Archiv pro rubriku: IB překladatelka

PŘEKLAD – Toňa Revajová: Johanka v Zapadálkově

Příběh vypráví čtvrťačka Johanka, která se s maminkou a maličkým bráškou Samem přestěhuje z panelákového bytu ve městě do vesnické chalupy, v které není ani záchod a teplá voda. Johanka má ale hlavně strach, jestli si v novém místě najde kamarády.

johanka_v_zapadalkove_mala

  • Rok vydání: 2016
  • Napsáno: 2016
  • Stran: 176
  • Žánr: příběh s dětským hrdinou
  • Ilustrátor: Ďuro Balogh
  • Nakladatel: Víkend
  • Náklad: /
  • ISBN: 978-80-7433-159-6
  • Poznámka: Přeloženo ze slovenštiny. Název originálu: Johanka v Zapadáčiku. Slovart 2012.

 

ANOTACE:

Čtvrťačka Johanka je trochu smutná. Přišla o všechny kamarády, malý bráška jí zničil nejmilejší knihu a stýská se jí po babičce. Nedávno se s maminkou a bratrem Samíkem přestěhovali do Zapadálkova, kde je kromě malé školy už jen kostel a obchod. Místo pošty tam mají oranžovou poštovní schránku. A právě do ní Johanka hodí dopis, o kterém maminka nemá ani tušení. Pak se jenom diví, jak málo stačí, aby se události daly do pohybu.

Jmenuji se Johanka a tahle kniha je o mě. O tom, jak jsem v Zapadálkově nejdřív nikoho neznala a mojí jedinou kamarádkou byla Klára Bobíková. A i tu mi malý bráška Samík roztrhal na malé kousky. Naštěstí jsem se právě tehdy spřátelila s paní učitelkou a taky s Májou a její babičkou. A nakonec i s celou třídou a celým Zapadálkovem. Teda kromě sousedky Motykové, na tu si radši dávám pozor.

UKÁZKA:

Je neděle a bude trvat už jen do večera. Neměla bych pořád číst Kláru Bobíkovou, ale nemůžu se od ní odtrhnout. Čtu ji už potřetí a pokaždé, když začnu, jako bych se přestěhovala do jejich domu a do Klářiny školy. Klára je jako já, ale narodila se v jiné rodině. V úplně jiné rodině. Nevyměnila bych ji za tu naši ani náhodou. Naši rodinu mám ráda celou, z té Klářiny jenom Kláru. V Klářině rodině jsou všichni bez sebe z toho, že jim vypadly dveře od koupelny. Kdyby si vyzkoušeli být aspoň týden bez koupelny úplně a museli se každý večer poskládat do vaničky mladšího bratra – a potom by místo sprchy přišla máma s kbelíkem vlažné vody, nabírala by ji do hrnečku a polévala by je… Věřím, že by pak svůj problém viděli jinak. Ale já jim nemůžu radit, protože nikdo z nich ani netuší, že k nim chodím. Běhám jim po schodech a nakukuju do všelijakých místností, abych se dozvěděla, co dělá Klára, její máma, táta, děda, starší sestra a starší i mladší bratr. Je jich jako psů. Někdy se tam cítím jako doma, ale dneska ne, protože celou dobu vím, že bych se měla co nejdřív vrátit.
Zítra budeme při hodině slovenštiny psát dopis. Paní učitelka říkala, že si místo domácího úkolu můžeme přes víkend psaní vyzkoušet. Už vím, že napíšu Anetě. Aneta byla poslední, s kým jsem ve staré škole seděla. Proto mě napadla první.
No dobře, tak já to zkusím, rozhodnu se. Odkládám Kláru Bobíkovou na poličku, na kterou Samík nedosáhne, a jdu napsat pár řádků Anetě. Nejdřív si jen třídím v hlavě, co jí můžu napsat a co ne. Nejsem ještě ani v půlce a Samík se probudí.
„Ušem vzhůlu! Ušem vzhůlu!“
Na papíře zatím nemám ani čárku. Nejradši bych se zašklebila, ale neudělám to, naopak se usměju. Úplně cítím, jak je to falešné, a slaďounce jako máma říkám: „No, kdo se nám to probudil?“ Postavím ho k válendě a rozlepím mu plínku. Kecne si na zem, až to pleskne.
Samův úsměv není falešný. „Úpně suchá penka,“ řekne.
„Úplně,“ rozesměju se a jdu pro novou. „Až na to, že váží kilo a půl.“
Podám mu láhev s čajem, a když se napije, jdeme do kuchyně. Vezmu půlku suché housky, ale dám mu ji až venku. Nechce se mi sbírat drobky po celém domě. Když přijdeme na zahradu, máma přestane věšet prádlo a vezme bráchu na ruku.
„Děkuju, že ses postarala o Samíka,“ usměje se.
„Není z,“ řeknu. Cítím, jak rostu. Ale máma se už neusmívá na mě.
„Tak jak, princi Samueli? Pojď, půjdeme se napít. Potlapkáš po svých, nebo se chceš nechat nosit?“
„Nosit,“ zašeptá.
„Už se napil,“ namítnu.
„Tak se jenom ponosíme,“ rozhodne máma.
Jen se noste, pomyslím si. Já to tu zatím dověsím. Ale že bych měla napsat dopis Anetě, to nikoho nezajímá.
Nakonec prádlo nedověsím, protože nedosáhnu. Máma si posadí Samíka na záda jako opičku a pracujeme všichni tři. Opička se drží, máma věší a já podávám.

 

PŘEKLAD – Gabriela Futová: Dokonalá Klára

Překlad knihy Gabriely Futové ze slovenštiny.

Veselá knížka o jedné trochu rozmazlené holčičce a o tom, jak ji škola naučila nejen číst, psát a počítat.

Rok vydání: 2014
Přeloženo: 2013
Stran: 112
Žánr: příběh s dětským hrdinou
Ilustrátor: Martina Matlovičová
Nakladatel: Albatros
Náklad:
ISBN: 978-80-00-03647-2
Poznámka 1:  Překlad ze slovenštiny. Originál: Futová, Gabriela. Dokonalá Klára. Mladé letá 2008.
Poznámka 2: Další knihy Gabriely Futové přeložené Ivonou Březinovou: Naše máma je bosorka, Psí škola kocoura Rudochlupa

Dokonalá_Klára_malá

ANOTACE:

Většina dětí jde do školy s obavami, že jim něco nepůjde nebo nebudou něčemu rozumět. Ale Klára ne, je totiž dokonalá. Nebo si to aspoň myslí. Babička bývala učitelka, takže Klára už zná školu i některé paní učitelky a má dojem, že ji nemůže nic překvapit. Jenže ouha. Paní učitelka už najednou není teta, Klára ve třídě není jediná, a navíc jsou tu kromě ní i jiné šikovné děti. A dělat úkoly o přestávce před hodinou se taky nevyplácí.

UKÁZKA 1:

Dovolte, abych se představila

Jmenuji se Klára a jsem dokonalá. Vím to, protože mi to všichni říkají. Mamka, taťka, babička i prababička. Vlastně… úplně všichni ne. Mám totiž i dědu. A ten jediný se o mně v tomhle smyslu ještě nikdy nevyjádřil. Ale to se nepočítá. Děda je starý mrzout, jak tvrdí babička, a řeči mrzoutů zas tak moc neplatí.
V září jsem začala chodit do školy. Vůbec jsem se nebála, školu totiž perfektně znám. Babička tam pracovala jako učitelka. Dokud nešla minulý rok do důchodu, chodila jsem někdy do práce s ní. Ve školce mě to už totiž přestávalo bavit.
Babička mě naučila číst i počítat. Kreslit umím odmalička, mamka říká, že mám talent. Zpěv mi taky jde. Nejradši zpívám prababičce – je sice trochu nahluchlá, ale můj zpěv určitě slyší. Pokaždé mi totiž dlouho tleská. A moc mě chválí.
Do školy jsem tedy šla připravená na sto procent.
„No, nevím, nevím, k čemu ti ta škola bude, když už všechno víš,“ usmíval se na mě taťka v můj první školní den. V duchu jsem mu dala za pravdu. Sama jsem byla zvědavá, co zajímavého mě ještě chtějí naučit.
„Určitě budeš nejhezčí děvče z celé třídy,“ pokyvovala hlavou prababička.
I v tom jsem s ní musela souhlasit. Máma mě oblékla na jedničku.

UKÁZKA 2:

Dokonalá_Klára_UKÁZKA

 

 

PŘEKLAD – Roman Brat: Můj anděl se umí prát

Autor: Roman BratMoj_Anjel_OBALKA_Slov_predsadka_Oskariel_medium
Rok vydání: 2014
Napsáno (přeloženo): 2013
Stran: 96
Žánr: příběhy s dětským hrdinou
Ilustrátor: Miroslav Regitko
Nakladatel: CPress Brno ve společnosti Albatros Media a.s.
Náklad:
ISBN: 978-80-264-0367-8
Poznámka 1: Český překlad slovenské knihy Romana Brata vydané nakladatelstvím Mladé letá, Bratislava 2007.
Poznámka 2: Přeložena také kniha Romana Brata Zlo nemá na kouzlo.

 

Můj_anděl_se_umí_prát_OBÁLKA_medium

ANOTACE:Moj_Anjel_Slov_s7_medium

Hrdinou tohoto nevšedního a velmi aktuálního příběhu je jedenáctiletý Oskar, hubený, slaboučký kluk v brýlích, který je ještě ke všemu slušný. Jeho vzhled přímo vyzývá k tomu, aby ho dva silnější nahlouplí spolužáci mlátili a všelijak ponižovali. Oskar zásadně nežaluje a snaží se tuto situaci zvládnout vlastním důvtipem. Jediný přítel, kterému se může svěřit, anděl Oskariel, na jeho prosby o pomoc nejdřív nereaguje, nakonec mu však vnukne myšlenku na geniální obranu. Ačkoliv je téma tak závažné, je příběh protkaný řadou vtipných situací ze školního prostředí a vyznívá optimisticky.

Ukázka 1:Moj_Anjel_Slov_s25_medium

Říkám to jen tobě, protože jsi můj anděl. Něco jako moje druhé já. Je mi jasné, že to nikomu nepovíš a že ti můžu důvěřovat. A to je dobře. Kdybych měl všechno vyprávět rodičům nebo sestře, tak by se o mě báli. Víš, dost mě zlobí, že na mě ve škole nebo na ulici všichni pokřikují brejloune nebo taky šilhoune. Hlavně kluci. Holky jen některé, většina z nich se ke mně chová přátelsky, jako by chápaly, že nosit brýle není nic neobvyklého. Myslím, že jsem docela normální kluk. Možná trochu malý, asi trochu hubený, ale s tím teď nic nenadělám. Mamka říká, že přijde čas, kdy přiberu, ale to asi jen tak hned nebude, takže můj současný problém se tím neřeší. Taky mi vadí, že se neumím prát. Takové, jako jsem já, mlátí ostatní kluci na počkání. „Hej, brejloune,“ usmyslí si kdykoliv ve škole nebo na louce nějaké pako, že si na mně procvičí džudo, box nebo jiné bojové umění, a už se ke mně hrne. „Kterou ruku si mám dát za záda, levou, nebo pravou? Stačí mi jedna, abych tě do tří sekund složil. Chceš to vidět?“
Jasně, že nechci, ale vysvětluj to takovému cvokovi, který má hlavu dutou jako starý hrnec. „Tak kterou?“ blýská očima a šklebí se štěstím, jako kdyby našel sto korun. „Radši obě,“ říkám mu, jenže on vůbec nechápe, že s ním nechci zápasit, popadne mě jako balík špinavého prádla a už ležím s vyraženým dechem dva metry od něj.
Netvrdím, že se na tyhle nepříjemnosti umírá, ale náladu mi dokážou zkazit skoro vždycky.

Ukázka 2:Moj_Anjel_Slov_s43_medium

Dělat někomu staršího bratra je občas dost nepohodlné. Kromě výhod to má i své nevýhody. Anka je hodně hravá a někdy ve svých aktivitách nezná míru. Je pravda, že mamka i táta se jí věnují, od malička se okolo nás točili, to bych lhal, kdybych tvrdil opak. Jenže někdy opravdu nemají čas, a tak si musím hrát s Ankou já. „Oskare, už jsi mi tolikrát sliboval, že si spolu zahrajeme na obchod, a pořád nic…“ leze za mnou jako ocásek a nedá mi pokoj. „Tak pojď si hrát!“ Abych měl na chvíli klid, souhlasím, a tak si hrajeme na obchod. I dneska odpoledne jsme si hráli. Mamka malovala v ateliéru nový obraz, připravuje prý výstavu a musí si s prací pospíšit, a táta chodí domů až po páté. Tak jsem zašel pro Anku do školky a cestou jsme se dohodli, že Anka bude zákaznice a já prodavač. Nakonec to bylo docela fajn, protože jsme se s Ankou nasmáli jako už dlouho ne. Naše hra na obchod totiž spočívá v tom, že děláme různé hlouposti. A navíc legračně mluvíme, to se Ance líbí nejvíc. Anka třeba řekne, že jako zákaznice jde nakupovat do italského obchodu a já pak ze sebe dělám Itala. Změním hlas, nahodím italský přízvuk a už to frčí. „Buon džorno, siňora, ké koza pro vás udělat?“ Anka zaslechla slovo koza a myslela si, že jsem prodavač domácích zvířat. Jenže koza znamená italsky věc, to jen aby bylo jasno. „Dobrý den, přišla jsem si koupit prkýnko na poličku, ne kozu. Máte, prosím, police?“ A já na to: „Do prkýnka, la políca už tu není ani jedna, právě nám došly.“ Anka se chichotala a pak se mě zeptala, jestli se police italsky opravdu řekne la políca, a já na to že docela určitě, vždyť jsem rozený Ital a police prodávám odjakživa. Vzápětí jsem se stal francouzským prodavačem kosmetiky. „Bon žúr,“ řekla Anka, protože francouzsky pozdravit už se naučila. „Bon, bon,“ odpověděl jsem a dal jsem Ance bonbón. „Ó,“ podivila se Anka. „Francouzi, když řeknou bon žúr, dobrý den, tak ten, kdo odpoví, řekne bonbon a dá jim nějakou sladkost? To jsem nevěděla.“ Anka na mě vyvalovala kukadla a čekala, co já na to. Jenže já jsem se jen smál, protože se mi líbilo, jak mi Anka na všechno skočí, i když si vymýšlím hlouposti. „Pes žeré travú, pes se pasé na terasé…“ Mluvil jsem jako plynnou francouzštinou a i tohle mi Anka uvěřila. „Oskare, ty opravdu umíš francouzsky?“ „Madmazél, veděla vy, kde je tú hajzél?“ A už se zase smála, i když slovo hajzl je ošklivé, ale ne zas tak moc, abychom se kvůli němu museli červenat. Pak následoval španělský obchod. Ten byl ze všech nejsrandovnější, protože jako prodavač jsem se dostal do formy a chrlil jsem ze sebe takové ptákoviny, až se Anka válela smíchy. „Dobrý den, ráda bych si u vás koupila nějaké potraviny. Potřebovala bych mouku, cukr, sůl…“ „Buenos días. A vy máte močila?“ „Prosím? Já nepotřebuju čurat, už jsem byla na záchodě.“ „Ne, ne čurala, ale močila, já ptám, komprendes, rozumíš?“ „Nerozumím.“ A v tu chvíli, když nerozuměla, byla vážná, trochu se bála, co to před ní stojí za divného prodavače, ale já jsem jí vysvětlil, že močila je španělsky batoh, to mě naučil táta, a já jsem se jí ptal, jestli má všechno to zboží v čem odnést domů, jestli má velký batoh. „A opravdu je to tak, Oskare? Vážně Španělé říkají batohu močila?“ kroutila nevěřícně hlavou, ale já jsem pokračoval ve svém jazykovém kouzlení. „Když už máte močila, tak to poberete i granule pro svoje perro.“ „Pro pero?“ divila se Anka. „Ale moje pero nepotřebuje žádné granule. Leda inkoust.“ „Váš perro papá inkoust? Chudáček malá! Co tomu říkat ochránci zvířat?“ šaškoval jsem a div jsem se smíchy nepotrhal, když jsem Ance vysvětloval, že perro je španělsky pes. To vím taky od táty.

OBÁLKA SLOVENSKÉHO VYDÁNÍ:

Moj_Anjel_OBALKA_Slov_medium

 

 

PŘEKLAD – Gabriela Futová: Psí škola kocoura Rudochlupa

Rudochlup je malý kocourek s ohnivě červeným ocasem. Jsou mu jen dva měsíce, a proto se musí hodně učit, aby dokázal přežít v jednom bytě se dvěma psími potvorami. Každý den dostane nějakou lekci…

  • Autor: Gabriela Futová
  • Rok vydání: 2013
  • Napsáno (přeloženo): 2008
  • Stran: 72
  • Žánr: příběhy se zvířecím hrdinou
  • Ilustrátor: Ďuro Balogh
  • Nakladatel: Albatros
  • Náklad:
  • ISBN: 978-80-00-03140-8
  • Poznámka: Český překlad slovenské knihy Gabriely Futové Psia škola kocúra Červenochvosta, vydalo nakladatelství Mladé letá, Bratislava 2008.
  • Další knihy Gabriely Futové přeložené Ivonou Březinovou: Naše máma je bosorka!, Dokonalá Klára

Psi_skola_obalka

ANOTACE:

Rudochlup je malý bezbranný kocourek s ohnivě červeným ocasem. Jsou mu jen dva měsíce, a proto se musí hodně učit, aby dokázal přežít v jednom bytě se dvěma psími potvorami.

O tom, že tahle psí škola bude pro Rudochlupa opravdu bouřlivá, se dočtete v každé lekci téhle knížky.

A co nejdůležitějšího se kocourek dozvěděl?
KDYŽ MÁŠ DOBRÉ KAMARÁDY, NEMUSÍŠ SE NIČEHO BÁT.

Pro čtenáře od 7 let.

Psí_skola_KMC

psia skola   OBÁLKA SLOVENSKÉHO ORIGINÁLU

 

Psi_skola_L10Psi_skola_koupani

UKÁZKA:

Věděl jsem, že už brzy bude po houpání, protože kočičí instinkt je neomylný. Ruce nadzvedly krabici, ještě jednou se to se mnou zhouplo, tentokrát vzhůru, znovu něco zahučelo a pak…
„Hafhafhaf! Haf! Haf! Hafhafhaf!“ bylo slyšet za dveřmi.
Vyskočil jsem do pozoru. Ne, psi néé, zaúpěl jsem v duchu. Štěkot však sílil. Pochopil jsem, že vychází zpoza dveří, ke kterým jsme se blížili.
„Haf! Hafhafhaf! Haf! Haf!“ znělo čím dál hlasitěji. Až mi to rvalo uši. Kočičko skákavá! Můj sluch se nemýlil. Jasně jsem rozeznal, že za dveřmi určitě není jen jedna psí ohava. Byl to úplný děs!
„Hafhafhaf! Hafhafhaf! Haf! Haf!“ ozvalo se už úplně blízko. Dveře se otevřely a štěkot zesílil na maximum.
„Nazdárek, příšery moje,“ zahalekal hlas a se mnou to málem seklo. Dostal jsem se k příšerám! Rovnou k psím obludám. A to mi nejsou ještě ani dva měsíce. Nemyslel jsem si, že můj život bude tak krátký.
„Neboj se, kamaráde,“ pohladila mě ruka, kterou jsem se už naučil znát. „Aspoň tady nebudeš sám. Oni ti neublíží.“
Samým strachem jsem si ani nevšiml, že štěkot ustal. Krabice se najednou ocitla na zemi. Seděl jsem v ní vzpřímený a napínal zrak, aby mi neušel ani ten nejmenší pohyb.
„Pomalu, pomalu,“ nařizoval hlas, ale tentokrát se nezdálo, že by se obracel na mě.
A pak jsem je uviděl! Řítili se ke mně, vyplazovali jazyky a… Určitě mě chtěli sežrat! Byli jen o trochu větší než já, ale i tak. Byli to psi!
Krev ve mně vzkypěla. Pravěká nenávist psů a koček ze mě vytryskla raketovou rychlostí.
„Pchch!“ naježil jsem se.
Psi trochu trhli hlavami, ale doráželi dál.
„Pch! Pch!“ prskal jsem jedovatě na všechny strany. Tlapka mi najednou sama od sebe vyskočila, drápy se vysunuly a prásk! Škrábl jsem jednu ohavu přímo do čumáku.
Pes zakňučel a couvl.
„Pchchch! Pchchch!“ prskal jsem dál a drápy jsem se oháněl jako voják šavlí.
Kupodivu to pomohlo. Psi o pár kroků couvli. Přiblížit se ke mně už se neodvážili. Připadal jsem si trochu jako hrdina, ale stejně mi srdce tlouklo až v krku. Funěl jsem a nespouštěl ze psů oči. Stačilo, aby se jeden z nich pohnul, a hned jsem prskal a tasil drápy.
Psi se tvářili divně. Bylo na nich znát, že se by se ke mně rádi dostali, ale strach z mých drápů byl asi silnější. Seděli a žádostivě na mě pohlíželi. Jejich pohledy jsem statečně snášel. Právě jsem zjistil, že se jim dokážu ubránit, a to mi dodávalo nesmírnou sílu.

UKÁZKA ILUSTRACE ZE SLOVENSKÉHO A ČESKÉHO VYDÁNÍ:

Rudochlup_jmena_slovensky

Psi_skola_preklad_jmen

 

 

 

PŘEKLAD – Gabriela Futová: Naše máma je bosorka!

Devítiletý Nik a jeho mladší sestra Natálie žijí s maminkou a tatínkem v obyčejném panelákovém bytě. Jenže podivné události je čím dál víc vedou k přesvědčení, že jejich maminka není ani trochu obyčejná. Umí totiž čarovat!

  • Autor: Gabriela Futová
  • Rok vydání: 2008
  • Napsáno (přeloženo): 2004
  • Stran: 128
  • Žánr: příběhy s dětským hrdinou
  • Ilustrátor: Alena Schulz
  • Nakladatel: Albatros
  • Náklad:
  • ISBN: 978-80-00-02071-6
  • Poznámka: Překlad knihy Gabriely Futové Naša mama je bosorka!
  • Další knihy Gabriely Futové přeložené Ivonou Březinovou: Psí škola kocoura Rudochlupa, Dokonalá Klára.

Bosorka_ obalka

ANOTACE:

Nik bude brzy třeťák, má mladší sestru Natálii, kočku Egiju a prima rodiče. Jednoho dne začne v jejich bytě hořet, ale stane se něco neuvěřitelného – maminka zamumlá nějaká podivná slova, a po ohni rázem není ani památky. Dětem to nejde na rozum, a tak maminka nakonec musí s barvou ven – je totiž opravdová bosorka! Ale pst! Je to tajné!

Bosorka _ 1Bosorka _ 4

UKÁZKA:

Celé vyučování jsem seděl jako na jehlách. Po škole jsem se rozběhl domů a sotva jsem v pokoji shodil tašku ze zad, už jsem hledal odčarovávací kouzlo. A hned jsem ho i vyslovil.
„Haf, haf!“ ozvalo se za mnou.
Radostně jsem se otočil a oněměl děsem. Místo psa tam stál kůň. Vesele podupával, kroutil ocasem a štěkal!
Raskine?“ vydechl jsem nevěřícně.
„Haf, haf!“ odpověděl nadšeně kůň.
„Na tohle nemám nervy!“ zařval jsem a zuřivě jsem začal listovat knihou, abych našel kouzlo na zmizení.
Jen co jsem ho objevil, řekl jsem ho a kůň zmizel.Bosorka _5
„Haf, haf!“ ozývalo se z místa, kde předtím stál.
Zopakoval jsem odčarovávací kouzlo.
„Haf, haf!“ zaštěkalo obří slůně a radostně kroutilo chobotem. Zadkem už málem vytlačovalo okenní tabuli.
Rychle jsem zakřičel kouzlo na zmizení a sloník zmizel. Utřel jsem si zpocené čelo a znovu jsem vyslovil odčarovávací zaklínadlo.
„Haf, haf!“ plazil se po zemi vesele had.
„Kruci!“ křičel jsem a zase čaroval, aby had zmizel. „Naposled to zkusím. Jestli se mi to nepodaří, nechám chudáčka Raskina navždycky zmizelého,“ říkal jsem si nahlas. Pak jsem ještě jednou zopakoval odčarovávací kouzlo. V místě, kde se před chvílí plazil had, se objevila malá bílá myška.
„Haf, haf!“ štěkala a pokoušela se chytit si svůj vlastní ocásek.
Stál jsem nad ní a přemýšlel: Mám ji nechat zmizet? Nemám ji nechat zmizet? Co se s ní stane, když ji nechám zmizet? A co se stane s Raskinem?
Zarazil jsem se. Máme myšku Raskina. Docela se mi to začalo líbit. Může bydlet v díře po Jerrym. A ani toho tolik nesežere.
„Haf, haf,“ radoval se myšák Raskin a drápal se mi po noze.
„Musíš si dávat pozor na Egiju! Aby tě neslupla!“ poučoval jsem ho, zatímco se mi usadil na rameni.

Natálce jsem večer všechno řekl. Ani mi to nechtěla věřit, ale když šlápla do velkého sloního tentononc vedle stolu, uvěřila. To jsem tam totiž nechal schválně, abych ji přesvědčil. Všechny další hromádky po psu a po koni jsem radši uklidil. Přece jen – máma má nos jako policejní pes.

OBÁLKA SLOVENSKÉHO ORIGINÁLU::

Naša mama je bosorka-obalka slovenska