Ester věčně chybí peníze. Když se jí naskytne možnost hrát na automatech, neváhá. Jenže kolotoč závislosti se rychle roztáčí. Děj se odehrává v léčebně, druhou rovinu tvoří Esteřin deník.

• Rok vydání: 2002
• Napsáno: 2000
• Stran: 148
• Žánr: romány pro dospívající čtenáře
• Ilustrátor: Jozef Gertli Danglár
• Nakladatel: Albatros
• Náklad: 3000
• ISBN: 80-00-01047-X
• Triptych Holky na vodítku obsahuje díly: Jmenuji se Alice a jsem narkomanka, Jmenuji se Ester a jsem gamblerka, Jmenuji se Martina a jsem bulimička.
• Ocenění: Zlatá stuha 2002, Cena knihovníků Suk 2002, Cena učitelů 2002, Výroční cena nakladatelství Albatros za rok 2003, 9. místo v dětské anketě 20 nejčtenějších knih roku 2002
• Poznámka: zkrácená rozhlasová verze 2002
• 2. vydání (2007), 3. vydání (2017)
• vyšlo v srbštině Zovem se Ester (2016)

 

ANOTACE:

Tři příběhy dívek postižených patologickou závislostí. Děj probíhá ve dvou časových rovinách, z nichž první se odehrává v psychiatrické léčebně a tvoří jednotící prostředí všech tří příběhů, druhou rovinu vždy tvoří psychoterapeutický deník té dívky, která je pro daný díl hlavní postavou. V deníku jsou v chronologickém sledu vylíčeny životní osudy dívek a události, které vedly ke vzniku jejich závislosti.
V léčebně si dívky připadají jako „na vodítku“, protože jsou „drženy zkrátka“, nesmějí léčebnu opustit, jsou přísně kontrolovány, ale tím i ochraňovány před „zlým světem tam venku“. Jsou hlídány před vlastní volností, kterou samy zatím nedokážou zvládnout tak, aby svým závislostem znovu nepodlehly.

Ester je dívka z početné rodiny, kde se sice všichni mají rádi, ale nikdo se o nikoho příliš nestará. Ester doma pociťuje nedostatek soukromí a navíc se upne k myšlence mít svoje vlastní peníze. Čím dál víc začíná využívat kamarádského pohostinství rodinného přítele Romana, majitele baru a herny, a od první nesmělé výhry se rychle propadá do závislosti na hracích automatech. Nezastaví ji ani odhalení její rodiny, ani láska ke Kristiánovi. Ester lže, krade a podvádí a postupně ztrácí všechno a všechny. Domovem se jí stává pasťák. A tak není divu, že psychoterapeutická léčebna, do níž se nakonec dostane, je pro ni přijatelným azylem.

 

UKÁZKA:

