Nové vydání knihy Zrcátko pro Markétu. Kniha zachycuje průběh školního roku sedmáků. Vypravěčem je kluk Medard, nadšený chemik a nově i obdivovatel dívčích vnad.

• Rok vydání: 2009
• Napsáno: 2008
• Stran: 96
• Žánr: romány pro dospívající čtenáře
• Ilustrátor: Jiří Fixl
• Nakladatel: Fortuna Libri,  edice Jupiter
• Náklad: /
• ISBN: 978-80-7321-460-9
• Poznámka 1: Kniha je přepracováním prvotiny Zrcátko pro Markétu z roku 1996.
• Poznámka 2: Třetí vydání (druhé s názvem Pomeranče v podprsence) – Grada Publishing 2017

 ANOTACE:

Medard je obyčejný sedmák s neobyčejným jménem, které hluboce nenávidí. Kdyby mu tak rodiče dovolili, aby se mohl nechat přejmenovat. Jeho starší sestra Anděla touží po tom samém, ale rodiče jsou v tomhle neoblomní. Jinak jsou fajn. Máma se věčně staví na hlavu a táta mívá lachtaní nemoc. Prostě normálka. V těžkých dnech dospívání drží Meda nad vodou kůlna, v které provádí nejrůznější chemické pokusy. A pak taky Markéta. Vlastně všechny holky se po prázdninách vrátily nějak hezčí a vyvinutější. Hlavně vepředu. Člověk pak neví, kam se dřív koukat, a přivádí ho to k nejrůznějším představám. Aspoň Meda tedy určitě.

UKÁZKA:

Kuba Kocián má někdy fakt pořádně praštěný nápady. Jako ten s vodníma bombama. Vymyslel, že naplníme kondomy vodou, zavážeme je jak nafukovací balonky a budeme je házet z okna třídy na chodník školní dvorany.
„Bude to řacha,“ prorokoval.
„A proč nemůžeme házet obyčejný nafukovací balonky?“ ptal se Hynek Bouša, načež mu bylo opovržlivě sděleno, to že je zábava pro mimina.
Nastal problém číslo jedna. Obstarání kondomů.
Naproti hlavní poště byl k tomuto účelu zřízen automat, jenže, jak hlásil druhý den Bouša, totálně zničenej. Objevili jsme ještě další, ale ten jen žral peníze a žral a nic nevyto, jak prohlásil krajně naštvanej Jakub. Uvažovali jsme i o záslikové službě, ale nakonec jsme tuhle možnost pro zdlouhavost akce zavrhli. Nezbývalo, než se obrátit na drogerie, nejraději, nebo lépe řečeno výhradně, samoobslužné.
Jasně, že los padl na mě, a tak jsem si vymyslel lest inspirovanou Hynkovou balonkovou dětinskostí.
Vybral jsem si jednu drogérii v zapadlé uličce až za dolním náměstím. Pečlivě jsem ji prošel a pátral po nafukovacích baloncích. K mému uspokojení nikde na regálech nebyly, zato poblíž kasy stál plný koš volně dostupných kondomů v krabičkách se třemi kusy.
Absolvoval jsem s vozíkem ještě jednu uklidňující okružní jízdu prodejnou a pak odhodlaně přistoupil k pokladně. Pokladní už vztahovala ruku ke třem krabičkám přijíždějících k ní na  pohyblivém pásu, když jsem spustil připravený komentář:
„Víte, já jsem šel vlastně koupit balonky, my je potřebujeme do školy, ale když nebudou, můžeme prý klidně vzít i tohle.“
Ruka pokladní se zarazila a její majitelka, do té doby evidentně přemýšlející o něčem úplně jiném, se mým proslovem vytrhla z letargie.
„Ale my máme balonky,“ řekla a sáhla pod pultík vedle kasy.
Před očima mi ležely balonky. Zelené, modré, žluté, črvené… Měl jsem červeno před očima, červeno za ušima, ale moje duchapřítomnost tentokrát bodovala.
„Víte, já vlastně potřebuju ty krabičky. Sestra je sbírá jako obaly na pexesa,“ vyhrkl jsem, položil na pult peníze a se třemi krabičkami v ruce uháněl ven, kde čekali šklebící se Kuba s Hynkem.
Peníze nazpátek, jako vždy při mých nákupech tohoto druhu, zůstaly prodavačce. Ale úkol byl splněn. Každý z nás měl teď tři potenciální vodní bomby. Bouša jim sice tvrdošíjně říkal vodíkový, ale s tím jsem jako chemik zásadně nemohl souhlasit.