Blonďatá Kerolajn

Druhou výpravu za slavnými spisovateli uskuteční skupinka holek a kluků v době jarních prázdnin. Odjedou lyžovat na Ještěd a na běžkách projdou i Cestu Karoliny Světlé.

obalBlondataKerolajn

ANOTACE:

Další díl z chystané volné řady literárních cestopisů nás
tentokrát zavede do Podještědí, kraje, kam po dobu
téměř třiceti let jezdívala na prázdniny spisovatelka
Karolina Světlá.
Hrdinky příběhu, Fany, Simča a Nikol, které už známe z
knihy Básník v báglu, se na Ještěd vydávají se svými
chlapeckými protějšky v době jarních prázdnin, kdy na
sjezdovkách i běžeckých tratích leží spousty sněhu.
Všichni, včetně cizince Manuela, který vidí sníh zblízka
poprvé v životě, se tedy oddávají zimním radovánkám.
Až na jednu z hlavních hrdinek, která se začíná zmítat v
milostném trojúhelníku ne nepodobnému tomu, jaký
svého času prožívali Karolina Světlá, její manžel
Petr Mužák a mladý básník Jan Neruda.

Kerolajn -mapa

UKÁZKA:

Bylo sotva čtvrt na deset, když je autobus vysypal na libereckém autobusovém nádraží, odkud se přesunuli k zastávce tramvaje číslo tři jedoucí do Horního Hanychova. Obtíženi spoustou zavazadel, lyží a snowboardů se jen s vypětím všech sil narvali mezi ostatní lyžařeníchtivé cestující. Tramvaj cinkla a rozjela se Libercem vstříc Ještědu, jehož kuželovitý tvar nenápadně přecházel v rovněž kuželovitý impozantní hotel s vysílačem na vrcholku. Nikol vytáhla kameru a postupně zabrala všechny členy jejich výpravy s přibližující se horou v pozadí.

