Autor: Roman Brat
Rok vydání: 2014
Napsáno (přeloženo): 2013
Stran: 96
Žánr: příběhy s dětským hrdinou
Ilustrátor: Miroslav Regitko
Nakladatel: CPress Brno ve společnosti Albatros Media a.s.
Náklad:
ISBN: 978-80-264-0367-8
Poznámka 1: Český překlad slovenské knihy Romana Brata vydané nakladatelstvím Mladé letá, Bratislava 2007.
Poznámka 2: Přeložena také kniha Romana Brata Zlo nemá na kouzlo.
ANOTACE:
Hrdinou tohoto nevšedního a velmi aktuálního příběhu je jedenáctiletý Oskar, hubený, slaboučký kluk v brýlích, který je ještě ke všemu slušný. Jeho vzhled přímo vyzývá k tomu, aby ho dva silnější nahlouplí spolužáci mlátili a všelijak ponižovali. Oskar zásadně nežaluje a snaží se tuto situaci zvládnout vlastním důvtipem. Jediný přítel, kterému se může svěřit, anděl Oskariel, na jeho prosby o pomoc nejdřív nereaguje, nakonec mu však vnukne myšlenku na geniální obranu. Ačkoliv je téma tak závažné, je příběh protkaný řadou vtipných situací ze školního prostředí a vyznívá optimisticky.
Ukázka 1:
Říkám to jen tobě, protože jsi můj anděl. Něco jako moje druhé já. Je mi jasné, že to nikomu nepovíš a že ti můžu důvěřovat. A to je dobře. Kdybych měl všechno vyprávět rodičům nebo sestře, tak by se o mě báli. Víš, dost mě zlobí, že na mě ve škole nebo na ulici všichni pokřikují brejloune nebo taky šilhoune. Hlavně kluci. Holky jen některé, většina z nich se ke mně chová přátelsky, jako by chápaly, že nosit brýle není nic neobvyklého. Myslím, že jsem docela normální kluk. Možná trochu malý, asi trochu hubený, ale s tím teď nic nenadělám. Mamka říká, že přijde čas, kdy přiberu, ale to asi jen tak hned nebude, takže můj současný problém se tím neřeší. Taky mi vadí, že se neumím prát. Takové, jako jsem já, mlátí ostatní kluci na počkání. „Hej, brejloune,“ usmyslí si kdykoliv ve škole nebo na louce nějaké pako, že si na mně procvičí džudo, box nebo jiné bojové umění, a už se ke mně hrne. „Kterou ruku si mám dát za záda, levou, nebo pravou? Stačí mi jedna, abych tě do tří sekund složil. Chceš to vidět?“
Jasně, že nechci, ale vysvětluj to takovému cvokovi, který má hlavu dutou jako starý hrnec. „Tak kterou?“ blýská očima a šklebí se štěstím, jako kdyby našel sto korun. „Radši obě,“ říkám mu, jenže on vůbec nechápe, že s ním nechci zápasit, popadne mě jako balík špinavého prádla a už ležím s vyraženým dechem dva metry od něj.
Netvrdím, že se na tyhle nepříjemnosti umírá, ale náladu mi dokážou zkazit skoro vždycky.
Ukázka 2:
Dělat někomu staršího bratra je občas dost nepohodlné. Kromě výhod to má i své nevýhody. Anka je hodně hravá a někdy ve svých aktivitách nezná míru. Je pravda, že mamka i táta se jí věnují, od malička se okolo nás točili, to bych lhal, kdybych tvrdil opak. Jenže někdy opravdu nemají čas, a tak si musím hrát s Ankou já. „Oskare, už jsi mi tolikrát sliboval, že si spolu zahrajeme na obchod, a pořád nic…“ leze za mnou jako ocásek a nedá mi pokoj. „Tak pojď si hrát!“ Abych měl na chvíli klid, souhlasím, a tak si hrajeme na obchod. I dneska odpoledne jsme si hráli. Mamka malovala v ateliéru nový obraz, připravuje prý výstavu a musí si s prací pospíšit, a táta chodí domů až po páté. Tak jsem zašel pro Anku do školky a cestou jsme se dohodli, že Anka bude zákaznice a já prodavač. Nakonec to bylo docela fajn, protože jsme se s Ankou nasmáli jako už dlouho ne. Naše hra na obchod totiž spočívá v tom, že děláme různé hlouposti. A navíc legračně mluvíme, to se Ance líbí nejvíc. Anka třeba řekne, že jako zákaznice jde nakupovat do italského obchodu a já pak ze sebe dělám Itala. Změním hlas, nahodím italský přízvuk a už to frčí. „Buon džorno, siňora, ké koza pro vás udělat?“ Anka zaslechla slovo koza a myslela si, že jsem prodavač domácích zvířat. Jenže koza znamená italsky věc, to jen aby bylo jasno. „Dobrý den, přišla jsem si koupit prkýnko na poličku, ne kozu. Máte, prosím, police?“ A já na to: „Do prkýnka, la políca už tu není ani jedna, právě nám došly.“ Anka se chichotala a pak se mě zeptala, jestli se police italsky opravdu řekne la políca, a já na to že docela určitě, vždyť jsem rozený Ital a police prodávám odjakživa. Vzápětí jsem se stal francouzským prodavačem kosmetiky. „Bon žúr,“ řekla Anka, protože francouzsky pozdravit už se naučila. „Bon, bon,“ odpověděl jsem a dal jsem Ance bonbón. „Ó,“ podivila se Anka. „Francouzi, když řeknou bon žúr, dobrý den, tak ten, kdo odpoví, řekne bonbon a dá jim nějakou sladkost? To jsem nevěděla.“ Anka na mě vyvalovala kukadla a čekala, co já na to. Jenže já jsem se jen smál, protože se mi líbilo, jak mi Anka na všechno skočí, i když si vymýšlím hlouposti. „Pes žeré travú, pes se pasé na terasé…“ Mluvil jsem jako plynnou francouzštinou a i tohle mi Anka uvěřila. „Oskare, ty opravdu umíš francouzsky?“ „Madmazél, veděla vy, kde je tú hajzél?“ A už se zase smála, i když slovo hajzl je ošklivé, ale ne zas tak moc, abychom se kvůli němu museli červenat. Pak následoval španělský obchod. Ten byl ze všech nejsrandovnější, protože jako prodavač jsem se dostal do formy a chrlil jsem ze sebe takové ptákoviny, až se Anka válela smíchy. „Dobrý den, ráda bych si u vás koupila nějaké potraviny. Potřebovala bych mouku, cukr, sůl…“ „Buenos días. A vy máte močila?“ „Prosím? Já nepotřebuju čurat, už jsem byla na záchodě.“ „Ne, ne čurala, ale močila, já ptám, komprendes, rozumíš?“ „Nerozumím.“ A v tu chvíli, když nerozuměla, byla vážná, trochu se bála, co to před ní stojí za divného prodavače, ale já jsem jí vysvětlil, že močila je španělsky batoh, to mě naučil táta, a já jsem se jí ptal, jestli má všechno to zboží v čem odnést domů, jestli má velký batoh. „A opravdu je to tak, Oskare? Vážně Španělé říkají batohu močila?“ kroutila nevěřícně hlavou, ale já jsem pokračoval ve svém jazykovém kouzlení. „Když už máte močila, tak to poberete i granule pro svoje perro.“ „Pro pero?“ divila se Anka. „Ale moje pero nepotřebuje žádné granule. Leda inkoust.“ „Váš perro papá inkoust? Chudáček malá! Co tomu říkat ochránci zvířat?“ šaškoval jsem a div jsem se smíchy nepotrhal, když jsem Ance vysvětloval, že perro je španělsky pes. To vím taky od táty.
OBÁLKA SLOVENSKÉHO VYDÁNÍ:
Kniha byla upravena i pro aplikaci Booko.
1