Najednou stroj zamrkal, zapištěl a vytřeštil na mě všechny tři oči plné hroznů. Vzápětí se do výherní misky vysypal tenký proud mincí. Znělo to jako zurčení nějakého kovového potůčku, jako tleskání plechového trpaslíka, jako… jako….
„Romane, já jsem asi vyhrála!“ křičela jsem nadšeně. „Ono to vážně funguje, podívej,“ běžela jsem k baru a ukazovala Romanovi hrst právě vyhraných desetikorun.
„No vidíš, a pak že je to proherní šmejd,“ bručel Roman naoko. „Fuj, takhle ošklivě o něm mluvit, hned se mu omluv.“
„Omlouvám se ti, ó velký výherní automate,“ šaškovala jsem před strojem a s barovou stoličkou mu zatančila něco na způsob vášnivého tanga, aspoň jsem si myslela, že takhle vypadá vášnivé tango.
„Tak kolik ti vlastně dal?“ zeptal se Roman zvědavě.
„Já… já vlastně ani nevím.“
Byla jsem tak oslněná faktem, že mě stroj ráčil obdařit svou přízní, že mi vůbec nezáleželo na tom, kolik jsem vyhrála. I kdyby to byla jen jedna jediná dvacka, byla bych štěstím bez sebe.
„Tak to spočítej, ne?“ smál se Roman. „Ty jsi vážně ale trdlo.“
Sedla jsem si k nízkému stolku a horečně přepočítávala majetek.
„Deset, dvacet, třicet, čtyřicet… sto šedesát, Romane, slyšíš? Dal mi sto šedesát káblí, není to úžasný?“
Nejvíc mě fascinoval fakt, že mi ten stroj něco dal úplně zadarmo. Jen tak. Bez nějakýho snažení. Nemusela jsem nic umět, nic znát… stačilo mačkat tlačítka a bejt trpělivá. V tu chvíli jsem zapomněla, že jsem toho plechouna už několikrát nakrmila, a ještě ke všemu Romanovými penězi, a nikdy mi nic nenadělil. Dnešek rázem všechno smazal, odškodnil. Uchlácholil. Nastartoval.
Ano, nastaroval. Právě tohle byl jeden z těch okamžiků, kdy naprosto selhal můj pud sebezáchovy. Ale copak jsem něco takovýho po sobě tenkrát mohla chtít? Bylo mi třináct, proboha. Jak má třináctiletá holka vědět, že se jednou pitomou stovkou (těch šedesát korun mi tenkrát Roman odečetl jako svůj vklad do hry) může vesele řítit do pořádnýho průšvihu? A i kdybych to tehdy věděla… v tu chvíli mě nezajímalo nic jinýho než fakt, že mám svoje peníze. Svoji první vyhranou stovku.
Kupičku vyhraných mincí mi Roman vyměnil za tak neuvěřitelně novou papírovku, že málem vypadala jako padělaná. Střežila jsem ji líp než pirátskej poklad. Nikomu jsem ji neukázala a taky jsem ji odmítala utratit. Byla krásná, nová a byla jen moje.
Po týdnu mě napadlo, že by bylo hezký mít dvě takový bankovky. Jenže, co když při tom o tu první přijdu? Ta představa byla hrozná. Nejlepší by bylo tu první stokorunu do hry vůbec nezapojovat, říkala jsem si. Ale půjčí mi Roman tentokrát peníze? Když věděl, že jsem švorc, to bylo jiný. Teď ví, že švorc nejsem. A říct si našim? Naši mi nikdy nedávali kapesný, byla jsem ráda, když mi včas zaplatili obědy ve školní jídelně.
Pomyslela jsem si, že by bylo skvělý moct si obědy ve školní jídelně zaplatit sama. A moct si ve výprodeji na náměstí koupit ty nový hnědý kozačky. Nebo mít walkmana. A pořádný brusle…

„Můžete mi to prosím vás rozměnit?“
Pokladní v samoobsluze neochotně sáhla do kasy a z jejích přihrádek vylovila dvě umaštěné padesátikoruny.
„Já bych radši na menší,“ řekla jsem zmateně.
„To myslíš, že mám čas se ti tady přepočítávat s desetníkama?“ vyjela napruzeně. Očividně měla těžkej den a do zavírací doby daleko.
„No to ne. Já myslela desetikoruny,“ pípla jsem.
„Jo a já pak nebudu mít co vracet,“ brblala pokladní, ale přece jen mi za moji krásnou novou stokorunu nakonec podala hrst ošoupaných mincí.
„Děkuju,“ oddychla jsem si, že to mám za sebou.
Teprve na ulici mi došlo, že mi bankovku mohl rozměnit Roman. A mohla jsem ji od něj zase dostat zpátky i s nějakou stejně hezoučkou papírovou kamarádkou. Až vyhraju.
„Co je?“ zeptal se mě Roman sotva jsem vešla.
„Nic.“
„Že jseš tak přejetá.“
„Necháš mě zase zahrát?“ zeptala jsem se opatrně. „Mám dneska svoje peníze. Víš, ty od minule.“
„Jo tak. Klidně. Ale máš na to tak dvacet minut, pak se mi sem navalej chlapi z tiskárny, dneska je vejplata.“
„Hm.“ Už jsem ho neposlouchala. Už jsem seděla na vysoké židličce a do tlamy věčně hladovýho plechouna házela první desetikorunu.
Sežral ji.
Druhou.
Třetí.
Žral jako protrženej.
Teď. Teď už to musí vyjít.
Nevyšlo.
Zbývají tři.
Poslední.
Rukama jsem udělala něco, co mělo vypadat jako pokřižování a zavřenýma očima jsem hypnotizovala trojici roztočených válců.
Jahůdky. Banán. Citrón.
Pěkně kyselý kousnutí.
„Co bulíš?“ postavil přede mě Roman ojíněnou sklenici koly. „Vždyť je to jen hra.“
„Jenomže… já… já jsem chtěla mít nějaký svoje peníze… víc peněz… a jsou fuč. I ta krásná nová stokoruna…“
„Nebul,“ pohladil mě po vlasech. „Jsi jak malá.“
„Nejsem malá… bude mi čtrnáct… brzo,“ škytla jsem uraženě. „A prsa mám největší ze třídy, abys věděl.“

