„Pro mě bývá léto obdobím, kdy vykazuji zvýšenou psací aktivitu,“ říká Ivona Březinová.

Léto je v plném proudu, slunce pálí o sto šest, mnozí z nás se pohybují jen dovolenkovým tempem (můj manžel toto tempo nazývá „plážové“). Někdo má prosluněné dny rád, jiný méně a uvítal by trochu deště, snad dokonce i sněhu. Nejlépe je teď u vody. Co asi dělá Ivona Březinová v létě? Jak tráví dny plné sluníčka? Zeptala jsem se a zde jsou odpovědi:

Ivono, jaké je tvé letošní léto? Máš něco rozepsáno, nebo odpočíváš?

Pro mě bývá léto většinou obdobím, kdy vykazuji zvýšenou psací aktivitu. Školy mají prázdniny, takže na besedy se nejezdí, a tak mám ideální příležitost bivakovat celé dny u počítače a nechat se pohltit nějakým novým příběhem. Letos mám ale situaci trochu zkomplikovanou opravami našeho domu, který nám neustále padá na hlavu. Kdyby byl živá bytost, nařkla bych ho, že nám tu oprýskanou omítku, uvolněné dlaždičky a zrezivělé zábradlí snad dělá schválně. Ano, dělá to schválně a jsem přesvědčená, že příští rok si vymyslí zase něco jiného. Naprostá hrůza! Nevím, jak ty, ale já se s kvílícími sbíječkami za zády soustředím opravdu špatně.

V podstatě jsem ráda, že se mi ještě před vypuknutím zednického šílenství podařilo vytvořit pracovní sešit ke knize Adélka a Zlobidýlko, která vyšla před patnácti lety a příští rok vyjde v Albatrosu podruhé, tentokrát tedy i se zábavným pracovním sešitem, jako tomu je u knihy F jako Fík. Pro Divadélko do kufříku a jeho kartonové loutky jsem napsala scénář k pohádce Boudo, budko s veselými písničkami. A vlastně ani kniha Lentilka pro dědu Edu mě o prázdninách nepustila ze svých spárů, jako by nestačilo, že jsem skoro celé jaro žila ve znamení Lentilka-tour. Společně s Katkou Rychlou z albatrosího Klubu mladých čtenářů jsme objížděly republiku a dětem na prvním stupni ZŠ zábavnou formou objasňovaly, co to je Alzheimerova nemoc. Myslela jsem, že přes prázdniny nechám Lentilky ve skříni, ale to bych nesměla být patronkou společnosti Alzheimer nadační fond. Po jedné pracovní schůzce ze mě naprosto živelně vytryskl nápad, který se mi během tohoto náročného léta kupodivu podařilo napsat. Zatím nechci prozrazovat detaily, protože nevím, co se s mým lentilkovým příběhem stane, ale vznikl jako jeden z těch pocitů, kdy víš, že to napsat musíš. Ne, že by tě někdo nutil. Vlastně ano, ten příběh sám tě nutí. Takže napsaný je, dál uvidíme.

Znám tě jako velice aktivního člověka, umíš vůbec odpočívat?

Mám pořád tolik co dělat, že odpočívám, až když mi to tělo nařídí. A teď vlastně odpočívám usilovným uklízením, které ovšem nemá konce. Jako terapie na vyčištění hlavy je to sice fajn, ale k moři bych jela radši. Letos to už ale opět nestihnu.

Dokončila jsi poslední díl série literárních cestopisů. S ním ses vrátila do Čech a přímo do Prahy, kde jsi pátrala po Kafkových stopách. Co všechno ti Kafka dal, případně: vzal ti něco?

Samotnému psaní předcházela dlouhá příprava při četbě pramenů, ale i v uličkách Starého Města. Uvědomila jsem si, jak mnohovrstevné jsou Kafkovy texty, člověk je může číst znovu a znovu a pokaždé jinak. Někdy to bylo až k zbláznění. Kafka mi dal pocítit obrovskou sílu své osobnosti. Při psaní o něm jsem trpěla nespavostí, každou volnou chvilku jsem chtěla psát, měla jsem zvýšenou teplotu a dokonce i tuberácký kašel. Nepila jsem v tu dobu alkohol, kávu ani černý čaj, jen Kafkova askeze, co se týká čokolády, mě nedostala. Franz mě prostě ovládl. Dal mi sílu a vzal mi sílu.

Kdy se můžeme těšit na nový příběh, kdy se objeví na pultech knihkupectví a s jakým názvem?

Předpokládaný termín vydání je říjen 2013 a navrhovaný název zní Bleděmodrá kafkárna. Ten název mám vymyšlený už dlouho, tak doufám, že zůstane. Každopádně musí začínat na „B“, když je to poslední z řady mých „béčkovek,“ jak téhle sérii literárních cestopisů, které všechny začínají na „B“, láskyplně říkám.

Léto si někteří nedokáží představit bez knížky – co čteš, když nepíšeš ty? 

To je pravda – když nepíšu, doháním čtecí resty. Jelikož jsem doma, vybírám si knihy větší a těžší, které se mi nechce tahat do vlaků, když jezdím na besedy.
Nejdřív jsem ale z kupičky restů sáhla po obou detektivkách naší společné kamarádky Ivany Hutařové (Jedna vražda stačí, Vražedný advent). Tak dlouho jsem na ně takzvaně neměla čas, až už je na popovídání s autorkou o tom, jak knihy psala, navždy pozdě. Po detektivkách jsem se prokousala Prázdným místem J. K. Rowlingové, se zájmem jsem přečetla Společenstvo klíčníků Daniely Krolupperové, právě začínám Rafaelovu školu Renaty Štulcové a v plánu mám například Klub radostí dnešního dne Petry Braunové a Konec zákona Martina Vopěnky. Taky se dost těším na Varování Ilony Fryčové, které, jak jsem zjistila, už brzy vyjde v JaSu.

Jaké knížky bys ráda doporučila čtenářům k vodě?

Nějaké nepromokavé. Něco na způsob knížek do vany pro nemluvňata. Chtělo by to ale vydat je v poněkud dospělejší verzi. Že by skulina na trhu, paní nakladatelko?

Díky za tip, to proberu s mužem :-). Na závěr nám ještě prozraď, co chystáš na podzim?

Samozřejmě besedy v knihovnách i ve školách. Ale čekají mě i jiné akce. Jako patronka jsem slíbila účast na zářijovém benefičním koncertu Klubu Hornomlýnská, který je součástí Asociace rodičů a přátel zdravotně postižených dětí. 21. září je den Alzheimerovy choroby, takže Lentilka opět přijde na scénu. V říjnu se bude křtít sbírka pohádek Husím brkem, kterou vydává Nadace Divoké husy a do níž jsem přispěla pohádkou. V listopadu budu mít na Den poezie pořad s Pavlem Hlušičkou, úžasným člověkem, který toho tolik dělá pro osvětu autismu. 19. listopadu se budou slavit nedožité devadesátiny Heleny Zmatlíkové, a protože jsem na základě jejích ilustrací z pozůstalosti napsala už šest knih, určitě se do oslav zapojím, například hned 20. listopadu na zámku v Trmicích. Ke konci měsíce mě ještě čeká vedení minikurzu tvůrčího psaní v Českém Těšíně a pak… pak už pomalu bude zima, a to se ukládám ne sice k zimnímu spánku, ale k zimnímu psaní. A budu psát a psát, a dobře se mi bude psát (aspoň doufám), dokud zase nebude jaro.

Děkuji za odpovědi i náměty a já se zase za půl roku optám, jak ti psaní – to bude „zimní“ – jde od ruky 🙂

Foto: Monika Váňová (studio M101), ilustrace z knih Začarovaná třída a F jako Fík