„Co tam je nahože?“ ukázal Manuel na Ještěd snědým ukazováčkem.
„Hotel.“
„Otel?“
„Jo.“
„A tam my bydlet budeme týden?“
„To tak,“ rozesmál se Jirka. „Nevím, jak ty, indiáne, ale já momentálně zrovna moc při penězích nejsem, abych si platil sedm noclehů přímo na Ještědu. K tomu mi úplně stačí Bucharka.“
„Bucharrka?“
„Jo, taková ubytovna. Uvidíš. Za chvíli jsme u ní.“
Z tramvaje vystoupili rovnou do sněhové závěje. Manuel nadšeně zapištěl, předklonil se a zabořil do sněhu celý obličej.
„To estudí!“ jásal pak nadšeně.
„Pojď, ty cvoku, jdeme se ubytovat,“ táhla ho Simča ze závěje pryč, a když se jí to podařilo, navěsila na Manuela většinu svých naditých zavazadel včetně lyží.
„Hele, a kde se naučil lyžovat, když na sníh kouká jako kromaňonec na umělou stacionární družici?“ dloubla si Fany do Simči cupitající za Manuelem jen s kosmetickým kufříkem a se čtveřicí ledabyle svázaných lyžařských hůlek.
„No, kde by se to naučil?“ pohlédla Simča bezelstně na Fany. „Tady se to naučí.“
„Máš s sebou dost dévédéček?“ obrátila se Fany pro změnu na Nikol. „Mám pocit, že tu natočíš tolik materiálu, že by to mohlo stačit na celovečerní filmovou komedii.“
„Když už, tak romantickou komedii, dámy,“ odsekla Simča. „V hlavní roli Simona Černíková a Manuel Fernandéz. Jo, a scénář si tentokrát napíšu sama, Fany.“
„Tak jo,“ rozesmála se Fany a pověsila Simče na krk tašku se zbytkem řízků od maminky, aby blonďatá star přece jen nešla tak úplně nalehko, když její osobní šerpa už supěl v popředí.
Sobota právě dosahovala svého poledního vrcholu, když se s lyžemi v rukou konečně zařadili do fronty na kabinovou lanovku. Manuel vytáhl z kapsy brožurku s názvem Sjezdové lyžování a soustředěně se do ní zahloubal.
„Hele, já vám teď něco pžečtu, jo?,“ ozval se po chvíli. „Technikou jízdy ve sjezdových disciplínách rrozumíme nejvýhodnější žešení pohybového úkolu v konkrrétní situaci volného terrénu nebo v situaci na trrati slalomu, obžího slalomu a sjezdu. Technikou tedy rrozumíme pohyby, závorka, pohybové dovednosti, závorka, jimiž lyžaž rreaguje na změny podmínek. Pohyby probíhají v určitém prostoru a v určitém čase. Hele, tomu všemu vy rrozumíte?“ vzhlédl Manuel od brožurky vyděšeně.
„Ani trochu,“ zavrtěla Simča hlavou.
„Ako by to bolo po latinsky,“ přidala se Marika.
„Vyhoď to,“ doporučil mu Petroš. „Až si nasadíš lyže, bude všechno jinak.“
„Tak co? Zkusíš to? Nebo radši sjedeš dolů sedačkou?“ obrátila se Simča na Manuela, když už konečně stáli nahoře na svahu.
„Žádný pžípad esedačkou,“ ohradil se mladý muž dotčeně. „Jen ukaž, jak na lyže nastoupím, a já pojedu.“
Ale když mu Jirka s Petrošem upnuli přeskáče do vázání, Manuelova snědá tvář viditelně pobledla.
„Těžký nohy. Moc těžký,“ postěžoval si.
„Tak, teď pokrč kolena,“ zavelela Simča. „Takhle. Dobrý. A jeď.“
„Já jel bych, ale jak začít?“
„Odraz sa palicami,“ radila mu Marika.
„Ona myslí hůlky,“ překládala ochotně Fany a koutkem oka překontrolovala, jestli Nikol točí.
Točila.
Manuel se opřel do hůlek a rozjel se z mírného kopečka modré sjezdovky, kterou mu pro tento účel vybrali.
„Tak se ukaž, indiáne,“ křikl za ním vesele Jirka.
„Hele, on fakt jede,“ vyjekla Simča a pustila se za ním, což očividně přivítal.
„Jak se to zastavuje?“ ječel Manuel v panické hrůze, když lyže pod jeho tělem nabíraly čím dál větší rychlost.
„Spadni!“ křikla na něj Simča. „Tak spadni, krucinál!“
Manuel sebou vmžiku praštil, čímž se jeho tělo rázem zastavilo.
„No vidíš, už umíš i brzdit, indiáne,“ chechtal se přijíždějící Jirka a podal Manuelovi ruku, aby ho zvedl. „Napoprvé docela slušnej výkon.“
„Jeďte napřed,“ vzdychla Simča. „Tohle bude na dlouho.“
„Tak jo,“ přikývl Petroš. „Ale do tmy ať jste dole,“ dodal potutelně. „Nerad bych večer burcoval horskou službu.“

Manuel bojoval jako o život. Víc se válel na zemi, než jel, protože jiný způsob brzdění se mu zatím neosvědčil.
Simče pomalu docházela trpělivost, a vlastně i síly, jak ho musela každých pár metrů zdvihat na nohy.
„Jsi těžkej jako prase,“ neovládla se nakonec.
„Jako prrase?“ podíval se na ni nechápavě. „Ty myslíš to rrůžový zvíže, který dělá chrro, chrro? Proč ty mi tak žíkáš?“
Simča unaveně máchla rukou, ale to už se u nich zastavil Jirka a s pusou od ucha k uchu poznamenal:
„To jste teda moc daleko nedojeli.“
„Kdybys mi to neřekl, tak to nevím,“ odsekla Simča naštvaně.
„Já nejlíp jedu po zadku,“ svěřoval se Jirkovi Manuel. „Ale Simonka žíká, že já prrase.“
Petroš s Marikou, kteří k nim taky právě dojeli, propukli v smích, a Simča vztekle praštila hůlkami o zem.
Jirka se podíval na její podmračený obličej, pak na zváleného Manuela a řekl:
„Víš co, Simonko? Nejlepší bude, když teď pojedeš s Marikou a Petrošem. A my to tady s indiánem zkusíme spolu.“
Simča mu samou vděčností vlepila pusu a v tu ránu byla pryč, aby si to Jirka náhodou ještě nerozmyslel.
„Ona dala pusu tobě?“ vykulil Manuel ublížené oči. ,,A prroč ne já?“
„Protože od tebe pusu nechci,“ odbyl ho Jirka.
„Já nemyslím já pusu tobě,“ ohradil se Manuel dotčeně. „Já myslím ona pusu mně.“
„Tak to si počkej, až příště pojede okolo,“ poradil mu Jirka. „Za chvíli je tady, uvidíš. A my zatím zkusíme kousek popojet. Ale na lyžích, indiáne, jasný? Na zadek zapomeň.“
„To se ti žekne, zapomeň,“ brblal Manuel. „Jak zapomeň, když on bolí jak jedna modžina.“

KerolajnČBkresba

RECENZE 1:

Naučná prázdninová cesta podruhé (Naděžda Siegelová)

Fotografie zasněženého Ještědu na titulní straně knihy, mapka okolí s legendou pro lyžaře, běžkaře a snowboardisty na dalším listu, upoutávka na příběh o lásce (Tři kamarádi opět na cestě – už s vysněnými princi?) a k tomu název BLONĎATÁ KEROLAJN – to vše dohromady dává knize Ivony Březinové (Albatros, Praha, 2006) šanci na úspěch v knihkupecké síti a – stejně jako předchozí autorčino dílo S básníkem v báglu (2005) – na vlídné přijetí učiteli české literatury.
Po přečtení několika stran přijdeme na to, že blonďatá Kerolajn není kráska odněkud z Ameriky, ale kdysi v kraji pobývající usedlá paní, jejíž jméno všichni znají ze školy, Karolína Světlá. Ke svéráznému „překladu“ jména dopomohla autorce přítomnost literární postavy Manuela z Venezuely, jinak přítele jedné z dívek, které „přestoupily“ z letní knihy o Máchovi do navazujícího příběhu zimního.
Prvoplánové schéma, jež tvoří tři „barevně“ rozlišné dívky (černovláska, blondýna a zrzka), tři a posléze čtyři chlapci, láska a trocha žárlivosti, stavba veselých příběhů na sněhu, jimž vévodí lyžařská nešikovnost Manuela, jednoduše nastavený humor plynoucí z jeho neobratnosti v českém vyjadřování (Ale já z Venezuela. Sever Amerika meridional, blízko rovník. Tam horko pořád. Sníh nikdy. Já ještě neviděl ho nikdy takhle zpodrobna.) jsou dílem autorské strategie stejně jako stylistické perly typu Voněl adidaskou for men.
Autorka dobře znalá situace v oblasti dívčího čtenářství komunikuje v několika rovinách. Nenáročným dějem odehrávajícím se v současnosti a prožívaným veskrze moderními postavami dnešních chlapců a dívek prostupuje druhá autorsky záměrná rovina, jež prostřednictvím dávného příběhu lásky Karolínu Světlé a Jana Nerudy obě postavy českého písemnictví čtenáři lákavě představuje, a poté následuje další rovina, didaktická, přibližující čtenářům dílo Karolíny Světlé rámcově formou převyprávění obsahů některých autorčiných povídek a románů jednou z hrdinek díla a autentickou formou přetisku milostných dopisů mezi oběma spisovateli.
Dokument jako doplněk fikce je ne neznámý prvek současné literatury využívající obecného zájmu o faktografii. K faktografickým údajům náleží i popis cesty Karolíny Světlé, již v milovaném Podještědí kdysi často realizovala a na níž ji postavy knihy Ivony Březinové následovaly na běžkách, dále údaje o místech, kde se odehrával děj některých románů Karolíny Světlé, o vesnici Světlá, která ji inspirovala při výběru autorského jména, o její soše v životní velikosti, jež ve vesnici stojí.
Sdělně naučná rovina knihy Blonďatá Kerolajn je zřetelná a většina čtenářů ji záhy odhalí. Vzhledem k pocitům libosti, jež již o několik stránek dříve probouzí epická linie díla u těch, kdo po knize sáhly(i), určitě nebude naučnost nikomu na obtíž, navíc se u některých recipientů dostaví shoda mezi strategií autorky a čtenáře: první dějové pásmo se stane doprovodem dalších významových složek knihy.

Siegelová, Naděžda: Naučná prázdninová cesta podruhé. In: Ladění. 11/2. Brno 2006, s. (20–21).

RECENZE 2:

Autentický hlas Karoliny Světlé – i jí samotnou ovšem překrývají působivými floskulemi o zachraňování básníků a oběti pro blaho národního kolektivu – ve všech stávajících beletristických zpracováních jejího vztahu s Nerudou zaniká. Autoři jakoby odmítli dát prostor jejímu vidění situace, snad proto, že se tak pronikavě odlišuje od tradičních představ o ženě a jejích prioritách. Potvrzuje se tak, že veřejné mínění má sklon vnímat jedinečné lidské osudy prizmatem standardních vzorců chování: jestliže se o Světlou ucházel výjimečný muž, jak by ho mohla nemilovat? (A pakliže jí zemřelo dítě, jak by netoužila po dalším?)
Jedině Ivona Březinová citlivě postřehla, že Světlá nebyla ochotná, a možná ani schopná vztah k Nerudovi prožít naplno, se všemi riziky a omezeními, jež by z toho pro ni vyplynula. „Nejsem tvoje. Nejsem ani Mužákova. Patřím sobě“, říká Nerudovi rozhořčená Karolina ve scénáři, který o její „lásce k básníkovi“ píše dospívající Nikol. I J. Kolárová, jež podobně jako Březinová vyčetla ze spisovatelčiných listů její neochotu vzdát se osobní nezávislosti, totiž předpokládá, že odolat Nerudovu naléhání stálo spisovatelku nemálo sil, také proto, že musela bojovat se svou náhle probuzenou sexualitou (její Světlá se tak nejvíce podobá obyčejné ženě, podléhající prastarému hlasu přírody). Březinová však s ničím takovým nepočítá: spisovatelčina socha je v jejím románu pokryta sněhem a vzbuzuje v hrdince takový pocit chladu, že se rozhodne jí dát svou šálu, aby si ji pro sebe alespoň trochu polidštila. Ani Březinová totiž nehodlá poté, co z korespondence objevně vyčetla spisovatelčinu touhu po soběstačnosti, dát tomuto jejímu postoji za pravdu – jistě i proto, že svůj román píše v kódu žánru, jenž toto řešení (alespoň prozatím) nepřipouští. Její potřebu nezávislosti tudíž interpretuje nikoli jako legitimní touhu po sebeurčení, nýbrž jako deficit citu a neschopnost skutečného partnerského vztahu, tedy de facto jako osobnostní vadu. Je to právě četba Karolininých listů Nerudovi, jež v Nikol probudí – jakoby spisovatelce navzdory – odvahu jít za hlasem svého srdce i za cenu rizik, jež toto rozhodnutí obnáší. Na rozdíl od Světlé totiž dojde k závěru, že plnohodnotný život nelze vést bez vztahů a že bolest z citových úrazů je něčím, co k němu prostě patří. „Já nechci být jako ona. Nechci udělat stejnou chybu. Chci prožít velkou lásku, a ne celý život litovat, že jsem něco prošvihla“, říká Nikol v závěru a bere si nazpět svou šálu, kterou se marně snažila zahřát spisovatelčino ledové srdce. Soše Karoliny Světlé tak příznačně zbude jen čepice z napadaného sněhu, harmonizující s jejím smutným pohledem upřeným k dalekému obzoru.
Dochází tedy k zajímavému paradoxu: ani jedenadvacáté století se svým kultem ničím neomezené individuální seberealizace dosud nedokázalo destruovat příběh ustavený před více než sto lety a založený na konzervativním přesvědčení, že láska je víc než všechny kariéry světa, a že tudíž rezignace na ni může být smysluplně motivována pouze obětí. Viděno prizmatem tvorby K. Světlé tedy stále ještě vítězí konvenční Láska k básníkovi nad netradičním Rozcestím, kladoucím provokativní otázku, zda je láska skutečně za všech okolností tou nejvyšší hodnotou. Román autorčina života, pojatý jako příběh o ženě, jež dala v hloubi 19. století před láskou přednost umělecké práci, tedy prozatím na svého vypravěče čeká.

Mocná, Dagmar: Labyrint ženského literárního světa. In. Karolina Světlá a Jan Neruda aneb Jak vzniká příběh, Literární akademie 2007, str. (45-46).