Zuby nehty (2. vydání) | Ivona Březinová

Druhé, upravené vydání sbírky hrůzostrašných příběhů pro mládež, které napsali bývalí studenti Literární akademie. V tomto vydání jsou dvě nové povídky (I. Březinová, T. Tvrdý).

Rok vydání: 2013
Napsáno: 2006 a 2012
Stran: 224
Žánr: hororové povídky
Ilustrátor: Tomáš Tvrdý
Nakladatel: JaS
Náklad:
ISBN: 978-80-87654-02-6
Poznámka: 2. vydání knihy Zuby nehty (Albatros 2007), doplněno o povídku Ivony Březinové Leze, leze po železe a Tomáše Tvrdého Všechno zlé je k něčemu dobré.
1. vydání
3. vydání

ANOTACE:

Druhé, upravené vydání sbírky hrůzostrašných příběhů pro mládež. Viz Zuby nehty 1. vydání. Zásadní změny oproti 1. vydání: Místo kolektivu ilustrátorů z ústecké Fakulty užitého umění a designu UJEP se ilustrátorské práce tentokrát ujal Tomáš Tvrdý, člen skupiny Hlava nehlava, který do sbírky napsal i povídku Všechno zlé je k něčemu dobré. Ivona Březinová vyměnila roli editorky knihy za roli spoluautorky a přispěla povídkou Leze, leze po železe (v knize na straně 209 – 218). Ve sbírce naopak oproti 1. vydání není povídka Lucie Holcnerové Pusa na dobrou noc. Vyšlo v nakladatelství JaS Jany Semelkové, která kdysi stála u 1. vydání v Albatrosu.

UKÁZKY z povídky Ivony Březinové Leze, leze po železe:

UKÁZKA 1:

UKÁZKA 2:

Volněji vydechla a zadívala se na dvě stříbrné rovnoběžky před sebou. Byl úplněk a světlo jako na Václaváku. Paráda! Za tři čtvrtě hodiny bude doma. Už se viděla v posteli s rozečtenou knihou, když ji zarazil divný pocit v zádech. Prudce se otočila. Nic. Jen prázdné koleje vlekoucí se do nekonečna. Pokrčila rameny a chtěla jít dál. Vtom její uši zachytily tichý zvuk. Vzdálený praskot větviček. A zase! Ve tmě za ní se cosi pohybovalo. Denisa pocítila nával strachu a spěšně vykročila. Šramot v křoví nechala za sebou. Ale nepříjemný pocit, že má v zádech něčí pohled, ji neopouštěl. A teď! Zdálo se jí to, nebo v štěrku opravdu zaslechla kroky? Znovu se obrátila. Zamžourala do téměř oslnivého svitu měsíce. Koleje netečně tekly do dálky. Navždy rozdělené údělem rovnoběžek. Prázdné jako pomačkané plechovky od koly před diskotékou. Denisa pokračovala v cestě. Snažila se rytmus kráčejících nohou srovnat s rozpětím pražců. Moc to nešlo. Nevycházely jí kroky ani mezikroky. Nepravidelné poskakování se ukázalo jako namáhavé, a to měla pohodlné najky, v kterých co krok, to pohlazení, jak hlásala úchylná televizní reklama. „No co.“ Pohodila hlavou a vyskočila na blyštivě ohlazený kov kolejnice. Pečlivě kladla nohu před nohu a vší silou si představovala, že je modelka na předváděcím molu. Obavy, že má v zádech neznámého diváka, z ní zvolna vyprchávaly. Z louky skoro slyšela burácivý potlesk neškodného hmyzu. Pohybovala se s lehkostí, ani nebalancovala. Prostě šla. Vztek na Erika z ní opadl a poslední vlny bázně zaháněla neumělým hvízdáním. Po chvíli dokonce dostala neodolatelnou chuť udělat na nizounké a hladce se lesknoucí dlouhatánské kladině hvězdu. Právě přemýšlela, jestli to v úzké minisukni narvané přes krátké legíny zvládne a… „Auuuuu! Jauuuuu! Úúúúúú!“ Ta bolest byla k nevydržení. V první chvíli ji doslova ochromila. Denisa vůbec nechápala, co se děje, kde se ten šíleně mučící vjem vzal. A proč najednou, z ničeho nic, leží na zemi a nemůže se hnout. Trvalo to snad půl minuty. Její tělo omámené strastí jako celek se teprve pak pozvolna rozdělovalo na jednotlivé části, které jejímu mozku začaly podávat hlášení. Tváří se dotýkala drsného štěrku, po celodenním horku ještě vlahého. Pravý loket ji pálil a levou paži měla uvězněnou pod tělem. Do kolena levé nohy se jí zaryl ostrý kámen, ale to nebylo to nejhorší. Epicentrum bolesti se nacházelo v pravé noze. V prstech sevřených do železných kleští. „Co to je?“ Zoufale vykřikla, když si uvědomila, že se z trýznivého sevření nemůže vymanit. Hlavou jí běžely desítky krátkých filmů o smrtících čelistech lidožravých žraloků, o vězních přikovaných za nohu železným kruhem ke skále, o nášlapných pastech v zaminovaných polích… „Pomoc!“ „Pssst! Nekřič,“ ozval se vedle ní nasládlý šepot. Vytřeštěně zachytila pohled jednoho oka. To druhé mířilo k blikotavým hvězdám. Působilo to děsivě. Ale louka dál hlasitě chrastila slastí vyhřáté noci, bolest nebolest. Utrpení utrhávaných nožiček, křidélek a hlaviček je nesdělitelné. A tráva při kosení netrpí. Nebo trpí? Denise se nezvladatelnou strastí zatemňoval mozek. Oko upřené do jejího obličeje se rozmazávalo. Cítila, že omdlí. „Po… moc…“ „Pssst. Jsem tady. S tebou.“ Z mdloby ji probudila nová vlna ostré bolesti. Pootočila hlavu a nechápavě zamžourala do oslňujícího měsíce. Pokusila se nadzvednout. Vyprostila levou ruku, přeleželou až k umrtvení. Po chvíli necitlivost vystřídalo palčivé mravenčení, jak do paže začala opět proudit krev. Na okamžik to odvedlo její pozornost od centra skutečné trýzně. Ale pak ten okamžik přešel a noha se ozvala s novou naléhavostí. Denisa znovu zvedla hlavu, aby se podívala, co ji vlastně drží. Z úst se jí vydral zděšený sten. Nohu měla bizarně zkroucenou a uvězněnou v železech. Jako zajíc, kterého jednou našli s dědou chyceného v pasti nachystané pytlákem. „Dědo!“ Sama se polekala nesmyslnosti svého volání. Děda před třemi lety umřel. Ten už jí nepomůže. Ale kdo jí pomůže? „Pomoc! Je tu někdo?“ Postřehla vedle sebe pohyb. „Nekřič, broučku. Jsem tu.“ Do mozku se jí prodralo vědomí přítomnosti někoho cizího. Zamlžená tvář s rozbíhajícíma se očima. „Tak mi přeci pomozte!!“ Vydala na prosbu tolik energie, že znovu málem omdlela. A přitom se jí z hrdla vydralo jen žalostné pípání. Jako když babička podřezává kuře. „Udělejte něco!“ „Vždyť dělám… Dívám se.“

