Archiv pro rubriku: E-knihy

Lentilka pro dědu Edu (2. vydání)

Příběh malého Honzíka, jehož pradědeček trpí Alzheimerovou nemocí. Vícegenerační soužití v jedné rodině přináší celou řadu veselých i smutných situací, které je ale nutné zvládat a řešit.

  • Rok vydání: 2012, e-kniha 2013
  • Napsáno: 2003
  • Stran: 82
  • Žánr: příběhy s dětským hrdinou
  • Ilustrátor: Eva Mastníková
  • Nakladatel: Albatros
  • Náklad:
  • ISBN: 978-80-00-03026-5
  • Poznámka: 1. místo Suk 2006 – Cena knihovníků, 4. místo-anketa dětí, Čestné uznání nakladatelství Albatros za rok 2006.
  • 1. vydání Albatros 2006.
  • Pracovní listy ke knize si můžete stáhnout na stránkách Albatrosu ZDE:
  • Vyšlo též polsky (Cukienek dla dziadka Tadka), slovinsky (Bombonček za dediju Ediju) a slovensky (Lentilka pre dedka Edka).
  • E-KNIHA 

obalLentilkaProEdu

1. vydání

123

2. vydání

INFORMACE:

V roce 2013 jsem se stala patronkou nadace Alzheimer nadační fond. Ačkoliv moje knihy patří především dětem a dospívajícím, problematika knihy Lentilka pro dědu Edu propojuje nejmladší generaci s tou nejstarší.

Alzheimer_komiks

ZÁLOŽKA DO KNIHY:

Alzheimer_záložka_AAlzheimer_záložka_B

ZAJÍMAVOST:

LENTILKA TOUR: 10 podzimních besed s Albatrosem

Lentilka_KMČ_léto2013

 

http://citarny.cz/index.php/knihy-lide/kde-to-zije/knihy-akce-pro-deti/3561-brezinova-lentilka-pro-dedu-edu

 

KŘÍŽOVKA v katalogu KMČ – podzim 2013

 

Bleděmodrá kafkárna

Sedmý díl lit. cestopisů nechává partu kamarádů poznávat pomocí geocachingu  Prahu, město, ve kterém skoro celý život pobýval německy píšící židovský spisovatel Franz Kafka.

BleděmodráKafkárna

 

ANOTACE:

Sedmý a zároveň závěrečný díl literárních cestopisů pro mládež (Básník v báglu o K. H. Máchovi, Blonďatá Kerolajn o K. Světlé, Báro, nebreč! o B. Němcové, Bojíš se, Margito? o M. Figuli, Blázniví donkichoti o M. de Cervantes a Blbnutí s Oscarem o O.Wildovi) sleduje osudy většiny současných hrdinů, kteří se v předchozích dílech objevili. Textem, který je výpovědí o slastech i strastech dnešních maturantů, opět nenásilně prostupují osudy spisovatele, tentokrát Franze Kafky, německy píšícího pražského Žida, který je světově uznávaným autorem, ale pro spoustu mladých českých čtenářů zůstal zatím neobjevený. Bleděmodrá kafkárna je vhledem do kafkovského světa, který je nám v mnohém až nebezpečně blízký.

Kafkárna_mapa

Nerozlučný trojlístek kamarádek se tentokrát na cesty nechystá, zůstává v Praze. Maturita na krku, a tak Fany, Nikol a Simča leží v knihách. V závěrečném díle literárních cestopisů je hlavním hrdinou Rosťův bratr Aleš, nadšený vyznavač geocachingu. A velký obdivovatel Franze Kafky, podivuhodného spisovatele, který je v zahraničí téměř synonymem Prahy, ale pro mnoho českých teenagerů zůstává dosud velkou neznámou…

PŘEDCHOZÍ DÍLY:

Kafkárna_záda

UKÁZKA 1:

Když jsem se dneska ráno probudil z šílených snů, zjistil jsem, že jsem se proměnil v opici. Paže a nohy jsem měl pokryté hustou tmavou srstí, a jak jsem si rukama s nápadně úzkými dlaněmi promnul obličej, nahmatal jsem zarostlou tvář s placatým nosem a s široce vyceněnými zuby v mohutné čelisti.
V první chvíli mě napadlo, že vlastně ani nemusím být opice, jen jsem se s opicí prostě probudil. A to pořádnou. Včerejší večer zřejmě musel stát za to. Jenže v druhé chvíli mi došlo, že už rok nechlastám. Zmateně jsem se podrbal na hnědém, mírně vypouklém břiše, z něhož sklouzávala přikrývka a které si o podobnosti s mým propadlým lavorem mohlo nechat leda zdát. Co se to se mnou stalo?
Obrátil jsem hlavu k oknu. Bylo na obvyklém místě. Kapky deště dopadaly na okenní plech. Chtěl jsem vstát, ale z nějakého důvodu to nešlo. Ležel jsem na zádech a bezmocně mlel chlupatýma, vzhledem k ostatnímu tělu žalostně krátkýma nohama bez možnosti obrátit se na bok. A právě to mě uklidnilo. Vzpomněl jsem si, že o něčem podobném už jsem četl…

„Hele, není to Aleš?“ dloubla Fany do Simči, když stály na rohu Dušní a Vězeňské ulice.
„Kterej Aleš? Ukaž, kde?“
„Rosťův brácha, přece. Tam u tý sochy.“
„Jo, Aleš,“ plácla se Simča do čela a honem si urovnávala blonďatou ofinu, jako by při náhlém hnutí mysli mohl její dokonalý účes přijít k újmě. „Co tam dělá? Nepřipadá ti, že se chová nějak divně?“ nespouštěla oči ze známého, kterého už poměrně dlouho neviděla.
„Jéžiš, co by dělal, třeba potřebuje na záchod,“ mávla Fany rukou. „To víš kluci, ti se s tím nepářou. Zaběhnou do keříků za pomník a je to.“
„Fuj,“ pronesla Simona s viditelným despektem.
„Nono, slečinko, snad už to sbírám,“ ozvalo se vedle ní.
„Co?“
„Vy jste ještě na chodníku neviděla psí exkrement?“
„Myslí hovínko,“ dloubla Fany pobaveně do nic nechápající Simči.
Šedovlasá paní vedle nich se trochu namáhavě sehnula a rukou v igelitové rukavici sebrala psí výkal a vložila jej do sáčku.
„I psi potřebují na záchod. Nemusíte se hned ofrňovat, viď, Ámosi,“ pronesla paní a v doprovodu bígla, který ještě trochu rozhrabal okraj unaveného trávníku, odkráčela pryč.
„Co to bylo?“ nechápala Simča.
„Myslela, že to tvoje fuj patřilo jejímu Ámosovi,“ uchechtla se Fany. „Hele, Aleš už tam není. Pokud fakt nečurá v křoví za pomníkem.“
Kamarádky přešly ulici a společně zamířily k soše kráčejícího muže, tedy spíš jakéhosi prázdného obleku bez těla, jemuž na ramenou seděla další mužská postava s kloboukem na hlavě. Fany se rozhlížela na všechny strany. Simča rovnou nahlédla za pomník, pak se naklonila přes ozdobné zábradlí lemující zídku za sochou a podívala se dolů na travnatou plochu, jejíž terén byl vůči chodníku značně snížený, a těsně u zídky tudíž skrytý očím kolemjdoucích.
„Aleši! Co tady…“
„Nechoď sem!“
„Promiň, já jen…“
„Jdi pryč a dělej jakoby nic,“ přikázal jí důrazně.
„Padáme odsud!“ zasyčela pobledlá Simča na Fany, sotva se odvrátila od zábradlí. „Tady to za chvíli vybouchne!“

UKÁZKA 2:

„Kluci, večeře!“ ozval se matčin hlas a Rosťa s tátou se málem srazili ve dveřích do kuchyně.
„Nono, to jste tak hladoví? A kde je Aleš?“
„Já nemám hlad,“ křikl z předsíně. „A musím ještě ven.“
„Určitě zase tuší, že máme karbanátky,“ vzdychla maminka. „Z toho jeho vegetariánství fakt nadšená nejsem.“
„Jaký tušení?“ podivil se otec. „Stačí nasát vůni, která se line celým bytem, a všechno je jasný,“ prohodil a zálibně se zakousl do prvního sousta.
„Eee, já vlastně taky nebudu,“ vyskočil Rosťa od stolu. „Zapomněl jsem, že ještě mám něco důležitýho, omlouvám se.“
„Nepřipadá ti, že jsou kluci poslední dobou nějaký divný? Teda hlavně Aleš,“ nakrčila maminka starostlivě čelo, sotva za Rosťou bouchly dveře bytu. „Ani žádnou holku nemá. Jestli nakonec taky přijde s tím, že je gay, tak to už nevydejchám. U jednoho syna se taková věc dá snést. Ale u obou?“
„Prosím tě!“ mávl otec rukou. „Prostě se fláká. Ve všem. Už mohl mít pomalu před promocí, kdyby seděl a makal.“
„Možná jsme ho do těch práv neměli nutit,“ pokrčila maminka rameny. „Já na něm vidím, že ho nebaví.“
„A co ho baví? No, řekni. Ty jeho linoryty, nebo co to věčně rejpá? K čemu to je, prosím tě? To už je opravdu lepší Rosťova historie. I když… nechat na sebe padat prach někde v archivu… copak to je nějaká pořádná práce?“
„Tak se nerozčiluj. Aleš ty práva dodělá, uvidíš. Vždyť se snaží.“
„No, jen aby. Podej mi ještě jeden karboš, prosím tě. Já bych nemohl být vegetarián, ani kdyby mě mučili.“

Rosťa počkal, až výtah dojel do přízemí. Když dole klaply dveře, mohl vystartovat. Před dům se dostal právě včas, aby zahlédl, za kterým rohem Aleš mizí. Obezřetně se vydal v jeho stopách. Vypadalo to, že brácha míří na metro. Rosťa na chvíli zpanikařil, ale podařilo se mu zamíchat se do davu a nastoupit do vedlejšího vagonu. Teď jen nepropást chvíli, kdy Aleš bude vystupovat.
Povedlo se. Na stanici Staroměstská vynesl chumel lidí Aleše mezi prvními. Rosťa naopak schválně vyšel jako poslední a zařadil se do fronty na eskalátory, kapuci mikiny staženou do obličeje, kdyby se brácha náhodou otočil. Ale nic takového nehrozilo. Aleš v klidu opustil vestibul metra a uvolněně se vydal Kaprovou ulicí směrem k Staroměstskému náměstí. Rosťa v bezpečném odstupu za ním.
Bylo zataženo, začalo se rychle šeřit. Na chodnících bylo jen pár lidí, opozdilců spěchajících z práce, nebo těch, kteří mířili do některé ze staroměstských hospůdek.
„Excuse me, where is the Old-New Synagogue, please?“ oslovil Rosťu jakýsi mladý pár.
Samozřejmě že Rosťa věděl, kde je Staronová synagoga. Když provádí cizince po okruhu s názvem Židovská Praha, je to jedno z hlavních stanovišť. Už chtěl těm dvěma podrobně vysvětlit cestu, ale letmý pohled do dálky ho upozornil, že Aleš mu mizí z dohledu. Proto jen zbaběle mávl rukou doleva, zamumlal název Pařížské ulice a dal se do běhu. V poslední chvíli. Aleš totiž náhle zahnul do Žatecké a pokračoval Platnéřskou a ulicí U Radnice na Malé náměstí. Tam viditelně zpomalil. Pod jednou z lamp se zastavil úplně, z kapsy vyndal notýsek, cosi pečlivě zkoumal a loudavě zahnul doleva k domu U Minuty.
Tenhle dům Rosťa znal jako vlastní boty. Sousedil přímo se Staroměstskou radnicí a většina turistů ho obdivovala pro nádhernou sgrafitovou výzdobu. I teď ve tmě byl nasvícen, ale nezdálo se, že by zdobená fasáda Aleše nějak zajímala. Zběžně se rozhlédl, vytáhl mobil, cosi na něm vyťukal, ale nepřiložil ho k uchu. S očima upřenýma do země pomalu zašel do temného podloubí.
Rosťovi jeho chování připadalo čím dál podivnější. A to ještě nebylo nic proti tomu, když Aleš náhle znehybněl a mobilem posvítil do tmavého kouta. Nic tam nebylo. Aspoň z dálky se Rosťovi zdálo, že výklenek je úplně prázdný. Aleš si ale přidřepl a znovu se rozhlédl, tentokrát pozorněji. Rosťa v poslední chvíli stáhl hlavu za zeď. Moc nechybělo a málem byl prozrazený. Chviličku vyčkával a pak opatrně vykoukl.
Aleš klečel mezi odhozenými nedopalky cigaret v zaplivaném koutě podloubí, které páchlo močí nočních opilců. To Rosťa moc dobře věděl, proto turisty vodil spíš ulicí, a ne pod oprýskanými oblouky. Teď nevěřícně sledoval, jak jeho bratr vytahuje z kapsy zasouvací nůž a snaží se jím vydloubnout jednu z dlažebních kostek. To nevypadalo dobře. Buď se jeho bratr zbláznil, nebo lítá v něčem, co smrdí daleko víc než tisíckrát pomočený kout historické Prahy.
Aleš už kostku očividně vyloupl a opatrně nadzvedl. Prsty zašátral v důlku, ale zřejmě byl nespokojený, protože kostku odložil a dal se do dolování té sousední. Asi opět bez očekávaného výsledku. Znovu použil mobil, cosi v něm hledal, pak si displejem posvítil do notýsku i na dlažbu, aby se pustil do dloubání třetí kostky.
To už Rosťa nevydržel.
„Co tady děláš?“ přiskočil k bratrovi a nepřipravenému tak vpadl do zad.
„Já… já… vole, to seš ty, jo?“ změnil se Alešův úlek v náhlou zlost. „Tak ty mě špehuješ!“
„Říkej si tomu, jak chceš. Ale nechápu, co vyvádíš, a ani trochu se mi to nelíbí,“ pronesl Rosťa mrazivě.
„Taky to nedělám proto, aby se to někomu líbilo,“ zvedl se Aleš ze země a oprášil si kolena.
„A proč to teda děláš?“
„Protože mě to baví.“
„Baví tě lézt v smradlavých průjezdech a podloubích po kolenou a dloubat dlažební kostky, jo?“ ujišťoval se Rosťa. „Tohle zkoušej namluvit někomu jinýmu.“
Aleš mlčky pokrčil rameny.
„Brácho, vzpamatuj se a řekni mi, o co jde,“ naléhal Rosťa. „Já z toho všeho mám totiž dost blbej pocit.“
„Tak jo,“ vzdychl Aleš rezignovaně. „Přesně tohle se nemělo stát, že mě při akci někdo uvidí. Schránka je ale stejně mrtvá,“ mávl rukou do rohu a botou pečlivě zamáčkl tři dlažební kostky na jejich původní místo.
„Mrtvá,“ hlesl Rosťa. „Skoro mám strach, co přijde dál.“
„Nepanikař,“ řekl Aleš, popadl bratra za rukáv a táhl ho pryč. „Jdeme, tady to fakt smrdí.“
Prošli pod orlojem a u hrany radnice zabočili doleva směrem k svatému Mikuláši.
„Kam jdeme?“ chtěl vědět Rosťa.
„Jen tady na roh Pařížský. Ale tvař se nenápadně.“
„Copak je v tý tmě vidět, jak se tvářím?“ namítl Rosťa dotčeně. „To ty se pořád ohlížíš.“
„Protože jsi mi dal pořádnou lekci, jak jsi mě vystopoval. Nerad bych, aby nás překvapil někdo další.“
To už stáli před staroměstským kostelem svatého Mikuláše, který bíle svítil na pozadí temné oblohy. Náměstí za jejich zády bylo okázale prázdné.
„Teď přejdeme támhle na roh k Oppeltovu domu,“ zašeptal Aleš a vykročil.
Po několika krocích zahnul vlevo do Pařížské ulice a ukázal na zeleně natřený hydrant vyrůstající z šedočervené dlažby chodníku.
„Nebudeš zase dloubat kostky, že ne,“ ujišťoval se Rosťa s hrůzou, aby jeho náhlé podezření nebylo správné.
„Ne. Tentokrát se budeme hrabat v hlíně. Vidíš ten stromek? Kolem něj je něco jako záhon. V jeho levém rohu při pohledu od hydrantu by měla být schránka. Hrabej.“
„Já? Proč já?“ vzpouzel se Rosťa. „Vždyť ani nevím, co mám hledat.“
„To já taky ne,“ prohodil Aleš ledabyle a popošel k lampě, aby nahlédl do notýsku. „Hm, bude to něco většího,“ poznamenal po chvíli.
Rosťa přistoupil k obrubníku a špičkou boty zkusmo zajel do vrstvy mulčovací kůry. Nezdálo se, že by pod ní něco bylo.
„Asi musíš hloubějš, ukaž,“ odstrčil ho Aleš a sklonil se k zemi.
Vtom se za nimi ozvaly kroky.
„Bacha! Mudlové!“ sykl Aleš a okamžitě začal předstírat, že si zavazuje tkaničku u boty.
„Co? Jaký mudlové?“ nechápal Rosťa.
„Mlč!“
„Chcete svézt, pánové?“ oslovil je muž a hned se hnal k zaparkovanému taxíku. „Jsem volný, jen jsem si odskočil. Kam to bude?“
„Ne, ne, děkujeme. My se jdeme ještě projít,“ zareagoval pohotově Aleš, zavěsil se do zkoprnělého Rosti a táhl ho zpátky na náměstí a kolem Mikuláše pryč.
„Hrabe ti? Jaký mudlové, proboha?“ ťukal si Rosťa na čelo. „Dal ses znovu do četby Harryho Pottera, brácho? Ale to už je pár let, co jsme si vzájemně kreslili fixou na čelo jizvu ve tvaru blesku. Nemyslíš, že už jsme na to trochu starý?“
Rosťa se nezadržitelně rozhýkal, jak mu to všechno po prožitém napětí najednou přišlo k smíchu.
„Říkal jsem ti, že je to hra,“ namítl Aleš. „Ale s Harrym Potterem to opravdu nemá nic společnýho. I když… mudlové jsou stejně jako u něj ti, co nic netuší. Takže i ty jsi pořád ještě mudla,“ plácl Aleš bráchu přátelsky po zádech.

Z katalogu KMČ – prosinec 2013

 

RECENZE 1:

Prahou Franze Kafky s hrdiny příběhů Ivony Březinové
SUPERRODINA
Listopad 25, 2013 in Jana Semelková, Knihy
share save 171 16 Prahou Franze Kafky s hrdiny příběhů Ivony Březinové
Bleděmodrá kafkárna Prahou Franze Kafky s hrdiny příběhů Ivony Březinové

Ivona Březinová navnadila čtenáře v roce 2005 poutavým dobrodružstvím tří kamarádek putujících o prázdninách Českým rájem a objevující místa, která kdysi navštívil Karel Hynek Mácha. Opravdu dokázala skloubit současný příběh s příběhem romantického básníka a rozporuplného muže, jenž žil a tvořil před víc jak sto lety. Fany, Nicol a Simča okamžitě získaly sympatie čtenářů. Samozřejmě s nimi i kluci, vyznavači historického šermu, které dívky na cestách potkaly. Nerozlučná parta pak v následujících letech prožila mnohé – maturitu, přijímačky na vysokou školu, cesty do zahraničí. A vždycky když jeden z nich byl v nesnázích, našel odpovědi v osudech i románech starých autorů.

Sérii literárních cestopisů Ivona Březinová uzavřela sedmým titulem právě teď. Poslední, sedmá kniha je věnována Kafkovi a jeho Praze. Byla jsem velmi zvědavá, jak se autorce povede přiblížit našim čtenářům osobnost Franze Kafky, ve světě uznávaného téměř jako symbol Prahy, u nás skoro neznámého. Vždyť jeho složité texty nelze hltat na jeden zátah. Je třeba si nechat prostor k uchopení a pochopení jeho díla. Je třeba pochopit jeho složitou a rozporuplnou povahu.

Zvolila opět vhodnou paralelu (jako v předchozích šesti knihách) – Kafka řešil svůj vztah k otci v dopisech, stejně jako řeší podobný problém její hrdina Aleš. I on píše otci, i když není jisté, zda otec si kdy jeho dopisy přečte. Ale právě ony mu pomohou vyrovnat se se složitými vztahy, najít styčné body. Spolu s Alešem chodíme Prahou po stopách Kafkových, nahlížíme do jeho dopisů, románů, nacházíme jeho i sebe. Poutavé, napínavé, vzrušující. Brzy máme chuť zaběhnout do knihovny, půjčit si vše, co od Kafky mají a číst.

Prahou Franze Kafky s hrdiny příběhů Ivony Březinové

A nebyla by to Ivona, kdyby řadu věcí, které prožívají její hrdinové, neokusila na vlastní kůži. Její hrdina Aleš, Rosťův bratr (to je ten mladý muž, který v minulé knize řešil svou homosexualitu poznáváním životních osudů Oscara Wildea), je totiž nadšeným vyznavačem geocachingu. Jako správný „kačer“ objevuje po Praze kešky (schránky), které jsou v této mezinárodní hře zaregistrované a které hledá právě na místech spjatých s jeho oblíbeným autorem. A jak jsem se dozvěděla, Ivona si pár kešek také sama našla, poznala ono vzrušené dobrodružství, při jejich hledání. Je samozřejmé, že ty, které v románu „odtajnila“, jsou smyšlené. Jistě však na jiných místech nějaké budou…

Ivona Březinová opět potvrdila, že dokáže čtenáře lapit do svých tenat, že je dokáže nabudit, zaujmout, najít jim nová témata i smysluplné zájmy. Věřím, že její výzva v Poznámce autorky k vytvoření velké mezinárodní kafkovské geocachingové hry nezůstane oslyšena, že opravdu se jí někdo ujme, stejně jako věřím, že z knihoven začnou mizet díla Franze Kafky, kterého tak nekonvenčně nejen mladým lidem představila.

„Béčková řada“ (vlastní označení autorky) je u konce. Jen se nemylte: béčko není označením jakosti románů, ale vyjádřením toho, že všech sedm titulů začíná shodně na „B“ – Básník v báglu (Mácha), Blonďatá Kerolajn (Karolína Světlá), Báro, nebreč (Božena Němcová), Bojíš se, Margito? (Margita Figuli), Blázniví donkichoti (Miguel de Cervantes), Blbnutí s Oscarem (Oscar Wilde), Bleděmodrá kafkárna (Franz Kafka). Přinesla čtivé příběhy, které dokazují, že některá literární díla s lety nestárnou, že to, co prožíváme teď, už kdysi někdo prožíval, zažíval a řešil, i když v jiné době, v jiné společnosti. Že zkušenosti dob dřívějších se dají velmi dobře aplikovat na dobu současnou – jen musí člověk být vnímavý a otevřený, nesmí se uzavírat ve vlastních bolístkách. Opravdu se na nejednu životní situaci dá jít přes příběh románové postavy, přes osud literáta-klasika. A najednou člověk vidí věci nově, s nadhledem, i když je mu jen krásných sedmnáct, osmnáct, devatenáct… nebo jinak krásných třicet, čtyřicet, padesát.

Název: Bleděmodrá kafkárna
Autor: Ivona Březinová
Vydáno: 2013
Vydalo nakladatelství: Albatros
Zdroj foto: www.kosmas.cz
Jana Semelková

RECENZE 2:

Ivona Březinová se vydala po stopách Franze Kafky

Kultura 21. Úterý, 10 Prosinec 2013 02:48 PhDr. Jana Semelková

Ve svém sedmém – posledním v řadě – literárním cestopisu zůstala Ivona Březinová v hlavním městě naší země. Její hrdinové z „béčkové řady“ (béčko zde není označením jakosti románů, ale vyjádřením toho, že v řadě tituly začínají shodně na „B“ – Básník v báglu, Blonďatá Kerolajn, Báro, nebreč, Bojíš se, Margito?, Blázniví donkichoti, Blbnutí s Oscarem, Bleděmodrá kafkárna) na svých cestách poznali kus Čech, vydali se do zahraničí, aby se vrátili do Prahy. Fany, Nikol a Simča, nerozlučné kamarádky, prožily spoustu osudových okamžiků, seznámily se s partou kluků, řešily své „maléry“ ony samy, řešily své „maléry“ ti kluci. Nebylo to vždy snadné, ale vždy každý z nich našel průvodce v literatuře. Ivona Březinová tak ukázala, že některá literární díla nestárnou, že to, co prožíváme teď, mohl kdosi prožít před stoletím (před jedním i více) také. Že zkušenosti dob dřívějších se dají velmi dobře aplikovat na dobu současnou – jen musí člověk být vnímavý a otevřený, nesmí se uzavírat ve svých bolístkách. Opravdu se na nejednu životní situaci dá jít přes příběh románové postavy, přes osud literáta-klasika. A najednou člověk vidí věci nově, s nadhledem, i když je mu jen krásných sedmnáct, osmnáct, devatenáct… nebo jinak krásných třicet, čtyřicet, padesát.
Tato románová řada se autorce víc než vydařila. Přiblížit dobu minulou současným čtenářům, připomenout díla, dnes upozaděná a pozapomenutá, ukázat, jak se dá z lecčeho „vybruslit“, aniž by člověk „ztratil body“. Dávná moudrost tvrdí, že nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Zná to každý z nás. Každý na to ve víru událostí zapomíná. Ve všech příbězích „béčkové řady“ Ivona ukázala, jak si s problémy poradit, navedla na cestu přes literaturu a přitom se jí podařilo vytvořit moderní čtivý kvalitní příběh o dospívání a zrání. A tak už víme, jací asi byli a jaká trápení s láskou měli Karel Hynek Mácha, Karolína Světlá, Božena Němcová, Margita Figuli, Miguel de Cervantes, Oscar Wilde a jako poslední tajemstvími často zahalovaný Franz Kafka. Všechna ta jména nám byla předestřena v hodinách literatury a všechna obdržela díky nálepce „klasická“ minusové body. Proto na celé autorčině řadě oceňuje především ono „odnálepkování“.
Byla jsem velmi zvědavá, jak se autorka popere s osobností Franze Kafky, ve světě uznávaného téměř jako symbol Prahy, u nás skoro neznámého. Jeho složité texty nelze číst na jeden zátah. Nelze je „zhltnout“. Je třeba jim nechat prostor k uchopení a pochopení.
Ivona Březinová opět zvolila vhodnou paralelu (jako v předchozích šesti knihách) – Kafka řeší svůj vztah k otci, stejně jako řeší podobný problém její hrdina Aleš. I on se uchýlí k psaní dopisů otci, které možná ten nikdy číst nebude, které však Alešovi pomohou určit, co je a co není podstatné, kde je jeho místo v otcově životě i naopak, jaký je jejich skutečný, i když oběma zastíraný, vztah. Procházíme tak s Alešem Prahou po stopách Kafkových, nahlížíme do jeho dopisů, děl, nacházíme jeho i sebe. Stejně jako hrdina knihy, stejně jako jeho kamarádi.
A nebyla by to Ivona, kdyby řadu věcí, které prožívají její hrdinové, neokusila na vlastní kůži. Její hrdina Aleš, Rosťův bratr (to je ten mladý muž, který v minulé knize řešil svou homosexualitu poznáváním životních osudů Oscara Wildea), je totiž nadšeným vyznavačem geocachingu. Jako správný „kačer“ objevuje po Praze kešky (schránky), které jsou v této mezinárodní hře zaregistrované a které hledá právě na místech spjatých s jeho oblíbeným autorem. A jak jsem se dozvěděla, Ivona si pár kešek také sama objevila, poznala ono vzrušené dobrodružství, při jejich hledání. Je samozřejmé, že ty, které v románu „odtajnila“, jsou smyšlené. Jistě však na jiných místech nějaké budou…
Ivona Březinová opět potvrdila, že dokáže čtenáře lapit do svých tenat, že je dokáže nabudit, zaujmout, najít jim nová témata i smysluplné zájmy. Věřím, že její výzva v Poznámce autorky k vytvoření velké mezinárodní kafkovské geocachingové hry nezůstane oslyšena, že opravdu se jí někdo ujme, stejně jako věřím, že z knihoven začnou mizet díla Franze Kafky, kterého tak nekonvenčně nejen mladým lidem představila.

Název: Bleděmodrá kafkárna
Autor: Ivona Březinová
Vydáno: 2013
Stran: 144
Vydalo nakladatelství: Albatros
Hodnocení: 95 %

Zdroj foto: www.kosmas.cz

RECENZE 3:

http://www.citarny.cz/index.php/nove-knihy/knihy-od-10-let/beletrie-od-10-let/4900-brezinova-bledemodra-kafkarna
http://www.citarny.cz/index.php/autori/osobnosti-profily/2981-bledemodra-kafkarna-brezinova-ivona

 

http://www.citarny.cz/index.php/autori/osobnosti-profily/1115-4xb-uspne-literarni-cestopisy-ivony-bezinove

 

 

Blbnutí s Oscarem

Šesté putování za slavnými spisovateli zavede partu tří středoškolaček a jejich kluků na jazykovou školu do irského Dublinu dramatika Oscara Wilda, který byl gay.

obalBlbnutiOscar

ANOTACE:

Předposlední díl volné série literárních cestopisů. Předchází mu 5 knih: Básník v báglu (K. H. Mácha), Blonďatá Kerolajn (K. Světlá), Báro, nebreč (B. Němcová), Bojíš se Margito? (M. Figuli), Blázniví donkichoti (M. de Cervantes).

Trojlístek kamarádek už pošesté balí bágly, tentokrát na kurz angličtiny do Irska. A nejedou opět samy. Vztahy v partě však v Dublinu doznají bouřlivých změn, jednoho z nich zasáhne naprosto nečekaná láska. Pomůže ostatním pochopit novou situaci život spisovatele a dramatika Oscara Wilda, známého bouřliváka, dandyho, muže radikálních názorů, kritika puritánské morálky, kterému nic lidského nebylo cizí?

Oscar_predsadka_1Oscar_predsadka_2

Čas uběhl a tři kamarádky – černovláska Fany, zrzka Nikol a blondýnka Simča – už jsou v maturitním ročníku. Je únor a všichni ve škole očekávají předmaturitní nápor. Jenže se stane něco neočekávaného – budova školy je v havarijním stavu a musí se okamžitě zavřít. Holky napadne, že by mohly tři týdny samostudia strávit opět na cestách. Jet do Irska na intenzivní kurz angličtiny se zdá být nejlepším využitím času. Možná se k nim přidají i Manuel, Kat a Rosťa. A tak pošesté trojlístek kamarádek balí bágly. Vztahy v partě však v Irsku doznají bouřlivých změn, jak jednoho z nich zasáhne naprosto nečekaná láska. Pomůže aspoň některým z nich pochopit novou situaci život spisovatele a dramatika Oscara Wilda, známého to bouřliváka, dandyho, muže radikálních názorů, kritika puritánské morálky, kterému nic lidského nebylo cizí? Ve společnosti byl vítán nejen pro svůj šarm, ale i jako vynikající, vtipný vypravěč příběhů. Což dokládá obliba jeho knih a divadelních her i v současnosti. Parta českých studentů naráží v Dublinu na jeho stopy v mnohých situacích.

30.11.2011 uplynulo 111 let od Wildova úmrtí.

UKÁZKA 1

Četl celé dopoledne, některé pasáže i několikrát. Dokonce byl v pokušení dělat si výpisky, ale tohle nutkání pohrdlivě překonal, nehodlá přece zpracovávat čtenářský deník. Jenže Oscar se mu dostal do hlavy přesně v tom nejlépe načasovaném okamžiku. Dozvěděl se o něm něco, co ho zneklidňovalo.

„Znáš Justina MacFarlana, Oscare? Hm, hloupá otázka. Proč se tě na to vlastně ptám?“
„Vždycky má smysl klást otázky; odpovídat ale vždycky smysl nemá.“
„Já vím, že ho nemůžeš znát. Tvoje škoda. Píše o tobě práci. Vyprávěl mi o tvém dětství, o sourozencích, že tvůj táta měl nějaký techtle mechtle s pacientkou, že jsi odešel studovat do Londýna a tam ses oženil. Proč ses vlastně oženil?“
„Ženy představují vítězství těla nad duchem, tak jako muži představují vítězství ducha nad morálkou,“ pokrčil Oscar na přebalu knihy rameny.
„Jenže Constance byla nejen hezká a vzdělaná, ale i bohatá.“
„Můj vkus je velmi prostý. Spokojím se vždycky s tím nejlepším.“
„To se ti to kecá. Život s ní pro tebe znamenal finanční svobodu a nezávislost, přiznej to.“
„Podívej, chlapče, vždycky jsem vyznával zásadu, že jen kultivovaná nečinnost je to správné zaměstnání.“
„Ale…“
„Svou přirozenou inklinací i vlastní volbou jsem oddán zahálce.“
„Není ti to blbý, říct to takhle na plnou pusu? Přiznáváš tím, že tvoje manželství byla jen účelová záležitost.“
„Manželský život je jenom návyk. Špatný návyk,“ pokrčil Oscar rameny.
„Jsi cynik.“
„A ty zase sentimentální. Sentimentální člověk je v hloubi své duše taky cynik, protože sentimentalita je vlastně něco jako cynismus na dovolené.“
„To všechno, co říkáš, je jenom hra. Hra se slovíčky.“
„A proč ne? Život je příliš důležitý, než abychom jej brali vážně.“
„Přesto bych ti chtěl položit jednu indiskrétní otázku, Oscare. Jsi gay?“
„Indiskrétní otázka? Jenom odpovědi mohou být indiskrétní, mladíku.“

Rosťu to najednou přestalo bavit. Snažil se pomocí knihy o Oscaru Wildovi rozklíčovat Justina. Možná i sebe. Ale došlo mu, že je to nesmysl. Justin se Oscarovi ani trochu nepodobá.

Oscar_patitul

UKÁZKA 2

„Jsi nějak teplej,“ špitla Simča vedle něho.
„Cože?“ vyjevil se nahlas, až se na něj zbytek třídy pobaveně otočil. „Nothing. I am sorry,“ omlouval se celý rudý.
„Nějak hoříš. Vážně nemáš horečku?“ dotkla se Simona jeho ruky, když se třída opět věnovala doplňování přísudků do vět a větných spojení.
„Ježiš, nevim. Dávej radši pozor,“ odsekl tiše.
Jeden za druhým teď chodili k tabuli a fixem zapisovali obtížná slova, kterých bylo cvičení plné.
Rosťa sledoval hezkou Turkyni Melahat, jak bere ze stolu fix a váhavě smolí písmeno za písmenem. Soustředil se na její nádherné vlasy vyčesané vzhůru a spadající v tlustém černém copu na štíhlou šíji a níž, hluboko na záda. Představoval si, kam až jí vlasy asi sahají, když je rozpustí. A co všechno jsou schopné zakrýt, když je nahá. Určitě má velký černý klín a bradavky tmavé až dočerna. Možná je ještě panna, Turkyně jsou zdrženlivější. I když asi, jak která. Pod šaty se jí rýsuje malé oblé bříško, nebude tak hubená jako Nikol. I prsa má plnější.
Rosťa vzal tužku a na vnitřní desky sešitu črtal bujné ženské tvary, jak si je v podání Melahat představoval.
„No, na prasárny tě užije,“ uchichtla se tiše Simona, když mu nahlédla pod ruku. „Ty se nudíš, že jo?“
Nenudil se. Zkoumal. Zkoumal svoje pocity, když v duchu svlíkal půvabnou Turkyni. Jasně že nemohl v duchu svlíkat Simču. Ani Nikol. To už věděl, že nefunguje. Ale ani Melahat nefungovala.
S hranatou Jadwigou, která teď stála u tabule místo Turkyně, to ani nezkoušel.
Ale pak byl na řadě Denis. Drobný, s útlými boky, tmavými kudrnatými vlasy lemujícími jemně řezaný obličej, z něhož vystupoval trochu výraznější nos, na opálené paži měl decentní kérku. Hezoun.
Rosťa se maličko pozastavil nad tím, jak Denise ohodnotil, ale uvědomil si, že pojmem hezoun charakterizoval některé kluky už dřív. A nejen on, ale i Kat, Petroš a další kluci. Na tom přece nic není. Jde o to, co s ním ten pocit a představa udělá, ne jak objekt pojmenuje.
S poněkud zahanbujícími pocity si zkusil představit Denise ve sprše. Opálená záda, zadek jako dva česneky. Zpředu…
„Rosťa!“
„Teď ne,“ zamumlal vyrušeně.
„Jaký ne? Jdi k tabuli, seš na řadě,“ strčila do něj Simča loktem.
Neochotně vstal a převzal od Denise fix. Krátce se mu podíval do očí. Má hezký oči. Nikdy si nevšiml, že by nějakej kluk měl tak neuvěřitelně dlouhý a hustý řasy. Ale třeba je to normální. Jen si toho dosud nevšímal. Několik okamžiků si v sobě uchoval obraz Francouzovy tváře, i záblesk představy jeho těla ve sprše se mu ještě vybavil, ale žádná reakce nenastala. Naprosto žádná. Ani náznak vnitřního tetelení. Třeba se ze mě stal asexuál, napadlo ho a při té myšlence se překvapeně zastavil.
„Rosťa? Are you all right?“ zeptal se Justin zkoumavě a popošel k němu blíž.
Rosťa sebou trhl. Okamžik zůstal bez hnutí a nakonec pomalu, pomaličku vzhlédl, fix stále v ruce, oči teď vylekaně upřené na Justina.
„Prosím? Jo, I´m OK,“ zachraptěl a vyběhl ze třídy.
Žádný asexuál. Jen to, že stál dva kroky od Justina, mu najednou způsobilo trnutí v zádech. Ani si nemusel přivolat vzpomínku na jeho nahý tělo v dešti u auta a choulící se pak na sedadle řidiče hned vedle něj.
„Jsem v hajzlu,“ mumlal na záchodě, čelo přilepené k studeným dlaždičkám. „Jsem totálně v hajzlu.“
Uslyšel za sebou vrznutí dveří a Justinův nejistý hlas:
„Rosťo? Jsi v pořádku?“
„Nejsem,“ rozbrečel se. „Ale neboj, na umření to není. Na tohle doktora nepotřebuju.“
„Já vím, že ne,“ zašeptal Justin a nervózně propnul prsty na rukou.
„Nelupej těma kloubama! A jdi… jdi do třídy!“ vyjel na něj Rosťa vztekle.
„Dal jsem jim samostatnou práci,“ hlesl Justin.
„Mně je fuk, cos jim dal! Nenávidím tě! Nechci tě už vidět!“
Předloktím si utřel obličej a vypálil na chodbu.
Justin se nepokoušel ho zadržet. Nepokoušel se vůbec o nic. Rozpáleným čelem se opřel o kachlíky v místech, kde před chvílí tiskl čelo Rosťa.
„Proč je to vždycky tak složitý?“ zamumlal rozechvěle.
Opláchl si obličej studenou vodou a vrátil se do třídy.

ČLÁNEK:

Blbnutí s Oscarem v Luxoru

Vytvořeno 22. 2. 2012 1:00, Autor: Jana Semelková

ilV pondělí 20. 2. 2012 se v Paláci knih Luxor křtil literární cestopis Ivony Březinové Blbnutí s Oscarem. Jde o šestý příběh z knižní série, kterou odstartoval Básník v báglu, tedy Karel Hynek Mácha. Ivona v netradičních cestopisech představuje čtenářům literární velikány 19. století.
knihaNa křtu přítomným autorka prozradila, jak to tenkrát bylo. Nakladatelství Albatros ji v roce 2004 požádalo, aby napsala příběh, ve kterém by studenti cestovali po republice. Námět jí dlouho ležel v hlavě a pak se vylíhla myšlenka: napsat o toulkách krajem, kde žili nebo nějakou dobu pobývali spisovatelé devatenáctého století. A tak vyšel v roce 2005 první literární cestopis o třech studentkách, které v létě putují krajem Karla Hynka Máchy. Čtenáři partu studentek přijali pozitivně. O rok později vyšla Blonďatá Kerolajn (zimní radovánky v kraji Karolíny Světlé) a v roce 2007 Báro, nebreč (Ratibořice a Božena Němcová). V roce 2008 se Simča, Fany a Nikol podívaly třikrát do ciziny – na Slovensko, kde objevovaly kraj slovenské spisovatelky Margity Figuli a Juraje Jánošíka (Bojíš se, Margito?, 2008), do Španělska za spisovatelem Cervantesem (Blázniví donkichoti, 2009) a letos do Irska za Oscarem Wildem.

Ivona Březinová ještě přiznala, že se ráda ztotožňuje se svými hlavními hrdiny. Poslední cestopis tak byl pro ni náročnější, spojený s většími emocemi, než příběhy předchozí, protože se musela stát na čas klukem, dokonce klukem, který si uvědomil při poznávání osudu Oscara Wildea, že je všechno jinak a že by mu s jiným klukem bylo líp.


Kmotr knihy Jiří Hromada se vyznal ze svých setkání s Oscarem Wildem, jak v knihách, tak v divadle, kde měl možnost hrát v jeho hrách. Připomenul osud spisovatele, který se nebál na konci devatenáctého století přihlásit ke své citové orientaci a za to trpět. Označil ho za prvního gay aktivistu. Na závěr popřál čtenářům, aby jim kniha pomohla najít cestu ke svobodě a přirozenosti.

Příjemné odpoledne uběhlo jako voda. Závěrečný přípitek autorky Ivony Březinové, kmotra Jiřího Hromady, šéfredaktorky Albatrosu Šárky Krejčové a redaktorky Zuzany Kovaříkové stvrdil vyřčená přání a vyslal knihu za čtenáři.

foto

RECENZE 1:

Blbněte s Oscarem Ivony Březinové

Úterý, 20 Březen 2012 02:00 PhDr. Jana Semelková

Blbnutí s Oscarem patří do řady „Béček“. Ano, od roku 2005 vycházejí autorčiny literární cestopisy, jejichž názvy začínají vždy písmenem „B“ (Básník v báglu, Blonďatá Kerolajn, Báro, nebreč, Bojíš se, Margito?, Blázniví donkichoti). V posledním Ivona Březinová poslala partu studentů na jazykový kurz do Irska.

Trojice dívek, která kdysi vyrazila po stopách Karla Hynka Máchy (Básník v báglu) – Nikol, Fany a Simča -, se rozrostla časem o další přátele (Michala, Rosťu, Manuela…) a poznala mnoho zajímavých míst u nás i v zahraničí. Ta místa jsou vždy spjata s osudem zajímavého spisovatele předchozích staletí. A světe div se, vždy jeden z party prožíval v dané době zvrat ve svém dosavadním životě, který mu dílo i osud daného autora trochu pomáhá pochopit. Díky této koncepci Ivona Březinová netradičně představuje čtenářům takové osobnosti, o kterých si můžeme myslet, že už jsou trochu pasé. Karel Hynek Mácha, Karolína Světla, Božena Němcová, slovenská spisovatelka Margita Figuli, Miguel de Cervantes a v posledním svazku Oscar Wilde prožívali kdysi vzlety, pády a zklamání, byli šťastně i nešťastně zamilovaní, se svými láskami se tajili i netajili, jejich osudy byly daleko barevnější, než jak se nám zdají být v učebnicích literatury či v slovnících a encyklopediích.

„Naše parta“ se vypravila do Irska, všichni se zdokonalují v angličtině v kurzu na univerzitě, poznávají Dublin a potkávají nové tváře. Mezi nimi je Justin, lektor angličtiny, který oslní především Simču. Je po mamince Čech a na univerzitě nejen učí angličtinu, ale i pracuje na své bakalářské práci na téma Oscar Wilde. V partě to trošku začíná vřít – ponorka je ponorka. Navíc jednoho z nich, Rosťu, zasahuje naprosto nečekaná láska. Nechápe, tápe, hledá se a ujasňuje si neznámý cit, který najednou pociťuje k Justinovi. Je vše pravda? Jak to přijme parta? Co doma? Odpovědi na řadu svých pocitů nachází v životě spisovatele a dramatika, kterému nic lidského nebylo cizí. Snad pomůže Oscar Wilde pochopit novou situaci i ostatním…

Ivona Březinová si dala velmi těžký úkol. Přiblížit osudy „klasiků“ současnému čtenáři. Myslím, že tento úkol splnila na sto procent. Její literární cestopisy jsou především čtivé. Každému předcházela autorčina „studijní cesta“ do míst, kde se příběh odehrává. Takže současný svět, současní mladí lidé a osudy minulosti. Úžasná kombinace, díky které se autorce podařilo představit „klasiky“ jinak, živě a opravdově. I když poslední v posledním svazku se mi zdá Rosťův příběh příliš překotný, a tím až neuvěřitelný. Je mi jasné, že se vše muselo „vejít“ do třítýdenního pobytu v Irsku, ale… Současně právě tento rychlý sled událostí dodává románu na gradaci a podporuje jeho čtivost. Autorku chválím především za její „životaschopné a uvěřitelné“ postavy. Ač od prvního svazku všichni „povyrostli“ vyvíjejí se tak trochu podle plánu: Fany je stále puntičkářka, Nikol pragmatička a Simča nepraktická kráska. Dívky dospívají, ale jejich základní povahové rysy se téměř nemění, jen se trošku obrušují. Přesně tak, jak to v životě chodí. Šestý svazek literárních cestopisů nezklamal mé očekávání, i když, přiznávám, Básník v báglu byl a zůstává pro mne tím nejzdařilejším.

Blbnutí s Oscarem

Autor: Ivona Březinová
Žánr: literární cestopis
Vydáno:
 2012
Stran: 136
Vydalo nakladatelství: Albatros
Hodnocení: 70 %

RECENZE 2:

Březinová, Ivona: Blbnutí s Oscarem
Autor článku: Milena Šubrtová – 25.3.2012, iLiteratura

Blbnutí s Oscarem je v pořadí již šestým dílem volné série „béčkových“ dívčích románů Ivony Březinové (1964). Toto označení se nevztahuje ke kvalitám textů, ale poukazuje na vnějškové propojení románů hrou s počátečním písmenem „B“ v názvech jednotlivých dílů (Básník v báglu, 2005; Blonďatá Kerolajn, 2006; Báro, nebreč, 2007; Bojíš se, Margito? 2008; Blázniví donkichoti, 2009). Blbnutí s Oscarem se drží zavedeného kompozičního schématu, jež spočívá v kontaminaci naučné a cestopisné literatury s konvencí dívčí četby.

Každý díl série představuje svébytný literární místopis, v němž ožívají autoři klasických literárních děl i jejich literární hrdinové. Namísto petrifikovaných literárních biografií a čítankových interpretací však Březinová předkládá pohled na klasickou literaturu optikou svých vlastních literárních protagonistů, jimiž je trio středoškolaček a jejich o něco starší přátelé. Po putování ve stopách Karla Hynka Máchy a zimním pobytu pod Ještědem, kde vznikaly romány Karoliny Světlé, se parta kamarádů ocitá v Babiččině údolí při natáčení snímku o Boženě Němcové. Na Slovensku jsou inspirováni prozaičkou Margitou Figuli a prázdninový pobyt ve Španělsku se odehrává ve znamení dona Quijota a jeho tvůrce.
Cestopisné zajímavosti, citace z literárních děl a úryvky z autentické korespondence literárních osobností získávají nový rozměr v převyprávěních a svérázných adaptacích z perspektivy adolescentů. Právě tento zorný úhel dokáže zdůraznit nadčasové literární a životní poselství klasiků, kteří i přes propast staletí oslovují mládež svými výpověďmi o lásce a jejích střetech se smyslem pro povinnost či společenskou konvencí. Životní směřování jednotlivých členů party pak představuje paralelu k těmto románovým i skutečným příběhům. Románová série je explicitně určena čtenářkám od třinácti let. Její protagonisté však postupně stárnou a souběžně se posouvá také okruh problémů, jež řeší – od nezávazných prázdninových dobrodružství až k otázkám přijetí zodpovědnosti za budoucí život svůj i svých blízkých. Blbnutí s Oscarem lze zařadit k těm dílům, která si naleznou čtenáře i mezi příslušníky podstatně starší věkové skupiny.
Blbnutí s Oscarem zavede čtenáře na třítýdenní kurz angličtiny do Dublinu. Ačkoli se zde nabízí hned několik literárních tras ke sledování (Jonathan Swift, James Joyce), autorka záměrně volí pohnutý život a dílo výstředního dandyho Oscara Wildea, jenž se v Irsku narodil. Právě prostřednictvím populárního a na konci života zatracovaného autora, který kvůli nepovoleným homosexuálním stykům skončil ve vězení, dospívá jedenadvacetiletý Rosťa k šokujícímu poznání o své identitě. Autorka líčí počínající vztah irského lektora angličtiny Justina, jež píše o Wildeovi bakalářskou práci, a českého studenta přesvědčivě, s maximální otevřeností, ale vkusně. Z náhodného setkání ve školních lavicích se na straně Justina rodí zpočátku ohleduplně zapovězená láska, na Rosťově straně citový zmatek ústící v úlevné přiznání pravdy o vlastní sexuální orientaci nejenom sobě, ale i ostatním.
Romány „béčkové“ série jsou nevyrovnané. V některých cítíme, že literárněvýchovný aspekt je spíše povinnou vycpávkou než skutečným kompozičním pojítkem a návaznost na životní situaci adolescentních hrdinů je příliš okatě vykonstruovaná (např. Báro, nebreč; Bojíš se, Margito?). Blbnutí s Oscarem patří rozhodně k těm, v nichž se autorce podařilo působivě skloubit zeměpisný i literárněhistorický aspekt s propracovanou psychologizací postav a věrohodností jejich konfliktů. Vnitřní perspektiva mužského hrdiny navíc zaručuje, že román si může najít recipienty i mimo okruh typických adresátek nenáročné dívčí četby.
© Milena Šubrtová

RECENZE 3:

Březinová si posvítila na problematiku homosexuality 03.04.2012 Martina Bittnerová Literatura

http://www.webmagazin.cz/index.php?stype=all&id=12187

Ivona Březinová se snaží prostřednictvím svých knih nejen bavit, ale také nenásilně vzdělávat. Nedávno pokřtěný titul s názvem „Blbnutí s Oscarem“ náleží do tzv. béčkové série, v níž autorka posílá své hrdinky Nikol, Simču a Fany na objevné výpravy po stopách spisovatelů a spisovatelů. Tím pádem celá série získává další rozměr, protože seznamuje s historickými i zeměpisnými reáliemi.
Blbnutí s Oscarem má však ještě významnější přesah. Autorka v něm nechává vypořádat se Nikolina bývalého kluka Rosťu s poznáním, že se mu líbí kluci. Otevírá tím klasický problém coming outu.

Dívky se tentokrát vydávají do Irska, rodné země Oscara Wilda, který kvůli svému zájmu o muže, skončil ve vězení. Doprovod na cestě jim dělá Simonin přítel Manuel, a již zmíněný Rosťa. Parta objevuje Dublin i jeho okolí. Chodí na kurz angličtiny. Holky mají krátce před maturitou, proto si užívají chvíle relativní svobody. Vyprávění působí v této rovině nesmírně živě, a přestože se hrdinky poněkud změnily, základní povahové rysy jim zůstávají. Čtenář je jednoduše pozná, ačkoliv mu Simča může lézt na nervy.

Příběh se točí nejvíce kolem Rosti. Ten se chová natolik zvláštně a nepředvídatelně, že by ho našinec nejraději nechal nastoupit do virtuálního letadla směrem domů.
Jako by se díky tak závažnému tématu sexuální identity vytratila z kulis příběhu určitá lehkost. Zajímavými se proto stávají místa, kde se čtenář setkává s životními osudy Wilda, či kapitolami irské historie. Rosťa samozřejmě díky Wildovi může přemýšlet o sobě a snaží se hledat paralely. Wilde mu má v podstatě pomoci vyřešit poměrně těžkou a nečekanou životní situaci. Na pozadí toho děvčata navštěvují památná místa, poznávají zvyky i ochutnávají tradiční jídla. Bohužel dokumentující fotografie v knize chybí. Samozřejmě se nejedná o vlastivědnou publikaci, leč bych tentokrát nějaké obrázky přivítala.

Otevřený konec příběhu pak znamená hozenou rukavici pro autorku, aby příště mohla ukázat, zda se Rosťa se svou láskou srovnal a především, co na to říkají jeho rodiče.
Na facebooku už jsem objevila povzdech čtenářky, které se rozchod Rosti a Nikoly nelíbil. Rozuzlení jejich vztahu opravdu trochu skřípe, stejně jako když dovádí Rosťa s Justinem ve vodě, byť v mírné irské zimě. Na druhou stranu jen málokdo si umí představit, k jakým změnám dochází ve vnímání mladého muže, který zjistí, že ho holky vlastně nepřitahují.

Snaha o zobrazení nejniternějších Rosťových pocitů je nejcennější v tom, že ukazuje, čím vším si takový jedinec prochází a kolik podpory od svých nejbližších potřebuje.

ROZHOVOR:

Ivona Březinová blbla s Oscarem

Vytvořeno 12. 4. 2012 2:00

Autor: Jana Semelková

 ROZHOVOR:
zena

Od roku 2005 vycházejí v Albatrosu literární cestopisy, jejichž názvy vždy začínají písmenem „B“. Říkám jim „béčka“. Letos k svazkům Básník v báglu (K. H. Mácha), Blonďatá Kerolajn (K. Světlá), Báro, nebreč (B. Němcová), Bojíš se, Margito? (M. Figuli) a Blázniví donkichoti (M. de Cervantes) přibyl titul Blbnutí s Oscarem (O. Wilde). Ivony Březinové jsem se zeptala, jak se jí s Oscarem blblo a vlastně, jak to všechno začalo.


knihaIvono, za Oscarem ses vypravila do Irska, navštívila jsi skutečně všechna místa, o kterých v knížce píšeš?

Navštívila.  Před odletem do Dublinu jsem sice leccos stihla o Oscaru Wildovi nastudovat, takže jsem si v kufru vezla seznam míst, která nutně musím navštívit, ale zásluhou našich kamarádů Kačky a Aleše, kteří v té době v Irsku žili, jsme se nakonec dostali i na irský venkov. A právě místa, která jsem díky tomu poznala, se stala „jevištěm“ pro mou knihu. Jsem ráda, že tomu tak je, protože Irsko není jen Wilde, Irsko jsou zvlněné zelené louky poseté ovcemi, středověké památky keltské kultury i třeba dech beroucí megalitické hrobky. To vše jsme v Irsku viděli a přišlo by mi to jako hrozná škoda, kdyby tahle místa nenavštívili i hrdinové mé knihy.

Vyzkoušela sis i lezení vodopádem Powerscourt, jako Rosťa s Justinem?

Samozřejmě, že ano. Jen jsem při tom neřádila tolik jako oni. Lezla jsem po balvanech, skákala přes pěnící se vodu, ale na rozdíl od Justina a Rosti jsem si dávala velký pozor, abych se nenamočila. Fakt byla docela chladno. Jo, a klíčky od auta jsme naštěstí taky neztratili. Člověk taky nemusí svým hrdinům předžít každý detail. A já si ráda vymýšlím. Vlastně i o ty klíčky jsme jednou přišli.  Když jsme dávali dohromady materiály ke knížce Blázniví donkichoti, vytratily se nám klíčky v madridském Pradu. A náhradní byly zamčené v naší škodovce. Naštěstí ty ztracené někdo našel a odevzdal ve vrátnici muzea. Když jsme se tam celí zoufalí přiřítili, pán ve vrátnici se jen zazubil a se slovy „Sí, escoda!“ nám je podal.

Poslední svazek se dotýká života O. Wilda, jaký je tvůj vztah k tomuto autorovi?

Dost rozporuplný. Myslím, že nositelem mého názoru na tohoto autora, je Rosťa, který čím víc ho poznává, tím víc ho považuje za fanfaróna a pozéra. I já si spolu s Rosťou myslím, že kdyby Oscar nebyl tak samolibý a zhýčkaný slávou, dokázal by svůj velký pád z výšin na dno vězení přežít. A je úplně jedno, jaká byla jeho sexuální orientace, podstatnější je, jaká byla jeho pýcha.

Jak těžké bylo psát o klukovi, který se zamiluje do kluka a vlastně se mu obrátí celý svět?

Emocionálně byl pro mě tenhle díl určitě nejtěžší. Jsem heterosexuální ženská, máma dvou dospělých dcer, ale při psaní byly chvíle, kdy jsem se stávala klukem, navíc klukem, který si začíná uvědomovat, že je na kluky. Pro mou psychiku to byly dost složité kotrmelce, ale ustála jsem to. Přesto bych si rukopis netroufla dát z ruky dřív, než ho přečetli dva mí kamarádi, kteří jsou gayové. Byli vlastně mými odbornými garanty a já jim za to moc děkuju.

S literárními cestopisy jsi začala v roce 2005 – proč?

Všechno tehdy začalo z  popudu nakladatelství Albatros. Měla jsem napsat příběh odehrávající se na cestě. Na nějaké reálné trase. Do té doby jsem žádný „cestopis“ nenapsala, a tak mě výzva zaujala. Ponořila jsem se do knihovny, hrabala v příručkách a průvodcích a hledala nějakou zaslíbenou trasu. A pak jsem ji jednoho dne našla v obyčejné turistické mapě Kokořínska. Přímo v mapě byl u jedné z turistických tras nápis Cesta Karla Hynka Máchy a já zajásala. Když se ovšem moje tehdy asi čtrnáctiletá dcera dozvěděla, o kom že to chci psát, sjela mě mírně opovržlivým pohledem a oznámila, že o Máchovi jí stačí odstavec v učebnici. Tím mě ovšem jen popíchla a já se rozhodla napsat knihu o Hynkovi tak, aby to bavilo číst i pubertální výrostky, kteří by jinak o tohoto velikána se složitou osobností okem nezavadili. A myslím, že tenhle záměr mi docela vyšel.

Proč byl prvním právě Karel Hynek Mácha? Jak si vlastně volíš ony „klasiky“, kterých dílo cestopisy připomínáš?

Pro Máchu jsem vždycky měla slabost, na gymnáziu jsem fantazírovala, že se pokusím rekonstruovat jeho nedopsaný cyklus Kat. A plánovala jsem, že stejně jako on půjdu pěšky do Itálie. Vlastně, já nechtěla jít pěšky, ale jet na takové té velké koloběžce. Dokonce jsem si kvůli tomu půjčila Italštinu pro samouky, ale skončilo to u druhé lekce a mé nadšení pro dálkové koloběžkování také vyprchalo. Obdiv k Máchovi mi ale zůstal. Druhý díl byl o Karolině Světlé, která má v turistické mapě Podještědí také svou trasu. Aby ne, jezdívala tam v létě na prázdniny po dobu třiceti let. Musela tam znát každý kámen. Dál jsem svou partu poslala do Ratibořic, kde je přímo naučná stezka, která se váže k Babičce a její autorce Báře, která v dospělosti odvrhla jméno Barbora a stala se Boženou Němcovou. Margita Figuli se zase narodila poblíž míst, odkud pocházel Jánošík, a tak jsem své hrdiny nechala jezdit na koni a podnikat túry v prostředí krásných slovenských hor. Cervantesův Don Quijote je přímo lokalizován do krajiny La Mancha, takže v knize Blázniví donkichoti nebylo co řešit. A když se mi pak naskytla možnost podívat se do Dublinu, jela jsem tam už se záměrem „zmapovat“ si Oscara.

Navštívila jsi všechny místa, na která jsi poslala své hrdinky? Co na to říká tvá rodina?

Už Máchou jsem si nastavila poetiku knihy tak, že všechny cestopisné údaje sedí. Každou trasu nejdřív pečlivě projdu či projedu a teprve potom na ně vyšlu své hrdiny. Ostatně, původní zadání znělo příběh na cestě. Že se z „cestopisů“ vyklubou knížky zároveň životopisné, je jakýsi bonus navíc. Máchu a Světlou se mnou prochodil tatínek, do Ratibořic jsem se po letech vrátila s literárně-poznávacím zájezdem, který pořádalo Národní muzeum, a zahraniční cesty jsem absolvovala s manželem, který vždy pouze suše prohodil, že je zvědav, zda můj honorář pokryje aspoň cestovní náklady včetně letenek.

Kam se vypravíte teď? Který z autorů zasáhne do osudů známé party?

Poslední díl bude cestovatelsky nejjednodušší, stačí pár stanic metra a budeme na místě. Zůstaneme totiž v Praze, jen se vrátíme do začátku 20. století. O to víc mi možná dá zabrat samotný autor Franz Kafka. Tak mi všichni držte palce.

To určitě budeme! Děkuji za rozhovor.

 

Johanka z parku

Napínavý a tak trochu bláznivý příběh o tom, jak se babička Hermína, která jezdí v koupací čepici na koloběžce, snaží napravit jednu dávnou ztrátu. Tři vnoučata jí v tom pomohou.

  • Rok vydání: 2012, e-kniha 2013
  • Napsáno: 2011
  • Stran: 86
  • Žánr:  příběhy s dětským hrdinou, příběhy se zvířecím hrdinou
  • Ilustrátor: Markéta Vydrová
  • Nakladatel: Albatros
  • Náklad:
  • ISBN:978-80-00-02962-7
  • Poznámka: rozhlasové čtení na pokračování (10 dílů)
  • E-KNIHA 

johanka-mala

 

ANOTACE:

Bláznivý a napínavý příběh ze života jedné trochu potřeštěné rodiny, v které žije starostlivá maminka, která však kvůli vášni k sudoku a křížovkám spálí kdejaké jídlo, tatínek, který pracuje jako dopravní policista usínající při Kobře 11, dvanáctiletý Miloš, o rok mladší Leoš a sedmiletá Oldřiška. Vír podivných událostí, které třem sourozencům nedávají spát, však roztočí babička Hermína, jezdící na kolečkových bruslích či na koloběžce a šplhající v parku na stromy. A pak je tu ještě prapradědeček Mojmír, který sice zemřel před mnoha lety, ale v určitých situacích se rodině připomíná bouřlivým větrem a zatékáním neopravitelnou střechou. Zdá se, že vše má na svědomí knoflík, který se v dávné minulosti utrhl z prapradědečkova kabátu a ztratil se neznámo kam. Rodinnou záhadu pomáhá vyřešit tajemná Johanka z parku (veverka). Zmocnil se knoflíku kamenný drak z fontány nebo sádrový trpaslík? 

Johanka_stromVeverka

Johanka_dum

 

 

 

 

 

 

 

UKÁZKA: 1.

Rodina Mahdalíkových se představuje „Podívej,“ strčil Miloš loktem do mladšího bratra a bradou ukázal k oknu, za nímž se mihla bambule na koupací čepici babičky Hermíny. Johanka_babička _na _bruslích„Ty bláho,“ zašeptal Leoš, „už zase někam mizí. Musíme ji sledovat.“ „Co musíte sledovat?“ zeptala se hlasitě malá Oldřiška. „Večerníček,“ odsekl Miloš. „Kecáš!“ zavřískala Oldřiška. „Jak to mluvíte? A při obědě!“ okřikla je maminka, která pod stolem tajně luštila sudoku. „Koukejte mluvit slušně.“ Miloš chtěl protestovat, že na večerníčku přece není nic neslušného, ale raději do sebe rychle nasoukal poslední sousto kapustového karbanátku a vystřelil od stolu. Leoš hned za ním. Oldřiška se pokusila starší bratry napodobit. Sklouzla ze židle tak prudce, až ji převrátila. To probudilo tatínka, který byl po noční a usnul přímo u stolu s karbanátkem bojovně napíchnutým na vidličce. „Předložte řidičský průkaz,“ zamumlal rozespale na maminku, která mu s povzdechem podala kartičku s receptem na kapustové karbanátky. „V pořádku, pokračujte,“ zamumlal tatínek a znovu usnul. Ale to už děti neviděly. Využily nastalého zmatku a vyřítily se ven. Miloš nasadil ostré tempo, protože bambule červené koupací čepice babičky Hermíny se komíhala daleko vpředu. Ohlédl se na Leoše, jestli je mu v patách, a s hrůzou uviděl, že v patách je mu i jejich malá sestra. „Přidej!“ křikl na Leoše. „Pronásleduje nás Olda!“ „Klídek, tý hravě frnknem,“ zafuněl Leoš odpověď. „Tím si nejsem tak jistej. Ta mazaná nestvůra si vzala koloběžku!“ „A hernajs,“ vyjekl Leoš a pokusil se přepnout tělo na nejvyšší rychlost. Marně. Oldřiška na koloběžce byla rychlejší. Ne nadarmo absolvovala už pět závodů na hřišti dopravního inspektorátu, kde pracoval tatínek. Odraz její pravé nohy udivoval i samotného velitele městské pořádkové policie. „Vy jste si mysleli, že vás nechytím, že jo?“ halekala na Leoše. „Túdle!“ udělala dlouhý nos, když ho předjížděla. Leoš se pokusil přidat, zato Miloš se zastavil. Obrátil se proti Oldřišce jako proti rozlícenému býkovi, popadl ji za rohy, tedy za řídítka, a strhl sestru do trávy. „Chceš dát pokutu, blbečku?“ vyjela na něj, sotva vyskočila na nohy. „Hele, Oldo,“ spustil Miloš smířlivě, „chtěla bys mandle v čokoládě?“ „V mléčný?“ „Jasně že v mléčný.“ Oldřišce se po tváři rozlil blažený úsměv. Vzápětí však pohasl, Oldřiška přimhouřila oči a zkoumala Milošův obličej orámovaný obroučkami brýlí. „A co za to?“ zeptala se podezíravě, protože své dva bratry znala už skoro sedm let, a za tu dobu holka prokoukne klukovské fígle jako nic. „No… že bys nám… jenom na chvíli, víš… půjčila koloběžku. A… vrátila se domů,“ soukal ze sebe Miloš. „Ale muselo by to být rychle,“ dodal Leoš, který sledoval, jak bambule babičky Hermíny mizí v nedohlednu. „Kolik?“ zeptala se Oldřiška bez stopy zaváhání. „Co třeba… pět?“ navrhl Miloš. „Pět pytlíků?“ „Pět mandlí, ty vyděračko,“ odfrkl si Miloš znechuceně. „Ani za deset pytlíků,“ zavrtěla Oldřiška hlavou. „Jenom jsem tě zkoušela. Podplácení je trestný, abys věděl. A koho vlastně honíme?“ „Teď už nikoho,“ mávl rukou Leoš. „Zase nám frnkla.“ „Babička Hermína?“ zeptala se Oldřiška jasnozřivě. „Ne, prapradědeček Mojmír,“ odsekl Miloš.

RECENZE:

Pozor! Přichází Johanka z parku

http://www.klubknihomolu.cz/30834/pozor-prichazi-johanka-z-parku/

24.1.2013   REDAKCE   BEZ KOMENTÁŘE

johanka_z_parku_AM3

Nová knížka Ivony Březinové, tentokrát pro nejmladší čtenáře od sedmi let, které bude příběh o praštěné rodině určitě bavit…

Jedna mírně praštěná a trochu bláznivá rodina a navenek obyčejný starší dům, to jsou vlastně hlavní hrdinové pohádkového příběhu. V domečku bydlí maminka s tatínkem, třemi dětmi a babičkou. To zní normálně, ne?

Co když vám prozradím, že tatínek nejčastěji usíná u seriálů typu Kobra 11, maminka kdykoliv a kdekoliv luští sudoku a jejich ratolesti – dvanáctiletý Miloš, o rok mladší Leoš a sedmiletá přebornice jízdy na koloběžce Oldřiška – stopují věčně mizející babičku… To už tak běžné není. Navíc, potrhlou babičku Hermínu potkáte zásadně v koupací čepici s bambulí, na kolečkových bruslích nebo na koloběžce, či případně šplhající na stromy v parku, avšak neustále posedlou honbou za knoflíky. A propos park, samozřejmě s tajemnou dračí kašnou, která prý umí záhadně měnit počasí, kde z javorů padají šišky a hemží se to množstvím zvláštních bytostí. Není divu, že bázlivějším jedincům zde není úplně dobře.

 

Johanka z parku

Vydává nakladatelství Albatros

Autorka: Ivona Březinová

Ilustrace: Markéta Vydrová
Počet stran: 88
Formát: 163×238 mm
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Vyšlo: 24.10.2012

Více o knize Johanka z parku si můžete přečíst zde

——————————————————————————————–

A to ještě neznáte prapradědečka Mojmíra, který sice už mnoho let nežije, ale občas o sobě dává vědět bouřlivým větrem a shazováním tří stejných tašek z neopravitelné střechy. Zdá se, že všechno souvisí s dávno ztraceným knoflíkem z prapradědečkova kabátu. Podaří se sourozencům za pomoci tajemné Johanky z parku vyřešit rodinné záhady?

 

O autorce:

Ivona Březinová (1964) absolvovala češtinu a dějepis. Pracovala jako učitelka, v letech 2008–2011 vedla katedru tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze. Je autorkou více než padesáti knížek pro čtenáře nejrůznějších věkových kategorií a velké žánrové šíře; píše autorské pohádky, prázdninové a dívčí příběhy, fantasy. Kritická a čtenářská ocenění si vysloužila především tituly na sociálně ožehavá témata, jako hendikepovaní (Kluk a pes, 2011), drogově závislí, dívky s mentální anorexií (trilogie Holky na vodítku, 2002–2003) nebo onemocnění nejbližších (Lentilka pro dědu Edu, 2006, nové vydání 2012).

 

Ukázka z knihy:

V noci tekly z nebe proudy vody a byl velký vítr. Celým domem to fučelo a hučelo jako na strašidelném hradě při výročním sletu čarodějnic. Pak se zdálo, že běsnění na chvíli utichlo, jenže než se domem stačila rozlít klidná noční pohoda, bylo to zpátky.
„Já tyhle podzimní vichry tak nemám ráda,“ vzdychla maminka a obrátila se v posteli na druhý bok.
„Já je přímo nenávidím,“ pokýval tatínek souhlasně hlavou a taky se chystal obrátit na druhý bok.
Jenže vtom se ozval zvuk, jako když po šikmé střeše jejich domku sjíždí uvolněná taška z pálené hlíny. A opravdu, vzápětí bylo slyšet třesknutí, jak dopadla na dlážděnou terasu před domem a rozbila se. A hned za ní druhá a potom i třetí.
„Už je to tu zase,“ zavyl zoufale tatínek a štrachal se z postele jako vorvaň toužící se dostat z mělčiny na volné moře.
Když konečně stál na nohou, natáhl si přes pyžamo policejní uniformu a vklouzl do bačkor se znáčkem supermana. Vyšel na chodbu a s povzdechem stoupal po schodech k podkrovnímu bytu babičky Hermíny.
„Pojď dál,“ křikla na něj přes dveře a tatínkovi bylo jasné, že už ho čeká.
Když vstoupil do ložnice, seděla babička v květované noční košili na posteli, na hlavě měla červenou koupací čepici se schlíplou bambulí a na klíně lavor. Ten se zvolna plnil vodou, jak do něj dírou po uvolněných taškách vesele pršelo.
„Někdy si říkám, že kdyby na tomhle místě stála místo postele vana, byl by život mnohem hezčí,“ bručel tatínek.
„Bohumíre, o tom už jsme mluvili mockrát. Když můj děda Mojmír tenhle dům dostavěl, pozval si pana Vaňáska z Mokropes.
Ten přišel s virgulí a určil, kde je v domě nejvhodnější místo k spánku. A to místo je právě tady. Spal tu můj děda, spal tu můj tatínek a teď tu spím já,“ oddeklamovala babička Hermína a přitom poposedávala rozčileně na posteli, až trochu vody vyšplouchlo z lavoru na polštář. „No vidíš, co děláš,“ osopila se na syna. „Náhradní tašky jsou v prádelníku, tam, co vždycky.
Tak tu díru zadělej, ať můžeme zase spát.“
(Str:16)

 

JohankaKlokanJohanka 1

Lentilka pro dědu Edu (1. vydání)

Příběh malého Honzíka, jehož pradědeček trpí Alzheimerovou nemocí. Vícegenerační soužití v jedné rodině přináší celou řadu veselých i smutných situací, které je ale nutné zvládat a řešit.

ISBN tištěné knihy: 978-80-000-3026-5
EAN tištěné knihy: 9788000030265
ISBN PDF formátu: 978-80-000-3197-2
ISBN ePub formátu: 978-80-000-3198-9
ISBN MOBI formátu: 978-80-000-3199-6
Velikost PDF: 5475 kB
Velikost ePub: 8815 kB

obalLentilkaProEdu

ANOTACE:

Příběh začíná zdánlivě nevinnou epizodou, kdy pradědečka Edu přivádějí domů příslušníci městské policie. Ne, že by něco provedl, jak si jeho pravnuk Honzík zpočátku myslí, a jen je mu divné, že policisté pradědovi nenasadili pouta. Důvod je daleko prostší a nepochopitelnější zároveň. Děda Eda, jak se mu v rodině říká, prostě netrefil domů. Najednou si nemohl vybavit, kde bydlí a jak se ke svému domovu dostane…Lentilka-trenky

Postupně se roztáčí kolotoč situací, v kterých rodina poznává, že s pradědečkem není všechno úplně v pořádku. Po rozpačitém váhání a následném vyšetření u odborníka je stanovena smutná diagnóza. Děda Eda trpí druhým stádiem Alzheimerovy nemoci. Na rodinu padá tíseň, a to si ještě ani zdaleka neuvědomují, co všechno je v budoucích měsících a letech čeká. V nejistotě, která dědu Edu zachvacuje, se ale občas vynořuje pevný bod. Pravnuk Honzík. Nemoc jako by je ještě sblížila, semkla, protože je v jistém smyslu staví do podobných pozic. A tak se malý Honzík s vždy připravenými čokoládovými lentilkami stává pradědečkovým ostrovem jistoty. Honzík už ví, že pradědečkova nemoc se nedá vyléčit. Ale nemoci by se přeci léčit měly, a tak v Honzíkovi dozrává přesvědčení, že spolu se svými kamarády začnou lék na dědovu nemoc hledat. A jednou… jednou se jim to přece musí podařit.

UKÁZKA:

Lentilka-známkyHonzík se nudil. Zvlášť když teď s dědou Edou už sami nesměli ven.
„Na co si dneska budeme hrát, dědo?“ dorážel netrpělivě.
Děda dělal, že neslyší. Možná vážně neslyšel. Možná v tu chvíli zapomněl slyšet.
Na stole ležela tatínkova sbírka známek ve velkém koženém albu. Děda si známky začal prohlížet. Měl je rád, protože kdysi pracoval na poště.
„Na poštu! Budeme si hrát na poštu!“ trklo Honzíka a vyskočil, aby ze zásuvky psacího stolu vylovil obálky. Byla jich tam spousta. Malé, velké, podlouhlé, některé měly předtištěné řádky pro adresu, a některé dokonce průhledná okýnka.
Za chvíli už to v obýváku vypadalo jako na poště. Honzík nejdřív myslel, že si budou hrát jenom jako, ale děda už vytahoval známky z alba jednu po druhé. Každou nejdřív olízl a trochu neohrabanými prsty ji přilepil na obálku.
„Já nevím, dědo,“ zarazil se Honzík. „Aby se táta nezlobil. Nešlo by to radši bez těch známek?“
„Bez známek se žádný dopis odeslat nemůže,“ prohlásil důležitě děda Eda a pak se rozkašlal, protože mu při tom mluvení jedna známka zaskočila do krku. Nakonec ji spolkl a zapil mlékem, které jim maminka připravila k svačině.
„Pravítko,“ zahuhlal pak nespokojeně.
Honzík ochotně přinesl dlouhé zelené pravítko.
„Pravítko, říkám!“ obořil se děda Eda na Honzíka.
„Vždyť tohle je pravítko, dědo.“
Děda Eda se zamračil ještě víc. Pak pravou ruku složil v pěst a začal jí bušit do známek na dopisech.
Rány do stolu vyprovokovaly maminku, aby vykoukla ze své pracovny.
„Copak děláte?“ zeptala se.
„My si hrajeme na poštu, mami.“
Děda dál zaujatě bušil do stolu. Chvíli vypadal docela spokojeně, ale potom na Honzíka znovu vyštěkl:
„Pravítko.“
„Vždyť ho máš,“ ukázal mu Honzík, ale děda Eda netrpělivě zavrtěl hlavou.
„Myslí asi razítko,“ řekla maminka. „V pokojíčku přece máš dětskou tiskárničku, ne? Tak ji přines a hezky si hrajte dál,“ usmála se maminka a spokojeně se vrátila k svému počítači.
Honzík přinesl krabičku dětských tiskátek.
„Chceš Rumcajse, nebo Krtečka?“ zeptal se dědy Edy, ale protože děda nic neříkal, rozhodl se nakonec Honzík pro vílu Amálku. Líbila se mu. Takovou holku by jednou chtěl za ženu. Jen by pořád nesměla sedět v pracovně u počítače a překládat knížky z jednoho jazyka do druhého.
Dědovi Edovi se víla Amálka asi taky líbila. Spokojeně ji namáčel do razítkovací barvy a vesele s ní bušil do známek na obálkách.
Jenže obálky brzy došly. To dědu Edu rozladilo. Ve vzteku začal známky z tatínkova alba lepit, kam se dalo. Na stůl, na lakovaný nábytek, na parkety, dokonce i na zeď. A dál nadšeně razítkoval. Chvíli Amálkou, chvíli Krtečkem a nakonec to u něj vyhrál vodník Česílko.
Jenže vtom se otevřely dveře a do pokoje vešel tatínek. Spatřil svoje drahé známky, které po léta sbíral, roztroušené po místnosti a opatřené veselými razítky a udělalo se mu mdlo.
Honzíkovi se pak taky udělalo mdlo. Z toho křiku, co nastal. Takhle rozzuřeného snad tátu nikdy neviděl. Křičel i na maminku, když mu řekla, že si měl album se známkami někam pořádně uklidit a nenechat ho válet na stole. A zlobil se na ni, že dědu s klukem neuhlídala.
K večeři pak bylo ticho. Škubánky s mákem a tichem. Večer dala maminka Honzíkovi tichou pusu na dobrou noc. Táta nedal žádnou. To už se dlouho nestalo. A děda Eda? Ten se měl nejlíp. Vůbec nechápal, proč se jeho vnuk tak rozčiluje. I to ticho mu možná bylo po chuti.

Lentilka_InFantazie jedna basen_MK2006_s27

RECENZE:

Ivona Březinová (1964) se v příbězích pro malé i větší čtenáře nevyhýbá „problémovým“ tématům. Například v triptychu dívčích románů Holky na vodítku tematicky zpracovává různé závislosti, námětem oceňované knížky Začarovaná třída je příchod nových spolužáků – romských sourozenců – do školy, sešitové leporelo Mít tak psa zas vychází z prostředí dětského domova.
Lentilka pro dědu Edu je určena čtenářům od šesti let a jejím námětem je život s Alzheimerovou chorobou. Propagace uvádí, že jde vůbec o první zpracování takového tématu, o šokující spojení tématu a adresáta atp. Netřeba se však děsit, na malé čtenáře žádný velký šok po otevření ani přečtení Lentilky… nečeká. Vskutku neobvyklé téma je totiž zakomponováno do příhod se zvláštně zapomnětlivým dědečkem tak, jak je vnímá a prožívá pětiletý Honzík. Žádné mentorské vysvětlování či poučování, jen příběhem propojená řada situací, které se autorka snaží vidět dětskýma očima. Téma je tím pádem značně odlehčeno, aniž by bylo zlehčováno. Naopak: to, co Honzík vnímá jako hru a dobrodružství, jsou umně popsané poznatky postupující nemoci: od zapomenutí cesty domů přes umanuté trvání na zdánlivě nesmyslných požadavcích a rituálech, až po ponechání pravnoučka v obchodě a ztrácení vztahu k nejbližším. Březinová věrohodně líčí i celkovou situaci v rodině, kde žije pohromadě několik generací. Hezky ukazuje, jak je pro všechny důležitá snaha být pospolu v dobrém i zlém, ale i možnost mít čas a prostor jen pro sebe.
Lentilka pro dědu Edu je přístupná začínajícím čtenářům nejen dobře vyprávěným příběhem, ale i po formální stránce – velká písmena, jednoduché věty, časté odstavce a epizodické členění. Ilustracemi knížku doprovodila Eva Mastníková.

Radka Myslivečková, Lidové noviny 3.6.2006.

1. vydání

123

2. vydání

INFORMACE:

V roce 2013 jsem se stala patronkou nadace Alzheimer nadační fond. Ačkoliv moje knihy patří především dětem a dospívajícím, problematika knihy Lentilka pro dědu Edu propojuje nejmladší generaci s tou nejstarší.