Žofinka Ofinka – 1. vydání

Žofinka chodí do mateřské školy a s ostatními dětmi jede na školku v přírodě. Spolu s kamarádem Matoušem tam pozoruje hořcové víly, skřítka Netříska a pak staví i velrybí vodotrysk.

Žofinka Ofinka

  • ANOTACE:

Příhody malé Žofinky a jejích kamarádů na školce v přírodě. O tom, co všechno se dá zažít, když má člověk fantazii. Nebo snad nevěříte, že na záhonech tančí hořcové víly, na skalce se schovává skřítek Netřísek a v rybníku strašidelný Bahňulák? A co teprve tajemní hlinomazové? Žofinka Ofinka a její nejlepší kamarád Matouš tomu všemu musí přijít na kloub. I tomu, jak se dělá pravý velrybí vodotrysk.

Žofinka OfinkaŽofinka Ofinka

 UKÁZKA:

Nikdo z dětí se nemohl dočkat, až zase vysvitne sluníčko. Paní učitelka Jana a paní učitelka Lenka totiž slíbily, že jestli se oteplí, půjdou všichni k rybníku. Koupat se, plavat na nafukovacích matracích, házet si ve vodě s míčem, a možná dokonce i chytat ryby.
„Já myslím, že odpoledne to půjde,“ prohlásil pan Sýkora s pohledem na modrající se oblohu a ze zahradního domku vytáhl svou udici.
Pak kývl na Matouše a Žofinku:
Žofinka - pro Čítárny„A co vy dva? Půjdete mi ulovit pár hlinomazů, abych je měl na chytání ryb jako návnadu?“
Matouš se všelijak vykrucoval, ale Žofinka rovnou prohlásila, že žádnou žížalu panu Sýkorovi nevydá, a hlinomaze už teprve ne, protože on by je napíchl na háček a topil ve vodě a to ona nedovolí.
„Můj děda, když jde na ryby, tak mu babička připravuje kuličky z chlebového těsta,“ vysvětlovala důležitě.
„Tak mi připravte kuličky z chlebového těsta, vy dva,“ smál se pan Sýkora a děti mu tedy uhnětly tolik chlebových kuliček, že by jimi snad nakrmil i velrybu, kdyby ovšem velrybám chlebové kuličky chutnaly.
To však pan Sýkora nevěděl, protože velryby nikdy nechytal. Velryby by vůbec neměl nikdo chytat, když dokážou zpívat a dělat vodotrysky. Žofinka si pomyslela, že velryby by měly být pro všechny rybáře na světě zakázané. Vždyť to ani nejsou ryby, tak ať jim rybáři dají pokoj, ne?
Odpoledne se opravdu udělalo hezky, a tak sbalili tašky a vydali se k rybníku. Už zdaleka na ně šplouchal a šuměl rákosím, jak měl radost, že kolem něj bude chvíli veselo.
Našli si malou písečnou plážičku a paní učitelky rozdělily děti do skupinek po třech, protože víc najednou jich do vody nesmělo, když většina ještě ani neuměla plavat.

Některé děti si hrály s míčem, ale míče po chvíli stejně dostal na starosti klaun Bambulác. Seděl v trávě, na hlavě slamák, aby nedostal úpal, a hlídal míče, aby se nezakutálely.
Většina dětí čekala, až na ně přijde řada a budou smět do vody nebo se plavit na matraci.
„Ale já umím plavat,“ vztekal se Ondra, když mu paní učitelka Lenka nasazovala nafukovací křidélka.
„Kdo chce na plavbu matrací, musí mít křidélka,“ trvala paní učitelka na svém, a tak se Ondra s povzdechem podvolil.
První matrace s třemi pasažéry na palubě, kormidlovaná panem Sýkorou, vyplula podél pobřeží. Vítr na hladině občas načechral drobné vlnky, a když Žofinka přivřela oči, připadala si jako na moři. Modrá nafukovací matrace se pod ní změnila v plachetnici s vesele pruhovanými plachtami a na nedalekém břehu vyrostly místo vlasatých vrb střapaté palmy plné kokosových ořechů.
„Hurá! My jsme mořeplavci!“ mávala vesele kamarádům na břehu.
„Spíš rybníkoplavci,“ utrousil Martin přezíravě.
Ale Žofinka ho neslyšela. Měla teď jiné starosti, jak se jejich plavidlo blížilo k šelestícímu rákosí.
„Co říká?“
„Kdo?“ nechápal pan Sýkora.
„To rákosí, co říká? Asi to bude tajný, když tak šeptá, že jo?“
„Tak se ho zeptej,“ poradil Žofince pan Sýkora.
Žofinka natáhla ruku, že šeptavé rákosí nejdřív jen tak pohladí, ale vzápětí prudce ucukla.
„Copak? Píchla ses?“ otočil se na ni pan Sýkora starostlivě.
„Nepíchla,“ šeptla Žofinka, „Ale… někdo tam je. A kouká.“
„Asi vodník,“ usoudil pan Sýkora nevzrušeně.
„Bane, vodníci nejsou,“ odbyla ho. „A tenhle je navíc celý hnědý.“
„Třeba je to vodník umazanej od bláta,“ napadlo Ondru.
„Já se bojím,“ ozvala se Káťa plačtivě.
Vtom se rákosí na břehu zavlnilo a děti spatřily širokou hnědou tvář pokrytou drobnými puchýřky.
„Fůůůj,“ vyjekla Káťa a zakryla si oči.
„Co to je?“ vyjekl i Ondra a oči si pro jistotu nezakryl, protože, co kdyby to po něm skočilo a on by neviděl, kam uhnout.
„To je… to je… bahňulák,“ našla Žofinka pro tajemného tvora konečně pojmenování.
Bahňulák se ani nepohnul, jen je pozoroval upřenýma očima. Po chvíli otevřel obrovskou tlamu a udělal:
„Kvaaak.“
„Že by žába?“ utrousil pan Sýkora pobaveně.
Ale Žofinka se nechtěla jen tak vzdát.
„Jestli je to žába, tak zakletá.“
„Myslíš do nějakého prince?“ zaujalo to Káťu a odkryla si pravé oko.
„Možná.“
„Tak mu dej pusu, ne?“ pobídla Káťa Žofinku.
„A proč já? Ty mu ji dej.“
„Já nechci.“
„Já taky ne.“
Tajemný bahňulák, jak ho Žofinka pojmenovala, už toho hádání měl asi dost. Udělal v rákosí krok, takže uviděli jeho dlouhé zadní nohy, které vypadaly, že mu vyrůstají hned za tlustou bradavičnatou hlavou, a skočil do vody.
„Asi to fakt byla žába,“ utrousil Ondra zklamaně. „Ropucha.“
„Nebyla,“ trvala Žofinka na svém.
Celou cestu zpátky na jejich plážičku se dohadovali, co by to bylo, kdyby to nebyla žába.
„Bahnilec,“ napadlo Káťu. „Nebo možná Bahňour.“
„A co takhle Bahňožab?“ zkusil to Ondra.
„Vodostraš.“
„Bradavicovec obecný.“
„Puchejřák.“
Ale to už přistáli u břehu. Jejich plachetnice s pruhovanými plachtami se opět proměnila v modrou nafukovací matraci a Žofinka se plácla do čela, protože si na vzdálené pláži, odkud jako připluli, zapomněla natrhat kokosové ořechy.
Další trojice dětí s nafukovacími křidélky na pažích se nalodila a odplula vstříc dalším dobrodružstvím.
„A stejně to byl Bahňulák,“ mumlala Žofinka, když jim mávala ze břehu.

Po odpolední svačině přímo na pláži rybníka zavedl pan Sýkora děti k tůni pod starou vrbou. Tam si sedly a nesměly ani ceknout. Už to vypadalo, že to nevydrží, ale panu Sýkorovi se na poslední chvíli přece jen povedlo chytit na udici rybu. Měla šupiny jako penízky a otvírala tlamičku, jako když dětem něco povídá.
„Co říká?“ chtěla vědět Anička.
„Že chce rychle zpátky do vody,“ překládal pan Sýkora z rybí řeči, protože on se jako správce a zahradník v těchhle věcech vyzná.
A tak rybu pustili zase do vody. Plácla ocasem a mazala domů do hloubky.
Žofinka byla ráda, že rybu vodě vrátili. Ani si nevzpomněla, že na ní třeba mohli vymámit tři přání. Ale to nic, to počká do Vánoc, až budou mít doma ve vaně kapra. Ten Žofince ta tři přání splní pokaždé. Někdy i víc. Proto ho s tátou vždy pouštějí zpátky do rybníka a k večeři pak mají obyčejné řízky.

Puntíkatá Andulka_obalka

ZAJÍMAVOST:

Kniha Žofinka Ofinka byla napsaná na základě obrázků Heleny Zmatlíkové, které kdysi tvořily ilustrační doprovod překladu knihy maďarské spisovatelky Márii Szepesové, Puntíkatá Andulka. Originál vyšel v roce 1982 v Bratislavě v nakladatelství Madách könyvkiadó. Česky vydal Albatros 1986.

 

Stránky: 1 2