RECENZE 1:

Hororové povídky pro mladé čtenáře plné děsu a nepředvídatelných okamžiků Červen 5, 2013 in Knihy, MB http://www.superrodina.cz/2013/06/05/hororove-povidky-pro-mlade-ctenare-plne-desu-a-nepredvidatelnych-okamziku/ http://www.addtoany.com/share_save – url=http%3A%2F%2Fwww.superrodina.cz%2F2éíéčářéěříýžůéíéčářéěříýžůhttp://www.addtoany.com/share_save – url=http%3A%2F%2Fwww.superrodina.cz%2F2 //www.jasknihy.cz/index.php/nove-knihy-jas/144-zuby-a-nehty-19-1-hruzostrasna-povidka//www.jasknihy.cz/index.php/nove-knihy-jas/144-zuby-a-nehty-19-1-hruzostrasna-povidka Pohled dětí, teenagerů a dospělých na hororové příběhy je rozdílný. Na rodiče jdou mrákoty už jen, když musí poprvé vyprávět Červenou Karkulku. Vždyť je to pořádný masakr – požírání lidských bytostí a poté řezání zvířete za živa. Z vlka se stává jakési bezžilní monstrum, plyšový živoucí zlobivý vak, do kterého se vejde hodná babička i trochu neposedná Karkulka. Malé děti povyrostou, přestanou poslouchat pohádky před spaním, vrhnou se na čtení a postupem věku volí takové žánry, které se jim líbí, nebo se nechají svést kamarády, reklamou, rodiči či paní učitelkou. A mohou být mezi nimi i horory. Myslela jsem si, že tvrdší knihu pro mladší čtenáře než trilogie Spící město jsem neviděla. Běhal mi mráz po zádech, bála jsem se text dočíst do konce, natož se pustit do druhého dílu. Z pozice matky jsem vnímala celý příběh psychicky zdrcená: rodiče spí a děti si musí se vším poradit samy; vznikají pouliční gangy a hlavně – nespí všichni dospěláci, jen ti, kteří byli rodiči. Maximalizuje se zlo a ubližováno je právě bezbranným dětem. Příběh je psaný velmi reálně a působivě. Vůbec nemáte pocit, že by se jednalo o fikci nebo pohádku. Autor jako by hypoteticky nastoloval eventuální situaci: co by – kdyby… A před nedávnem se mi dostaly do ruky Zuby nehty. Už jsem s ní (i když vlastně bez ní) zažila jeden menší horor, o kterém jsem se zmiňovala v předchozím příspěvku. Celá kniha se skládá z dvaceti povídek s hrůzostrašnou tématikou. A budete se opravdu pořádně děsit. Nejedná se o žádné uměle naservírované mejdlíčko, skutečně poteče krev. Z výlevky v koupelně vytáhne pařáty neznámá příšera, která po tmě chytne nic netušícího obyvatele bytu za hlavu a mlátí s ní o umyvadlo, dokud to není zralé na chirurgii. V lepším případě. Živý plot na zahradě si také rád smlsne na krvi: s vyděšeným výrazem nalézáte v jeho blízkosti doslova vycucnuté krtky, kočku Kunhutu, sousedovic psa… Jenže to je teprve začátek. Dřevina má pořád hlad a zachtělo se jí většího sousta. Co takhle přímo člověka? Pro mnohé teenagery může být noční můrou prázdný kredit na mobilu. Co kdyby tu byla možnost získat neomezené možnosti. Provolat, kolik budu chtít a vše zadarmo! Jen to má jednu vadu na kráse. Pokud neseženete nikoho dalšího do téhle pyramidy, bude vás to stát život. A to je jen náčrt některých příběhů. Nerada bych zde prozrazovala tajemství všech povídek. Těžko byste pak mohli být překvapení; strach vás ale stejně nemine. Jelikož při volbě čtiva upřednostňuji raději jiný žánr, není tedy divu, že jsem měla vytřeštěné oči a dýchala rychle a přerývavě. Nejen zubatá na obalu, ale také nakladatel varuje před kousanci, škrábanci a nočními můrami. Zvládla jsem to. Musím se pochválit: noční můra mě ze spaní naštěstí nevzbudila, ani nebezpečná hrbatá loutka, či vlasy, které si žijí vlastním zkázonosným životem. Naštěstí. Protože to s lidmi nikdy nemyslí dobře. Jedno je na této knížce oproti jiným hororům fajn. Celou dobu, i když se děsíte a třeštíte oči, cítíte, že je to fikce. Že jde jen o působivý děsuplný text. Je to taková luxusní předehra pro další level hororů, u kterých se pak bojíte opustit i vlastní pokoj a slyšíte dříve nevnímané zvuky, jež se vám zabodávají do hlavy jako ostré hřebíky. Každý autor v Zuby nehty píše odlišným slohem. Vznikla tak zajímavá kombinace různých nápadů a techniky psaní. Nejlépe se mi četl příběh Poslední metro Kateřiny Hejlové. Nepatří sic k těm nejhrůznějším, ale Kateřina Hejlová prostě nezklame krásnou stylistikou. Instinktivně zkřížila paže před obličejem. Bylo to zbytečné. Její drobné ruce nemohly zabránit zásahu otcovy tvrdé pěsti. Věděla, že ji udeří. Jen nečekala, že rána bude tak surová. Zalapala po dechu. Oči se jí zalily slzami. Neřekl jediné slovo. Ani se na ni nepodíval. Prudce strhl z věšáku kabát, zabouchl za sebou dveře zmizel ve tmě. Bolest. Její věrná družka. Vlastně jediná, kterou má. Vědí o sobě všechno. Jak by také ne, když se znají už tak dlouho. (121) Největší dynamiku má pak povídka Zuzany Frantové Pomykalové, Noční bojovka. V krátkých odstavcích se zde střídají pohledy dvou vypravěčů, kteří však celý příběh neprožívají společně. V určitém bodě se střetávají a pak zase míjejí a jejich linka se odvíjí samostatně, přesto vzájemně ovlivněná. Noční bojovku budete mít přečtenou nejrychleji, i když není nejkratší: navršení tempa rychle míjejících písmenek dokázala autorka skutečně bravurně. Do knihy přispěly Ivona Březinová, Zuzana Franta Pomykalová, Kateřina Hejlová, Tomáš Heřman, Jiří Holub, Ladislav Karpianus, Ivana Musilová, Hana Poláková, Martin Strnad a Tomáš Tvrdý, který se také postaral o ilustrace. A ještě jedna působivá ukázka: Když ublížím, tak celý ztuhnu. Spadnu na zem, ležím a vychutnávám si ty slastný okamžiky bolesti někoho jinýho. Dělám to v noci, když všichni spí. Řev jednoho probudí ostatní a ti se taky rozbrečí. Mají strach a chtějí utěšit. Sestra přijde, ale nikomu nepomůže. Křikne svoje: „Spát!“ a zase odejde. A já se blaženě culím pitomým úsměvem na tváři plyšovýho medvídka, kterýho jsem ovládl, a čekám, až mě někdo sebere, řekne: „Komu ses ztratil?“ a přidělí mě dalšímu z malých pacientů. Nejlíp přímo do postýlky. To pak vždycky počkám, až nemocný usne. Jak jsem teď měkký, zkoušejí na mně spát, ale dávám si pozor, abych měl packy volný. Obejmu ten malý krček a začnu škrtit. (203, Z. Frantová Pomykalová, Medvídek) Blíží se konec školního roku, a tak pokud chcete před prázdninami své starší školáky trochu vyděsit, nebo uspořádat rozlučkovou večerní párty s baterkami pod dekou při čtení „hustých“ hororů, tak můžete zkusit Zuby nehty. V potemnělé místnosti se správně načatou atmosférou vám možná začnou drkotat zuby, či se pustíte do okusování nehtů. MB

RECENZE 2:

Hrůzyplná četba, u které budete drkotat zuby a okusovat si nehty Sobota, 15 Červen 2013 05:00 Radka Mothejzíková http://www.kultura21.cz/literatura/6883-zuby-nehty /component/mailto/?tmpl=component&link=14198910f26df7ea9deaa08574365a7644af2274/component/mailto/?tmpl=component&link=14198910f26df7ea9deaa08574365a7644af2274/literatura/6883-zuby-nehty?tmpl=component&print=1&layout=default&page=/literatura/6883-zuby-nehty?tmpl=component&print=1&layout=default&page= Již dlouho jsem nečetla žádný pořádný horor ani strašidelný příběh. Jsem ale fanouškem mistra filmového hororu Alfdeda Hitchcocka a spisovatele Stephena Kinga, jenž je autorem několika excelentních knih tohoto žánru. K jeho nejznámějším patří horor „To“, který byl rovněž zfilmován. A právě na něj jsem si vzpomněla hned při čtení prvního příběhu v knize povídek nazvané Zuby nehty. Kniha nakladatelství Jas je složena z 19+1 hrůzostrašné povídky od deseti autorů, vyšla nedávno a slavnostně pokřtěna byla na veletrhu Svět knihy. Přítomní tvůrci hororových povídek do ní při té příležitosti zaryli své nehty a zakousli zuby, aby ji stylově uvedli do společnosti natěšených čtenářů. Ti již nedočkavě čekali se zakoupenými výtisky, aby ulovili kýžené autogramy. A proč mi první příběh připomněl Kingovo To? Hlavní roli zde totiž hrají odtokové roury umyvadla a vany, z nichž se cosi podezřelého ozývá. Sice je to jen nevinné chi chi chi, ale hra, která za chvíli započne, rozhodně k smíchu není. Jednotlivé povídky jsou o věcech běžně se vyskytujících v našich životech, avšak nabývajících netušených a hrůzyplných rozměrů. Některé příběhy jsou založené na poměrně obvyklém strachu ze samoty, temnoty či něčeho ošklivého, neznámého. Nechybí motivy závisti a zloby, zločinu a trestu, pocitu viny. Základem povídek jsou reálné situace ze života dětí od těch menších až po teenagery. Řeší se například problémy s nedostatkem kreditu v telefonu, pobyt doma poprvé o samotě bez rodičů, obavy z příchodu Mikuláše a Čerta, nespokojenost s dárkem, záhada mizejících spolužáků a ztrácejících se bot, nepříjemné pocity při noční jízdě metrem, šikana, pocit vyčlenění z kolektivu. Díky tomu budou dětskému čtenáři opravdu blízké a snadno jej vtáhnou do děje. Další vývoj příběhů již sleduje hororovou linii vinoucí se dle fantazie jednotlivých autorů a podle stupně jejich otrlosti. Musím podotknout, že se jedná o historky skutečně drsné, naplňující pravý význam pojmu horor. Pravda, jsou i odstavce, kde se člověk trochu zasměje, ale kapka odlehčení je zde skutečně na místě. Jednotlivé kapitoly jsou přiměřeně dlouhé – tak, aby pozornost čtenáře byla udržena dostatečně a neunikl základ a poté pointa příběhu. Vypravěčský styl je většinou pojat jako sdělování osobních zážitků hlavních hrdinů a také díky tomu má čtenář pocit, že je přímo u toho. Originální nápady jistě zaujmou, poučení, která z příběhů vyplývají, snad také dopadnou na úrodnou půdu. Myslím, že varování uvedené na obalu knihy, má v tomto případě opravu reálný základ: „Tato kniha způsobuje nespavost a noční můry.“ Ale kdo najde odvahu a přece jen se do čtení pustí, bude se jí držet ZUBY NEHTY! RECENZE 3: Plnokrevné horory pro mládež Vytvořeno 29. 6. 2013 3:00 Autor: Jiří Lojín http://www.vaseliteratura.cz/recenze/pro-deti-a-mladez/3297-zuby-nehty.html Možná bych měl spíš do titulku napsat „plnotučné“, jako kontrast k „lite hororům“, které ovládly současnou literaturu pro děti a mládež. Napřed však malé vysvětlení – co myslím tím hororem lite. Jde především o romantické upíří a vlkodlačí příběhy, které spojují tradici klasických drákulovských příběhů s dívčími románky. Vlna popularity takové literatury se nedávno zvedla tak vysoko, že je potřeba si vážit pokusů o návrat k tradicím, kdy zlo je zlem a mladičké dívky se nezamilovávají beznadějným a vášnivým způsobem do unylých upířích mládenců. V tomto smyslu jsou všechny povídky sbírky Zuby nehty, napsané českými autory, velmi zdařilé. O tom, že mladí čtenáři ještě zcela nepozbyli dobrého vkusu, svědčí fakt, že kniha Zuby nehty se dočkala již svého druhého vydání. Povídky jsou určeny pro děti ve věku okolo deseti a více let, stejně staří jsou i jejich hrdinové. Náměty jsou inspirovány strachy, které takové děti mívají, a také strašidelnými historkami mezi nimi rozšířenými. Je pravda, že nejúčinnějšími náměty jsou „urban legends“, povídačky, jejichž strašidelnost je prověřena léty, po která kolují v ústním podání, vyprávějí se na párty a táborech. Většinou jsou zaměřeny jen na děsivou zápletku a příliš se nezabývají logikou, vypravěčům nejde o zasazení do reálu. Podobně je to i ve většině povídek uveřejněných ve sbírce Zuby nehty. Záměrně opomíjejí skutečný svět a plně se soustředí na vnitřní prožitky svého hrdiny, izolovaného od vnější pomoci, nekomunikujícího s okolím. Taková jsou pravidla hororů – hrdina se pomoci nedovolá, a pokud ano, je mu to málo platné. Buď pomocník přijde velmi brzy o život, nebo se z něj vyklube sadistický vrah. Často jsou zdrojem podivných jevů zvířata nebo rostliny, nadané nezvyklými vlastnostmi, jako třeba Živý plot Ivany Musilové nebo Zavřené dveře od Hany Polákové. Děs ale nemusí být konkrétní, může to být například něco skrývajícího se výlevce (Jiří Holub – Chi chi chi), nepochopitelné dění (Martin Strnad – Za zdí) nebo obživlé vlasy v povídce Vlasy, vlasy, kolik je vás asi? také od Martina Strnada. Velmi působivé bývají horory, v nichž se nic nadpřirozeného neskrývá. Lidé zastírající svou tvář, zvuk těžkých bot v osamělé uličce, stín nože na protější zdi, sípavý dech neznámého muže – atributy situací, které dokážou vyděsit právě svou reálností. Do takové skupiny povídek patří Poslední metro Kateřiny Hejlové, do něhož autorka dokázala přidat i velmi vážný problém týraných dětí, Večírek ve dvou od Tomáše Heřmana, Cedulka pro Jakuba Jiřího Holuba nebo Holka z výtahu Martina Strnada, která kombinuje skutečnou týrající postavu s duchy. S dušemi vtělujícími se do neživých předmětů se setkáváme poměrně často. Ve sbírce jich také několik najdeme. Třeba zlou loutku z povídky Polichinello (Ladislav Karpianus) nebo chlapce, který se po své smrti vtělil do hračky medvěda (Zuzana Frantová Pomykalová – Medvídek). Podobné téma nalezneme i v povídce Ukradené duše Tomáše Heřmana. Klasické duchařské příběhy najdeme v povídkách Dobrou noc, paní knihovnice Tomáše Heřmana, Markéta byla rychlejší Jiřího Holuba, Noční bojovka Zuzany Frantové Pomykalové. Příběhy o hypnóze a nemožnosti navrátit se zpět se nechal inspirovat Jiří Holub v povídce Návrat do tmy. Ladislav Karpianus povídačky o sousedkách – stařenách připomínajících čarodějnice – zapracoval do své povídky Červené oči. Dětské mikulášské trauma zachytil Tomáš Tvrdý v povídce Všechno zlé je k něčemu dobré. Nové technologie ve spojení s klasickým pojetí hororu je Operátor Tomáše Heřmana. Autoři některých povídek pracují s představou, že mladému čtenáři je potřeba zápletku podávat srozumitelně, dopodrobna mu ji vysvětlit. Někdy zapomínají, že horor je především uměním náznaků, že stín nože je děsivější než nůž sám. Ukázkově to zvládla v poslední povídce Leze, leze po železe Ivona Březinová. Nezletilá dívka Denisa tajně navštíví diskotéku v naději, že se jí bude věnovat její idol Erik. Ten se ale věnuje úplně jiné dívce, Denisa musí jít domů sama. Nejlépe to jde po kolejích, ovšem jen do chvíle, než se jí zachytí noha do výhybky jako do pasti. Už jen tento námět by na povídku stačil, autorka však míří ještě dál. K Denise si přisedá neznámý muž a jen ji pozoruje. V tom, jak je nedefinovaný a neuchopitelný, tkví účinek celé povídky. Autorka nechává prostor čtenářově fantazii. Nevnucuje mu svůj názor na pohnutky toho záhadného muže. Povídková kniha Zuby nehty je i přes určitou kostrbatost některých povídek významným přínosem v literatuře pro děti a mládež. Signalizuje, že horory nejsou jen naivními romantickými love story typu Stmívání, a to, že klasické postupy jsou účinné a poutavé. Knihu Zuby nehty vydalo nakladatelství JaS

ROZHOVORY:

„Prostě jsme psali a hledali nová témata,“ vzpomíná na vznik lekavých povídek Zuby nehty Jiří Holub Neděle, 07 Červenec 2013 05:00 PhDr. Jana Semelková http://www.kultura21.cz/rozhovory/7063-zuby-nehty Rozhovory Po pěti letech opět vyšly Zuby nehty – lekavé povídky autorů sdružujících se v tvůrčí skupině Hlava nehlava. Aktuální vydání má nové ilustrace, nové dvě povídky, naopak jedna schází. I po nějaké době Zuby nehty baví, respektive straší čtenáře a rozšiřují okruh fanoušků. Nyní máte šanci se dozvědět, jak se píší horory – a nejen to. Otázky jsme položili deseti autorům těchto povídek a ti na ně odpověděli a ptali se i mezi sebou. Kdo? Jiří Holub, Martin Strnad, Zuzana Frantová Pomykalová, Ladislav Karpianus, Kateřina Hejlová, Tomáš Tvrdý, Ivana Musilová a Ivona Březinová. Jiří Holub má v knize čtyři z dvaceti povídek. Jiří, jste ze všech nejpilnější? Nebo máte vztah k lekání a strašení vřelejší, než ostatní? Mne například velmi vyděsil tajuplný kabinet – kde se ve vás vzala fóbie z kabinetů? Už si ani nepamatuju, jak se to tehdy seběhlo, prostě jsme psali a hledali nová témata, ládovali je do krátkých povídek s tím, že se z nich něco vybere – no a u mě se stalo, že byly vybrány hned čtyři. O píli bych u sebe nemluvil, ale to tehdejší nadšení, že by z toho mohla být knížka a nejen další čmáranice do šuplíku, to nás tak nějak popohánělo a s nadšením jsme hodinu co hodinu nosili texty, které jsme po veřejném čtení upravovali, až z nich vznikly Zuby nehty. Co se strachu týče, vždycky mě bavilo strašení, lekání, věci mezi nebem a zemí, věci černé jako dehet nebo aspoň dědův nehet. Strašili jsme se za letních nocí prožitých na přehradě tak moc, že se divím, že jsme to tenkrát přežili bez úhony. Moje práce mě pak zavedla do hradů a zámků, kam strach taky patří, takže možná můžu odpovědět: ano, jsem děsivé stvoření 🙂 Kabinetový horor Cedulka pro Jakuba vznikl jako druhý, ale rozhodně nepramenil z dřívějších strachů, které by se ke kabinetům vázaly. Něco jako Kdyby tisíc kabinetů z toho prostě nebude. Je ale pravda, že jsem si díky téhle otázce všiml, že se kabinet jako téma objevil ještě v několika mých knihách, takže možná, podvědomě… by se tam i něco našlo. Ještě pro vás máme otázku vaší kolegyně Zuzany Frantové Pomykalové: Ráda bych věděla něco z niterného zákulisí vzniku povídky Markéta byla rychlejší. Na většině besed jsem četla právě Markétu, je výborná nahlas, umím zpaměti celé pasáže, ale vůbec nevím, co stálo za jejím vznikem. Nečekám, že autorova zkušenost, ale zajímalo by mě, kdy tě napadla, případně, kdy a za jakých okolností tě přepadla? Markéta byla rychlejší je asi moje nejoblíbenější povídka. Děti mají mnohem raději strašidelné a hnusné Chi chi chi, ale já mám nějaký podivný vztah právě k téhle „nejobyčejnější“. Je lehká, dobře se čte, a to i nahlas, a nechybí jí určitá nostalgie letních večerů a nocí, mládí, které předává vládu dospívání – nevím, sám netuším, co stálo za jejím vznikem. Prostě se mi povedla první věta a pak už to šlo samo, až do pro mě překvapivého konce. A musím říct, že se někdy hrozně stydím, ale zároveň jsem moc rád, že Markéta byla tý noci u rybníka přece jen rychlejší… Hned na druhé místo se, co do počtu zařazených povídek, zařadil Tomáš Heřman. Jedna z povídek se odehrává v knihovně. Zuzana Frantová Pomykalová nám za autora práskla: Já na Tomáše prozradím, že tuhle povídku chtěl původně u nových Zubů nehtů vynechat. Netuším proč. Že by byla jeho e-mailová schránka plná zoufalých ředitelů knihoven, protože knihovnice i čtenáři nechtějí do knihovny strčit ani nos? Nakonec ji – k radosti dětí i spoluautorů – nevyřadil. Martin Strnad přispěl do sbírky třemi povídkami, v jedné z nich se objevuje motiv nekontrolovatelně rostoucích vlasů. Martine, čím konkrétně vás děsí pokrývka hlavy? Upřímně řečeno mě neděsí pokrývka hlavy jako taková, ale představa že nějaká část mého těla se obrátí proti mně. Děsí mě bezmoc a právě fakt, že člověk ubližuje sám sobě a třeba přes ony vlasy jako v mé povídce, je právě ukázkou takové bezmoci, ve které bych se nikdy nechtěl ocitnout. Zuzana Frantová Pomykalová zasadila svou povídku do prostředí letního tábora. Zuzano, jezdila jste na tábory a něco podobného tam prožila? Bojíte se snad nočních bojovek? Kdysi jsem chtěla vzbudit ochranářské sklony v mém vyvoleném a tvrdila mu, že v noci na hřbitově bych se hrozně bála. Vážně jsem si myslela, že jo. Možná jsme jen narazili na hřbitov s hodnými duchy, ale strach z toho nešel. Na tábory jsem každopádně jezdila a bojovky absolvovala, nikdy tedy takovouhle, ale světýlka, strašidla i mrazení v břiše, když se noříte to půlnočního lesa, kam se člověk jen tak nedostane, protože se tam nesmí, to všechno tam bylo :-). Také bych chtěla vědět, proč je druhá povídka z nemocničního prostředí, přihodilo se vám v nemocnici něco nemilého? V jedné nemocnici jsem jako malá ležela, ale skoro vůbec si na to nepamatuju. Možná to skutečně byla taková idylka k zapomenutí. Co když se tam ale naopak děly hrozné věci, které se moje podvědomí rozhodlo vytěsnit a při psaní hororu to takhle vyplulo na povrch?! Neměla bych zkusit hypnózu? Tak to je otázka do pranice, ale pozor! Podle Jiřího Holuba hypnóza také nemusí být bezpečná! Zvažte situaci důsledně! Kateřina Hejlová umístila svůj děsivý příběh do pražského metra. Dnes žije v anglickém středozemí. Kateřino, když jste na návštěvě v hlavním městě, děsí vás londýnské metro stejně jako to pražské? Sbíráte nové náměty na děsuplné příběhy v Anglii? Přiznám se, že jsem londýnské metro využila jen párkrát v životě. Mnohem raději se toulám metropolí po svých. Člověk se nachodí, ale smysly pracují naplno a z každé návštěvy si odnesete nesrovnatelně víc, než když se mačkáte v přeplněném „tube“. Nicméně londýnské metro je nejstarší podzemní dráhou na světě, takže „duchové“ a minulost tady na vás dýchají odevšad. Ostatně jako z celé Anglie. Myslím, že každý, kdo za Kanálem někdy byl, vám potvrdí, že nouzí o děsuplné náměty tady spisovatel trpět rozhodně nemůže. Ještě jedna otázka od spoluautorky Zuzany Frantové Pomykalové: V Čechách si každý stěžuje na nedostatek času a sní, že odjede někam, kde nikoho nezná, kde se zavře před světem a napíše román! Tedy ne ledajaký román, ale takový, který změní svět! Funguje to? Nebo to tak není, protože buď chceme psát a čas si najdeme a ten velký humbuk o izolaci je jen další výmluva před námi samými i dotěrnými zvědavci? Myslím, že tohle je hodně individuální. Věřím, že je spousta spisovatelů, kteří k psaní skutečně potřebují jistou míru izolace, a k tomu se zdá cizí prostředí ideální. A jinému prostě stačí, když za sebou zamkne dveře pracovny, vypne mobil a ponoří se do psaní. Já patřím k té druhé skupině. Psát dokážu v podstatě kdekoli. Pokud však jde o sbírání inspirace, nedám na cizí prostředí dopustit. Ladislav Karpianus připojil dvě povídky. Děsivější mi připadá ta o červených očích, které nás všude sledují. Měl jste někdy pocit sledování? Nebojíte se po ránu koukat do zrcadla? Ne, že bych se nějakým způsobem bál koukat poránu do zrcadla, to ne. Ale běžně mi trvá někdy až hodinu, než můj mozek po probuzení nastartuje, není tedy v mých schopnostech poránu řešit ještě mou vizáž. O to víc se ale na mě pak bojí koukat lidé kolem, když vyjdu z bytu. A co se týče sledování. Kdysi jsme bydleli v baráku, kde se ve sklepě topilo ještě v kotli uhlím. Kdykoliv jsem se v noci jako malý špunt vracel ze sklepa domů, vyběhl jsem schody tak rychle, že by i Rocky záviděl. Nevím proč, ale děsila mě představa, že za mnou někdo běží ještě rychleji a já to nestihnu včas zpátky do našeho bytu. Tomáš Tvrdý napsal povídku čertovskou a také vytvořil působivé ilustrace ke všem příběhům. Tomáši, který z nich vás vyděsil nejvíc. A co se týká vaší povídky – máte strach z nadpřirozena? Co vy a čerti? Nejvíce mě vyděsila povídka Jirky Holuba – Návrat do tmy. Nešlo ani tak o pohřbení zaživa či krysy, ale o samotný akt zahrávání si s nadpřirozenem. Nikdy nemůžeme vědět, co se může stát. Z nadpřirozena strach nemám, spíše se přikláním k velkému respektu. Mohlo by se zdát, že čím je člověk starší, tím méně věří na zázraky a nadpřirozeno, až se nakonec stane to, že přestane věřit úplně. Ve většině případů to tak je, ale život bez nadpřirozena mi přijde nudný, i když na čerty nevěřím. Alespoň ne na ty, co chodí v prosinci s Mikulášem. Ivana Musilová se poprala v povídce s plotem, živým plotem. Ivano, už víte, čím se živí živý plot? Kdybyste psala horor dnes, byl by znovu o nenažraném plotě nebo jste mezitím získala novou fóbii? Pokud ano, pak jakou? Dnes bych asi napsala něco dle aktuálnějších zkušeností. Nejspíš o lidech, co nemají rádi sami sebe, natož druhé a rozhodnou se vám systematicky ničit život. Třeba jenom proto, že se jim nelíbíte. Nevím, jestli je to téma pro horor, možná spíše pro psychologický thriller. Říká se tomu libozvučně šikana, ale libé to není, snad jen samotným tyranům. A to ještě kdoví jestli. 🙂 Časem ale všechno přestane být fóbií a stane se to zkušeností. Kéž se všechny vaše strachy stanou zkušeností, byť v takovýchto případech dost drsnou. Ivona Březinová byla v prvním vydání sbírky editorkou knihy a vůdčí osobností skupiny. Tentokrát si také vyzkoušela napsat horor. Ivono, jak vám to šlo? Pokud vím, horory nejsou vaším šálkem kávy? To opravdu nejsou. Na každé besedě s dětmi se znovu a znovu přesvědčuji, že školou povinní čtenáři horory doslova zbožňují, a nepřestávám se tomu divit. Jen pár z nich se přizná, že hrůzostrašné příběhy jim, stejně jako mně, k srdci nepřirostly. Nevím, jestli to je mou zjitřenou fantazií, ale horory prožívám prakticky denně. Stačí podivný šelest, pohyb stínu v zahradě, houkání sanitky, to, že mi některá z dcer nezvedá telefon… a okamžitě se mi před očima rozjíždějí hororové příběhy plné barvitých scén a vypjatých dialogů… mohla bych sednout a hned psát. Ale většinou mám rozepsané úplně jiné texty a tyhle strachy beru nakonec s humorem jen jako výkřiky unavené mysli a zdržování od práce, která mě baví. I když… se sbírkou Zuby nehty je to trochu jinak. Tahle kniha pro mě znamenala měsíce intenzivní a navíc zajímavé spolupráce s partou mladých spisovatelů. Poprvé jsem si vyzkoušela, jaké to je, když autor pracuje v týmu, když něco vzniká ve skupině, když nápady létají jako pink-ponkové míčky, vznikají i zanikají během pří, bojů i nevyhnutelných ústupků. Výsledek celé té práce na hororech mě vlastně velmi nadchl. I proto jsem zas tak moc neváhala, když mě někteří členové skupiny Hlava nehlava při druhém vydání knihy vyzvali, abych se k nim tentokrát přidala jako spoluautor. A tak jsem do své povídky vložila jeden ze svých skutečných strachů. Okamžik, kdy jsem kráčela po kolejích a kdy se mi po letmém upozornění kamaráda rozběhl před očima jeden z mých „filmů“. Pokud vás autoři sbírky lekavých povídek zaujali svými odpověďmi a neznáte Zuby nehty, pak nezbývá, než je otevřít a číst. K letním večerům se hrůzostrašné příběhy velmi dobře hodí. Za čtenáře se ptala: Jana Semelková

ČLÁNEK:

Ve Fantazii se víc smálo, než bálo, i když se četly horory z knihy Zuby nehty http://www.kultura21.cz/ostatni/6937-zuby-nehty-krest Sobota, 22 Červen 2013 05:00 PhDr. Jana Semelková V pondělí 17. června pražilo slunce o sto šest. Ještě v pět odpoledne bylo v pražských ulicích nedýchatelně. Přesto, možná i právě proto, zavítali fanoušci hororů do Knihkupectví a vinotéky Fantazie na Tylově náměstí, kde se konalo autorské čtení a o knihách klábosení s autory tvůrčí skupiny Hlava nehlava. Ve Fantazii je totiž ve vedrech příjemně, kamenné stěny chladí, žhavé paprsky se sem jen tak neproderou, a když je o čem povídat, není důvod nepobýt. Co přesně se tu třetí červnové pondělí odehrávalo? JaS nakladatelství před měsícem a kousek vydalo nově sbírku lekavých povídek Zuby nehty. 19 + 1 hrůzostrašná povídka. Po této knížce už byl nějaký pátek „hlad“ mezi náctiletými. Nové vydání žádané knihy přineslo několik zásahů – změnil se formát i barevnost, jedna povídka zmizela úplně a nahradily ji dvě nové, nové jsou také ilustrace, které vytvořil člen tvůrčí skupiny Tomáš Tvrdý. Kniha měla křest přesně před měsícem – v květnu – na pražském veletrhu Svět knihy. Ve Fantazii se autoři setkali podruhé se čtenáři a fanoušky hororů. Pořadem provázeli Tomáš Kříkava a René Nekuda, kteří podrobili čtyři přítomné autory (sbírku vytvořilo deset autorů, avšak všichni do Prahy dorazit nemohli) – Ivonu Březinovou, Zuzanu Frantovou Pomykalovou, Tomáše Tvrdého a Ladislava Karpianuse řádnému výslechu. Nešetřili ani redaktorku nakladatelství Janu Semelkovou. Hned zkraje večera musel Tomáš Kříkava divákům vysvětlit, proč drží v ruce Zuby nehty s ukousnutým rohem. O ten kniha přišla v Holešovicích, kdy při křtu měli autoři drásat nehty a lehce zuby skousnout novinku. Tomáš Tvrdý vzal pokyn moderátora tehdy doslova a knize ukousl roh. Výtisk zůstal jako vzácný artefakt Tomáši Kříkavovi. Ten jej chrání jako oko v hlavě. Ukousnutý růžek je pak uložen v archivu nakladatelství, jak potvrdila na pondělním setkání redaktorka Jana Semelková. Tomáš Kříkava vítá přítomné a představuje knihu Zuby nehty. 19 + 1 hrůzostrašná povídka Atmosféra ve Fantazii byla fantastická: vyprávělo se, vzpomínalo, zaznělo několik úsměvných historek, takže se zdálo, že o horory vlastně vůbec nepůjde. Trošku děsu a hrůzy přineslo až čtení úryvků, kterého se zhostili postupně Ivona Březinová, Ladislav Karpianus a Tomáš Tvrdý. V závěru došlo na dotazy diváků. Nejmladší z přítomných se třeba zeptala ilustrátora Tomáše Tvrdého: „Proč na obálce chybí nehty?“ Těžká otázka na odpověď, že? Ilustrátor se nedal a bravurně odpověděl. Příjemný podvečer zakončila autogramiáda, pak se ještě klábosilo mimo zápis, asi se nikomu z Fantazie domů nechtělo. Bylo opravdu veselo, i když šlo o horory Dokonce i vodicí pes autorky a publicistky Ilony Fryčové, která přišla podpořit své kolegy z tvůrčí skupiny Hlava nehlava, se nenudil a vydržel po celou dobu naslouchat, aniž by „člověky“ čímkoliv rušil. Vodicí pes Ilony Fryčové připraven k odchodu Fotografie: Eva Frančeová

INFO V TISKU: