontejnerů. Tak autentické se zdají být výpovědi hlavního hrdiny.
Příběh je psán jako osobní výpověď chlapce, který do osmnácti let žil v kruhu sedmnácti vnucených sourozenců – v děcáku. O jeho pohodlí se starali tři tety a strýc (jak pracovníkům dětského domova říkali) a hlavně sponzoři. Byl zvyklý, že všechno jde samo, bez jeho přičinění – čisté prádlo najde ve skřínce vždy, když je potřeba, jídlo se vezme v kuchyni, jakmile má člověk hlad, dokonce si může přát, co chce, a sponzoři se postarají. Však od toho jsou. Najednou je mu netrpělivě očekávaných osmnáct let.
O S M N Á C T!
Už nemusí být tam, kde žít nechce, kde si nic neužil. Kde musel, i když ne moc, ale přece, poslouchat. Konečně se zbaví takzvaných sourozenců a nebude nucen odpovídat na zvídavé otázky tet a strýce… V den narozenin Tony odejde z domova. Bez ohlédnutí, bez pozdravu. Nikdo mu v tom nemůže zabránit, je totiž plnoletý!
Ty vole, tak jsem venku! Fakt volnej, ty brďo, ani tomu nemůžu věřit. Poprvý v životě konečně svoboda, já se z toho snad poseru nebo co.
Náhlý poryv ve střevech jako by mu chtěl dát za pravdu. Syknul a zaťal svěrač, jak jen to šlo. Dvě vteřiny to vypadalo, že své tělo, které tak podlým způsobem zaútočilo zevnitř, nezkrotí, ale potom tlak povolil a on mohl ulehčeně vydechnout…
Je jasné, že Tonyho kroky míří do Prahy. Těší se na to, jak si konečně užije. Má peníze, je slušně oblečený, do značkového batohu si poskládal celý svůj život. To bude jízda – ženský, alkohol, svoboda – konečně začne doopravdy žít. Jenže Praha je k němu lhostejná. Všichni někam spěchají a důvěřivý nezkušený kluk, který dosud znal jen zlatou klícku, postupně naletí každému, komu přijde do cesty. Vlastně si užije podle svých představ jen první den – pronajme si pokoj v hotelu a jde pařit. Pak už naráží na jednoho podvodníka za druhým. Postupně přijde o vše, co si s sebou přivezl. Začne toužit po návratu do děcáku, stýská se mu po teplé posteli, čistém prádle, má hlad – chce domů, chce zpátky k jistotám, které zavrhl. Jenže nemá peníze, všichni kolem něj říkají něco jiného, než skutečně myslí, nikdo nepomůže. Tony je ve srabu…
Kopule Hlavního nádraží ale na Tonyho účinkovala jako magnet. Podvědomě očekával, že to je místo, kde se jeho neutěšená situace konečně utěší. Kdy se prostě všechno vyřeší nějak samo, za něj. Jako vždycky v jeho životě…
Příběh Tonyho je drsný a silně emotivní zároveň. Je sice určen náctiletým, ale doporučuji jej i starším čtenářům. Slibuji vám, že příběh Tonyho vás vezme za srdce. Zhltnete jej na jeden zátah a začnete se zamýšlet – nad sebou, nad tím, co jste v životě promarnili, co vám proklouzlo jen tak mezi prsty, čeho si dostatečně nevážíte.
RECENZE 3:
Březinová, Ivona: Držkou na rohožce
Autor článku: Naděžda Sieglová – 10.7.2011, iLiteratura
Ivona Březinová: Držkou na rohožce, Daranus, Řitka, 2010, 156 s.
Jedním z toposů, kam se lze prostřednictvím díla Ivony Březinové podívat, je dětský domov. Po knize Mít tak psa – To have a Dog, napsané pro malé děti a stylizované do podoby alternativní učebnice angličtiny, vyšla próza s drsným titulem Držkou na rohožce. Jejím protagonistou je dospívající chlapec Tony. Po dlouholetém pobytu v dětském domově se ocitá dobrovolně, ale příliš náhle na ulici, bez prostředků a bez zázemí blízkých a kamarádů, bez dovedností, které mladý člověk získává v rodině a které jej naučí předvídat následky svých rozhodnutí i orientovat se v životně důležitých situacích.
Tonyho výpověď začíná okamžikem právě nabyté svobody. Je mu osmnáct, získal plnoletost a opouští dětský domov s očekáváním slastí opravdového života. Následuje rychlé procitnutí a pokles až na samé dno skutečného odpadkového kontejneru, kde se dá v případě nouze dokonce spát. Propadá se ale i na dno psychické, jež se dostaví po několika zklamáních z jednání lidí, kteří se již ani nesnaží ze dna reálného i duchovního vymanit. Jejich faleš a kriminální činy sice často plynou z vlastních pocitů beznaděje, Tony je však vůči nim bezbranný, neboť je neumí vzhledem k dosavadním životním zkušenostem předvídat. Trpí prožitými událostmi fyzicky i psychicky, nedokáže se bránit násilí ani podvodům.
Kurzivně tištěné pasáže, jimiž je text protkán, doplňují a zpětně vysvětlují děj a prohlubují psychiku hlavní postavy. Jejich prostřednictvím pak Tony nepřímo konfrontuje obě alternativy svého způsobu života ve prospěch té minulé, aniž by však ve svých rozhodnutích nalezl odvahu přiznat si realitu a hledat východisko.
Zatímco v předchozích dílech Ivony Březinové, zejména v trilogii Holky na vodítku, věnované problematice závislostí, je bezvýchodnost v osudech a skluzech hlavních postav pouze naznačena, míra varování před nimi je v knize Držkou na rohožku přímější. Sen Tonyho o pomyslné velké rohožce s velkou zásobou bot conversek k velkorysému použití, jež se mu stala v návaznosti na titul díla i samotný děj symbolem úspěšnosti, nejen nedojde naplnění, ale krutá realita závěru nenabídne ani jiskřičku naděje.
Autorka neumožňuje čtenáři bezprostřední identifikaci s hrdinou díla. Jeho příběh předkládá v téměř dokumentární podobě bez dodání úlevného momentu katarze. Na poznávací složku příběhu nenavazuje poučení, což knihu posouvá k dospělejším recipientům. Dospělé čtenáře může zaujmout záměrným upozorněním na konkrétní a aktuální chování společnosti v určité sociální oblasti. Upřímná snaha majority pomoci oslabeným totiž vyznívá naprázdno a ve svých důsledcích vede do slepé uličky.
© Naděžda Sieglová
ROZHLAS:
Rozhlasový seriál Držkou na rohožce byl premiérově vysílaný po 3 sobotní večery (12.10., 19.10., 26.10.), v Klubu Rádia Junior na Dvojce Českého rozhlasu v čase 19.00 – 20.00.
režie: Jaroslav Kodeš
interpret: Marek Holý
Kniha zachycuje průběh školního roku sedmáků. Vypravěčem je kluk Medard, nadšený chemik a nově i obdivovatel dívčích vnad. Má sestru Andělu a zamiloval se do Markéty…
2. a 3. vydání:
ANOTACE:
Příběh je vyprávěn třináctiletým chlapcem, který někdy s lehčím, jindy s těžším srdcem prožívá své dospívání.
Na začátku se zdá, že největším problémem hlavního hrdiny je jeho nešťastné jméno. Jmenuje se totiž Medard Koukol a neustále sní o tom, že se nechá přejmenovat. Dokonce už usilovně šetří na poplatek, který bude muset na matrice zaplatit, ale rodiče jsou zásadně proti. Nepomůže ani spojenectví jeho o dva roky starší a trochu praštěné sestry Anděly. Vypadá to, že Medard bude nucen se svým jménem žít až do své plnoletosti. Čekací dobu mu naštěstí vyplňuje silná záliba v chemii a nejrůznějších chemických pokusech, které provádí v kůlně na dvoře jejich domu. Je s podivem, že kůlna čas od času nevyletí do povětří, ale jisté je, že ve třídě se Medard stává uznávaným chemickým odborníkem, čehož rozjívení spolužáci často využívají k všeobecnému obveselení. Jenže přichází okamžik, kdy si nadšený chemik Koukol všimne, že na světě existují i jiné krásy než změna barvy filtrátu hlinité sraženiny na skvostně fialovou poté, co k ní je přidán čpavek. Medard Koukol je náhle uchvácen i tím, že některým spolužačkám přes prázdniny prudce vyrostla prsa. Uvědomí si, že do třídy s ním chodí i holky, zvlášť Markéta, kvůli které je ochoten vyrábět ve své kůlně místo bouchacích kuliček zrcátka. A jméno? Proč vlastně měnit jméno, když Markétě jméno Medard Koukol přece ani trochu nevadí.
UKÁZKA:
Ve škole byl první hodinu tělocvik. Holky vždycky cvičej zvlášť, mají většinou gymnastiku, makaj na nářadí, s míčem a občas se vrtěj při hudbě. My chodíme víc běhat a hlavně hrajem fotbal. Ale jednou za čas máme tělák společně, jako dneska. Od začátku roku je to vůbec poprvé. Sice asi nepůjdem na hřiště a budem se s nima potloukat po tělocvičně a v nejlepším případě otloukat míče o zeď, ale hned, jak holky vylezly ze šatny, bylo jasný, že to bude stát zato.
Měly většinou gymnastický trikoty, nebo krátký cyklistický kalhoty, co se úplně přilepěj na nohy, a přiléhavý trička. Semkly se do stydlivého houfu, ruce si držely před prsama a chichotavě švitořily zřejmě na náš účet. Tělocvikářka Staňková zapisovala do třídnice a kluci buď zírali na holky nebo okázale předváděli neokázalé svaly.
První z holčičího houfu vyrazila Slonimrška, teda Soňa Mrášková. V obepínajícím trikotu připomínala nafukovací figurku Michelin.
„Sloni, vyndej si z toho trika ten plovací kruh, nejsme na koupališti,“ vyprskl Pokorný.
Slonimrška rázem změnila směr a těžce dusala na Pokorného.
„Uhněte mi z cesty, třasořitkové, nebo vás převálcuju,“ supěla dobromyslně.
Ve směru její dráhy se rázem utvořil široký průsmyk. Ale Pokorný už hbitě změnil stanoviště, a tak jen houkla:
„Ještě jednou a připlácnu tě ke zdi, Pokorný!“
Staňková už pískala na píšťalku a „Pozor! V (tentokrát) dvojřad nastoupit! Dívky vpředu, chlapci vzadu.“
Nádherná přehlídka zadků. Vzpomněl jsem si na dnešní sen a pocítil, jak mi za ušima zahořela kůže.
Při rozcvičce jsem si víc všímal dívčích ňader. Většinou se při výskocích mírně zachvívala a tu a tam se pod trikem rýsovaly dva legrační knoflíčky. Chudinka Luciášová je ještě plochá jak prkno a u Votrubcové taky není nic vidět. A Horáčková. Hezký nohy, ale prsa nic moc. Zato Loučková. Zíral jsem na její prsa. Pohupovaly se rytmicky nahoru a dolů jako dva driblující míčky.
„To jsou kozy, co?“ zafuněl za mnou Strnad.
Rychle jsem od Markéty odvrátil hlavu jinam, ale po chvíli mě ten ladný pohyb zase přivábil. Vážně je má moc hezký.
RECENZE 1:
Nevím, na co myslela Ivona Březinová (čtenářům Zlatého máje známá ze svých článků a statí), když psala svůj první román, kterému dala poetický název Zrcátko pro Markétu, ale podezřívám ji, že jí ani příliš o dívčí román nešlo. Vždyť hlavní postavou zde není dívka, ale třináctiletý kluk, který při dobré vůli může připomínat o pár let staršího Dannyho Smiřického z Prima sezóny. Březinová napsala velmi jemný, hravý a veselý sled kapitolek, v nichž se nám představuje sedmák Medard jako chlapec, který vedle své vášně pro chemické pokusy (a komplexu ze svého „nemožného“ jména) začíná najednou objevovat, že existuje ještě něco, co rozhodně stojí za prozkoumání: holky. (K tomuto závěru dospěje chlapec při společném tělocviku.) Tak vstoupí do děje spolužačka Markéta. Ta hraje, zvláště v půvabných vzájemných dialozích, přesně tu roli, kterou stejné stará dívka hrát musí: je vždycky o krok před svým klukem. Zatímco Škvoreckého Danny už nemyslí na nic jiného než na „to“, Březinová vede s přehledem svého hrdinu od nahotinek v časopisech přes mejdanový přípitek kuličkou hroznového vina a sladké sny až k první puse před koncem školního roku v nedalekém hájku: její vyprávění je přirozené, současné a působivé. A to i tam, kde se dotýká vážných problémů (strach z matčiny nemoci, pokus získat chlapce pro výrobu drog). Myslím, že si knížka zaslouží čtenářský zájem, a to nejen mladších dívek, ale tomu asi paradoxně zabrání koláž na deskách, kterou Petra vybavuje tento typ čtení.
René Ditrnar, Zlatý máj 4 / 1996, s.171
RECENZE 2:
Zrcátko pro Markétu je pro dvanáctky. Rády čtou o větších, o šťastné, harmonická rodině, o prvních láskách i zklamáních. Opět koloběh školního roku posouvá hodiny, dny, měsíce. Ale doopravdy je to o nejdůležitějších věcech pubescentů: jak vyjít s učiteli rodiči, jak se namlouvat, zamiloval, jak obstát… Medard a Anděla Koukolovi jsou handicapovaní jmény, zato rodiče mají super. Nalezli pochopení pro Medardovu chemickou vášeň i pro Andéliny pozdní příchody. Mimo jiné vyžadují i od dětí pochopení pro své slabosti, bolesti. Prosté to funguje. Tam je ta naděje. Těžko návod, ale radu by tam každá dorůstající princezna najít mohla. Obě knihy Ivony Březinové (Zrcátko pro Markétu a Věra, Nika a sedm babiček) jsou prima a jsou štíhlé. Zdá se, že noví autoři se rodí.
Jana Klokočníková, Nové knihy 44 /1996, s.4
ZAJÍMAVOST:
Ukázky z knihy vyšly jako povídky v časopise ABC 24/1997 a 2/1997.