RECENZE 1:

Kdysi mě překvapila odvaha, s jakou napsala Ivona Březinová (1964) do rubriky Zlatého máje (č.3/ 1996) Spisovatelé o sobě a o svém díle, že bude spisovatelkou „hned, jen co dovaří polívku“. Jenže: v té době už nakladatelství Petra připravovalo její první dvě zdařilé knížky Zrcátko pro Markétu a Věra, Nika a sedm babiček. Poté následovaly další příběhy, v nichž se autorka zaměřovala nejen na mladší čtenáře (například Panáček Paneláček), ale i pubertální čtenářky (mimo jiné v příběhu Kde jsi, Pierote?) a nakonec i čtenáře dospělé (dilogie o Madonně). Zkoušela své spisovatelské možnosti (s menším úspěchem) i v biografických vyprávěních: o herečce Kateřině Hrachovcové a modelce Petře Faltýnové.

Nepochybně mnoho autentických biografických rysů (tentokrát anonymních pacientek psychoterapeutické léčebny pro závislé) obsahuje i její trilogie, nazvaná souhrnně Holky na vodítku, s částmi Jmenuji se Ester (o gamblerce), Jmenuji se Alice (o narkomance), Jmenuji se Martina (o anorektičce). Zatím vyšla první část o Ester a lze říci, že zatímco biografické knížky o známých osobnostech svazovaly autorce ruce, tady mohla daleko více uplatnit své nesporné fabulační schopnosti, navíc solidně podepřené konzultacemi s psychiatry i rozmluvami s mladými pacientkami. Výsledný tvar (alespoň tak lze soudit z první části) se podařilo autorce takřka úplně uchránit nástrah zdviženého prstu a v čtivém příběhu přiblížit dospívajícím čtenářkám nebezpečí, která v předchozích generacích byla málem zanedbatelná, alespoň u této věkové kategorie.
Příběh o gamblerce Ester se odehrává ve dvou střídajících se rovinách: v jedné se formou psychoterapeutického deníku dozvídáme o dívce všechno, co předcházelo jejímu přijetí do léčebny, druhá sleduje osud především tří hlavních postav trilogie v léčebně. Ester pochází sice z řádné rodiny, ale ta nefunguje zrovna ideálně. Dívka ve věku, kdy začíná více vnímat, jak to na světě chodí, přistoupí na nabídku rodinného přítele, aby mu pomohla v nedalekém baru lákat hosty ke hře na automatech. V tomto prostředí se zamiluje do nevidomého hráče, o tři rok staršího Kristiána, ale zároveň postupně propadne hráčské vášni. K té je ovšem třeba peněz, a tak se z hrdinky stane zlodějka. Nejprve prodává věci z domova, pokračuje u Kristiána, ačkoli vztah mezi nimi je velmi silný. I když se ji Kristián snaží zachránit, je pozdě: Ester vykrádá auta a přes „pasťák“ se dostane do léčebny.
Režimem v léčebně a vztahy mezi dívkami se autorka zabývá v druhé rovině: vztahy zde procházejí různými stadii, dívkám přísný režim sice vadí, ale zároveň si uvědomují jeho nezbytnost: toto se autorce občas nepodaří zvládnout bez kazu – výchovný tón vkládá někdy do úst samotné Ester, což působí rušivě. Také závěr příběhu je až příliš optimistický: Esteřina rodina se alespoň prostřednictvím bratra ozve, napíše i Kristián (půjde na operaci s nadějí na návrat zraku a o Ester zájem neztratil), do třetice se Ester podaří zvládnout léčebný experiment. Nicméně (pomiňme mimořádně ošklivou ilustraci na obálce knížky) lze říci, že v tomto biografickém žánru se autorce podařilo lépe splnit své zadání než při líčení osudů známých mladých žen. Doufejme, že alespoň jako v knížce o Ester se to Ivoně Březinové dařilo i v příbězích o Alici a Martině, které budou brzy následovat.

René Ditmar: V titulní roli gamblerka. In: Literární noviny 22.7. 2002, s. 30

RECENZE 2:

Knížka Ivony Březinové JMENUJI SE ESTER vychází v Albatrosu (Praha 2002) jako první ze tří projektovaných svazků společně nazvaných Holky na vodítku. Je to chytrý název – obrazně naznačuje výlučnost tematiky, totiž příběhy dívek léčených v psychoterapeutickém ústavu z těžkých závislostí, na jejichž překonání jejich vůle nestačí. Potřebují tedy jiné „vodítko“.
O tom je správné psát. Ale sama paperbacková obálka, která nám představuje Ester poněkud děsivou ilustrací, prozrazuje, že i námět objevný a v dobré vůli varující (tentokrát před nebezpečím gamblerství) může být pojat jako velice konzumní. V tom cítím jistou rozpornost textu, který sice vznikl ve spolupráci s psychiatry a psychology, ale explicite neprozradí, zda jde o beletrizovaný dokument, nebo o autorskou fikci.
K autenticitě ukazují vhledy do života léčených i do léčebných praktik a stylizace Esteřina vývoje ke gamblerství a jeho následků do podoby deníku, jehož psaním má dívka dospět k sebereflexi a k aktivizaci vlastní vůle. Jenže stylizace deníku se neliší od přímého podání autorčina (je například nesena převážně dialogickými pasážemi, přičemž v obou rovinách se vyskytují tytéž nespisovné tvary) a sám osud patnáctileté Ester působí jako silně přeexponovaný, rodinnými poměry počínaje a „pasťákem“ konče.
Tím nemá být řečeno, že podobný případ není v životě možný. Ale jako literární fikci těžko přijmeme lhostejnost rodičů k pobývání jedenáctileté dívky v prázdném odpoledním baru, její tvrdé vyhnání z domu v patnácti letech, milostný vztah s ušlechtilým osmnáctiletým slepcem, osamělým bez kontaktů a bez peněz. Zvlášť poslední uvedený segment mocně čpí konvencí, vypočítanou na sentimentální efekt. Esteřino bloudění od doupěte narkomanů až do rukou sprostého vykradače aut zase spoléhá na efekty drastické a hrubé.
Jistě není neužitečné takovou knížku přečíst. Není nesprávné se chopit tak drsného tématu, ale je škoda nevyužít ho k vlastnímu literárnímu růstu.

Věra Vařejková: Vstup do nevyužité tematiky. In: Ladění, č.3, 2002, s.31 – 32

RECENZE 3:

Na vodítku obvykle vodíme psa, popřípadě nějakou tu malou šelmičku v podobě fretky či ochočené lasičky. Od toho vodítko přece je. Ovšem připnout na vodítko lidskou bytost je dost odvážná představa. Přesto jí spisovatelka Ivona Březinová dala zcela reálnou podobu, když volný cyklus dramatických příběhů ze života mladičkých dívek nazvala právě Holky na vodítku.
„Ani nevím, kdy a jak to vlastně všechno začalo, ale pan doktor tady v léčebně řekl, že bych na to měla přijít a že nejlepší bude, když to všechno napíšu.“ Tak začíná své vyprávění smutná hrdinka knížky JMENUJI SE ESTER. Proč smutná? Je totiž gamblerka, tedy osoba závislá na hazardních hrách. Pochází z početné rodiny, kde se sice všichni mají moc rádi, ale nikdo na nikoho nemá čas. Ester se cítí osamělá a bytostně touží po samostatnosti a vlastních penězích zvlášť. Čím dál víc využívá pohostinství rodinného přítele Romana, majitele beru a herny. Když si na nepatrné výhře úspěšně otestuje své „schopnosti“ hry na automatech, rychle začne klesat do propasti závislosti. Na konci tobogánu jsou krádeže v obchodních domech, bytech, autech i napadení policisty. Logicky následuje diagnostický ústav pro mládež a léčebna pro závislé. (…)

Karel Hejč: Trpkost zakázaného ovoce. In: Dáma č.5, 3. 11. 2002

 

ROZHOVOR ke knize: