Kniha složená z 12 kapitol, které postupně psalo 11 spisovatelů. Projekt České televize Kniha mého srdce na pokračování probíhal současně s televizní anketou Kniha mého srdce.
- Rok vydání: 2009
- Napsáno: 2009
- Stran: 257
- Žánr:
- Ilustrátor:
- Nakladatel: Albatros-Edice České televize
- Náklad:
- ISBN: 978-80-7404-039-9
- Poznámka: Kniha vznikla v souvislosti s celonárodní anketou Kniha mého srdce, pořádanou v roce 2009. Každou z dvanácti kapitol příběhu psal jiný autor. Neprodejné.
VÝSLEDKY ANKETY:
Pořadí knih a počet hlasujících:
1. Zděněk Jirotka: Saturnin – 38 430
2. Božena Němcová: Babička – 29 935
3. Antoine de Saint Exupéry: Malý princ – 24 232
4. Stephenie Meyerová: Stmívání – 24 217
5. J.K. Rowlingová: Harry Potter – 22 665
6. Mika Waltari: Egypťan Sinuhet -19 674
7. Astrid Lindgrenová: Děti z Bullerbynu -14 245
8. Betty Macdonaldová: Co život dal a vzal – 13 384
9. J.R.R. Tolkien: Pán prstenů – 12 941
10. Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka – 10 362
11. Jaroslav Foglar: Rychlé šípy – 9 721
12. Paulo Coelho: Alchymista – 6 742
O PROJEKTU:
Cílem multimediálního projektu České televize Kniha mého srdce na pokračování, který probíhá současně s televizní anketou Kniha mého srdce, je podpořit zájem diváků o četbu a vlastní literární činnost. Diváci tak mohou v reálném čase sledovat vznik původního literárního díla, ovlivňovat svými názory jeho vývoj, a dokonce se sami zapojit do tvůrčího psaní.
V průběhu televizní ankety (období duben – říjen 2009) vzniknou dvě knihy „na pokračování“. První knihu napíše celkem 12 uznávaných českých autorů. Autory druhé knihy se pak stane 12 nejlepších spisovatelů z řad amatérů, kteří se v jednotlivých kolech utkají o přízeň čtenářů na internetu.
Tedy i vy se s námi můžete stát spisovateli! Ale nebude to snadné… Každý autor totiž bude nucen navazovat v ději na autora předcházející kapitoly a rozvíjet příběh požadovaným směrem, nejlépe v souladu s přáním čtenářů.
Obě knihy začínají na stejné startovní čáře – úvodní kapitolu pro oba „týmy“ napsala paní Halina Pawlowská.
Pořadí jednotlivých kapitol knihy psaných různými autory:
1. Halina Pawlowská
2. Martin Bezouška
3. Petra Braunová
4. Arnošt Goldflam
5. Miloš Kratochvíl
6. Ivona Březinová
7. Jiří Dědeček
8. Iva Pekárková
9. Vojtěch Steklač
10. Iva Procházková
11. Monika Elšíková
12. Arnošt Goldflam
UKÁZKA z 6. kapitoly psané Ivonou Březinovou:
S Orestem jsme ruku v ruce opatrně postupovali do přilehlých místností. Pod nohou mi vrzla parketa a bráchovi se v tu ránu zvýšil tep. Pak oknem udeřil zvon z blízkého kostela a tep se zvýšil i mně. Bammmm, bammmm, bammmm… čtyřikrát, pětkrát, šestkrát… Nezadržitelně odbíjela půlnoc. A ten náfuka Šotek, jehož lampa si přidrzle hrála na úplněk, nás vedl rovnou k oddělení s hororovou literaturou. Nesnáším horory. Říkala jsem si, že musím být ve střehu, aby Oresta nenapadlo některou z těch ohmatanejch knih otevřít. Je to sice posera, ale občas má fakt blbý fóry. Když jsem ucítila mrtvolný zápach linoucí se patrně z dávno nečištěnejch zubů nějakýho upíra, zacpala jsem si nos. Oči bohužel ucpat nešlo. Police tu byly pocákaný krví a ztrouchnivělý dřevo se hýbalo červama hlava na hlavě. Mrkla jsem na bratra, jestli nehodlá zvracet. Kupodivu nehodlal. Táhl mě dál k sekci s poezií. Orest a básničky! Takovou kombinaci může pochopit jen zavilý scifista. Brzy mi však pomocí Šotkovy lampy svitlo. Na zemi tam ležela naše matka přikrytá cípem koberce, paže překřížené na prsou jako Tutanchamon a na obličeji rozevřenou knihu.
„Apo-li-naire. Al-ko-ho-ly,“ slabikoval Orestes.
„Já to říkám pořád,“ zašuměl Šotek nespokojeně. „Omamné účinky poezie mohou být nebezpečné. Do osmnácti bych to zakázal. A nebo tuhle četbu povolil jen za přítomnosti rodičů. Podívejte, co to s ní udělalo,“ ukázal na naši dávno zletilou matku kostnatým prstem. Asi nevěděl, že naše máma kdysi chtěla být nejen herečkou, zpěvačkou a televizní hlasatelkou, ale i básnířkou. Už jsem to chtěla Šotkovi nějak šetrně sdělit, ale brácha mě nenechal.
„Ona se těma alkoholama jako opila?“ vyjekl s očima navrch hlavy. „Nezavoláme záchytku? Kotnour říkal, že tátovi vždycky zavolaj…“
„Kotnour ať si říká, co chce,“ přerušila jsem ho rychle, protože mi bylo jasný, že když je máma momentálně v limbu, myši mohou mít pré. Sice jsem to poslední slovo nikdy moc nechápala, ale v dané situaci znělo velmi, velmi slibně.
„Majstrovičová, ty to vidíš!“ zafuněla máma ze spánku do rozevřených stránek knihy, až se obal povážlivě napjal. Ale co, léty prověřená umělecká hodnota už něco vydrží.
„Pojď,“ popadla jsem bráchu zase za ruku a táhla ho pryč. „Ať ji nevzbudíme. Chceme přece ještě něco zažít, ne?“
„Jo,“ houknul mi do ucha a mně došlo, že přezdívka Polykač větru, kterou mu dali u mamutů, má své hluboké opodstatnění. Nevím, jak vy, ale já zažila profukování uší dvakrát. Jednou na oddělení ORL naší polikliniky a jednou právě teď v knihovně. Možná bude brácha jednou ušař, předpoklady by k tomu měl.
„Chci bejt pirát, indián nebo rytíř,“ usměrnil Orest moje v duchu vedené úvahy.
„Neposlouchejte ho, blábolí hlady,“ obrátila jsem se rychle k Šotkově lucerně. Jenže skřítek tam nebyl. To, co nám šajnilo do očí, nebyla jeho lucerna, ale nefalšovaný úplněk, který se vynořil z mraků daleko za kostelní věží. Místnost byla najednou skoro bílá, jen vysoký police s knihama vrhaly povážlivě černý stíny. A pak se to stalo.